Konstantin Šindelář: Vráska světa

I.

 

„Musíš ho zabít,“ řekla ta žena. „Jen tak mě získáš.“

Oktar nikdy nespatřil žádnou, která by se jí byť jen vzdáleně podobala. Žádnou – ačkoli procestoval polovinu Evropy a v jeho loži se vystřídaly snědé ženy Alanů, plavovlasé Germánky či pyšné dcery Říma. Hleděl na ni se zatajeným dechem skrze řídký závoj sněhových vloček, snášejících se z šedého nebe.

Pro hunského válečníka ženy mnoho neznamenaly. Jednalo se o pouhé věci, které bylo příjemné vlastnit, ale které se daly snadno zahodit a vyměnit za jiné, když se jich nabažil. Necenil si jich více než dobrého koně, kvalitní zbraně nebo lesklé zlaté přezky na opasku. Tato žena však byla jiná. Postrádala uštvaný, se vším smířený pohled jeho četných otrokyň a hleděla na něho drze a vyzývavě. Její oči byly jako pár černých drahokamů, plných vnitřního jasu. Slibovaly… Velmi mnoho. A probouzely chtíč.

Ačkoli před ním klečela, nevypadala jako ponížená prosebnice. Stále si uchovávala důstojnost a autoritu. Nežebronila, nabízela mu obchod. Jako uhranutý hleděl na ženino vysoké čelo, pravidelné obočí, rovný nos a plné rty… Kadeře hustých jako smola černých vlasů se jí vlnily kolem šíje a dopadaly na obnažená ramena. Naprázdno polkl, v ústech měl sucho jako na poušti. Pak sklouzl pohledem níž.

Byla úplně nahá, nahá ve sněhu a studeném větru, ale přesto se nezdálo, že by ji sužoval chlad. Sněhové krystalky, ulpívající na její kůži, se okamžitě měnily ve vodní krůpěje a zvolna jí stékaly po těle. Pleť měla hladkou a bledou jako alabastr – s výjimkou světle růžových prsních bradavek. Když se Oktar podíval na tmavé chloupky v jejím klíně, přestal se ovládat. Udělal k ní dva rychlé kroky, natáhl ruku…

Její hlas, hluboký, maličko chraplavý ale přesto velmi smyslný, ho zmrazil uprostřed pohybu. „Ještě ne.“ Pomalu zavrtěla hlavou. „Zabij toho muže. Vezmi jeho zbraň. A přetni řetěz, který mě poutá k Černému pilíři. Teprve tehdy, až budu volná, se ti oddám. Teprve tehdy poznáš můj pravý žár.“

Teprve nyní si Oktar uvědomil, že její pravý kotník obemyká kovový kruh s připevněným řetězem. Poutal ženu k pilíři tak černému jako by byl vytesán ze samotné tmy. Na výšku měřil asi jako tři dospělí muži, měl tři strany zbrázděné světlejšími vrypy a směrem vzhůru se zužoval až končil ostrou špicí, čnící k obloze. Řetěz na pilíř navazoval u samotné základny. Zdálo se, že z něho vyrůstá, že je jeho součástí. Jednotlivé články byly stejně černé jako on, podobné otvorům do cizích nepochopitelných světů.

I nebojácný hunský válečník se při tom pohledu zachvěl. Jako typický představitel svého lidu si nic nedělal z božstev ostatních národů a nebál se ani mocností z hlubin času. Ale Černý pilíř ho zneklidňoval. Nebyl zlověstný, to přímo ne, ale číhalo se v něm něco, co Oktara varovalo, aby ho raději nechal na pokoji.

Žena musela vycítit, že váhá, a tak znovu promluvila, obrátila jeho pozornost zpět ke svým vábivým vnadům. „Pamatuj, stačí zabít jediného muže.“ Ve vzduchu před Oktarem se na okamžik zjevily obrysy vrásčité stařecké tváře s dlouhým bílým vousem. Vryl si ji do paměti. „Jediného starého muže, abych byla tvá. Jen a jen tvá.“

Chtíč zvítězil. Hun věděl, že ho nikdo a nic nedokáže zastavit. Že toto nádherné tělo se bude již brzy chvět a sténat v jeho náručí. Udělal k ní další krok, napůl rozhodnutý pokusit se o to hned tady a teď.

Žena se pousmála. „Ještě ne,“ řekla a slízla si ze rtů kapku vody. „Ale už brzy. Ukáži ti cestu, válečníku.“

Zavrčel a vrhl se k ní, ale ona se mu rozplynula pod rukama. Také Černý pilíř zmizel, znenadání se zřítil do prázdnoty. Zamrkal a vtom mu zasněžená zem ujela pod nohama. Padal. Do hluboké, možná bezedné propasti.

A pak se probudil.

Byl ve své jurtě, ležel na vrstvě teplých zvířecích kožešin, přikrytý černou beraní houní. Do nosu mu vnikl důvěrně známý zápach kouře z vyhasínajícího ohýnku. Kolem panovalo přítmí. Za koženou stěnou obydlí táhle skučela a vyla sněhová vánice. Skoro se zdálo, že se venku prohání smečka hladových vlků.

Brunhilda, jeho germánská otrokyně, se ve spánku neklidně zavrtěla, otřela se o něj dlouhými hebkými vlasy. Jindy by to pro Oktara představovalo lákadlo, ale teď ne. Půvab plavovlasé dívčiny bledl před krásou ženy, kterou spatřil ve snu. Pořád ji měl před očima a stále si dokázal vybavit každičký detail.

A také každičké slovo, které mu řekla.

Drsně do Brunhildy strčil, probudil ji. Slabě vykřikla a pohlédla na něj vyděšenýma modrýma očima.

„Obleč se,“ zachrčel. „A vypadni. Cestou pověz Urkonovi, aby mi přichystal koně. Odjedu za úsvitu.“

Zamhouřenýma očima sledoval, jak na sebe spěšně natahuje šaty, jak se chumlá do kožešinového přehozu. Už ho nevzrušovala, nemohla se vyrovnat té, kterou měl získat za cenu smrti jednoho starce. Zatraceně! Ve spáncích mu bušila klokotající krev. Bolestivě si zaryl nehty do zjizvené tváře, ale uklidnit se nedokázal. Chtěl ji!

Začala se mu zjevovat ve snech hned poté, co se z tažení proti Východnímu Římu vrátil do Panonie  a rozhodl se svým klanem přezimovat na okraji rozlehlé hunské říše, ve stínu mohutných Karpat. Zpočátku byla jejich noční setkání mlhavá, zjevovala se mu jen v náznacích, jako pouhý přelud. Nevěděl, co po něm chce, přesto k ní ale byl přitahován. Časem se začalo ve snech objevovat stále více podrobností. Podrobností, na které nedokázal přestat myslet… A nakonec přišla dnešní noc, kdy konečně spatřil všechno. Bezchybný celek. Zjistil to, co potřeboval vědět. Stačilo už jen vyrazit na cestu.

Ale kam?

Nemusel si nad tím lámat hlavu. Žena mluvila pravdu, když slibovala, že mu ukáže cestu. Věděl, kde leží jeho cíl. Znal směr.

Bylo to jako by ho s tou ženou spojovala neviditelná hedvábná šňůrka.

 

II.

 

„Slábneš,“ poznamenala s jízlivým úsměvem. V černých očích jí zaplály potměšilé ohýnky. „Už brzy budu volná.“

Starý muž se na ni úkosem podíval. Věděl, že by s ní neměl hovořit. Že by neměl věnovat pozornost jejím řečem, jimiž už tak dlouho nahlodávala jeho sílu  a vůli vytrvat. Ale nedokázal si pomoci. Byla jeho jedinou společnicí. Jedinou živou bytostí, která v jeho životě zůstala. Kdysi se považoval za hlídače a ji za svou vězeňkyni. Časem musel změnit názor. Ve skutečnosti byli vězni oba, zajatci jedné z nejhlubších vrásek světa. A on byl nejspíš z nich dvou tím ubožejším a zoufalejším.

Neměl jméno. Kdysi možná, ve vzdálených časech, kdy byl plný síly a odhodlání bránit svět před temnými silami. Kdy ve své pýše vyzval na souboj jedno z největších zel… Ale to už bylo dávno, tak dávno, že se mu vlastní jméno zcela vytratilo z paměti. Již si nedokázal vybavit ani tváře lidí, které tehdy znal a miloval. Vlastně těch vzpomínek příliš nelitoval – byly součástí jiné doby a ta nyní byla nenávratně pryč. Zvykl si nazývat sám sebe Strážcem. Bylo to celkem příhodné pojmenování.

„Neodpovídáš?“ Žena si laškovně natočila pramínek vlasů na ukazováček. „Děsíš se toho, že mám pravdu, ano?“

Už ji nedokázal ignorovat. „Budeš volná,“ pronesl chraplavě, „jedině přes mou mrtvolu. Jak nepochybně víš.“

„To se dá zařídit,“ opáčila chladně. „Už na tom pracuji.“

Nelhala, to nemohl popřít. Byl mistrem mystických nauk, znalcem mnoha tajemství všehomíru. V průběhu staletí sice síla Černého pilíře slábla, avšak dělo se tak velmi zvolna. Odhadoval, že potrvá ještě celou věčnost, než se vyčerpá úplně. Naneštěstí existovala pro jeho vězeňkyni další cesta ke svobodě. On sám totiž nebyl ani zdaleka tak odolný jako Černý pilíř. Pravda, moc, kterou vládl, mu dokázala mnohonásobně prodloužit život, avšak nemohla jej učinit nesmrtelným. Stárnul. A neprojevovalo se to pouze fyzicky. Předivo síly, kterým toto údolí vyrval ze světa smrtelníků a skryl ho před jejich zraky, se začínalo trhat. Mnohokrát se ho pokoušel obnovit, ale jeho snaha byla marná.

Vzniklými mezerami se ven začínala drát jiná síla, dosud spoutaná, ale pomalu se vymykající kontrole. Vůle jeho vězeňkyně se dotýkala myslí lidí jako chapadla přízračné chobotnice. Lákala je, slibovala nepoznané rozkoše. Již několika smrtelníkům se podařilo proniknout do údolí, jež pro ně mělo být uzavřeno až do skonání světa. Všichni se ho snažili zabít a on byl nucen se jim postavit se zbraní v ruce. Zbraní, v níž se nyní skrývala veškerá jeho moc. V něm samotném již žádná nezůstala…

Mozolnatou dlaní se dotkl jílce meče s čepelí stejně černou jako pilíř. Nevesele se pousmál. Stále ještě uměl bojovat. Lidé nové doby pro něho nebyli žádnými soupeři.

„Pracuj,“ zahučel. „Dělej co umíš. Stejně ti to nebude nic platné.“

Zasmála se. „Jsi ještě větší hlupák, než jsem si myslela, dědku. Zkamenělina, která se neumí přizpůsobit nové době. Já ano. Proto budu volná. A ty zemřeš.“

Zvolna se postavila. Články černého řetězu tiše zacinkaly. Krása jejího nahého těla byla nadpozemská. Pro kohokoli jiného by byla neodolatelnou – jen ne pro Strážce, který dobře věděl, jak se věci ve skutečnosti mají.

„Nezajímáš se o proměny vnějšího světa a to se ti stane osudným. Z hlubin východu přitáhl do Evropy nový národ. Národ divokých a nelítostných válečníků. Mocné říše úpí po kopyty jejich koní. Civilizace se obrací v popel a prach. Záhy bude chaos znovu vládnout světu, tak jako za starých časů. A já-“

„Ty v nic nedoufej,“ skočil jí do řeči.

Ale už když to vyslovil, uvědomil si, že je nebezpečí nablízku. Trhl sebou, když mu došlo, že do údolí právě proniká někdo cizí. Znovu položil ruku na jílec meče a namířil tím směrem svůj vnitřní zrak. A na okamžik strnul. Pochopil, že jeho protivníkem nebude římský legionář ani germánský berserk.

Po zasněžené pláni se k němu blížila postava na hřbetě nevzhledného střapatého koníka. Nacházela se dosud daleko, za krajem údolí, ale směřovala k němu s jakousi hrůzu nahánějící neúprosností. Jezdce chránil před zimou neuměle ušitý medvědí kožich, silné rukavice a vysoká čepice ze soboliny. Pod hustým tmavým obočím se studeně leskla šikmá očka. Strážce se do nich vydržel dívat jen malou chviličku, pak byl nucen sklopit zrak. Nikdy v životě nespatřil takovou zlověstnou směs krutosti, chtivosti a sveřeposti. Byl tohle vůbec člověk? Stařec s jistotou věděl, že byl schopen zabíjet, znásilňovat a mučit – a po tom všem klidně odejít jako by se jednalo o nevinné povyražení.

Pochyby o cizincově lidství ještě umocňovala zdeformovaná, nestvůrně protažená hlava a desítky hlubokých jizev, které brázdily jeho tváře, čelo i bradu. Ohyzdný zvně a ohavný zevnitř, pomyslel si Strážce. Nedokázal potlačit zachvění. Ten jezdec nebyl obyčejným člověkem. Byl ztělesněním smrti.

Ale on se s ním přesto musel utkat.

„Vidíš?“ dobírala si ho žena. „Už mi rozumíš?“

Prudce se od ní odvrátil a zamířil pryč od Černého pilíře, pryč od zbořené svatyňky, která mu tak dlouho sloužila jako obydlí, pryč od trosek, jež zde přetrvávaly jako svědectví dávného střetu. Šel vstříc svému osudu.

A v uších mu stále zněl smích jeho vězeňkyně.

 

III.

 

Oktar zápolil se sněhovou bouří. Vichr mu vanul přímo do tváře a vmetal do očí vlhký sníh. Nejsilnějším větrným poryvům scházelo jen málo, aby ho srazily z koňského hřbetu. Sklonil hlavu a celý se nahrbil, snažil se co nejvíce šetřit tělesným teplem, které se z něj snažil vyrvat nemilosrdný mráz. Dokonce i jeho vytrvalému hřebci již docházely síly. Lhostejně se ploužil kupředu zvětšujícími se závějemi.

Válečník balancoval na tenké hranici vyčerpání. Odmítal se však vzdát. Vzdávají se pouze slaboši, příslušníci změkčilých národů, kteří jsou dobří snad jedině jako otroci. Hunové ne. Když se pro něco rozhodnou, nedokáže je zastavit nikdo a nic. Ani rozdivočelé živly. On se rozhodl. A nebylo cesty zpět.

Ostatně, už dávno ztratil ponětí o tom, kde se nachází. Všude kolem sebe viděl jen řvoucí bílé peklo. Směr mu ukazovalo pouze podivné pouto, které vytvořila ta žena. Sotva si na ni vzpomněl, sotva si ji představil, veškerá únava z něho spadla. Chtěl ji! A nepochyboval o tom, že ji dostane. Nemohlo to dopadnout jinak.

A tak se dál potýkali s vánicí – nezdolný jezdec a jeho kůň. Oba oslepoval sníh, zatímco prudký vítr je zpomaloval, ztěžoval každý pohyb. Nepotrvá dlouho a oni se zastaví, umrznou, změní se v ledové sochy.

Vtom to přišlo.

Oktarovi se zatmělo před očima. Musel ztratit vědomí, avšak jen na prchavý okamžik, protože když se probral, stále seděl na koni. Potřásl hlavou, aby zahnal doznívající malátnost. Potom se ostražitě podíval kolem sebe.

Kde se to ocitl? Ano, i tady sněžilo, ale těch několik vloček, které se líně snášely k zemi, se vůbec nedalo srovnávat s blizardem, jenž okolo něho ještě před chvílí běsnil. Ohlédl se. Díval se na hustou chumelenici, dělily ho od ní jen dva nebo tři kroky. Vypadalo to, jako by vánice narážela na neviditelnou stěnu, obklopující toto místo. Pokrčil rameny. Zřejmě zde pracovaly mocné síly, ale on nepatřil k těm, kteří by před nimi pociťovali posvátnou hrůzu. Byl zvyklý brát věci tak jak jsou a ničemu se nedivit.

Pohledem přelétl pláň, pokrytou sněhovým popraškem. Kousek před ním se začínala svažovat – klesala do nějaké prolákliny či snad miniaturního údolí. Vůbec nepotřeboval ženino pouto, aby pochopil, že cíl jeho cesty leží právě tam. Odplivl si a pobídl koně. Zesláblé zvíře poslušně vykročilo vpřed.

Neurazil ani polovinu vzdálenosti ke svahu, když se z údolí vynořila lidská postava. Kráčela mu v ústrety – rozvážně, beze spěchu. Když je od sebe dělilo asi dvacet kroků, oba se zastavili. Oktar upřel na neznámého muže zkoumavý pohled. Pečlivě hodnotil, odhadoval jeho schopnosti, zručnost v zacházení ze zbraní.

Byl vysoký, kostnatý a tak vychrtlý, že na něm jeho volný purpurový hábit visel jako na nějakém strašákovi. Tvář měl vrásčitou a bílé vousy sice dlouhé, ale tak řídké, že vůbec nepůsobily důstojně nýbrž směšně. Oktarovi bylo jasné, že hledí na starce, jehož mu ve snu ukázala ta žena. Počítal s tím, že dědka bude muset namáhavě hledat, ale on mu místo toho vlezl přímo do rány. Tomu se říká štěstí.

Nejspíš by svého soupeře podcenil, kdyby si nevšiml lesku v jeho očích, jenž ani trochu neodpovídal vysokému věku a křehkému zevnějšku. Uvědomil si, že se ten vetchý stařec pohybuje s pružností, prozrazující rychlost a pohotové reflexy. V pravici držel meč s černočernou čepelí – s jakousi předstíranou ledabylostí, která je vlastní pouze zkušeným bojovníkům. Oktar dospěl k názoru, že si na něho bude muset dát pozor. Měl před sebou velice nebezpečného muže.

Ne že by na tom záleželo. Stejně ho zabije.

Pak stařec promluvil. Hlas měl jasný a zvučný, jako zpěvák z chrámu ukřižovaného boha, kterého uctívají hloupí Římané. „Jsem Strážce,“ řekl. „Dlím na tomto místě celé věky – dávám pozor, aby zlo, které jsem kdysi spoutal, znovu nenabylo svobody.“

Hun ho mlčky pozoroval.

„Možná tě udivuje, že znám tvou řeč.“ Na starcových popraskaných rtech se objevil náznak úsměvu. „Pravda je taková, že ten, kdo pronikl do hloubi tajného vědění, získává vládu nad všemi primitivními jazyky smrtelníků. A mé znalosti jsou velké. Mám moc, o níž se ti ani nesnilo. Jak si jen můžeš myslet, že mě dokážeš porazit?“

Jeho slova se ovšem míjela účinkem. Tříštila se o stěnu Oktarova pochmurného mlčení. Strážce si odkašlal, snad maličko nervózně. „Ve dnech svého mládí jsem se rozhodl čelit zlu strašnějšímu nežli všechna, která do té doby sužovala tento nešťastný svět. Střetl jsem se s ním v tomto údolí – má síla proti jeho, má lstivost proti jeho záludnosti. Možná jsem přecenil své síly. Prohrával jsem. Zlo se mi vysmívalo, prodlužovalo mou agónii. A tehdy jsem použil veškerou moc, která mi ještě zbývala, na jediné poslední zakletí. Prosil jsem samotný náš svět, aby mi pomohl porazit bytost, která do něj nepatřila, která přišla odjinud… A svět se nade mnou slitoval.“

Strážce zasněně pohlédl kamsi do dáli. „Jeho síla se na kratičký okamžik spojila s mou. Zem se zachvěla a z ní vyrostl dráp světa – Černý pilíř. Zlo bylo spoutáno mocí, které ani ono nedokázalo čelit. Nedalo se zabít, ale byl mu odebrán původní majestát a ono nabylo nové podoby – neškodné podoby, v níž nedokáže nikomu ublížit. A tak to zůstane. Tak dlouho, dokud bude zlo pevně spojeno s drápem světa…“

Na okamžik se odmlčel. „Vím, že tě zlákala. Zamlžila ti vědomí, naslibovala věci, kterým nelze odolat. Ale všechno to jsou jen lži. Otoč koně a vrať se domů. Ona není pro tebe. Není pro žádného smrtelníka. Vím, jak skutečně vypadá. Je strašlivá.“

Stařec upřel na válečníka tázavý pohled. A zjistil, že jeho tvář je jako vytesaná z žuly. Pochopil, že ho Hun vůbec neposlouchal, že pro něho jeho zpověď vůbec nic neznamenala. Nechal ho sice mluvit, ale celé to byla jen hra.

„Vypadá to,“ řekl Strážce zvolna a potěžkal meč, „že dáváš přednost cestě násilí. Jsi hlupák. Zabiji tě tedy. Pro blaho celého světa.“

Oktar si pomalu sundal kožich a hodil ho na zem. Pak vyrazil do útoku. Za naprostého ticha, rušeného pouze tlumeným dusotem koňských kopyt. V jeho ruce se objevila šavle s ošklivě zahnutou čepelí – zbraň, která spíše než seká trhá, rve a mrzačí.

Stařec stal až do posledního okamžiku nehybně. Pak se bleskurychle skrčil, ťal po předních nohou cválajícího koně a ihned uskočil stranou. Hunova šavle ho o vlásek minula, ovšem jeho vlastní zbraň byla mnohem úspěšnější. Pravou nohu rousatého koníka usekla úplně, do druhé vyryla hlubokou brázdu. Vytryskl proud krve. Kůň se těžce svalil do sněhu, hrabal zadními kopyty a přitom nesnesitelně řičel.

Oktar seskočil ze zvířete včas, takže ho při pádu nepřimáčklo k zemi. Dopadl do kleku a ihned se vymrštil na nohy, aby čelil starcovu útoku. Jejich čepele na sebe s řinčením narazily, poprvé, podruhé! Pak se od sebe protivníci na chvíli vzdálili. Hun u starce zapátral po známkách únavy. Žádné nenalezl. Jeho soupeř oddechoval klidně a pravidelně. Na tváři neměl ani kapičku potu. Oktar se zašklebil. Tohle byl ale jen začátek!

Nářek umírajícího zvířete trhal uši.

Hun v souboji neznal opatrnost, vůbec nemyslel na obranu. Vrhl se do boje se sobě vlastní divokostí a zasypal soupeře sérií silných úderů. Zarputile na něj dotíral ze všech směrů – v jednom okamžiku útočil na hlavu a hned vzápětí se ho snažil překvapit sekem napříč přes břicho. Marně. Starcův meč byl vždy v pravý čas na pravém místě a šavle se pouze bezmocně odrážela od černé čepele. Dokonce ani tváří v tvář neuvěřitelné prudkosti útoku neustoupil Strážce byť jen o krůček.

Oktar nesrozumitelně zanadával a se štěstím uskočil před starcovým výpadem, který přišel zcela znenadání, jako blesk z čistého nebe. Teprve nyní si všiml, kolik se na čepeli jeho šavle udělalo zubů. Starcův meč musel být pozoruhodnou zbraní. Hun znovu zaklel a hřbetem ruky si setřel z čela slaný pot. Hleděl na Strážce s rostoucí nenávistí. Předtím byl pouhou překážkou na cestě jeho chtíče, kterou bylo potřeba zničit. Teď už to bylo jiné – osobní. Jak se mu ta zřícenina opovažuje vzdorovat?

Kůň ztichl. Znehybněl v tmavorudém tratolišti.

Nyní zaútočil stařec. Zbraň v jeho ruce vířila tak rychle, že to oči skoro nestačily sledovat. Strážcova seknutí byla vražedně přesná, dokonale propočítaná. Oktar neměl na vybranou – byl nucen couvat před míhající se čepelí. Přesto mu černý hrot natrhl špinavou vestu a pak ho dokonce škrábl na bradě. Hun nevěděl, jak moc je rána hluboká, ale cítil, že mu po krku stéká teplý pramínek krve.

Oktar musel změnit svůj názor, že narazil na rovnocenného soupeře. Jeho protivník byl lepší, mnohem lepší! Divil se, že je stále naživu, ale věděl, že je pouze otázkou času, než meč pronikne některou z četných skulinek v jeho obraně.

Nenávist! Málem se jí zalkl, zaplavila ho jako přílivová vlna. Už starce nechtěl jen zabít, chtěl ho rozsápat, roztrhat na kusy! Vzpomněl si na ženu, klečící ve sněhu u Černého pilíře. Svůdnou. Neodolatelnou. Úplně nahou. Chtěl ji a tím jediným, co mu bránilo ve splnění jeho přání, byl ten odporný dědek se svým mečem.

V návalu zuřivosti zvedl šavli a hodil ji po něm. Netrefil se, zbraň neškodně prolétla kolem starce a zabořila se do sněhu za jeho zády. Strážce však tento nenadálý útok na chvíli vyvedl z rovnováhy. Na zlomek vteřiny přestal dávat pozor a Oktar toho okamžitě využil. Vrhl se k němu jako jestřáb. Jednou rukou sevřel starcovo pravé zápěstí a druhou mu zasadil mocnou ránu do obličeje.

Ze Strážcova přeraženého nosu vystříkla krev. Zapotácel se a Hun mu zkroutil ruku, vytrhl z ochablých prstů černý meč. Překvapilo ho, jak je lehký, úplné pírko. Starcovy oči naplnila hrůza. Nevěřícně civěl na svého přemožitele.

Oktar ho pustil a odstrčil od sebe tak silně, že upadl na zem. Potom se nad ním Hun vztyčil jako démon pomsty. S divokým úšklebkem pozvedl meč. Stařec k němu prosebně natáhl ruce: „Ne…“ Byla to jeho poslední srozumitelná slova. Potom už jen dlouze zakřičel. Tak hlasitě, až se zdálo, že spolu s ním naříká celá pláň.

Hun do něho sekal jako šílenec. Strážce záhy přestal připomínat lidskou bytost. Postupně se měnil v beztvarou hromádku masa, z níž trčely úlomky kostí, vyhřezávaly chrupavky a proudila krev. Oktar při své práci vrčel jako divoká šelma. Vybíjel si nahromaděnou zášť a vychutnával si každičké seknutí. Přestal až ve chvíli, kdy dospěl k názoru, že se starcovo tělo již nedá více zmrzačit. Pak opovržlivě plivl na rudou změť, otočil se a vydal se směrem k údolí.

Udělal co měl. nyní nastal čas odměny.

Už na něho čekala.

 

IV.

 

Ta žena připadala Oktarovi ještě krásnější než ve snu. Byl z ní jako u vytržení, nedokázal na ni přestat hledět. Fascinovaně sledoval jednu z vodních krůpějí, jak jí pomalu stéká po těle. Pocítil neodolatelné nutkání ji slíznout.

„Věděla jsem, že mě nezklameš,“ řekla. Zvuk jejího hlasu ho vzrušil ještě víc. „Ten starý blázen je tedy mrtev a ty držíš v ruce jeho meč. Výborně.“

Na okamžik z ní spustil oči a rozhlédl se kolem sebe. Nacházel se v ruinách jakési starobylé svatyně nebo možná obětiště. Kdysi to musel být skvostný komplex budov, ale teď z nich zbývaly jen trosky, smutné stíny vznešené minulosti. Stále na nich byly patrné stopy po dávném požáru, který pravděpodobně stál za zkázou tohoto místa. Podíval se na Černý pilíř, pochmurný a tajuplný. Z jakých neznámých hlubin vyrůstal? Jaký materiál ho tvořil? Dokonce i Oktar musel připustit, že nad některými věcmi je lepší nepřemýšlet. Pilíř v něm vzbuzoval zvláštní neurčitý neklid. Raději se na něj přestal dívat a znovu soustředil pozornost na nádherné ženské tělo před sebou.

„Přesekni řetěz,“ pobídla ho ta žena. „A pak poznáš můj žár. Já své sliby plním…“

Přistoupil k ní, přejel dlaní po její bělostné pleti. Kůži měla velmi teplou, skoro horkou. Již se nedokázal ovládat, jeho vzrušení bylo příliš silné. Hrubě ji sevřel v náručí, neurvale políbil na sametově hebké rty.

Jemně se od něho odtáhla. „Nejprve řetěz,“ zašeptala. „Potom já.“

Něco v jejím hlase na něj zapůsobilo. Překvapilo ho to – nebyl zvyklý poslouchat rozkazy a už vůbec ne od žen. Přesto ji pustil a sevřel jílec černého meče. No dobrá, řetěz tak řetěz. A potom…

Zamyslel se. Zmocnil se ho nevysvětlitelný nepokoj. Byl to skutečně Černý pilíř, co ho zneklidňovalo? Nebo za to mohla ta žena? Kdo vůbec byla, že klečela nahá ve sněhu, připoutaná k pilíři s kořeny až kdesi v zemských útrobách? A co vlastně ten stařec blábolil o jakémsi zlu? Náhle mu přeseknutí řetězu nepřipadalo jako dobrý nápad.

Musel se zasmát vlastnímu strachu. Proč uvažuje o hloupostech? Může snad odejít jako zpráskaný pes, když tu na něho čeká nejkrásnější žena, jakou v životě potkal? Nahá a dokonalá jako sochy, jež vídal v dobytých městech?

Žena na něho vyčkávavě hleděla. Co se skrývalo v jejích černých očích? Jaká tajemství? Jaké skryté vědomosti?

Oktar už o tom nechtěl přemýšlet. Jediné, co chtěl, byla ona.

Sekl.

Řetěz nekladl čepeli téměř žádný odpor, meč ho rozťal s udivující lehkostí. Sotva se tak stalo, všechny černé články se rozpadly v prach. A kovový kruh na ženině kotníku rovněž. Zůstala po něm jen vrstvička špíny na bělostné kůži.

„Děkuji,“ řekla ta žena a vítězoslavně se zasmála.

Zem se otřásla. Oktar téměř ztratil rovnováhu a zapotácel se. Koutkem oka pozoroval Černý pilíř, jak mizí v hlubinách. Klesal pomalu, za doprovodu burácivého dunění. Jeho pohyb rozechvíval půdu, z trosek se sypal sníh.

Nakonec pilíř zmizel úplně, zůstala po něm jen bezedná jáma plná tmy. Otřesy země byly stále slabší až nakonec zcela odezněly.

Žena se měnila. Procházela metamorfózou tak rychlou a děsivou, že i hunský válečník začal s hrůzou couvat. Její tělo se zvětšovalo. Obrůstaly ho nazelenalé šupiny. Nehty se protáhly a staly se zahnutými drápy. Prodloužil se také krk, ale zdaleka největší změny postihly hlavu. Ta se zdeformovala jako by na ni zevnitř tlačilo cosi nepředstavitelně silného a pak se jala nabývat nového tvaru – již ani trochu lidského.

Proměna trvala jen malou chvíli a když skončila, tyčilo se nad Oktarem gigantické šupinaté tělo. Ocas zakončený dlouhým bodcem bičoval zem. Obluda roztáhla blanitá křídla podobná netopýřím a otevřela tlamu plnou špičatých zubů. Krajinou otřáslo táhlé zařvání, jemuž podobné už tento svět neslyšel po řadu generací.

Pak se hlava na dlouhém krku otočila ke zkoprnělému hunskému válečníkovi. Z pootevřené tlamy sálalo horko jako z kovářské výhně. Černé oči výsměšně zablýskly.

Hun věděl, že by měl něco udělat, ale netušil co. Bylo pozdě. Na všechno.

Zubatá tlama se otevřela a Oktar skutečně poznal žár, přesně jak mu žena slíbila. Ten žár však byl ohnivý – dračí…

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Legie

Zpět na přehled povídek