Dmitrij Gluchovskij: Metro 2035

Autor recenze: Konstantin Šindelář

Mám-li být upřímný, „světový postapokalyptický bestseller“ Metro 2033 již několik roků ukrývám hluboko ve svém nitru, v malé, utajené, leč přepychově zařízené komůrce, kde si hoví ve společnosti knih Williama Kinga, Jeana Pierra Garena a dalších, které lze popsat s pomocí starobylého českého termínu „guilty pleasure“.

Kvality Metra 2033 jsou skutečně přinejmenším sporné. Z románu každou chvíli čouhá, že se jedná o prvotinu, o dílo literárního nováčka – dějem, roztříštěným nespočtem slepých odboček a zředěným spoustou rádoby filosofování, čtenáře provádí neslaný nemastný hlavní hrdina, jenž putuje naprosto nevěrohodným světem, který by v popisované podobě nevydržel fungovat ani týden… Přesto! Kniha mě nějakým podivným, nepochopitelným způsobem nutila znovu a znovu otáčet stránky! Gluchovskij – navzdory své tehdejší spisovatelské neohrabanosti – dokázal románu vdechnout duší a naplnit ho atmosférou: hustou, černou, ponurou atmosférou tunelů, v nichž může člověka na každém kroku potkat záhuba, ale které jsou pořád o hodně bezpečnější než vražedný, nelítostný svět jen o několik desítek metrů výš, na povrchu. Recept, jak si Metro 2033 v maximální míře užít, je tedy vlastně docela prostý – o ničem moc nepřemýšlet a jednoduše se nechat unášet…

To byl koneckonců hlavní důvod, proč šlo „nepokračování“ – Metro 2034 – zcela mimo mě: kniha téměř úplně postrádala atmosféru a spolu s ní se vytratilo i veškeré kouzlo; zbyla jen spousta jalového a obtížně stravitelného filosofování. Přesto jsem na postapokalyptické moskevské metro nezanevřel, a když letos v červnu vyšlo v Rusku třetí pokračování, jehož protagonistou měl být znovu starý známý Arťom, váhal jsem jen malou chviličku…

A jaké že tedy Metro 2035 je? Inu… Je to podvod.

Přinejmenším tedy podvod na čtenáře prvního dílu, neboť zatímco Metro 2034 se pouze mírně odchýlilo ze šlépějí svého předchůdce, Metro 2035 se již vydalo po zcela jiné trase, ba snad i do stanice odlišného literárního žánru. Pokud vás tedy jako čtenáře okouzlili zrůdní mutanti, věčně hladové krysy i prastaré děsy z nejhlubších tunelů, pak si rychle nechte zajít chuť – s ničím takovým se již na stránkách nové Gluchovského knihy nesetkáte. Role úhlavních nepřátel se zde ujímají lidské stvůry… a také démoni odpradávna hlodající lidské nitro.

Dva roky poté, co zbavil metro hrozby v podobě černých ďáblů (o falešnosti této hrozby ví dodnes pouze on sám), se Arťom usadil a se svou mladou ženou žije na rodné stanici VDNCh, ovšem jeho život je všechno jen ne poklidný. Neustále v hlavě slyší tichý, šumem zastřený, zkreslený hlas, jenž se na okamžik ozval z vysílačky na vrcholku věže Ostankino; hlas, doléhající odjinud, ze světa, který by již neměl, který nemůže existovat. Je snad možné, že jsou někde další přeživší, že obyvatelé moskevského metra nejsou tím posledním zbytkem lidského rodu, za nějž se považují? Tato myšlenka Arťomovi nedává spát, neustále ho pronásleduje, mění se v posedlost… A nakonec ho vyhání na dlouhou cestu za pravdou, jejíž odhalení může navždy změnit osudy lidí z metra, a snad i znamenat konec podzemního mikrosvěta jako takového.

Arťomovo putování však nemá mnoho společného s jeho cestami v prvním díle; odlišná je ostatně i samotná postava hlavního hrdiny. Celková charakterová nevyhraněnost původního protagonisty umožnila Gluchovskému svého o dva roky staršího (byť de facto úplně nového) hrdinu dle libosti osolit, omastit i okořenit; z hodného zvídavého hošíka se stal ztracený, „no future“ mladý rebel. Arťom si tedy vesele připaluje jednu od druhé, glgá, děvkaří a mluví jako kanál…

Postapokalyptické prostředí se v Metru 2035 stává pouhou kulisou a do popředí se naopak dere metro coby podobenství, metro jako odraz celé současné ruské společnosti se všemi jejími frakcemi a názorovými proudy, se strachem z vnějších i vnitřních nepřátel, s nevyřešenou minulostí a bez zřetelnější vize budoucnosti. Jistě, tohle všechno už tu bylo v prvním díle – tehdy však jen na úrovni dětského vodění za ručičku a ukazování ve stylu: „Tohle je fašismus, a ten je bakaný… Támhleto je komunismus, a ten je taky bakaný… Jé, a tam vzadu je náboženský fanatismus, no fuj…!“ V Metru 2035 již autor vyzrál a jde při své „střelbě do vlastních řad“ podstatně dál, je mnohem nemilosrdnější, snaží se zasáhnout ta nejcitlivější místa… Bohužel, při prosazování svého přesvědčení nezřídka až příliš tlačí na pilu, a tak román místy (zvlášť ke konci) spíš než beletrii připomíná politický pamflet. A upřímně řečeno, čtení politických pamfletů nepatří zrovna mezi ty nejzábavnější kratochvíle; zvlášť když si osobně myslím, že i když má současné Rusko spoustu much (včetně tse-tse), zas až tak hrozně beznadějné to s ním přece jen není. Musím však uznat, že pokud měl Gluchovskij v úmyslu napsat kontroverzní knihu, knihu, kterou budou někteří vychvalovat a jiní zatracovat, knihu, která vyvolá diskusi, pak se mu to nepochybně povedlo.

Jaké ohlasy však Metro 2035 a jeho pojetí vzbudí v jiných zemích, to si skutečně netroufám hádat. Slovo „podvod“, které jsem před několika odstavci použil, je možná přespříliš silné, ale co si pomyslí lidi, kteří se těší na hordy mutantů, až zjistí, že dva roky po událostech prvního dílu je radioaktivní Moskva jako vymetená, a nikde ani jediná zrůdička, ani jediná lidožravá rostlinka, prostě nic, nic, NIC?! Gluchovskému je to možná jedno – práva na vydání nového Metra si nakladatelství z mnoha různých zemí (včetně našeho Knižního klubu) stejně nakoupila už více než rok dopředu –, ale já z toho tedy jistou mírnou faleš cítím… Nemluvě o tom, že si teď knihu možná koupí lidé, kterým se nebude líbit, a naopak ti, kterým by se zamlouvat mohla, ji minou bez povšimnutí…

A kdože by tedy podle mě mohl Metro 2035 ocenit? Kromě zájemců o ruskou přítomnost a milovníků dystopií (nebo antiutopií, či jak by se to mělo správně nazývat) by to mohli být i ti z čtenářů předchozích knih, kterým nebude vadit pohlédnout na známé prostředí z diametrálně jiného úhlu, spatřit ho v naprosto odlišném světle. Gluchovskij totiž ve svém románu neváhá obrátit vše, co o svém postapokalyptickém světě až doposud napsal, naruby. Nehodlám prozrazovat příliš, a tak pouze napovím, kterými knihami by bylo vhodné se na atmosféru Metra 2035 připravit: z u nás dostupné ruské fantastiky je to nepochybně Obydlený ostrov bratrů Strugackých, Sorokinův Den opričníka a pak ještě Omon Ra Viktora Pelevina. Z hlediska námětu (konflikt jedinec versus systém, kolečko kontra soukolí) by zase stál za zhlédnutí oscarový film Leviatan, ale především u nás podstatně méně známý snímek Hlupák.

Nutno podotknout, že zatímco Arťom v románu zestárl o pouhé dva roky, jeho duchovní otec má od vydání Metra 2033 za sebou plných deset let poměrně intenzivní literární činnosti. A na jeho stylu je to tedy zatraceně znát: výrazivo je pestré, dialogy řízné, přirovnání sedí jako ulitá… Popisy zůstávají na rozdíl od první knihy stručné, ale jsou jasné a výstižné, jdou přímo k podstatě věci. Autor si pohrává s jazykem a využívá specifických prostředků, které mu ruština nabízí, a hlavně její rozsáhlé slovní zásoby; zatím ještě možná nedosahuje úrovně třeba výše zmiňovaného Sorokina, ale i tak by se překladatelé měli pro jistotu zásobit antiperspiranty… u tohoto překladu se totiž budou potit. Pravda, samotný děj občas škobrtá a místy působí zbytečně nataženě: Arťomova pobíhání sem a tam tunely i po povrchu je vážně trochu moc. Na druhou stranu, mezi vatovými literárními vycpávkami se objevují výjevy mimořádně působivé – zlověstné, mrazivé, s přímo morbidním smyslem pro detail… A takovýchto scén v knize rozhodně není málo.

Navzdory všem svým nedostatkům (a tomu, že se vlastně jedná o literární… no, když ne podvod, tak alespoň podvůdek) stojí Metro 2035 za přečtení. Ne, není to skutečná sci-fi, respektive zde sci-fi prvek funguje jako pouhý prostředek, nikoli cíl (kdo chce od Gluchovského opravdovou sci-fi, ten ať raději sáhne po Budoucnosti); svým duchem i vyzněním se kniha mnohem spíš podobá autorovým příběhům ze současného Ruska ze sborníku Povídky o vlasti (na jehož vydání čeští nakladatelé zatím bohužel nemají koule odvahu). Jedná se zkrátka o velmi rozporuplný román, jenž pravděpodobně naštve fanoušky přechozích dílů, ale paradoxně možná naopak dokáže oslovit ty, kteří ony předchozí díly zavrhovali coby brak. Na to, jak si Metro 2035 užít, totiž existuje podobně jednoduchý recept jako v případě v případě Metra 2033: jednoduše k této knize nepřistupovat jako k pokračování.

HODNOCENÍ: 60% (nakonec jsem se rozhodl odečíst 10% za chybějící mutanty; vím, není to vůči knize fér, ale život holt nikdy není fér, a tohle je můj web)

ODKAZY: Goodreads

Zpět na přehled recenzí