Fantasy jako významný žánrový typ v novodobé ruské fantastice

Autor článku: Konstantin Šindelář

Ve své práci se zabývám trendem, který hraje důležitou roli v ruské fantastické literatuře posledních dvaceti let. Jde o odklon od klasické science fiction (v ruštině označované jako научная фантастика), jež byla převládajícím žánrovým typem ruské fantastiky v sovětském období, a soustředění se spíše na fantasy, v SSSR do té doby považované za „pokleslý druh západní literatury“. Pokusím se zamyslet nad příčinami, jež k tomuto odklonu mohly vést, a dále se budu věnovat autorům, které považuji za zakladatele hlavních větví ruské fantasy, a jejich klíčovým dílům.

Oběma fantastickými žánrovými druhy jsem se zabýval v jiných svých textech, a tak se nyní nebudu věnovat vymezování těchto pojmů. Zůstanu pouze u hlavního rozdílu mezi science fiction a fantasy, který tkví v tom, že události v science fiction jsou vysvětlitelné na základě vědeckých poznatků (byť mnohdy ještě ne za současného stavu vědy). Fantasy však již a priori vychází z toho, že ji vědecky, rozumově vysvětlit nelze. Science fiction se proto častěji odehrává v přítomnosti nebo v budoucnosti, zatímco fantasy spíše v minulosti, případně ve zcela imaginárních, magických světech.

Známý sovětský fantasta Kir Bulyčov svého času prohlásil, že „fantastika přesněji než realistická literatura odráží stav společnosti“.[1] K tomu nelze než dodat, že fantastika neodráží jen stav společnosti, ale také náladu v této společnosti panující. Správnost tohoto tvrzení dokazují jednotlivé vývojové etapy tohoto literárního celku. Již v 80. letech 19. století hájil ruský literární kritik M. M. Antokolskij Turgeněvovu povídku Píseň triumfující lásky, jež byla kritizována za to, že postrádá jakoukoli souvislost se současnými aktuálními tématy, slovy: „Velké díky Turgeněvovi, neboť nám jako první ukázal, že je teď nejlepší usnout a ponořit se do horečnatého fantastického snu.“[2] Tento citát neztratil ani dnes nic ze své aktuálnosti.

Historie má tendenci se opakovat – a ani literatura v tomto směru není výjimkou. Podíváme-li se na dějiny (nejen) ruské fantastiky, zjistíme, že se za časů velkých společenských zvratů a radikálních změn stávaly utopie (a ještě častěji antiutopie) jednou z hlavních os literatury. Stačí jmenovat množství děl věnujících se tématu „ideálního státu“ v 18. století, řadu antiutopíi reagujících na krvavé události roku 1905 či bouřlivý rozmach antiutopií i utopií po roce 1917, kdy jedni autoři podléhali romantickému nadšení z revolučních změn a viděli budoucnost Ruska i celého světa v nejzářivějších barvách, zatímco jiní si uvědomovali, co může tento vývoj ve skutečnosti přinést, a snažili se před ním ve svých knihách varovat.

Perestrojka věnovala Rusku tak trochu danajský dar v podobě glasnosti, jež vedla k pochopení jednoduché pravdy, že revoluce není žádným lékem proti všem společenským neduhům. Literatura na změny, k nimž docházelo na konci 80. a na začátku 90. let minulého století, zareagovala další vlnou antiutopických děl (za všechny jmenujme knihy Alexandra Kabakova či Vladimira Vojnoviče).

Budoucnosti vlasti věnovala pozornost řada velkých i menších literatur, ovšem jen pro málokterou z nich byla tak bolavým, neodbytným a snad dokonce i přímo stěžejním tématem jako pro literaturu ruskou. Hnacím motivem mnoha ruských autorů byla touha „vyrazit po proudu času“ a alespoň nakratičko zahlédnout šťastnější, harmoničtější, světlejší zítřky (ať už v jakékoli podobě), v nichž jsou palčivé otázky současnosti uspokojivě zodpovězeny a stávající problémy vyřešeny k všeobecnému prospěchu. Podobné náhledy však zpravidla pouze upevňovaly pesimistické přesvědčení, že budoucnost Ruska je pochybná, přinejlepším mlhavá – a hlavně naprosto nepředvídatelná.

Zřejmě právě z této nejasnosti a nepředvídatelnosti věcí příštích pramenily obavy z budoucnosti a z toho, co by mohla přinést. Rozmanité, často zcela protichůdné procesy, které Ruskem během uplynulých dvou století zmítaly, donutily řadu autorů hledat harmonii a štěstí v jiných, alternativních světech, světech tajemství a mystiky. Tito spisovatelé se snažili odpoutat od hrůzu nahánějící objektivní reality i skutečných problémů skutečného světa. Typickým příkladem jsou například ruští romantici 19. století, kteří šli tak daleko, že odvrhli i výchozí princip aristotelovské estetiky – princip napodobování přírody. Právě přetváření skutečnosti tvoří základ celého romantického umění.

A ze stejných kořenů vyrostla i nová generace ruských autorů fantastiky, která se zformovala a zapojila do literárního dění začátkem 90. let minulého století – N. Perumov, M. Semjonovová, „Henry Lion Oldie“ a dlouhá řada dalších „bezděkých“ stoupenců romantického pohledu na život, autorů fantasy.

Moskevský literát A. Ščerbak-Žukov mluví o této nové generaci spisovatelů fantastiky (či přesněji fantasy) jako o generaci „inforomantiků“, tj. romantiků informačního věku.[3] Ruská fantastika se z valné části navrátila k chápání světa a klíčovým principům vlastním umění 19. století – umění je lepší než skutečnost, přetváření je lepší než napodobování, fikce je důležitější než realita a jednotlivec je důležitější než společnost. Dokonce i protagonisté nových fantastických děl mají často výrazně romantické rysy. Mnohdy jde o osamocené hrdiny, kteří musí čelit celému světu, o lidi, kteří – se zbraní v ruce – ztělesňují nezničitelný sen o tom, že i v tomto děsivém světě může dobro přemoci personifikované zlo. Rostoucí obliba fantasy literatury (a to především, leč nikoli výhradně, v ruských podmínkách) není ničím jiným než přirozenou obrannou reakcí vůči nepříznivým společenským poměrům. Jiný svět, tolik odlišný od toho skutečného, je nesmírně lákavý a vábivý. Sami autoři se nezřídka ztotožňují se svými hrdiny a tato sublimace je natolik do očí bijící, že ji lze směle považovat za doprovodný jev celé novodobé ruské fantastiky.

Vstup fantasy, coby dnes zřejmě nejvýznamnějšího fantastického žánrového typu, na ruskou literární půdu, má dle mého názoru jak sociální, tak i psychologický základ. Pád „železné opony“, jenž byl následován – samozřejmě kromě mnoha jiného – také přílivem v Rusku dosud jen málo známé angloamerické fantastiky, sehrál pouze roli katalyzátoru již dávno uzrávajícího procesu. Poděkování kritika Antokolského, které jsem citoval v úvodu této práce, by tedy mohlo být adresováno i velké části dnešních autorů ruské fantasy.

Podle mého názoru lze současnou ruskou fantastiku rozdělit na dva hlavní proudy. Ten první se dá nazvat materialistickým pesimismem, neboť líčí pochmurnou budoucnost lidstva (často rozvíjí věčné téma života na Zemi po globální katastrofě). Autory jako E. Gevorkjan (Времена негодяев), A. Gromov (Мягкая посадка) nebo z těch mladších D. Gluchovskij (Метро 2033) pokládám v jistém smyslu za pokračovatele ruských antiutopických tradic. Druhý proud, ten, jehož klíčovým představitelům se budu v této své práci věnovat, tvoří autoři-stvořitelé alternativních, mnohdy bezmála utopických světů. Děj jejich knih se někdy rovněž odehrává v budoucnosti, ovšem vzdálenější a příznivěji vylíčené (mezihvězdné lety, kolonizace nových planet apod.). Většina těchto autorů ale dává přednost klasičtější fantasy, což znamená, že je jim inspirací dílem skutečná minulost a dílem rozličné báje, mýty a pověsti. Ačkoli i fantasy světy mohou být kruté a může v nich docházet ke krvavým válkám a ničivým katastrofám, nabízejí alespoň naději, že všechno lze napravit, že změna je možná a že dobro může v odvěkém boji se zlem dosáhnout vítězství.

Hovořím-li o představitelích současné ruské fantasy, musím na prvním místě jmenovat Nikolaje Daniloviče Perumova (známějšího jako Nik Perumov). Během sedmnácti let, uplynuvších od vydání jeho prvního románu, se Perumov stal symbolem ruské[4] fantasy a inspirací pro řadu dalších autorů, kteří se vydali v jeho stopách.

Perumov je autorem, jenž se – přinejmenším ve svých začátcích – nechal výrazně ovlivnit angloamerickým pojetím epické fantasy. V něm bývá tento žánrový typ zpravidla realizován v rozsáhlých literárních celcích (románových ságách), ve kterých vystupuje celá řada postav a protíná se hned několik dějových linií. Tyto ságy lze označit za svým způsobem nekonečné, protože – podobně jako u některých televizních seriálů – vycházejí jejich jednotlivá pokračování tak dlouho, dokud je o ně mezi čtenáři zájem (což v praxi mnohdy znamená, že až do autorovy smrti).

Za zakladatele epické fantasy bývá považován Angličan John Ronald Reuel Tolkien, autor světoznámého románu Pán prstenů (The Lord Of The Rings). Toto dílo se na Západě těšilo obrovské popularitě, ovšem v SSSR (jako ostatně i v celém Východním bloku) bylo pro údajné ideologické přesahy zakázáno. To ovšem určitým nadšencům nebránilo, aby knihu překládali a šířili formou samizdatu. Jedním z těchto lidí byl v 80. letech minulého století i Perumov, tehdy student biofyziky na Fyzikálně-mechanické fakultě leningradské Vysoké školy polytechnické. Tolkienův svět na Perumova zapůsobil natolik hluboce, že se po dokončení překladu rozhodl napsat vlastní pokračování. Výsledkem byla nejprve di- a následně trilogie Кольцо Тьмы, která v Rusku postupně vyšla mezi lety 1993-95.

Rozporuplné přijetí, jehož se této knize dostalo, je svým způsobem symptomatické i pro celou Perumovovu následující tvorbu. Tolkienovy knihy jsou mnoha fanoušky (a nejen v Rusku) vnímány jako základní kámen veškeré fantasy literatury, jako něco mimořádného a nedotknutelného. Perumov byl proto písemně a slovně (ba i fyzicky) napadán za to, že se „opovážil poskvrnit Tolkienovo dílo“. Jiní však pokračování Pána prstenů vítali coby smělý, osvěžující a především zdařilý počin.

Za Perumovovo životní dílo (dá-li se to tak říci, neboť autorovi je jen něco málo přes padesát) lze považovat cyklus o Světech Uspořádaného (Миры Упорядоченного). Jedná se o prostředí tvořené množstvím alternativních světů, v němž se neodehrává jedna, ale dokonce hned tři románové ságy (již zmíněné Кольцо Тьмы, Хроники Хьёрварда, Летописи Разлома). Tyto ságy jsou na sobě naprosto nezávislé a lze je číst zcela samostatně; ostatně, i řada románů, které je tvoří, na sebe navazuje jen velmi volně. Nicméně, existuje v nich řada zmínek, narážek a odkazů na ostatní série, které umožňují hlubší pochopení všech souvislostí. Také nemálo postav, jak epizodních, tak i těch dosti zásadních, přechází ze ságy do ságy. V dnešní době již cyklus čítá celkem patnáct knih a jeho konec zůstává v nedohledu. Nabízí se dokonce otázka, zda takto rozsáhlý literární celek vůbec smysluplně uzavřít lze.

Kritika (a té je vůči Perumovovi namířeno nemálo) se netýká jen „nekonečnosti“ jeho děl. S mnoha výtkami ostatně nelze než souhlasit. Skutečně jde o masovou literaturu, skutečně jsou některé zápletky příliš složité až překombinované a jiné se často opakují, některé postavy jsou skutečně nevěrohodné a sloh poněkud těžkopádný a archaický. Osobně však Perumova nepovažuji za jednoho z autorů „krmné fantasy“[5], neboť jeho texty přinášejí i nemálo čtenářsky působivých momentů či zajímavých přesahů. Cením si autora coby smělého tvůrce nových světů, který se neštítí občasných žánrových klišé a umí je obrátit ku prospěchu děje. Dovede také umně pracovat s mnoha dějovými liniemi, jejichž hrdinové se – ačkoli jsou nevědomky součástí téhož příběhu – často nikdy nesetkají.

V posledních letech se v Perumovově tvorbě projevuje mírný odklon od klasické fantasy. Autor – ač zůstává věren fantastickému žánru – hledá nová témata, jež nachází především v ruské historii. Podobně jako někteří další ruští autoři fantastiky se netají snahou podporovat vlastenectví a národní povědomí mladé generace (z níž se rekrutuje většina čtenářů fantastiky). Dokonce se nedávno podílel na projektu Наше дело правое, sborníku vlasteneckých povídek mladých začínajících autorů, který doplňuje několik příběhů profesionálních spisovatelů (jeho samotného nevyjímaje).[6]

Za pseudonymem Генри Лайон Олди se skrývá autorská dvojice Dmitrij Jevgeněvič Gromov a Oleg Semjonovič Ladyženskij.[7] Autorské spolupráce mají v ruské (nejen fantastické) literatuře bohatou tradici – stačí si vzpomenout na bratry Strugacké. Ladyženskij se živil jako divadelní režisér (režíroval mimo jiné i dvě hry právě podle románů bratrů Strugackých), ale setkání se začínajícím spisovatelem Dmitrijem Gromovem, jinak vystudovaným chemikem, se kterým navázal mnohaletou tvůrčí spolupráci, jej přivedla na dráhu profesionálního spisovatele. „Henry Lion Oldie“ debutoval v roce 1992 novelou Живущий в последний раз a hned od začátku na sebe upozornil neobvyklým autorským stylem a netradičním pohledem na fantasy.

Tak jako Nik Perumov, vytvořili i Gromov s Ladyženským své vlastní, osobité pojetí fantasy literatury, jež se stalo východiskem pro celou řadu jejich následovníků a napodobitelů. Třebaže lze i u nich snadno vysledovat inspiraci angloamerickými vzory, je jejich dílům vlastní zvláštní a obtížně uchopitelný nádech „ruskosti“, který se v knihách Perumova (především těch starších) přece jen tolik neprojevuje.[8] Pro styl jejich psaní se velice obtížně hledá příhodné označení – po čase museli kritici dokonce oprášit termín cento,[9] což bylo dle mého názoru poměrně výstižné.

Výsledkem jsou texty vícevrstevné, založené na postmoderní hře se čtenářem. Lze na ně samozřejmě nahlížet i jako na akční příběhy, lze obdivovat důmyslnou výstavbu alternativních, fantazijních světů, ale lze v nich také hledat řadu odkazů na jiná díla, ať už literární (včetně děl klasických) či filmová. V případě mnoha knih se navíc ve skutečnosti jedná o umně vystavěné paraboly, v nichž se ukrývají narážky na skutečné lidi a skutečné události. Na rozdíl od Perumova, jehož knihy mívají převážně pochmurný a násilný ráz, neváhá „Henry Lion Oldie“ tu a tam sklouznout i do veselejší roviny, kdy nešetří humorem a mnohdy až sžíravou ironií.

Dalším specifickým rysem tvorby autorské dvojice je určitý myšlenkový historismus. Jejich knihy jsou, abych tak řekl, prosyceny vůní dávných časů. Zatímco se postavy Perumova – byť jsou jejich příběhy psány poněkud archaickým slohem – chovají a uvažují v podstatě jako lidé dnešní doby, „Henry Lion Oldie“ se daří vykreslit postoje a myšlení člověka ze středověku či raného novověku, což je podle mého názoru mimořádný dar, jenž velkou měrou přispívá k větší autentičnosti fantasy děl.

Navzdory veškerým přednostem je ale třeba mít na paměti, že jde přece jen o komerční literaturu a že se autoři nacházejí pod neustálým tlakem nakladatelů a čtenářů, požadujících, aby každý rok vyšel přinejmenším jeden román. Obzvláště na některých knihách je proto zřetelně patrné, že byly „šity horkou jehlou“ – některé motivy zůstávají nedotažené a pointy ne zcela logické. Přestože však mají Gromov a Ladyženskij na svém kontě již 35 románů a novel (některé napsali s dalšími spoluautory) a desítky povídek, nedá se říci, že by kvalita jejich tvorba stagnovala či měla sestupnou tendenci. Stále mají čtenářům co nabídnout a za svou neutuchající popularitu rozhodně nevděčí jen kvalitnímu marketingu.

Zatímco Perumov (a do jisté míry i „Henry Lion Oldie“) přímo vycházeli, nebo přinejmenším hojně čerpali z angloamerické fantastiky, měla Marija Vasiljevna Semjonovová zcela odlišné vzory. Třebaže má tvorba této autorky kolísavou úroveň a literární kvality některých jejích (zvláště pozdějších) děl jsou sporné, nelze Semjonovové upřít hned dva primáty. Byla první ruskou spisovatelkou fantasy, která tento žánrový druh obohatila o citovější, typicky ženské vidění světa, a zároveň se ve svých dílech jako první nechala inspirovat staroruskými (či ještě přesněji staroslovanskými) mýty a legendami.

Zařazení Semjonovové mezi autory fantasy není zcela přesné. Psaní se věnovala již od 80. let minulého století; ačkoli se jí dostalo vzdělání technického směru, fascinovaly ji dějiny a hlavně etnografie dávných obyvatel severní Evropy. První příběhy, které publikovala, byly ryze historické, pojednávající o životě starých Slovanů a Varjagů. Nicméně v době, kdy Rusko vstoupilo do éry tržní ekonomiky, přestal být o její historické knihy zájem. Popularitě se těšily hlavně angloamerické fantasy ságy. Právě jejich překládání (kterým se tehdy živila) přivedlo Semjonovovou na nápad, že by mohla napsat něco podobného, jen inspirovaného jiným, jí osobně bližším prostředím.

Výsledkem byl Волкодав, kniha, která se setkala s tak velkým úspěchem, že by své tvůrkyni pravděpodobně zajistila čestné místo mezi ruskými autory fantastiky, i kdyby již nikdy nenapsala nic jiného. Jen díky Vlkodavu byly zakrátko vydány i nakladatelstvími předtím odmítané historické romány a dokonce Мы – славяне!, několikasetstránkové pojednání o tradicích a způsobu života starých Slovanů.

Román za svou mimořádnou oblibu pravděpodobně částečně vděčí tomu, že zaplnil určité „bílé místo“ na ruském knižním trhu, ovšem jeho literární přednosti jsou přesto nezpochybnitelné. Dobře promyšlený příběh, který se odehrává ve výborně, do nejmenších detailů promyšleném fantazijním světě. Sloh, který nelze nazvat jinak než podmanivým, odhalující ruštinu v celé své pestrosti a kráse. A nakonec hlavní hrdina, jehož poté, co se mu konečně podařilo vykonat vytouženou pomstu, náhle dostihlo zjištění, že vlastně neví proč a hlavně jak dál žít. Tam, kde fantasy kniha obvykle končí – tedy nad tělem zabitého Zloducha –, totiž Vlkodav teprve začíná. Není to román o tom, jak se člověk učí bojovat, nýbrž o tom, jak se ten, kdo dosud jen bojoval, učí žít.

Komerční úspěch, který kniha slavila, samozřejmě způsobil to, čemu se dnes asi nevyhne žádná kvalitní, byť poněkud masověji adresovaná kniha. Autorka byla přesvědčena, aby napsala několik pokračování (více či méně povedených, ale již nedosahujících úrovně původního díla) a vzniklo i nepříliš zdařilé filmové zpracování, jež románu udělalo medvědí službu, neboť jen utvrdilo ty, kteří k fantasy už beztak přistupují skepticky, že Vlkodav nutně musí být úplným brakem. V mých očích však knihu nic z toho nedokázalo pošpinit a stále ji považuji za jedno z vrcholných děl novodobé ruské fantastiky (spolu s Lukjaněnkovou Noční hlídkou, která je dnes ostatně podobně zprofanovaná).

V posledních několika letech se Semjonovová namísto psaní historických či fantasy románů věnuje spíše práci na příbězích ze současnosti (často s detektivním nádechem), v nichž již fantastické prvky hrají zanedbatelnou roli.

Všichni zmínění autoři toho mají mnoho společného – a nejde jen o podobné datum narození (Perumov, Gromov i Ladyženskij svorně 1963, Semjonovová 1958) či dobu vstupu na literární scénu („Henry Lion Oldie“ 1992, Perumov 1993, Semjonovová 1995). Všichni autoři jsou produkty své epochy, členy generace, která zažila selhání a zánik Sovětského svazu i rozklad a zmar 90. let minulého století. Patřili k onomu ztracenému a šokovanému pokolení, které se stalo svědkem pádu světa, pokládaného za neotřesitelný. Nezbylo jim proto než si začít budovat světy vlastní. Kdyby žili v jiné době, možná by volili jiná témata, možná by psali něco jiného než fantastiku, anebo by možná nepsali vůbec. Ale stalo se – a fantasy padla v ruských duších na nesmírně úrodnou půdu.

Dějiny ruské fantasy nejsou dlouhé ani dvacet let. To je o několik roků méně, než trvají například dějiny fantasy polské, zatímco oproti fantasy angloamerické jsou kratší hned o několik dekád. Překotný vývoj, který během této doby prodělala, jako by potvrzoval známou pravdu, že nic, co do Ruska přijde ze Západu, nemůže zůstat ve své původní nezměněné podobě. Angloamerická fantasy byla pro tu ruskou inspirací, nikoli však nezpochybnitelným dogmatem. Nik Perumov, „Henry Lion Oldie“, Marija Semjonovová a desítky, ne-li stovky jejich souputníků se podíleli na tom, že ruská fantasy nalezla vlastní jedinečnou tvář a v těžkých časech umožnila celé generaci čtenářů snít fantastické sny.

Poznámky a komentáře

[1] Doslova: „Фантастика, по моему убеждению, более точно, чем реалистическая литература, отражает состояние общества.“; Jednalo se o jednu z odpovědí Kira Bylyčeva na dotazy čtenářů časopisu Уральский следопыт. Celý text lze dohledat například zde: http://sharonov.viperson.ru/articles/vse-esche-vperedi.

[2] Doslova: "Большое спасибо Тургеневу: он первый показал, что нам теперь лучше всего забыться, спать, бредить в фантастическом сне."; k dispozici například na http://rvb.ru/turgenev/02comm/0213.htm.

[3] Inforomantici v užším slova smyslu jsou ovšem členové Poetického společenství inforomantiků (Поэтического содружества инфоромантиков), ke kterým patří i zmíněný Andrej Ščerbak-Žukov. Jedná se o spolek mladých spisovatelů, básníků, literárních kritiků i hudebníků, kteří sami sebe považují za romantiky, žijící v epoše informací. Jejich krédem je „opírat se o umělecký odkaz romantiků minulosti, ale nedistancovat se od každodennosti, nýbrž ji nechat projít destilačním kotlem vlastní představivosti a tím ji přeměnit“.

[4] Přesnější by bylo říci ruskojazyčné, protože mezi spisovateli píšícími rusky je i mnoho například Ukrajinců nebo Bělorusů.

[5] Tento hanlivý termín jako první použil český literární kritik a překladatel z angličtiny Jan Vaněk jr. a podle mého názoru poměrně dobře vystihuje právě nekonečné fantasy ságy bez hlubšího smyslu a na relativně nízké literární úrovni.

[6] Vzhledem k důrazu, který Perumov v posledních letech klade na vlastenectví, je možná poněkud překvapivé, že samotný autor v Rusku nežije.  Již v roce 1998 se se svou rodinou odstěhoval do USA, kde se pro něho – na rozdíl od Ruska – našla práce v biofyzice, oboru, který vystudoval. Dodnes je zaměstnán ve výzkumném ústavu v Severní Karolině.

[7] „Příjmení“ pseudonymu vzniklo jako složenina počátečních dvou písmen křestních jmen obou autorů, zatímco každé „křestní jméno“ pseudonymu začíná stejným písmenem jako příjmení jednoho ze spoluautorů. Tato spojitost se ovšem při přepisu do latinky bohužel ztrácí...

[8] Přitom jsou oba autoři paradoxně Ukrajinci (oba žijí v Charkově). Ladyženskij v Charkově i narodil, místem narození Gromova je krymský Simferopol.