Kir Bulyčov: Osada

Autor recenze: Konstantin Šindelář

Od smrti velikána sovětské sci-fi, Igora Možejka, mnohem známějšího pod pseudonymem Kir Bulyčov, letos uplyne dvanáct let. Tohoto autora asi není třeba příliš představovat – jeho tvorba (spolu s dílem Jefremova, Strugackých nebo Krapivina) představuje základ, z něhož vyrostla mohutná budova sovětské (a později ruské) fantastiky. Musím však přiznat, že mě (na rozdíl od starší generace českých čtenářů) dosud Bulyčovovy knihy až tolik neuchvátily – Alenku jsem si přečetl s potěšením, ale přece jen je to moc pro děti, Vynálezci z Guslaru jsou bezva, vtipní, ale nic víc... Zkrátka, neviděl jsem na Bulyčovově tvorbě nic až tak mimořádného. Teprve před nějakými dvěma roky jsem objevil knihu, která mě přiměla změnit názor; Knihu s velkým K, klenot nejen sovětské, ale i světové sci-fi (a možná vůbec literatury jako takové). Ano, zní to trochu pateticky, ale jinak to zkrátka vyjádřit neumím. Omlouvám se vám, pane Bulyčove, že jsem o vás pochyboval, už se to nestane!

Ve skutečnosti se vlastně jedná hned o dvě díla – asi stostránkovou novelu Průsmyk a rozsahem více než dvojnásobný román Za průsmykem. Obě knihy jsou však spolu spjaty natolik úzce, že v Rusku obvykle vycházejí pohromadě (pod souhrnným názvem Osada). A oč se vlastně jedná?

Je tomu již osmnáct let, co na vzdálené planetě, daleko mimo běžné trasy pozemských hvězdoletů ztroskotala vesmírná loď Pól. Dopadla v mrazivých, ledovým příkrovem pokrytých horách; část posádky zahynula během nouzového přistání, ale zbytek dokázal opustit radiací zamořený koráb a vydat se na dlouhou strastiplnou pouť do nížiny na jihu. Ne že by tam byl život o mnoho jednodušší, to v žádném případě. Planeta je zlé a nepřátelské místo, kde záhuba číhá v tisících různých podob a lidé jsou jen nevítanými, trpěnými hosty. Každičký krok může přinést smrt, šílenství, anebo něco ještě horšího... Přeživším trosečníkům se přesto podaří založit malou osadu, v níž den za dnem bojují nejen o přežití, ale také o zachování důstojnosti, svého lidství. Všichni obyvatelé osady sní o tom, že se jim podaří dostat k Pólu, od něhož je odděluje divočina plná dravých bestií a zasněžené velehory s jediným schůdným průsmykem. Na lodi, kde již snad úroveň radiace stačila opadnout, se totiž nachází vysílačka, s jejíž pomocí lze (možná) přivolat pomoc ze Země. Léto přichází na planetě jen jednou za tři pozemské roky a na začátku každého teplejšího období se lidé vydávají na cestu ke korábu. Dosud však všechny výpravy končily nezdarem.

Na planetě vyrůstá nové pokolení, v osadě už žijí chlapci a děvčata, kteří Zemi nikdy neviděli a znají ji jen z vyprávění. Tito mladí lidé jsou mnohem lépe připraveni pro těžký život v nehostinném prostředí, proto se tři nejstarší z nich – inteligentní a (v rámci možností) vzdělaný Oleg, lovec Dick a bylinkářka Mariana – spolu s jedním bývalým členem posádky Pólu vydávají ke kosmickému korábu. Po cestě plné útrap, jejímuž líčení se věnuje novela Průsmyk, se jim k němu skutečně podaří dorazit, a třebaže se vysílačku zprovoznit nepodaří, skupinka se alespoň vrátí s důležitým a potřebným nářadím a také s nadějí, že jednoho dne již bude navázání spojení se Zemí možné.

Román Za průsmykem, který se odehrává o rok (či přesněji o tři pozemské roky) později, je již o poznání méně komorní, ale co do napínavosti, do pečlivosti vykreslení postav, do myšlenkové hloubky se mu přinejmenším vyrovná. Do života osady vstupuje nová naděje na záchranu – na planetě přistála malá pozemská výprava. Trosečníky však od dočasné výzkumné stanice dělí celé týdny chůze nepřátelským terénem. Přesto je potřeba se k ní dostat stůj co stůj – vždyť taková šance se už možná nebude opakovat... Do děje kromě starých hrdinů vstupují i nové postavy – například mladičký Kazik, novodobý Mauglí, jenž se s divočinou sžil natolik, že se stal bezmála její součástí, ale který je také mimořádně inteligentní a hýčká si jistý tajný sen. A jsou zde také vědci z výzkumné výpravy, dvě ženy a jeden muž, mezi nimiž vládnou vztahy, mírně řečeno, komplikované.

Nevím, jak to Kir Bulyčov dokázal, ale vůbec jsem se od dvojrománu (říkejme mu tak) nebyl schopen odtrhnout. Už ani nevím, kdy se mi naposledy stalo, že jsem tak strašně moc držel palce hlavním hrdinům nějaké knihy. Jistě, četl jsem s vírou, že to přece nakonec musí dobře dopadnout (a nakonec jsem nebyl zklamán), ale přesto se mi nejednou tajil dech a hlavou mi vířilo: „To snad ne!“ Bulyčov se zkrátka předvedl jako mistrný vypravěč: vždyť i svět cizí planety vylíčil úsporně, leč navýsost barvitě a věrohodně – a věřte, že je to místo, na němž byste se rozhodně nechtěli ocitnout.

Dvojromán ovšem není jen nějakou akční, ryze dějovou sci-fi. Kir Bulyčov v něm také hledá (a nachází) odpovědi na řadu zásadních otázek. Jak dlouho potrvá, než malá skupinka lidí, zbavená jakéhokoli kontaktu se zbytkem civilizace, propadne barbarství? Je pád do divošství omluvitelný, je-li to jediný prostředek pro přežití v nehostinném prostředí? Je civilizace a její výdobytky tím, co nás, lidi, definuje, co nás dělá lidmi, anebo je to jen lehounký pláštík, pod kterým se ukrývá naše pravé já, primitivní a zvířecké? A kromě zamyšlení nad otázkami spojenými s přežitím a degenerací izolované společnosti, je tu i mocné, nadčasové poselství o síle lidských vztahů, přátelství, zodpovědnosti a nezlomnosti lidského ducha při cestě za splněním přání.

Musím podotknout, že Bulyčov nenapsal nového Pána much a už vůbec ne Zázrak v Andách – je to příběh tvrdý, to ano, ale nikdy nejde za hranu, nepřekračuje jistou mez. Určitá, jak jen to definovat, řekněme vlídnost, ho posouvá ani ne tak k literatuře pro mládež, jako spíše k těm starým dobrodružným příběhům (ve kterých je jak dobro, tak i druhové). Má v sobě kus verneovek, nebo také mayovek, nebo také těch romantických příběhů z exotických krajů, jaké psávali Flos či Běhounek. Možná, jen možná, bych si knihu dokázal představit o něco drsnější a nastíněné konflikty – mezilidské i mezigenerační – vyhrocenější. Možná by příběh fungoval i tak, nevím. Každopádně by to ale byla jiná kniha. Kniha, která by se mi už třeba až tolik nelíbila...

Ještě malá poznámka k dosavadním českým vydáním – první polovina dvojrománu vyšla česky jako Slyšel jsem Zemi v roce 1984, druhá v roce 1988 coby Země je příliš daleko. Obzvláště ona druhá část byla nezanedbatelně zkrácena, což textu podle mě docela uškodilo. Také samotný překlad by mohl být lepší (i když jsem neprováděl hlubší analýzu). Přes tyto nedostatky kniha vzbudila zájem a našla si své příznivce – stačí se podívat třeba na komentáře a hodnocení na databázovém serveru Legie: tady http://www.legie.info/kniha/3066-slysel-jsem-zemi, případně tady http://www.legie.info/kniha/3304-zeme-je-prilis-daleko.

Osada je podle mě dílo neprávem zapomenuté a opomíjené. Dokonce i více než čtvrtstoletí po svém prvním vydání dokáže oslovit, dokáže zaujmout, dokáže strhnout a má toho tolik co nabídnout dokonce i dnešnímu zmlsanému čtenáři. Chcete-li si přečíst poutavou, hluboce lidskou sci-fi, jež má navíc nádech klasiky, sáhněte po Osadě... A nebudete litovat.

HODNOCENÍ: 90%

ODKAZY: Goodreads, Databáze knih

P.S. Jen tak pro zajímavost, existuje sovětský kreslený film z roku 1988 (asi půlhodinový), inspirovaný první částí Osady (tedy novelou Průsmyk). Kdo ho viděl, ten hodnotí pozitivně – alespoň na ČSFD (viz http://www.csfd.cz/film/252246-pereval/), no a já se k tomuto pozitivnímu hodnocení stoprocentně přidávám (třebaže vizuální stránka poněkud zatlačila do pozadí původní příběh). A málem bych zapomněl - na ČSFD je v jednom komentáři hozený i odkaz na Youtube, kde se na celý ten film lze podívat s anglickými titulky.


Zpět na přehled recenzí