Konstantin Šindelář: Tygří oko

I.

 

Tuganův vraník se náhle zastavil, znepokojeně pohodil hlavou a hlasitě zaržal. Pak se neklidně roztančil na jednom místě, kopyty přitom rozstřikoval na všechny strany jílovitou hlínu.

Tugan jednou rukou přitáhl opratě, aby zvíře zkrotil, druhou hmátl po jílci své šavle, umně zdobenému tyrkysy a jachonty. Dotyk důvěrně známé, již tolikrát použité zbraně mu dodal na jistotě a mladík se ostražitě rozhlédl kolem sebe. Ne že by měl příliš velký výhled. Zvířecí stezka, po níž projížděl, nebyla širší než pár kroků, z obou stran ji svírala vysokánská zelená hradba Bugaje, rákosové džungle.

Vládlo zde ticho. Příliš velké ticho. A to nebylo dobré. Tugan věděl, že v Bugaji, v té nekonečné divočině, lemující mocnou řeku Amudarju, věští ticho jedině příchod velké bouře. Ticho. Rákos zamyšleně pokyvuje palicemi a z nich se do bahna snáší lehounké chmýří. Pichlavá džida vychloubačně vystavuje na obdiv své listy, lesklé a zelené jako smaragdy. Obloha, střecha tohoto rostlinného tunelu, je dokonale čistá, bez jediného mráčku. Slunce nemilosrdně praží… A v Bugaji vládne ticho. Příliš velké ticho.

Útok přišel ze strany, na kterou se mladý Turkmen právě nedíval. Rákosí zapraskalo a zelená stěna se na okamžik rozevřela. Muž, který vpadl na stezku, byl strašlivě vychrtlý, jen pouhá kostra potažená bronzovou kůží. Chalát, snad kdysi bílý, na něm visel v cárech jako na nějakém strašákovi, černé vlasy měl špinavé a rozcuchané, v hluboko zapadlých očích však planulo šílenství. Svou zbraň, těžkou pokroucenou větev svíral v kostnatých rukou vysoko nad hlavou. Z hrdla té lidské trosky se vydral chraplavý výkřik – pak opsal kyj ve vzduchu veliký oblouk, aby se vzápětí snesl na hlavu své oběti.

Mladík byl mrštný jako divoká kočka. Jen co koutkem oka postřehl pohyb za svými zády, bleskurychle se naklonil v sedle, takže ho otrhancova zbraň o vlásek minula. Místo Tugana však zasáhla jeho hřebce – zvíře zařičelo bolestí a vzepjalo se právě v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy jeho pán znovu nabýval zpola ztracené rovnováhy. Mladý Turkmen se v sedle neudržel, svalil se dolů do hnědého mazlavého bahna. Ihned však byl na nohou, s šavlí tasenou, připravenou zabíjet. Jenže jeho kůň, jediný prostředek k záchraně, uháněl splašeně po zvířecí stezce kamsi kupředu a nechával jej samotného uprostřed celého houfu špinavých a páchnoucích otrhanců, vynořujících se ze spleti rákosí.

Hrnuli se na Tugana ze všech stran, hubení, vousatí, strašní. Děsivé skřeky a chrčení, které vydávali, snad ani nemohly patřit lidským bytostem, tolik v nich bylo zvířecí zloby a zuřivosti. S klacky a kameny se vrhali na osamoceného bojovníka ve zběsilé touze roztlouci ho na krvavou kaši, rozsápat na kusy.

Narazili však na někoho, kdo rozhodně nehodlal prodat svou kůži lacino. Tugan se zeširoka rozmáchl šavlí, aby si kolem sebe udělal trochu místa, pak vyrazil kupředu jako útočící had. Proklouzl pod dopadajícím kyjem jednoho z otrhanců a ťal jej zboku do hubeného krku. Odměnou mu byla celá fontána rudé krve a mrtvola s téměř useknutou hlavou, klesající do bahna. Mladík jednou rukou odstrčil dalšího otrhance, dotírajícího na něj klackem, a zaryl šavli do hrudi jiného, vychrtlého vousatého chlapíka cenícího na něj pahýly zubů. Bleskovým úsporným seknutím do skráně poslal do pekel ještě jednoho soupeře, pak si dovolil malou chvilku oddechu. Nebyl čas! Spíše vycítil nežli zahlédl těžkou větev, vznášející se zezadu nad jeho hlavou. Otočil se právě včas, aby ránu vykryl šavlí, síla úderu jej však srazila na kolena. Z kleku sekl otrhance napříč přes břicho a ten klesl do bláta, aby se v něm ještě chvíli svíjel ve společnosti vlastních vnitřností. Zatímco se mladík znovu zvedal na nohy, stačil ještě utnout ruku s vystouplými klouby, třímající hrozivý zašpičatělý kámen.

Ale otrhanci se nevzdávali. Útočili na Tugana dál, šíleně, sebevražedně. Již se jich kolem něj znovu tlačil snad tucet a skřeky, doléhající z rákosí, svědčily o tom, že džungle skrývá ještě mnoho dalších nepřátel. Mladík zaklel. Stál proti té chátře docela sám, vlasy zpocené, tvář zrůzněnou hněvem, kožený kabátec, pošitý ocelovými destičkami, i čepel šavle umazané krví a bahnem. Vypadal v tu chvíli děsivě, jako nějaký dév, jako démon. Jenže jeho protivníci neznali strach. Nezbylo v nich již nic, dočista nic lidského. Jen touha zabíjet. A ta je hnala kupředu.

Znovu a znovu zvedali otrhanci nad hlavy klacky a kameny, znovu chrčeli své nesrozumitelné výhrůžky, znovu se vrhali kupředu. A znovu se do jejich těl zakusovala čepel šavle, znovu pila jejich rudou krev. Jenže sil Tuganovi valem ubývalo a z rákosí vylézali stále noví a noví nepřátelé.

Kyj dopadl a tentokrát již mladík nestačil úder vykrýt ani se mu uhnout. Zasáhl ho do boku a třebaže černou ocelí vyztužený kabátec náraz do značné míry ztlumil, jeho síla byla přesto dost velká na to, aby Tugana povalila do zakrváceného bláta mezi nehybná těla jeho předchozích obětí. Pokusil se zvednout, ale důrazný kopanec jej poslal zpět k zemi. Otrhanci se k němu nahrnuli, aby ukončili započatou práci. Teď už jim neunikne! Již nemá v ruce svou děsivou šavli! Je bezbranný!

Ten řev byl táhlý, zlověstný, přehnal se nad Bugajem jako burácení hromu. Skřeky otrhanců, znějící všude kolem na zemi bezvládně roztaženého mladíka, najednou ztichly jako kdyby je někdo utnul. Desítky bosých nohou zamlaskaly v blátě a když Tugan zvedl hlavu, nespatřil již kolem sebe jediného živého nepřítele. Jen rákosí kolem stezky se pohybovalo, jak je při svém útěku rozhrnovali ty ještě před malou chvílí tak zuřivé lidské bestie.

Tugan nahmatal v krví potřísněném bahně jílec své šavle, která mu při pádu vyklouzla z rukou, a namáhavě se postavil. Bok ho bolel jako čert, avšak mladík, který se za tu krátkou dobu co byl na světě stačil zúčastnit již pěkné řádky šarvátek, věděl, že měl až neuvěřitelné štěstí. Modřiny na boku se hojí dobře. Rozhodně lépe, nežli rozbité lebky.

Řev, došlo mu najednou. Ten řev, který vyplašil celou tu otrhanou smečku! Jen jediné zvíře má tak mocný hlas! Jen tygr, sultán Bugaje, vládce nad životem a smrtí všech bytostí, které žijí v rákosí. A takto řve tehdy, vydává-li se na lov… Alláhu! Uniknout lidem a skončit v drápech tygra!

„As-salám ‘alajkum, udatný bojovníku.“ Hlas, promlouvající k němu v turkmenštině se sotva znatelným přízvukem, byl hluboký a sytý. Ozval se naprosto znenadání a v tak těsné blízkosti, že sebou Tugan překvapeně trhl.

Cizinec, který se náhle objevil na stezce jen asi deset kroků od něj, byl mimořádně mohutné postavy. Třebaže nebyl Tugan vzrůstem žádný trpaslík, převyšoval jej ten muž o dobré půldruhé hlavy a byl také o mnoho širší v ramenech. Cizincovo tělo halil zemitě hnědý plášť, jehož kápě byla natažena přes mírně skloněnou hlavu, takže mu nebylo vidět do obličeje. Na nohou měl neznámý vysoké boty ze zrnité kůže nějakého podivného zvířete, ze stejného materiálu byly i rukavice, skrývající jeho ruce. Celkem vzato… Vypadal divně. Nápadně. S někým takovým se Tugan ještě nikdy v životě nesetkal.

„W’alajkum as-salám,“ pozdravil i mladý Turkmen cizince. Šavli však do pochvy neschoval, stále ji držel v ruce.

„Vidím, že ses činil, bojovníku,“ ukázal muž v plášti na mrtvá těla, zkroucená v bahně. „Mnoho divých lidí dnes díky tvé zbrani odešlo za svými předky.“

„Divých lidí?“ zvedl Tugan udiveně obočí.

„Ano,“ přitakal cizinec. „Nemálo obyvatel Chórezmu se v Bugaji skrylo před šáhovými pochopy. A ještě více jich sem přichází dnes, ze strachu před šavlemi Mongolů… Moc rákosí je však veliká, bojovníku. Skýtá lidem ochranu, ale bere jim jejich duši. Všichni ti, na které jsi dnes narazil, již přestali být opravdovými lidmi. Staly se z nich divoké šelmy. Toulají se po Bugaji a loví zvěř… A osamocené poutníky.“

Cizincova slova zazněla tvrdě, ponuře. Tugan si při nich znovu vybavil špinavé zarostlé tváře a těkající oči, planoucí hladem a zuřivostí. Lidské šelmy…

„Kdo jsi, že tohle všechno víš?“ otázal se mladík. „A jak je možné, že se Bugajem touláš sám a beze zbraně? To se nebojíš těch, jak je nazýváš, divých lidí?“

„Ne,“ cizinec pomalu zavrtěl hlavou. „Oni se bojí mne. Jen proto jsi ostatně stále naživu, bojovníku, jen proto tě diví lidé nechali být.“

„Ale oni se přece polekali tyg-“ Tugan nedořekl, hlasivky mu dokonale vypověděly poslušnost. Strnul na místě, jílec šavle sevřený v ruce tak pevně až to bolelo.

Cizinec si totiž zvolna stáhl z hlavy kápi. Pohled do tváře pod ní vyrazil mladému Turkmenovi dech. Pokrytá byla krátkou oranžovou srstí, na čele žíhanou černými pruhy. Uši malé, těsně přilehající k hlavě. Oči žluté a kulaté, podobné kočičím. Dlouhé bílé vousy naježené po stranách obludné mordy. A tlama… Když ji bytost otevřela, aby opět promluvila, obnažila zároveň obrovské nažloutlé tesáky. Tygří tesáky…

„Polekali se tygřího řevu?“ řekl ten tvor a slastně přimhouřil oči. „Myslím, že ne. Polekali se mého řevu a v tom je přece jen určitý rozdíl. Já totiž, jak jistě vidíš, nejsem úplně obyčejný tygr.“

„Alláh akbar!“ vydechl Tugan, k němuž se konečně vrátil dar řeči.

„Ujišťuji tě, že ten se mnou nemá nic společného,“ prohlásila bytost vážně.

„Co po mně chceš, zrůdo?“ vyrazil ze sebe mladík, šavli připravenou k obraně. Bál se více, než by si byl kdy ochoten připustit, na útěk však neměl ani pomyšlení. Když umřít, tak jedině v boji a se zbraní v ruce! I kdyby to měl být boj s tímto… S tímto… Čím vlastně?

„Zrůdo?“ Kulaté oči bytosti se údivem ještě více zakulatily. „Zrůdo? Takto oslovuješ někoho, kdo ti zachránil život? Zdá se, že je turkmenská vděčnost vskutku bezbřehá jako samotné Chórezmské moře!“

 Tugana zřejmě jízlivost v hlase onoho tvora zasáhla. Viditelně znejistěl. „Kdo jsi? Dév? Nebo snad sám šejtan?“

„Jsem především ten, kdo tady klade otázky,“ předvedl tygří muž znovu své velkolepé tesáky. Tugan nedokázal posoudit, zda to byl úsměv nebo ne, každopádně to vypadalo dost strašlivě. „A tak se tě ptám: kam máš namířeno, bojovníku?“

Mladík se rozhodl alespoň pro tuto chvíli pustit z hlavy nestvůrný zjev té bytosti a zkusit s ní rozmlouvat jako s člověkem. „Děkuji ti za záchranu života, neznámý. Snad budu mít časem možnost dokázat ti, že je turkmenský vděk vskutku veliký jako Chórezmské moře, ne-li větší. Ale časem! Ne teď! Protože já spěchám, neznámý, a kam, na to ani ty nemáš právo se ptát!“

„Mým právem je právo vládce tohoto kraje,“ zavrčel tvor. „Protože já jsem ve skutečnosti tím, kdo vládne Bugaji, ne šáh, ne mongolský chán! A ty, bojovníku, projíždíš mým územím. Mám tedy plné právo klást ti otázky!“

Již beztak horká turkmenská krev vzkypěla Tuganovi v žilách. „Možná máš právo se ptát,“ procedil skrze zuby. „Ale já mám zase právo ti neodpovědět!“

Napjaté mlčení se protahovalo. Dívali se jeden druhému do očí – tvor s tygří tváří a černovlasý turkmenský mladík. Polední slunce vysílalo do rákosové džungle své nemilosrdně žhavé pozdravy a kolem mrtvol u Tuganových nohou již líně bzučely první mouchy.

„Nebudeme tady přece stát celý den,“ přerušil konečně ticho tygří muž a jeho hlas zněl již o poznání smířlivěji. „Když mi to nechceš říci, tak si své tajemství klidně nech pro sebe. Přece tě kvůli němu nesežeru.“

„Nemyslím,“ řekl mladý Turkmen pobaveně, „že by se ti to povedlo.“

Tvor opět vycenil zuby, tentokrát si však byl Tugan celkem jistý, že se skutečně jedná o úsměv. „Máš opravdu kuráž, bojovníku. To se mi líbí. Nebudu ti tedy klást žádné další otázky… Ale,“ dodal trochu poťouchle, „je zajímavé, že směrem, kterým ses ubíral, leží jediné město – Urganč. Kdybych tě považoval za blázna, řekl bych, že míříš právě tam. Ty ale jistě nejsi šílený a tomuto městu odsouzenému ke zkáze se vyhneš širokým obloukem. Nemám pravdu?“

Mladík nic neříkal, a tak tygří muž nerušeně pokračoval ve svém monologu. „A to je docela škoda, bojovníku. Protože já, třebaže se za šílence rovněž nepovažuji, směřuji právě tam. Škoda, velká škoda, bojovníku, že mi svůj bezbřehý turkmenský vděk nebudeš moci projevit tím, že mě na mé cestě doprovodíš. Budeš se asi divit, ale jsou kraje, kde můj přitažlivý vzhled nevzbuzuje v lidech oprávněný obdiv. Tam by se mi pomoc tvé šavle mohla celkem hodit…“

Nyní se zase musel bezděky usmát Tugan.

 

II.

 

„Džulbars,“ řekl pomalu a zamyšleně tygří muž. „Ano, Džulbars. Chceš-li mne mermomocí nějak oslovovat, pak ať je to třeba takto.“

„To ale v naší řeči znamená prostě tygr!“ protestoval Tugan.

„Ano,“ přikývl Džulbars. „Ale obávám se, že bys mé pravé jméno nedokázal vyslovit i kdybych ti ho prozradil. Ty ani kterýkoliv jiný člověk.“

Šeřilo se. Kalné vody Amudarji se před očima poutníků líně převalovaly v širokánském říčním korytu, malé vlnky jen neochotně olizovaly bahnité rákosím porostlé břehy. Bugaj tiše zpíval svou večerní píseň. Byla to píseň rákosí, šelestícího ve větru. Píseň hmyzu a žab, naplňujících svým pískotem a kuňkáním celé širé okolí. Píseň divočiny, táhnoucí se podél veletoku na celé farsechy. Píseň kraje, který nikdy doopravdy nepatřil lidem.

Tuganovi najednou nepřipadalo ani trochu divné, že sedí na břehu Amudarji obklopen vlnícím se rákosím a klidně rozmlouvá s bytostí, která má tygří srst a tygří tesáky. Během celodenní pouti rozbahněnými zvířecími stezkami, vinoucími se zeleným bludištěm, v něm totiž proti jeho vůli neustále vzrůstal obdiv k novému společníkovi. Orientoval se v Bugaji mnohem lépe než sám Tugan, vždy neomylně volil tu nejkratší cestu, jejímž hledáním by mladý Turkmen jen ztrácel drahocenný čas. A pohyboval se rychle, nehlučně, s kočičí ostražitostí a pružností. I v koňském sedle měl Tugan co dělat, aby mu stačil.

Vranému hřebci se ovšem Džulbars zamlouval o poznání méně. Mladík jej našel stát jen kousek od místa, kde jej přepadli diví lidé, ušlechtilé zvíře se mu začalo ihned třít hlavou o rameno, jako kdyby se omlouvalo za svůj útěk. Jakmile však vraník spatřil tygřího muže, ihned poplašeně zafrkal a uskočil stranou. A i když se ho Tuganovi po chvíli podařilo uklidnit a nasednout na něj, vrhalo zvíře na Džulbarse po zbytek dne podezřívavé pohledy a odmítalo se k němu přiblížit na méně než deset kroků. ‚Nelíbíš se mu,‘ poznamenal jednou mladík během cesty rákosím. ‚To je zvláštní,‘ odtušil jeho společník. ‚Protože on mně docela ano.‘ A pak se mlsně olízl. Dost možná to byl jen žert, ale Tugan se poté raději přestal pokoušet donutit hřebce, aby za Džulbarsem tolik nezaostával.

Šeřilo se. Bugaj zpíval. Stále hlasitěji a hlasitěji.

„Pojíš se mnou, Džulbarsi?“ Tugan vytáhl z vaku placku a kus kyselého sýra. Připadal si neskutečně hloupě, že nabízí bytosti s takovými tesáky sýr, ale nemohl se nerozdělit. Byl to zvyk, který mu byl vštěpován již od útlého mládí.

„Nebudeš-li to považovat za urážku, pak tvou šlechetnou nabídku odmítnu,“ zavrtěl pomalu hlavou tygří muž. „Můj žaludek není uzpůsobený takové stravě. Krom toho,“ dodal, „jsem dnes již jedl. A ten divočák byl opravdu dost velký.“

„Divočák?“ přestal Tugan žvýkat. „Jedl jsi nečisté maso?“

„Nečisté? Po jídle jsem si přece pořádně propláchl ústa… Ach tak,“ došlo konečně Džulbarsovi, „takhle to myslíš. Nevěděl jsem, že jsi až tak horlivý muslim. Zatímco jsme putovali, minula již několikrát doba modlitby, ale tys ani jednou neseskočil z koně, abys padl na kolena čelem k tvému Svatému městu.“

„Alláh,“ řekl Tugan zvolna. „Alláh dobře ví, že má víra je pevná. Zná také mé nejtajnější myšlenky, ví, že musím spěchat a chápe také důvody, které mě k tomu vedou. A stojí při mně! To on mi dal sílu, abych dokázal tak dlouho odolávat přesile divých lidí. A byl to také on, kdo mi tě poslal do cesty a zachránil tak můj život.“

„Stal jsem se tedy Božím nástrojem.“ Džulbars se ani příliš nesnažil zastírat jízlivost ve svém hlase. „Proč zrovna já, Tugane? Já, který nejsem věřícím? Já, který nejsem ani člověkem?“

„Nevím,“ pokrčil mladík rameny. „Ale každý tvor se může stát nástrojem Alláhovy spravedlnosti, každý může konat jeho vůli. A nemusí o tom ani vědět…“

„Nečekal jsem, že z tvých úst uslyším taková slova,“ zavrčel tygří muž. „Jen doufám, že tě k cestě do Urganče nepřiměla právě tvá víra, že ses nerozhodl svou šavlí spasit to, co ještě zbývá z kdysi velkého Chórezmu. Postavit se na městských hradbách v marném boji mongolským nevěřícím…“

„Chórezmu už nepomůže ani svatý Alí!“ řekl zprudka Tugan. „A já bych pro tu zemi stejně nikdy nehnul prstem!“

„Je to tvá vlast…“

„Mou vlastí je Turkménie! Porobená a zotročená vojáky tlustého šáha Mohammeda! Zbabělce, který se ve své nadutosti nechával titulovat Ochráncem víry a Mečem islámu! Stejného Mohammeda, který utekl před Mongoly jako zpráskaný pes a ponechal svůj lid těm stepním šelmám napospas!“

„Chórezm se rozpadl v prach pod kopyty mongolských koní,“ poznamenal Džulbars. „Již i k poslednímu z jeho měst, starobylému Urganči se blíží vojska synů rudobradého Čingischána. Raduj se, tvůj lid získal svobodu.“

„Jen proto, aby jí vzápětí opět ztratil,“ řekl hořce Tugan. „Namísto šáhových výběrčích daní k nám brzy přijdou ti mongolští. Pro prosté lidi jako jsem já se nic nezmění. Války vyhrávají a prohrávají vládcové, jejich poddaní se mají stále stejně špatně.“

„Máš nádhernou šavli, prostý muži,“ zamručel Džulbars. „A také koně za kterého by se nemusel stydět ani sultán. Máš-li se ty špatně, pak bych vskutku rád spatřil lidi, kteří jsou na tom dobře.“

„K mému majetku,“ zasmál se Tugan a blýskl po svém společníkovi černýma očima, „mi dopomohl Alláh.“

„To jistě.“ Džulbars si olízl svrasklé pysky dlouhým růžovým jazykem.

Na chvíli zmlkli. Již se úplně setmělo. Na nebi vyrašily křišťálové pupeny hvězd, měsíc se podobal ohromné vodní kapce, jež se nějakou náhodou zachytila na obloze – jen spadnout. Inkoustově černé vody Amudarji se kolem obou mužů beze spěchu valily vstříc Chórezmskému moři. Rákosí tiše, zádumčivě šumělo. Neúnavně kuňkaly žáby.

„Kdo jsi, Džulbarsi?“

Tygří muž sebou sotva znatelně trhl, mladíkova nečekaná otázka jej vytrhla z chvilkového zamyšlení. „Tvůj spojenec,“ řekl. „Víc nepotřebuješ vědět, Tugane.“

„Kdo jsi?“

Džulbars upřel na svého společníka pohled zeleně světélkujících očí. „Kdo jsem? Kdo jsi ty, že se ptáš, člověče? Rákosí skrývá mnoho tajemství, starých tajemství, Tugane, stejně starých jako je sám svět. Co o něm vlastně víte, o tom podivném místě, které obýváte? Vy, nerozumné děti, hrající si na bohy? Co víte o bytostech, které na tomto světě žily po eóny věků, dlouho předtím, než jste se na jeho povrchu jako mravenci vyrojili vy? Ó ne, nejste první rasou, která se domnívala, že ovládla svět, že jí patří! A nejste ani poslední!“

Jak mluvil, zdálo se Tuganovi, že se jeho vědomí noří do mrazivých hlubin času. Svět, o němž se domníval, že jej tak důvěrně zná, mu na kratičký okamžik poodhalil svá tajemství. Před očima se mu míhaly mlhavé rozostřené obrazy – viděl černé věže, dosahující až nebesům, viděl gigantické klenby chrámů, oltáře neznámých božstev, obrovská města, která nepostavily lidské ruce… Zatočila se mu hlava, zdálo se mu, že ztrácí vědomí…

„Ale,“ vrátil ho zpátky do reality Džulbarsův hlas, znovu docela obyčejný, postrádající onen náboj neznámé síly, které byl ještě před okamžikem plný, „nic z toho se tebe – a v této chvíli vlastně ani mě – netýká, Tugane. Potřebuješ pouze vědět, že jsem na cestě do Urganče tvým spojencem. Mám tam… nějakou práci. Proniknout do města ovšem možná nebude právě nejjednodušší. Vše záleží na tom, zda ho Mongolové už oblehli nebo ne.“

„Také… mám v Urganči nějakou práci,“ vysoukal ze sebe Tugan, stále ještě zčásti omámen mocí hlasu tygřího muže. „Postup mongolského vojska se nyní zpomalil, vezou s sebou mnoho věcí, naloupených v Buchaře, Samarkandu, Otraru… A zdržují je i tisíce nových otroků, které s sebou ženou jako dobytek. Ne, do Urganče dorazíme před nimi, snad již zítra kolem poledne.“

„A když ne?“

„Pak ti budu moci projevit svůj vděk,“ řekl pevně mladý Turkmen. „S pomocí své šavle, která se už velmi touží napít krve nevěřících.“

Džulbars jen mlčky přikývl, pak zamhouřil kulaté oči a zaposlouchal se do zpěvu Bugaje.

 

III.

 

Rákosí opustili brzy ráno následujícího dne – mladík v sedle vraného hřebce a muž mohutné postavy s tváří skrytou pod kápí. Rovina kolem Urganče slula již odnepaměti svým bohatstvím a úrodností. Táhla se kam až oko dohlédlo, oděná zelení, zkrášlená nesčetnými sady, zahradami a obdélníky vodou zalitých polí, lesknoucích se na slunci jako zrcadla. Mezi stromy se stydlivě schovávaly hliněné domky s plochými střechami, povýšeně na ně dohlížely pevné kamenné zdi usedlostí místních zbohatlíků, podobných spíše miniaturním pevnostem. Až do nebe se na některých místech jako kopí zabodávaly štíhlé bílé minarety a různobarevnými kachlíky zářily kopule mešit.

Ale celá ta nádhera byla liduprázdná, bez života. Nad žádným z obydlí nestoupal k obloze kouř, na polích nepracovali rolníci. Všichni uprchli v hrůze před postupující mongolskou hordou, ať už do sporného bezpečí za hradbami Urganče nebo prostě dále na západ v bláhové naději, že tamní kraje zůstanou ušetřeny loupeživých nájezdů nelítostných kočovníků.

Bitvu uslyšeli daleko dříve, než spatřili byť jen jediného z jejích účastníků. Řinčení zbraní se mísilo s táhlým válečným pokřikem, připomínajícím vlčí vytí. Pokřikem mongolských nájezdníků… Když pak vystoupali do povlovného svahu a stanuli na temeni nízkého pahorku, jednoho z mála v širém okolí, stali se diváky krvavého dramatu.

Prašná cesta se pod nimi vinula až k hradbám Urganče, vzdáleným již jen necelého půl farsechu. Ještě o mnoho blíže k oběma poutníkům však silnici svíraly vysoké ohrady z placatých kamenů a velikých valounů, spojených ztvrdlou hlínou. Právě tady se bojovalo. Mongolům se zřejmě podařilo polapit své nepřátele do pasti, uzavřít jim obě možné únikové cesty. Nyní na ně vyjící stepní válečníci dotírali se zuřivostí vzteklých psů a nebylo již daleko k tomu, aby se celá bitva změnila v masakr. Dlouhé šípy Mongolů neomylně srážely své oběti z koní, krutou daň si vybíraly i jejich zahnuté šavle.

„To jsou vojáci z města, tam mezi těmi ohradami,“ ukázal Tugan na klubko lidských a koňských těl, zmítající se bezmocně v ocelovém sevření stepních bojovníků. A opravdu. Ti muži měli na sobě červené pruhované kabáty, na hlavách pak bílé beranice, ani náhodou se nedali splést s šikmookými Mongoly v jejich špičatých ocelových přilbicích obšitých vlčí kožešinou a neumělých oděvech z ovčích či koňských kůží. „Měli bychom jim pomoci.“

„Pomoci?“ podivil se Džulbars. „Neříkal jsi náhodou ještě včera, že bys pro Chórezm nikdy nehnul ani prstem?“

„Ti vojáci,“ vysvětlil Turkmen, „jsou naší propustkou do města. Myslíš, že nám dvěma otevřou bránu, když už jsou Mongolové takhle blízko? Jim ovšem…“

„Když myslíš… Nezdá se ti ale, že je nepřátel i na tebe příliš?“ zeptal se pomalu a rozvážně Džulbars.

„Jen malý průzkumný oddíl,“ zavrtěl hlavou Tugan. „Ale ti muži v obklíčení už docela ztratili odvahu. Potřebují se vzchopit, mají-li se prosekat ven. Potřebují příklad. Dám jim ho.“

„No dobrá, pojďme tedy konat hrdinské činy,“ zavrčel tygří muž.

Ale Tugan jej už dávno neposlouchal. Vyrazil na svém koni proti nic netušícím Mongolům a krev mu přitom nedočkavě tepala ve spáncích. Boj – to byl celý jeho život. Tasená šavle, dunící koňská kopyta. Krev nepřátel na čepeli zbraně. Radost z vítězství. Boj! Divoce zavýskl a pak zaútočil.

Mladičký Mongol právě napínal krátký luk, ale onomu šípu nebylo nikdy souzeno vyletět. Protože v poslední chvíli se za kočovníkem vynořila smrt na černém hřebci a ohnala se po něm svou křivou šavlí. Chlupatý mongolský koník se dal na útěk, hustou hřívu zalitou krví vlastního jezdce. Do prachu cesty dopadla kožešinou obšitá přilbice… a spolu s ní uťatá hlava s vytřeštěnýma očima.

Mohutný turkmenský vraník narazil hrudí do dalšího mongolského koně a smetl jej k zemi. Zbytek pak vykonala okovaná kopyta, nemilosrdně dupající po bezvládných tělech povaleného zvířete i šikmookého nájezdníka. Jiný Mongol, drobný šlachovitý mužík s řídkým vousem, vypadal zaskočen nenadálým útokem, přesto se po Tuganovi stačil ohnat šavlí. Byla to chabá rána, Turkmen ji snadno srazil stranou a pohroužil čepel vlastní zbraně do těla nepřítele téměř až po jílec. Pozvedl krví zborcenou šavli k dalšímu výpadu, ale nebylo jej již zapotřebí. Řady Mongolů před ním totiž na okamžik zakolísaly, rozestoupily se. Tuganův vraník vyrazil kupředu, pronikl vzniklou mezerou a rázem se ocitl mezi těmi, které přišel zachránit – vojáky v červených pruhovaných kabátech.

„Kde je váš velitel?“ přehlušil jeho hlas na chvíli šílenou kakofonii bitevní vřavy.

„Mrtev!“ zvolal jeden z chórezmských jezdců, snědou tvář měl staženou zoufalstvím.

„Takže teď jsem velitelem já! Za mnou, udatní bojovníci! Za mnou! K městu!“

S těmito slovy se Tugan opět vrhl na Mongoly, černé oči mu bojovně svítily. Znovu, stejně jako předchozího dne při souboji s divými lidmi, připomínal svým vzezřením spíše déva nežli člověka. Útočil na kočovníky s takovým zápalem, s takovou zuřivostí, že někteří z těch stepních vlků, až dosud neznajících strach, otáčeli koně a prchali od něj všemi směry. Vojáci zajásali, příchod toho černovlasého válečníka jim vrátil odvahu, znovu jim dal vůli bojovat. Vpadli mezi Mongoly jako jestřábi a na všechny strany rozsévali smrt. Neboť odvaha dává pažím takovou sílu a úderům takovou rychlost, o jaké si zbabělci mohou nechat jedině zdát.

I přesto to ale byl zoufalý boj. Pro chórezmské vojáky nebylo úniku před smrtonosnými šípy Mongolů, na otevřeném prostranství cesty je z obou stran svíraly nepřekonatelné zdi, zepředu a zezadu pak dotírali krutí šikmoocí nájezdníci. A třebaže Tuganův útok bolestně zasáhl nepřátelskou linií, která jim bránila v úniku do Urganče, měl stále ještě hodně daleko k tomu, aby ji zcela prolomil.

Před mladým Turkmenem se z oblak zvířeného prachu náhle vynořil další chlupatý koník. Mongol v jeho sedle byl starý a bezvousý, nažloutlý obličej mu brázdily desítky vrásek. Oči kočovníka však byly studené a pichlavé, ani trochu neodpovídající jeho vetchému vzezření. Také na koni seděl jako mladík – se skrčenýma nohama, trochu tak připomínal divokého ryse před skokem. V kostnaté ruce svíral Mongol tasený jatagan s černou čepelí.

„Ty teď mrtvá muž!“ zachrčel kočovník. Z jeho úst zněla slova místního nářečí jako vrčení dravé šelmy.

Tugan se pohrdavě zasmál a vyrazil svému novému soupeři vstříc. Zkřížili spolu zbraně, poprvé, podruhé! A tehdy smích mladíka přešel. Jatagan starého Mongola byl snad všude, pohyboval se se zlověstnou, přímo hadí rychlostí! Třebaže měl Tugan v sedle svého velkého koně nad soupeřem jasnou výškovou převahu, nedokázal přesto proniknout jeho dokonalou obranou. Mongolova čepel naopak kroužila až nebezpečně blízko jeho těla, jednou či dvakrát dokonce sklouzla po Turkmenově ocelovými destičkami pošité košili, jen zlehka, jako kdyby hledala slabé místo. Ten muž, ten stařec byl opravdovým šermířským mistrem!

Alláhu! Tuganovo seknutí bylo rychlé jako mrknutí oka, avšak místo toho, aby se rána snesla na Mongolovu hlavu, narazila jen na připravenou čepel kočovníkovy zbraně. Protiútok na sebe nenechal dlouho čekat – jatagan se mihl vzduchem a škrábl mladíka do hrudi. Jeden z ocelových plíšků jeho zbroje s cinknutím odletěl daleko stranou. Tugan zaklel. Bůh ho v tu chvíli velmi velmi zklamal.

„Mladá muž – brzo umřít!“ předvedl mu Mongol svůj škodolibý bezzubý úsměv. Znovu zaútočil a Tugan jeho další ránu odvrátil jen s vypětím všech sil. Kočovník však poté opět otevřel ústa k nějaké výsměšné poznámce a to se mu stalo osudným. Na okamžik polevil ve své ostražitosti a Turkmen toho ihned využil. Hrot jeho šavle se zabodl Mongolovi přímo do srdce, ten jen zachroptěl a svezl se ze sedla jako pytel ovsa.

„Stará muž – moc mluvit!“ zamumlal Tugan, ale stařík již jeho humor nejspíš nemohl patřičně ocenit.

Mongolové, kteří se zrovna nacházeli poblíž, vztekle zavyli, když jim Turkmen skolil velitele. Jeho smrt je však nezlomila. Stále ještě měli nad chórezmskými vojáky početní převahu, stále je ještě tiskli ze dvou stran pevně jako v kleštích. Neuniknete, říkaly jejich šikmé oči. Nikdo z vás neunikne! Ani ten černovlasý ďábel ne!

Náhle si Tugan koutkem oka všiml, že se na vrcholek ohrady, tyčící se nad cestou, pružně vyšvihla vysoká postava v zemitě hnědém plášti. Džulbars! Dočista na něj zapomněl! Tygří muž stál chvíli nehybně, jako kdyby byl jen nezúčastněným pozorovatelem tohoto krvavého střetnutí. Několik Mongolů na něj pohotově vystřelilo své ďábelsky přesné šípy. Zdálo by se, že z tak těsné blízkosti prostě nemohou minout, přesto však opeření poslové smrti prolétli daleko od svého cíle, který ztuhl na kamenné ohradě, naprosto lhostejný k nepovedenému útoku kočovníků.

A pak ruka v kožené rukavici doslova vystřelila kupředu. Zdálo se, že Džulbars cosi odhazuje, Tugan však nedokázal rozeznat, co to přesně je. Viděl však, že koně většiny Mongolů, blokujících cestu do města, klesají náhle jako omráčení k zemi a zůstávají nehybně ležet i se svými jezdci. To, co se po nekonečně dlouhé minuty nedařilo chórezmským vojákům, zvládl Džulbars, který zůstal z jejich strany zjevně nepovšimnut, během necelé vteřiny. Mongolské řady jsou proraženy! Úniková cesta je volná!

„Vpřed!“ zařval Tugan. Celkem zbytečně, neboť se zbývající vojáci v červených pruhovaných kabátech, na jejichž velitele se sám pasoval, již vrhli na těch pár kočovníků, kteří se nějakým zázrakem udrželi v sedlech. Koňská kopyta drtila těla mužů, zasažených Džulbarsovým – čím vlastně, snad kouzlem? – a chórezmští jako přílivová vlna nezadržitelně převálcovali zbytky mongolské obrany. Urganč ležel přímo před nimi, tak blízko, jen půl farsechu! Stačí ale dorazit k jeho hradbám se smečkou zuřivých stepních vlků v patách?

Byl to závod o život. Mongolové vyli a ječeli jako kdyby je posedl sám šejtan. Hnali se za prchající kořistí, v plném trysku napínali tětivy svých luků, ocelové hroty šípů hledaly záda unikajících vojáků. Stromy, kamenné zídky a domy letěly kolem té kavalkády smrti jako hnané pouštním uragánem, v uších divoce svištěl vítr.

Jak se však cimbuřím ověnčené hradby Urganče blížily, začali Mongolové postupně odpadávat. Jeden za druhým, pomalu, neochotně. Ne, ještě jich nebylo dost na to, aby město napadli. Byli pouhým předvojem, průzkumníky, útočícími jen proti menším oddílům soupeře. Ale jejich čas přijde. Už brzy. Za pár hodin. Jen co dorazí hlavní síly…

Vojáci konečně mohli trochu zpomalit. Měli vyhráno. Jeden za druhým projížděli pootevřenou městskou bránou, unavení, zpocení, pokrytí prachem a krví, vlastní i nepřátelskou. Z početného oddílu jich zbyla pouhá hrstka. Když se za nimi železem okovaná brána s táhlým skřípotem zavřela a stráže ji zajistili těžkými kládami, seskočili mnozí z nich z koní, padli na kolena a se slzami v očích děkovali Alláhovi za záchranu svých životů.

Chórezmský jezdec, přes jehož čelo se táhl ošklivý krvavý šrám, se zastavil vedle hloučku strážných a vyprávěl: „Netušili jsme, že jedeme do pasti. Mysleli jsme, že pronásledujeme jen pár jejich zvědů, ale oni se na nás najednou vrhli ze všech stran jako kobylky. Alláh ví, kde se jich tam tolik vzalo. Z dvou stovek statečných mužů, kteří opouštěli město, nás přežilo jen třicet. A nebýt zásahu tohoto statečného válečníka, zůstali bychom tam ležet všichni.“

„Jakého válečníka?“ zeptal se udiveně jeden ze strážných.

„Tohoto přece…“ Jezdec se otočil a překvapením strnul. Po jejich zachránci jako kdyby se slehla zem.

 

IV.

 

Tugan rychle projížděl úzkými uličkami Urganče. Byly tiché, poloprázdné, ojedinělí chodci připomínali pouhé ploužící se stíny. Dokonce ani mladíkova zaschlou mongolskou krví pokrytá zbroj nedokázala přilákat jejich pozornost. Nad městem se jako téměř viditelný mlžný opar vznášel strach, strach z nelítostné hordy šikmookých řezníků, před nimiž ho chránily jen pevné kamenné hradby. Budou ale na odražení stepních divochů stačit?

Urganč, starobylé sídelní město chórezmských šáhů, město bohatých kupců a dovedných řemeslníků, čekalo se zatajeným dechem na svůj osud. Dokonce i důvěrně známý hlas muezzinův, svolávající věřící k modlitbě, zněl nyní cize, jako osamocený sten z jiného světa. Kupci, kteří nestačili před příchodem Mongolů opustit město, nyní sklesle vysedávali u svých stánků, občas vytvářeli tlumeně debatující kroužky. Jejich zboží už nešlo na odbyt. I ti nejbohatší měšťané, ještě nedávno tolik rozhazovační, nyní bez povšimnutí míjeli celé hromady zlatavého brokátu i nejjemnějšího hedvábí, nezajímal je drahocenný čínský porcelán ani irácké křišťálové poháry, nedbali na lahodnou vůni aromatických balzámů, dovezených až z Indie. Proč utrácet peníze za takové věci, když může do vašeho domu už brzy vtrhnou vyjící Mongol a sebrat vše násilím? Pokud tedy lidé vůbec něco kupovali, pak to byly potraviny… A zbraně.

Tugan zmizel od brány jak nejrychleji to šlo, dříve než ho někdo stačil poznat. Bylo mu jasné, že by mu v takovém případě nepomohla ani nově získaná pověst hrdiny, věděl, jaký smutný osud by na něj čekal. Co se asi stalo s Džulbarsem, pomyslel si, když projížděl pod větvemi kvetoucích akácií, které ve městě visely snad nad každou domovní zdí. Nedostali ho Mongolové? Ne, ne, uklidňoval se. Když někdo vládne takovou mocí, že jediným pohybem ruky srazí k zemi desítky koní i s jezdci, pak se o sebe dotyčný jistě dokáže postarat. Ale zachránil mi přece život, napadlo Tugana. Už podruhé. Jak se mu odvděčím? A uvidím ho vůbec ještě? Omamná vůně akáciových květů však brzy vyhnala všechny podobné myšlenky z mladíkovy hlavy a nahradila je vzdálenými vzpomínkami. Když na okamžik zavřel oči, spatřil před sebou důvěrně známé rysy milované tváře. Tváře té, kterou sem přišel…

„La iláha illá’lláh!“ probral jej zpěvavý muezzinův hlas. Ale nebyl čas se modlit. Ne teď, když už je tak blízko. Až později. Alláh to pochopí, nerozhněvá se.

Věž pomsty hyzdila roh hlavního urgančského náměstí, opírala se o průčelí šáhova paláce, vysoká, nedobytná a hrozivá. Dole, u samé základny stavby zelo několik zamřížovaných otvorů, z nichž se ozývaly zoufalé výkřiky a bolestné chroptění. Občas pronikla některou z tmavých děr něčí jako šlahoun hubená paže, jejíž dlaň se otevírala a zavírala jako kdyby lapala vzduch. „Jídlo, prosím, jídlo!“ nesly se náměstím úpěnlivé hlasy těch, jimž bylo navěky odepřeno sluneční světlo. Někteří z chodců se skutečně zastavovali, aby vězňům podali kus placky, dýni či hrstku mandlí. Ale bylo jich málo, velmi málo. Většina procházejících lidí se tím směrem raději nedívala. Starali se hlavně o sebe. Byla prostě taková doba.

Vše při starém, pomyslel si Tugan. Nic, vůbec nic se nezměnilo. Člověk by čekal, že s útěkem šáha Mohammeda se železné dveře podzemního vězení konečně otevřou a odsouzenci, z nichž většina, ne-li dokonce všichni, byli nevinní, konečně vyjdou na svobodu. Nic takového. Vězení zůstávalo plným, i když se krutovládci už dávno prášilo za patami. Chórezmští zbabělci! Otrocké plémě!

„Hej, probuď se, starče!“ zavolal Tugan na šedovousého hlídače, který podřimoval vedle železných dveří věže, rezavou šavli v otřískané pochvě položenou na kolenou.

Stařec se probral a nevrle potřásl hlavou. „Co chceš?“

Tugan přijel blíž a hodil mu zlatý dinár. Stařec minci obratně zachytil v letu, oči se mu chtivě zaleskly. „Pověz mi, muži,“ zeptal se pak mladý Turkmen. „Přibylo do vězení v poslední době hodně nových odsouzenců?“

„I kdyby hodně, tak tebe se to ani trochu netýká,“ zadrmolil stařec.

„Ale těch starých, těch také nejspíš nezbylo právě málo, že?“ pokračoval Tugan a násilím se přitom nutil do klidu.

„Jo,“ odplivl si hlídač. „Koho ještě nezabila špína, hlad a vši, ten tam dole pořád ještě dřepí. Tak tomu chce Alláh.“

„Tady máš ještě dinár. Řekni mi, starče, jsou teď ve vězení také nějaké ženy?“

„Dvě stařeny. Čarodějnice. Nový šáh, nechť jej Alláh nechá nerušeně vládnout tisíc let, je dal uvěznit, protože mu zaříkáváním chtěly přivodit nemoc.“

„A co,“ zachvěl se sotva znatelně Tuganův hlas. „A co mladé ženy?“

„Nebudu se už s tebou vybavovat,“ rozlítil se náhle stařík a schoval si získané mince pod špinavý chalát. „Co jsi zač, že se mě vyptáváš? Co když jsi lupič a chceš osvobodit nějaké své kumpány, co? Mazej odtud nebo…!“

Tuganova ruka sama sklouzla k opasku. Ne pro šavli. Pro karabáč. Používal ho zřídka, svého koně by s ním totiž nikdy neuhodil. Jen člověka…

Vtom se něčí ruka zezadu jemně dotkla jeho ramene. Turkmen se bleskově otočil a pohlédl do tváře chórezmského vojáka. Seděl v sedle zpěněného ryzáka, čelo měl omotané zakrváceným hadrem.

„Zřejmě dobře neznáš místní pořádky, bojovníku,“ řekl ten voják. „Jen proto můžeš takhle mluvit s tím starcem. On totiž není zdaleka jediným strážcem Věže pomsty. Vidíš, za dobu co jsi tady už z brány paláce vylezlo alespoň tucet hrdlořezů, dnes se jim říká, tuším, šáhova osobní stráž. A všichni se už nemohou dočkat, až se na tebe vrhnou. Pojeď rychle odtud, poslechni mě!“

„Proč bych ti měl důvěřovat?“

„Nevím,“ pokrčil voják rameny. „Prostě to zkus.“

Brzy se oba ztratili ve spleti úzkých uliček. Chovám se jako hlupák, prostoduchý důvěřivý hlupák, vztekal se sám na sebe Tugan. Rozhodl se však spolehnout na svůj instinkt, který mu našeptával, že tomuto člověku může důvěřovat.

Konečně zastavili. „Jmenuji se Kádir,“ představil se voják bez zbytečných okolků. „Žoldák v šáhových službách. Tam venku před městem jsi mi zachránil život. Chci se ti odvděčit. A pomoci ti.“

„Pomoci s čím?“ V Tuganově tváři se nepohnul jediný sval.

„Poznal jsem tě.“ Turkmen se rychle rozhlédl kolem sebe. Ulička byla liduprázdná. Ten muž si vlastními slovy podepsal rozsudek smrti. Poznal ho! Ne, nikdo ho tady nesmí poznat. A proto… „Ne, ne,“ došlo Kádirovi, co se jeho společníkovi zřejmě honí hlavou. „Neprozradím tě. Chci ti pomoci, opravdu! Vím… tedy, tuším, proč jsi tady!“

Turkmen stále mlčel a tvářil se nepřístupně. Voják proto pokračoval: „Byl jsem mezi strážci jedné z karavan, které jsi… Proto jsem tě poznal, i když jsem si tam u brány ještě nebyl docela jistý. Až u Věže pomsty, kam jsem tě přišel hledat, se mi úplně rozsvítilo. A víš, snad každý už slyšel potulné pěvce zpívat o věrné lásce krásné Julduz a statečného Kara Burguta, pouštního lupiče. Každá z těch písní však měla jiný konec. Jedna šťastný, jiná zase smutný. A já… Hrozně bych si přál pomoci ti najít ten pravý!“

„Je… Je Julduz stále naživu?“ zeptal se tiše Tugan, přezdívaný Kara Burgut – černý orel karakumské pouště.

„Ano,“ přikývl Kádir. „Nebo přinejmenším ještě před dvěma dny byla. Ten starý strážce ti totiž nelhal! Julduz už není ve Věži pomsty! Celé dlouhé měsíce strávila v malé komůrce pod samou střechou, kam starý šáh Mohammed nechával zavírat ženy ze svého harému, které se mu vzepřely, odmítly mu být po vůli… Ale předevčírem v noci jsem byl mezi vojáky, kteří Julduz a další dívky eskortovali do paláce. Ne k šáhovi. Ty ženy si pak do svého podzemí odvedl samotný Chumar-Tegin…“

„Chumar-Tegin? Kdo je to?“

Kádir se trochu nervózně rozhlédl po stranách. „Jak možná víš, po Mohammedově útěku se za jeho nástupce prohlásil Alí Durugí. Ten slaboch, výjimečný snad jedině tím, že uměl skvěle lichotit našemu starému vládci. Ha! Nikdo by ho jako šáha nebral vážně! Jenže měl pomocníka! Mocného pomocníka! Chumar-Tegina! Čaroděje! Říká se, že jeho služebníky jsou démoni z nejhlubších pekel! Svými temnými kouzly potlačil první a poslední vzpouru, o kterou se odpůrci nového šáha pokusili. Měl bys vidět jejich těla, když je vynášeli na náměstí! Nebo spíše to, co z nich zbylo! Chumar-Tegin se usídlil v katakombách pod palácem. Alí Durugí mu oplátkou za pomoc posílá tam dolů lidi, spoustu lidí, vězňů, ale i obyčejných chudáků, které jeho stráže polapí na ulicích. A žádný, žádný z těch lidí se ještě nikdy nevrátil!“

Tugan otočil svého hřebce směrem, odkud sem předtím přijel. „Díky, Kádire. Považuj svůj dluh vůči mně za splacený. A opatruj se.“

„Ne!“ zvolal voják. „Zadrž, Kara Burgute! Chceš snad samojediný zaútočit na palác? Pobít desítky stráží a pak proniknout do Chumar-Teginova podzemí?“

Tugan pokrčil rameny. „Mám-li zemřít, pak zemřu. Mám-li zůstat živ, ochrání mě Alláh. Ale přísahám, že zkřivil-li Chumar-Tegin Julduz byť jediný vlásek, nespasí ho před mou šavlí ani nejstrašnější démoni!“

„Slíbil jsem, že ti pomohu, a to také udělám,“ řekl Kádir pevně. „Do katakomb pod palácem vedou i jiné cesty. Zem, na které stojí toto město, je doslova provrtána desítkami chodeb. Starobylých chodeb, které tě zavedou kam jen si budeš přát. O některých z nich se ví, o jiných nemají lidé ani tušení. Já však znám většinu, často jsem si tam dole ještě jako kluk hrával, také později jsem do nich nejednou sestoupil, abych se přesvědčil, že má paměť neselhává. Dovedu tě do Chumar-Teginova doupěte. Nebo se o to alespoň pokusím.“

„Proč to děláš, Kádire?“ zeptal se Turkmen. „Vděčnost je věcí hodnou úcty, nepřísahal jsi ale náhodou věrnost šáhovi, stejnému šáhovi, kterého svými slovy pohaníš?“

„Přísahal jsem mu věrnost na tak dlouho, dokud ke mně bude štědrý,“ zasmál se voják. „A už velmi dlouho jsem neviděl svůj žold. Ať se třeba Mongolům postaví na hradbách sám! Můj osud leží jinde.“

„Pak tedy neztrácejme čas! Veď mě, Kádire!“

„Třeba až do horoucích pekel! A jestli cestou narazíme na šejtana, usekneme mu oháňku a vyrobíme si z ní nové opasky!“

 

V.

 

Vchod do podzemí, k němuž Kádir Tugana zavedl, se nacházel v troskách jakési staré hliněné chatrče v chudinské čtvrti města. Propadlým stropem pronikaly dovnitř sluneční paprsky, zpoza hradeb sem doléhalo vytí Mongolů, kteří se již kolem Urganče zřejmě vyrojili ve větším počtu. Kádir se tu vyznal, ihned sáhl do jakéhosi výklenku a vytáhl z něj křesadlo a svazek dřevěných loučí.

„Připravil jsem si to tu pro případ, kdybych musel před kočovníky uprchnout z města,“ vysvětlil. „Některé chodby totiž ústí až daleko za hradbami Urganče. Ale louče nám dobře poslouží i pro cestu opačným směrem… A teď mi pomoz.“

Společně odhodili stranou několik kusů ztrouchnivělého dřeva, které se válely na podlaze, a před nimi se otevřel temný otvor, vedoucí do hlubin. Zavanulo z něj vlhko a chlad.

„Co koně?“ zeptal se Tugan.

„Necháme je tady v chatrči,“ řekl Kádir. „Sem nikdo nepřijde, až se vrátíme jistě je zde najdeme.“ Pokud se vrátíme. To nedodal, ale bylo celkem jasné, že na to myslí.

Zapálili louče a sestoupili do podzemí. Zpočátku kráčeli dlouhou rovnou chodbou, jejíž zdi byly obloženy hliněnými cihlami – byla nade vší pochybnost dílem lidských rukou. Když však Kádir náhle odbočil do jakési úzké pukliny, ocitli se rázem v opravdové jeskyni s nízkým stropem a hrubými stěnami, pokrytými krůpějemi vody. Ve světle loučí vypadaly ty malé špinavé kapičky děsivě, až nepříjemně připomínaly krev.

„Celá úrodná nížina kolem Urganče existuje jen díky starobylé přehradě na Amudarji, jinak by ji lačná řeka už dávno pohltila,“ vyprávěl bůhvíproč šeptem Kádir. „Ale voda si sem stejně hledá cestičky. Prosakuje, zkoumá… Městské podzemí mělo kdysi mnoho pater. Dnes jsou už ale schůdná jen ta nejhořejší. Zbytek byl zatopen…“

Rychle šli dál, dál kolem stěn, které se potily lidskou krví… Procházeli místy, kam lidská noha vkročila jen zřídka, a zvolna zapomínali na to, že se nad jejich hlavami rozkládá mnohatisícové město. Tady byl jiný svět. Starý svět, svět ticha, tmy a černých zapovězených tajemství. Svět, v němž byli lidé pouze trpěni… A jsou tyto chodby vůbec dílem přírody, napadlo Tugana. Na vodou pokrytých stěnách viděl na některých místech vyryté podivné obrazce, překvapující svým pravidelným uspořádáním. Raději se ale nezastavoval, aby je zkoumal.

„Jak vlastně vypadá ten Chumar-Tegin?“ přetrhl Tugan náhle niť dlouhotrvajícího mlčení. Mluvil šeptem, stejně jako předtím jeho společník. Musel. Tak na něj to místo působilo.

„Nikdo ho nikdy neviděl,“ zamumlal Kádir. „Já sám ho znám jen jako hlas ze tmy, syčivý, jízlivý… Lidi, které jsme mu odváděli, jsme museli nechávat v nejspodnější kobce paláce, tam si pro ně chodil. Nevím… Ale někteří lidé říkají, že…“

„Že co?“

„Že Chumar-Tegin vůbec není člověk!“

Tu se ocitli v rozsáhlejší jeskyni, strop jim náhle nad hlavami vystoupal tak vysoko, že na něj nedosvítily ani jejich louče. Do oné širší prostory ústilo hned několik menších chodeb, některé vypadaly opět jako jeskyně, jiné však měly stěny hladké a dokonale opracované. Dříve než se Kádir stačil rozhodnout, kterou z nich se vydají, prořízl nečekaně mrtvé ticho čísi zvučný hlas.

„Zdravím tě, příteli Tugane! Zdá se, že nás práce, kterou v Urganči máme, zavedla na stejné místo!“

Oba sebou trhli a Kádir pak ještě jednou, když se z jedné z chodeb vynořila postava v hnědém plášti se staženou kápí. Tygří rysy příchozího tváře a jeho zeleně se lesknoucí oči působily ve světle loučí natolik démonickým dojmem, že chórezmský voják uskočil zpět a rychle tasil svou zbraň.

„Mě nedostaneš, zrůdo!“

Tugan se bezděky usmál při vzpomínce, jak on sám na zjevení tygřího muže ještě včera reagoval, ale pak rychle řekl: „I já tě zdravím, Džulbarsi! A ty se nemusíš bát, Kádire. Není to zrůda. Je to můj přítel. Dvakrát mi zachránil život. A tobě také, i když o tom nejspíš nevíš. Tam venku před městem… Nyní svedl Alláh naše cesty opět dohromady.“

„Tvůj Alláh má, jak se zdá, prsty opravdu ve všem,“ pousmál se Džulbars svým obludným způsobem.

Mladý Turkmen vážně přikývl. „Jak ses sem vlastně dostal, Džulbarsi? Jak jsi pronikl do města?“

„Znám podzemní chodby,“ řekl tygří muž. „Pravda, kraj se změnil od doby, kdy jsem tu byl naposledy, dřívější orientační body zmizely. Ale jeden z vchodů do podzemí se mi přece jen podařilo objevit.“

„Proč jsi mi neřekl, že znáš tajné průchody do města? Proč jsi mě nechal, abych se vrhl do boje!?“

„Říká se: seber Turkmenovi koně a nabroušenou šavli a vezmeš mu celý jeho život,“ prohlásil slavnostně Džulbars. „Nechtěl jsem tě okrádat.“

Proti takovým argumentům nedokázal Tugan nic namítnout. Zeptal se proto: „A jak se ti vlastně podařilo zneškodnit všechny ty Mongoly?“

„Morfeův prach,“ zamručel Džulbars. „Jeho zásah znamená pro všechny, kdo se mu neumějí bránit, okamžitý odchod do říše snů. Ve vzduchu se udrží jen několik málo vteřin, spánek zasažených však trvá celé hodiny… Nikdy nezabíjím lidi, Tugane. Ani v sebeobraně.“

„Jistě, místo toho je raději necháváš rozdupat kopyty cizích koní,“ řekl Tugan s úsměvem.

„Tak nějak.“

Kádir si po celou tu dobu Džulbarse prohlížel se značnou dávkou obav a nedůvěry. „Neměli bychom už vyrazit?“ vložil se do jejich rozhovoru trochu nesměle.

Turkmen přikývl. „Džulbarsi, je čas, abych ti konečně pověděl pravdu. Abych ti řekl, proč jsem vlastně přišel do Urganče… Drží tu totiž v zajetí světlo mého života, nejkrásnější květinu Turkménie. Od Kádira jsem zjistil, že se Julduz dostala do spárů prokletého čaroděje Chumar-Tegina,“ řekl, a pak mu v krátkosti vypověděl svůj příběh.

Džulbars pozorně naslouchal. „Takže ty jsi Kara Burgut?“ zasmál se, když Tugan skončil. „Tak to jsem věru nečekal! Kara Burgut, ochránce slabých a mstitel bezpráví! Jsi tak mladý… A už tak slavný! Ano, jistě, dokonce i já jsem ve svém rákosí slyšel o tom, jak šáhovi vojáci zničili Kara Burgutův rodný kyšlak, jak odvlekli do harému chórezmského vládce jeho milou, krásnou Julduz, jak statečná dívka vzdorovala Mohammedově vůli…“

„Zadrž!“ přerušil ho Tugan. „Na vyprávění tohoto příběhu bude ještě dost času až poznáme jeho pravý konec. Pověz mi ale, Džulbarsi, už dvakrát jsi mi pomohl z nouze. Pomůžeš mi ještě jednou? Nebo tě tvé poslání vede jinam?“

„Tvůj Alláh,“ řekl zvolna Džulbars, „je nejspíš mocnější, než jsem si původně myslel. Nejen, že zařídil naše opětovné setkání. Dal také našim krokům stejný cíl. Protože i já hledám toho, kdo si dnes nechává říkat Chumar-Tegin, ačkoliv jsou mé důvody jiné než tvé. Pojďme!“

 Kádir vykročil k ústí jedné z chodeb. „Tudy…“

„Ne!“ ukázal tygří muž do jiného tunelu. „Tudy!“

„Ale…“

„Ty jsi tyto chodby nepostavil, člověče!“

 

VI.

 

Oči ve tmě! Ty svítící úzké rudé štěrbiny se nenávistně upřely na trojici mužů, která se opovážila vkročit do jejich panství hluboko pod ulicemi Urganče, do míst, která nikdy nepoznala laskavé doteky slunečních paprsků. Podlaha i stěny té odporné komnaty byly obloženy slizkými plesnivými kameny, na zdech, ozdobených místy podivnými ornamenty, visely okovy. Některé prázdné, ale jiné… Mrtva těla vězňů byla zpola ohlodána zuby neznámých zrůd, velké kusy masa měla stržena z žeber a tváří, z otvorů v břichách visely jazyky střev. Několik zohavených mrtvol se válelo i na podlaze, mezi hromadami mazlavých výkalů. Vzduch v té místnosti byl nepředstavitelný. Mísil se v něm nasládlý zápach rozkladu s puchem hniloby, plísně a fekálií.

A pak tu ještě byly ty oči! Oči ve tmě! Oči, nacházející se zatím mimo dosah světla loučí, ale zvolna a nezadržitelně se přibližující!

„Chumar-Teginovy stráže,“ zamumlal Džulbars. „Nenechal žádnou cestu nestřeženou. Oko už musí být silnější, než jsem si myslel.“

Tugan neměl čas ani náladu přemýšlet o smyslu jeho slov. Násilím potlačil vzbouřený žaludek a tasil šavli. Totéž učinil i pobledlý Kádir, zatímco Džulbars si zvolna sundal kožené rukavice. Prsty pod nimi měl dlouhé a chlupaté, opatřené smrtícími drápy.

Vtom se na ně ty pokřivené zrůdy vrhly. Tiše, aniž by vydaly jediný zvuk. Během okamžiku se jejich dosud neviditelná těla v záři loučí zhmotnila, nabyla hrůzných tvarů. Malé, jakoby dětské postavičky, s dlouhými opičími pažemi, opatřenými zahnutými spáry. Pleť černá, pokrytá mokvajícími vředy. Hlavy vzhledem k velikosti těla nepřirozeně nabobtnalé, stařecké vrásčité tváře. A slintající tlamy, plné špičatých zubů. Co však na těch bestiích nejvíce odpuzovalo, bylo to, že se, byť velmi vzdáleně, podobaly lidem. A těmi také dost možná kdysi byly…

Střetnutí! Rychlé a krvavé! Džulbarsovy drápy trhaly útlá tělíčka Chumar-Teginových stvůr na kusy, tu odlétla stranou hubená paže, tu dokonce celá hlava, urvaná nelidskou silou tygřího muže. Čepel Tuganovy šavle opisovala v těžkém vzduchu podzemí křivky a piruety, barvila se černou krví bestií, hromada jejichž bezvládných těl před bojovníkem neustále narůstala. Neméně obratně si počínal i Kádir. Ale příšery útočily dál, na vlastní ztráty nebraly žádný ohled. Vrhaly se proti trojici jednotlivě i v celých houfech, leč výsledek byl pokaždé stejný – smrt, smrt v podobě sekajících drápů nebo kroužící oceli.

Boj se již chýlil ke konci, rudých očí již zbyl pouhý zlomek původního počtu, když Tugan uklouzl na hromadě výkalů a poroučel se na podlahu. Obličej se mu zamotal do lepkavých, smradlavých cárů. Jakmile pohnul rukou, aby se pokusil vstát, cosi se pod ní prohnulo a zapraskalo, pak se mu prsty zabořily do mazlavé, páchnoucí hmoty. Louč, kterou v nich dosud svíral, zhasla… Žebra! Měl ruku v hrudníku rozkládající se mrtvoly!

Vyskočil jako opařený, s divokým výkřikem, smetl ze sebe přitom poslední ze zrůd, která se předtím zachytila na jeho zádech. Šavlí začal zuřivě sekat do toho tvora, který za všechno mohl, který si nezasloužil žít! Vždyť ta… to tělo mohlo klidně patřit Julduz, té kterou nadevše miloval, kterou nemohl, nesměl ztratit… Vždyť ji ten šílený čaroděj mohl klidně předhodit svým zrůdám, mohl, nic mu v tom nebránilo! Tu máš! A ještě! Zrůda na podlaze se už přestala svíjet v kaluži černé krve, oheň v jejích očích pohasl. Ale Tugan do ní nenávistně sekal dál, nedokázal přestat.

„Tak dost!“ položil mu Džulbars důrazně ruku na rameno. „To by už stačilo!“

Mladík byl v takovém stavu, že by se i po něm málem ohnal šavlí, ale pohled do svítících očí tygřího muže ho včas zarazil. Místo toho proto do mrtvé bestie jen pohrdavě kopl a pak schoval zbraň do pochvy.

Kádir vytřeštěnýma očima zíral na mrtvé zrůdy na podlaze: „Co… co to bylo?“ V průběhu boje neměl čas se bát. Až teď.

„Nižší démoni z Prázdna,“ otočil se k němu lhostejně Džulbars. „Pro existenci v našem světě potřebují lidské tělo. To si ale samozřejmě časem upraví k obrazu svému.“

„Proč už odtud dávno neutekli?“

„Držela je zde Chumar-Teginova vůle. To on je přivolal… A také je krmil lidským masem. Zdá se, že má pro vězně, které dostává od šáha, mnoho využití.“

„Jak je přivolal?“ zeptal se tiše Tugan, který se už mezitím stačil trochu uklidnit.

„S pomocí Oka,“ vysvětlil Džulbars neochotně. „Tygřího oka.“

„Co je to?“

„Nemálo předmětů nabitých mocí vzniklo v černých rukou Bezejmenné rasy,“ řekl velice zvolna Džulbars, jeho hlas zněl nyní velice vzdáleně. „A většina z nich potřebovala ke svému plnému probuzení krev, krev zvířat i lidí, kteří byli onou rasou ostatně za zvířata považováni. Takovým bylo i Tygří oko, jak mu říkal můj lid, brána démonů do našeho světa… Už dávno jsme smetli města temné rasy! Už dávno se nad střechami chrámů a paláců prokleté Lemurie vlní moře! Ale zničit jejich největší výtvory nebylo ani v našich silách. Alespoň jsme je tedy ukryli. Ukryli před pátravýma očima těch, kteří přežili. Hlídali jsme je dobře. Až do doby, než jsme sami začali upadat. Než nás ze světa, který jsme naivně považovali za svůj, vytlačily hordy polonahých divochů z jižních pralesů. Stáhli jsme se do hlubokých stínů… Ale když jsem ucítil, že kdosi Oko znovu probudil k životu, neváhal jsem ani chvíli. Nemám vás lidi vlastně příliš v lásce, ale Bezejmenné nenávidím! Poslední zbytky netvorů z Lemurie musí být vyhubeny, dříve než i má rasa navždy zmizí z tváře tohoto světa!“

A znovu, jako již jednou uprostřed rákosí, měl Tugan pocit, že se s ním zatočil svět. Opět se před ním na okamžik rozestoupila hustá mlha, chránící tajemství vzdálené minulosti. Přímo před ním se najednou vztyčily černé paláce a chrámy, vybudované rukama cizích, nepochopitelných bytostí. Nyní však spatřil i je samotné, shrbené, šupinaté, odporné. Mohl také pečlivěji nahlédnout do nitra jednoho z jejich mamutích chrámů, spatřit davy spoutaných lidských bytostí, hnaných jako ovce na porážku těmi druhými, Bezejmennými. Rudá krev zalévala neznámou energií pulsující drahokam a ten mu před očima rostl, rostl do olbřímích rozměrů, až mu celé zorné zakrylo jen ono zářivé prázdno. To se pak s děsivou náhlostí zavlnilo a z něj vystoupilo…

Tugan byl rád, že vize skončila, že neviděl, jaká hrůzná bytost opustila krví zalité Oko. Alláhu! Marně hledal v Božím jménu útěchu. Ne, nic nedokázalo vypudit z jeho mysli vzpomínky na prastaré hrůzy, kterých se stal svědkem…

„Ukojil jsem tvou zvědavost, člověče?“ zeptal se Džulbars. „Jestli ano, pak bychom už měli vyrazit. Čas kvapí.“

Když procházeli odporným doupětem démonů, ohlédl se Tugan na Kádira. Chórezmský voják kráčel hned za ním šouravým kolísavým krokem. Turkmen nevěděl, jestli před chvílí pohlédl zpět v čase stejně jako on, ale měl pocit, že ano. Jen to Kádira zasáhlo ještě mnohem silněji než jeho samotného.

Džulbars se zastavil před slizkou stěnou podzemní komnaty, do které neznámý umělec vyryl kobru připravenou k útoku, vztyčenou, s otevřenou kápí. Tygří muž však nedbal tohoto zajisté varovného znamení. Ze všech sil zatlačil na zeď a ta se začala se strašlivým skřípotem posouvat kamsi dozadu, do tmy. Po chvíli už všichni tři prošli kamennými dveřmi, které by oko nezasvěcence nikdy nedokázalo rozpoznat.

Stáli teď v tmavé chodbě s hladkými stěnami a podlahou z černého kamene. Vzduch zde byl oproti předchozí komnatě daleko lépe dýchatelný. Na jednom z konců tohoto tunelu však pableskovalo zlověstně nazelenalé světlo.

„Oko je už blízko,“ řekl Džulbars. „A také Chumar-Tegin. Mějte se na pozoru před jeho kouzly, lidé!“

 

VII.

 

Tugan, přemáhající černé zoufalství, které zachvátilo jeho duši, sekl šavlí ze všech sil. Kovový zámek se pod silou úderu rozpadl na kusy a ty se rozletěly na všechny strany, zacinkaly na kamenné podlaze. Otevřenými dveřmi se začali z cely hrnout lidé, odění v cáry, lidé, kteří měli ve tvářích vepsány všechny hrůzy, jichž se stali svědky. Ale ta, pro níž si sem mladík přišel, nebyla ani v této ani v žádné z dalších cel, které otevřel.

Je mrtvá? Zhaslo snad světlo jeho života kdesi v doupěti šíleného čaroděje? To by přece Alláh nedopustil! Nebo ano? Tugan se marně snažil vyptávat lidí, kterým právě přinesl svobodu. Odpověďmi mu byly jen vyděšené, nechápavé pohledy. Ne, ti lidé s ním nechtěli mluvit. Chtěli jen odtud pryč. Pryč kamkoliv, třeba rovnou do náruče šikmookých Mongolů. Pryč! A Julduz byla nejspíš…

Pomstu! Mladíkovy oči zaplály. Chumar-Tegine, připrav se! Brzy okusíš turkmenské šavle! A neukryješ se před ní ani v pekle!

Otočil se k Džulbarsovi. „Jdeme?“

Tygří muž upřeně zíral na zelený oheň, osvětlující svou mihotavou září vězeňské kobky. Hořel bez jakéhokoliv paliva ve veliké kamenné nádobě, vytesané do podoby jakési mořské škeble. „Zlý oheň,“ řekl zamyšleně. „Už dlouho, velice dlouho nespatřila Země jemu podobný.“

„Jdeme!?“

„Neztrácej naději, Tugane. Tvá láska ještě nemusí být ztracena. Tygří oko se nespokojí s krví každého smrtelníka a i ti, kteří se k tomuto účelu hodí, musí podstoupit dlouhé obřady zaříkávání. Možná…“

„Nesnaž se mě uklidnit, Džulbarsi! Jdeme!“

Kádir mezitím vysvětloval bosonohým špinavým vězňům, kudy se nejlépe dostanou pryč z podzemí. Hlas mu však zněl nepřítomně a lhostejně a také jeho posluchači jej vnímali jen na půl ucha. Ne, nechtěli tu už být ani vteřinu! Chumar-Tegin se mohl každou chvíli vrátit a odvést si některého z nich. Kam? To nevěděli. A ani to vědět nechtěli!

Když se vězni konečně rozběhli vstříc svobodě, přistoupil Tugan ke Kádirovi. „Možná bys měl také jít s nimi. Nic tě tady už přece nedrží. Svůj dluh vůči mně, pokud jsi nějaký měl, jsi splnil už tam nahoře, v uličkách Urganče. Já i Džulbars musíme dál. Ale ty…“

Kádir měl matné, jakousi šedou mlhou zahalené oči. „Je tu… Je tu tak těžký vzduch, Kara Burgute… Tak těžký vzduch… Nemohu v něm dýchat… A ty nestvůry…“

„Kádire, co je ti?“

Žádný z lidí si nemůže být jistý, jak dopadne ve střetu s nadpřirozenem. Najde odvahu se mu postavit nebo se propadne do náručí šílenství? Prastaré hrůzy, číhající v tmách, dokáží pouhou svou přítomností otřást s vůlí i toho nejstatečnějšího válečníka. Protože tou pravou zbraní bestií z úsvitu času nejsou jejich tesáky a drápy. Je jí pronikavý děs, který vzbuzují.

A tu se Kádirovy oči náhle rozjasnily, šedivá mlha z nich docela zmizela. „Jsem v pořádku, nic mi není… A jsem připraven jít s tebou dál.“

„Jsi si jistý?“

„Ano.“ Chórezmský voják se dokonce pokusil o úsměv, ale příliš mu to nevyšlo. „Chci přece poznat pravý konec tvé písně!“

Tugan se na něj ještě chvíli zpytavě díval. A pak všichni tři vyrazili.

Už nešli – běželi. Nejdříve dokonale rovnou chodbou, kterou jejich kroky rozeznívaly přízračnou ozvěnou. Pak sestoupili po zaprášeném, úzkém schodišti ještě hlouběji do jícnu tmy a běželi dál, černými tunely bez konce. Minuli nějaké kamenné sochy, mihly se jim před očima ve světle loučí, zakrslé a ohyzdné. Znovu zabočili, Kádir ztěžka oddechoval, Džulbars cosi říkal, ale Tugan mu vůbec nerozuměl. Běželi, před nimi znovu vzplanulo zlé zelené světlo, větší než ve vězeňských kobkách, pochmurnější… Kupředu! Běželi. A pak…

„Vítám vás, ubožáci,“ zasyčel přímo před nimi nelidský hlas. „Trvalo vám to dlouho, neuvěřitelně dlouho. Nyní mě už jen stěží zastavíte!“

První, co jim v té místnosti padlo do očí, byl ten drahokam. Obrovský drahokam, věnčící kamenný podstavec ve tvaru mořské škeble. Oko se, přesně jako v Tuganově vidění, zdálo žít vlastním životem, tepala v něm jakási nazelenalá energie, přelévala se v jeho nitru sem a tam jako mořské vlny. Když se do něj člověk zadíval na delší dobu, měl najednou pocit závratě, jako kdyby stál na kraji hluboké propasti. Kamenná mušle, v níž drahokam spočíval, byla téměř po okraj plná vroucí a bublající krve. Ta do ní musela zajisté stékat žlábky v černém oltáři, tyčícím se uprostřed komnaty jako bolestný výkřik. A na tom oltáři spočívalo snědé, hubené, polonahé dívčí tělo, jen zčásti zahalené cáry šatů z rudého sukna a zcela nepatřičně působící šňůrou nebesky modrých korálků.

„Julduz!“ V Tuganově výkřiku bylo snad všechno. Láska, štěstí, naděje… Ale i strach. Protože jeho vyvolená nebyla ještě zdaleka zachráněna.

Ne, ani Džulbars ani Kádir nezneuctili svými pohledy zpola odhalenou dívku, jejich oči se upíraly jen na bytost, která se nad ní skláněla. Jakým hrůzným omylem evoluce vznikl tento tvor? Jak mohla příroda dopustit, aby na mocném stromu života vyrašil ten prokletý výhonek? V jakých temných časech vylezly z moře předkové té stvůry, aby svou přítomností poskvrnily panenskou a čarokrásnou Lemurii?

Chumar-Tegin nejvíce připomínal pět stop dlouhého mloka, který se postavil na zesílené zadní tlapy a shrbil se pod tíhou velké ohyzdné hlavy. Jeho tělo bylo pokryto slabě světélkujícím slizem, bez přestání stékajícím po bledých srdčitých šupinách dolů na podlahu. Oči měl vyboulené jako ryba, s černými tečkami panenek, bez výrazu, bez citu. Jeho horní končetiny vypadaly spíše jako chapadla, scházely jim klouby i dlaně. Jedno z těch chapadel bylo pevně obtočeno kolem rukojeti obětní dýky s dlouhou zubatou čepelí. Množství zlatých ozdob, jimiž byl ověšený, bilo do očí. Náhrdelník, opasek, nesčetné náramky. Na hlavě obludy se skvěla tiára, pokrytá podivnými, svíjejícími se obrazci.

„Ha, tygří muži!“ zasyčel znovu ten plaz, chapadlo s dýkou pozvednuté nad dívčiným hrdlem. „Myslel jsem si, že na celé tvé rase už hodují slizcí červi v pekelných útrobách! Mýlil jsem se! Chceš mi vzít onu věc, kterou jste kdysi ve své pýše vítězů nazvali Tygřím okem? A přivedl jsi s sebou dokonce i své zvířecí mazlíčky! Ha! Myslíš, že mi dokážeš vyrvat to, co jsem konečně našel? To, co jste před zbytkem mé rasy tak důkladně, a přece ne dost důkladně schovali? Po eónech věků se Oko opět probouzí, opět z něj vycházejí démoni! Myslíš, že si ho teď nechám vzít? Já, nový vládce světa?“

Vtom se Tugan jako šílený vrhl s tasenou šavlí k oltáři. Lemuřan jen výsměšně zasyčel, když mladíkovo tělo náhle narazilo do neviditelné bariéry a bylo jí sraženo na podlahu.

„To je vše, nač se tvá cvičená opice zmůže, tygří muži?“ syčel Chumar-Tegin na dosud mlčícího Džulbarse. „To vskutku není moc! Ó ano! Již brzy se má dýka smočí v krvi této lidské samice, již brzy se její život přidá k ostatním, které už daly Oku sílu! Už teď cítím, jak se nadýmá mocí, jak se probouzí! Ano! Ještě jedna oběť a Prázdno vyvrhne na tento svět svá nejděsivější dítka, tisíckrát strašnější, než ta, která jsem přivolal doposud!“

Tehdy se hnědý plášť zvolna svezl z Džulbarsova těla. Před očima napůl omráčeného Tugana se zjevil obrovský tygr, stojící na zadních tlapách. Byl strašlivý, strašlivý ve svém hněvu! Pod pruhovanou srstí se vzdouvaly mocné svaly, drápy vystrčené a ostré, dlouhý ocas sebou šlehal ze strany na stranu. Pak podzemím otřásl jeho řev, pokud možno ještě hrozivější než ten, který předchozího dne zahnal v Bugaji na útěk divé lidi.

V příštím okamžiku se stalo hned několik věcí. Džulbars se dlouhým skokem vrhl vpřed. Stejně jako předtím Tugan sice narazil na neviditelnou bariéru, ta ho však nezastavila. Přímo ve vzduchu se v místě Džulbarsova útoku rozeběhla na všechny strany jemňounká pavučina prasklin, hned nato se ochranný štít roztříštil – nehlučně, bez jediné střepinky. Tygří muž letěl vzduchem dál a dříve, než stačil Lemuřan použít svou dýku, povalil jej nemalou vahou svého těla na krví potřísněné dlaždice. Obě nelidská těla se do sebe zaklesla, svíjela se v běsnících křečích krutého souboje. Ale Tugan už neměl čas je pozorovat. Sám byl totiž napaden.

Lidská vůle, je-li dostatečně silná, nemusí podlehnout temnotě okamžitě. Plíživé zlo ji může nahlodávat jen zvolna, nenápadně ji ovíjet svými chapadly. A právě takto působila i Lemuřanova kouzla. To ona teď zastřela Kádirovy oči šedivou mlhou, to ona si, nyní již zcela, podrobila jeho myšlenky. To ona jej donutila vytasit šavli a zaútočit na Tugana.

Mladý Turkmen odrazil výpad chórezmského vojáka až na poslední chvíli, natolik byl rychlý a nečekaný. „Kádire, vzpamatuj se!“ hlesl, odpovědí mu však bylo jen mrazivé zasyčení, které snad ani nemohlo vyklouznout z lidských úst. Muž, posedlý mocí lemurského čaroděje, pak zasypal Tugana sérií bleskových výpadů, ocel narážela na ocel, zpívala, vykřesávala hejna jisker…

Tugan byl bezpochyby lepším šermířem, již po chvíli boje se jeho soupeř poprvé zapomněl krýt, nechal mu příležitost k smrtícímu bodnutí. Nevyužil ji. Ani tu další. Nechtěl, nedokázal zabít člověka, který mu pomáhal, který se mohl stát jeho přítelem…

„Kádire!“ Chórezmský voják znovu zasyčel, upřel na něj zamlžený pohled. A na chviličku, na prchavý okamžik zadoutnala v jeho očích jiskřička života, skutečného života. Zab mě, říkala Tuganovi. Zab mě, zbav mě toho! Trpím víc, než si vůbec dokážeš představit, skonči to! A pak byl ten záblesk pryč a šedivá mlha se znovu vrátila na své místo.

Tugan zaútočil, sám sebe přitom proklínaje. Hrot jeho šavle se zahryzl do Kádirovy hrudi, pronikl do srdce. Ale k mladíkovu úžasu to jeho soupeře nezastavilo. Nehnala jej kupředu vlastní vůle, jeho vědomí nyní patřilo někomu jinému. Vojákovo tělo dál mechanicky provádělo výpady, nedbalo na krev tryskající z rány. Tugan sekl znovu, tentokrát oddělil v zápěstí vojákovu ruku, svírající zbraň. Ani to však Kádira nevyvedlo z míry. Prostě se sehnul, aby šavli zvedl druhou rukou.

Což jej nelze zabít!? Tuganovu zbraň nyní vedl čirý vztek, docela zapomněl, že tělo, do něhož seká, patřilo ještě nedávno jeho příteli. Ne! Všechno lze zabít! Turkmenova čepel znovu zasvištěla vzduchem, ostrá, nezastavitelná. Ze skloněné Kádirovy hlavy odlétl celý její vršek, vypadala teď jako meloun, u něhož kdosi vyzkoušel, zda je dostatečně zralý. Ve změti kousků mozku dopadl na podlahu kus lebky, obalený kůží a krví slepenými vlasy. A až nyní se bývalý chórezmský voják zhroutil, cizí vůle byla konečně vyrvána z jeho ztýraného těla.

Teprve teď se mohl Tugan ohlédnout po Džulbarsovi. Domníval se, že daleko větší váha a mohutnější svalstvo tygřího muže Lemuřana snadno převálcuje, čekalo jej však nepříjemné překvapení. Džulbars totiž klečel na kolenou, jedno z Chumar-Teginových chapadel pevně omotané kolem krku. Musela se v něm skrývat neuvěřitelná síla! Džulbars začínal ochabovat, snažil se od sebe chapadlo odtrhnout, ale marně. Nemohl už dlouho vydržet to strašlivé sevření. Druhé Lemuřanovo chapadlo mezitím pátralo na podlaze po obětní dýce, která z něj při útoku vyklouzla… Nejvyšší čas jednat!

Tugan skočil k zápasící dvojici, ani jedna z nelidských bytostí neměla čas si jej všímat. Mladík teď vypadal strašně, samá špína, samá krev. A zuřivost v očích. Zuřivost, dávající jeho pažím téměř déví sílu.

Temní tvorové z dávných dob se vždy nejvíce báli břitké oceli, toho nejlepšího prostředku proti černé magii. Břitké oceli. A lidské odvahy.

Tuganova šavle, věrná průvodkyně pouštního lupiče, jej ani tentokrát nezklamala. V záři Oka vypadala její čepel v okamžiku úderu dokonale čistá, nepotřísněná krví ani kusy mozku. A pak… Pak vynesla svůj krutý rozsudek. Lemuřanovo chapadlo, stále pevněji svírající Džulbarsův krk, okamžitě odpadlo, uťaté u samého ramene. Chumar-Teginova krev byla nazelenalá, mírně fosforeskující… Chapadlo se ještě několik vteřin svíjelo na zemi jako nějaký hnusný had než konečně znehybnělo… Lemuřan zasyčel bolestí… Ten zvuk se do ušních bubínků zabodával jako tisíce drobných jehliček.

Džulbars se lapaje po dechu zvedl na zadní tlapy. Popadl syčícího Chumar-Tegina a mrštil s ním přímo doprostřed Oka. Oslnivě se zablesklo! Lemuřanovo tělo se do vlnícího se prázdna vnořilo jako do hluboké vody, odporné syčení okamžitě ztichlo. Ještě chvíli se uvnitř Oka vzájemně proplétaly zelené blesky, pak se ozvalo temné zahučení a ďábelský drahokam se začal zvolna zmenšovat. Tál přímo před očima, až nakonec dosáhl velikosti zatnuté mužské pěsti. Takovým už zůstal. A zmatněl. Pohasl.

To už se ale Tugan něžně skláněl nad svou láskou. Džulbars k němu přistoupil, přitom si prackami mnul bolavý krk. „Bude v pořádku,“ řekl tygří muž. „Je jen v hlubokém bezvědomí, omámená Lemuřanovými lektvary. Brzy se probere.“

„Nedívej se na ni!“ napomenul ho Tugan. „Což nevíš, že oko cizího muže nesmí spočinout na tváři ženy? Taková je vůle Alláhova!“

Džulbars se kvapně otočil, spíše však proto, aby zakryl úsměv.

„Mohu si vzít tvůj plášť, abych ji zahalil?“ zeptal se Tugan.

„Dokázal jsi mi, že je turkmenský vděk opravdu větší než Chórezmské moře, Tugane!“ zvolal Džulbars s již netajeným veselím. „Teď jsi pro změnu zachránil můj život! Co plášť, klidně si ze mě můžeš třeba stáhnout kůži a vyrobit z ní čádor!“

 

VIII.

 

Ale ještě z toho nebyli venku.

Tugan kategoricky odmítl Džulbarsův návrh, že je z města vyvede podzemní chodbou. ‚Přece tady nenechám koně!‘ řekl a tygřímu muži nezbylo, než se podřídit jeho přání. Mladý Turkmen vzal do náručí svou milovanou Julduz, Džulbars zase vytáhl z nyní již nehybného jezírka krve Tygří oko. Ještě chviličku tiše postáli nad Kádirovým mrtvým tělem, a pak vyrazili zpět do podzemního labyrintu. Kdoví jaké démony ještě stačil Chumar-Tegin přivolat! Tugan se už rozhodně nehodlal setkat s žádnou z těch bestií. Měl jich dost na celý zbytek života.

Cesta tunely jim trvala déle než předtím, Džulbars sice znal přibližnou polohu snad všech vchodů do podzemí, avšak najít ten, u něhož s Kádirem nechali koně, si přece jen vyžádalo čas. Když se konečně ocitli v polorozbořené chatrči, když spatřili paprsky odpoledního slunce, pronikající děravou střechou, připadalo Tuganovi jako by se znovu narodil.

Až tehdy otevřela Julduz oči. „Kde to jsem?“ zašeptala. „Měla jsem… Měla jsem tak hrozné sny… Tugane, jsi to ty? Tugane!“

Sevřel ji ve svém obětí. Nekonečně dlouhou chvíli takto setrvali, těšíc se z každého doteku, každého pohledu do očí tomu druhému. Pak je vyrušilo chrčivé odkašlání, znělo dosti děsivě, ale tygří muž si prostě jinak odkašlat neuměl. „Chápu… Znám moc lásky,“ řekl Džulbars. „Ale myslím, že bychom už opravdu měli jít. Zdá se, že se Mongolové dostali do města.“

Nyní si Julduz prvně všimla tygřího muže. „Příšera, další příšera,“ hlesla.

„Tugane, vysvětli jí to,“ zavrčel Džulbars.

Mladý Turkmen se právě zaposlouchal do divokého jekotu a vytí, nesoucího se ulicemi Urganče. „Je to můj… náš přítel, Julduz. Pomůže nám dostat se odtud.“

„Ale vypadá tak…“

„Je to přítel,“ zopakoval prostě. Nebyl čas na nějaké delší vypravování.

„Dokážeš se udržet v sedle?“ zeptal se pak Tugan.

„Když jsem znovu s tebou, dokážu cokoliv,“ přikývla dívka. Byla bledá, ale její hlas zněl pevně. Krom toho Tugan věděl, že jsou Turkmenky výtečné jezdkyně, schopné ovládat koně o nic hůře, než jejich mužské protějšky.

A tak vyrazili do umírajících ulic. Tugana nesl jeho vraný hřebec, Julduz zase ryzák, patřící ještě nedávno chórezmskému vojákovi jménem Kádir. S nimi, nezaostávaje ani o krok, běžela po dvou podivná bytost, která vypadala jako veliký tygří samec…

Cestou se museli doslova prodírat davy vyděšených obyvatel Urganče. Tisíce jich opustily své domovy, svůj nejcennější majetek naložený na koních, velbloudech, oslech či na vlastních zádech. Křik, pláč, nadávky, oslí hýkání – všechny tyto zvuky se mísily se zběsilým vytím Mongolů, valícím se odkudsi zdálky. „Pronikli do města! Pronikli do města!“ opakovaly stovky úst, ta slova se zračila i v uštvaných pohledech všech těch lidí, obyvatel posledního z měst velkého Chórezmu. Jen Džulbarsovo děsivé vzezření dalo trojici možnost postupovat kupředu rychleji. Dav se před ním totiž v hrůze rozestupoval a vzniklého prostoru pak využívali Tugan a Julduz.

Mířili tímtéž směrem jako celý zástup kolem nich, jen daleko rychleji. Jejich cílem byla severní brána města, na tom se shodli beze slov. Mongolové, stejně jako Tugan s Džulbarsem, totiž dorazili k Urganči od jihu, tam také ztekli městské hradby. Existovala tedy naděje, že severní okraj obrovské metropole Chórezmu unikl prozatím pozornosti nájezdníků. Tomu ostatně nasvědčovalo i množství uprchlíků, zatímco po Mongolech nebylo v této části Urganče ani památky, tedy až na jejich vzdálený, nikdy neutichající jekot.

Julduz si toho všimla jako jedna z prvních. „Voda!“ Tenoučký špinavý pramínek se připlazil z jedné zapadlé boční uličky, nenápadný, plížící se pod nohama prchajících obyvatel města. Po chvíli se k němu přidal další. A další! A ještě jeden! Počet pramínků se s každou minutou zvyšoval a nejen to – všechny neustále mohutněly! Vody v nich přibývalo, pomalu se měnily z potůčků v bystřiny, z bystřin v celé řeky! Dav hučel překvapením jako včelí úl.

A pak nějaký stařec v bílém turbanu vyřkl nahlas to, na co mysleli všichni. „Přehrada!“ zakřičel. „Ti šílenci zničili přehradu! Vodám Amudarji již nic nestojí v cestě!“

Ano, bylo tomu tak. Dnes můžeme jen stěží pochopit, co vedlo Mongoly k takovému činu. Snad za to mohla řevnivost mezi Čingischánovými syny, jejichž armády se na útoku podílely. Když vojáci jednoho z nich z chodu vnikli do města, nehodlali zbylí potomci Velkého chána připustit, aby jejich rivalovi připadla tučná kořist, kterou Urganč, pýcha Chórezmu, zajisté skrýval. Mongolskou armádu doprovázelo nemálo Číňanů, zajatých během tažení předchozích let, mezi nimiž byli také vynálezci a odborníci na práci s ohněm a výbušninami. Právě jejich umění prorazilo na rozkaz mongolských pánů tu přehradu, starobylou přehradu postavenou ještě v dávných zapomenutých časech. Přehradu, jejímiž tvůrci dost možná ani nebyli lidé… A nyní se řeka Amudarja valila proti městu, připravená spolknout vše živé v kruhu hradeb – místní obyvatele i stepní nájezdníky.

Dav uprchlíků na okamžik ztichl, zcela šokován tím zjištěním. K životu ho probudil až zvuk první hliněné stěny domu, unaveně se hroutící pod náporem vodního přívalu. Propukla vřava! Zatímco předtím opouštěli lidé své město vcelku poklidně a bez větších incidentů, nyní je zachvátilo šílenství. Snad všichni se rázem dali na útěk! Bezohledný útěk, útěk, při němž myslel každý už jen na vlastní záchranu. Zuřivě do sebe strkali, strhávali se navzájem na vodou pokrytou dlažbu, nadávali jeden druhému těmi nejhoršími výrazy. Kdo padl k zemi, ten už neměl šanci vstát. Zůstával navždy ležet, rozdupán stovkami nohou svých bývalých spoluobčanů… A celý tento živý proud, o nic méně strašný nežli ten vodní, se hrnul přímo k severní bráně.

Tugan vytáhl zpoza opasku karabáč a začal s ním bít na všechny strany, musel, jinak hrozilo nebezpečí, že je dav umačká. Džulbars, jehož vzhled již přestal na vyděšené lidi působit, se nyní musel spolehnout na sílu svých svalů. Zajel do hlučícího zástupu jako kosa do obilného pole, oháněl se kolem sebe lokty, bil zatnutými pěstmi. Sunuli se vpřed kousek po kousku, každý krok pro ně znamenal boj. A voda stoupala. Čvachtala pod koňskými kopyty, Džulbarsovi již dosahovala téměř po kolena.

Strašlivý rámus! Dvoupatrová budova, kterou trojice před chviličkou míjela, se pomalu naklonila a pak se složila v oblaku prachu a vodní tříště. Desítky lidí skončily pod troskami, ulicí se rozléhaly jejich bolestné výkřiky. Ale nikdo jim nešel na pomoc. Nikoho už nezajímali.

Tuganova ruka, svírající karabáč, již začínala umdlévat, dokonce i na Džulbarsovi byly patrné známky únavy, když se před nimi konečně objevila severní brána, otevřená dokořán. To se několik vojáků místní posádky rozhodlo otevřít uprchlíkům cestu ke svobodě – navzdory šáhovu rozkazu, že musí všichni zůstat ve městě a bránit ho do úplného konce. Po Mongolech nebylo v těchto místech ani památky, utichlo dokonce jejich vzdálené vytí. I oni nyní museli utíkat z města, ve strachu před nenasytností velké řeky.

Dav neprojevil žádnou zvláštní radost nad tím, že už má záchranu na dohled. Valil se kupředu se stejnou zarputilostí jako předtím, lidé se brouzdali stoupající vodou, strkali jeden do druhého, padali a marně, naprosto zbytečně se snažili vstát. Když jim nad hlavami konečně proplul vznešený oblouk severní brány Urganče, když se dostali na rovinu před městem, tempo útěku se značně zvýšilo. Mnoho se lidí se po opuštění města jednoduše rozuteklo na všechny strany, ale většina z nich pochopila, kde leží jejich jediná naděje na záchranu. Linie pahorků, lemující obzor přímo před nimi ve vzdálenosti necelého farsechu. Právě tam, tam a nikde jinde mohli v této situaci přežít. Když vylezou dostatečně vysoko, voda na ně již nedosáhne… Pokud to ovšem stihnou včas.

Dříve, než dorazí poslední a největší vlna…

„Rychleji, rychleji!“ Tuganův vraník, poslušný hlasu svého pána, letěl kupředu jako šipka. Julduzin ryzák za ním, v těsném závěsu. A pak Džulbars, dlouhými tygřími skoky, na všechny strany přitom rozstřikoval vodu. A ta stále stoupala. Nezadržitelně.

Kroniky se nezmiňují, kolika obyvatelům Urganče se nakonec podařilo dosáhnout spásných temen pahorků. Jisté je jen to, že se z města zachránil pouhý zlomek mnohatisícové populace. Koho nezabili Mongolové, ten byl ušlapán během útěku, zavalen bortícími se domy, utopil se v kalné nelítostné vodě…

Mezi těmi, kdo přežili, však byli Tugan, Julduz i Džulbars, unavení, mokří od hlavy až k patě… Z pahorku, na němž stáli spolu s dalšími stejně vyčerpanými uprchlíky, sledovali agónii velkého města. Viděli, jak se poslední veliká hnědá vlna žene přímo proti hradbám, viděli, jak cestou ničí vše, co ještě nestačily polámat, rozbít, roztříštit její předchůdkyně – domy, ploty, nádherné kvetoucí akácie… Viděli, jak se voda zmocňuje lidí, dosud proudících k severní bráně v zoufalé naději na záchranu, slyšeli jejich volání o pomoc, jejich šílené výkřiky… A nakonec přišlo poslední dějství dramatu – vlna narazila na severní hradbu. Chviličku se zdálo, že to mocné opevnění vydrží, brzy se v něm však začaly objevovat první trhliny, propouštějící vodu. A pak, v jediném okamžiku se severní hradba prolomila hned na mnoha místech a řeka Amudarja se vítězně vyvalila na pláň před městem. Zdálo se, jako by tímto posledním útokem ztratila voda veškerou sílu. Její moc nyní zcela ochabla a k úpatím pahorků, na které vyšplhali přeživší, dorazilo jen několik malých vlnek. Nastalo ticho. Lidé stáli nehybně a dívali se na nekonečnou vodní hlaď, jež se před nimi táhla až k zuboženým troskám kdysi hrdého Urganče.

Nač mysleli lidé, kteří zůstali naživu? Na své příbuzné, kterým se město nepodařilo opustit? Na své domy, na majetky, nenávratně zničené hltavým živlem? Na někdejší slávu chórezmského impéria, nacházejícího se nyní zcela pod kontrolou mongolských nájezdníků? Pro Julduz byl Urganč městem, v němž se jí dostalo jen ponížení, v němž byla po dlouhé měsíce držena proti své vůli a z něhož pouze se štěstím vyvázla živá. Tugan zase měl stále před očima zatuchlé podzemní kobky a v srdci radost, že je rozběsněná voda snad již definitivně vyčistila. Na co však myslel Džulbars, to nemohl říci žádný z lidí na tomto světě.

„Alláhu,“ zakvílel kdosi. „Co teď budeme dělat?“

„Žít dál,“ řekl Tugan.

 

IX.

 

„Tugane, už nějakou dobu se tě na to chci zeptat. Proč jsi Chumar-Teginovi usekl jen chapadlo, když jsi na něj zaútočil? Proč ne hlavu? Nebo proč jsi ho třeba neprobodl?“

„Chtěl jsem ti dopřát radost z vítězství,“ usmál se mladík. „Vypadalo to, že ho hodně nenávidíš. Možná ještě o maličko více než já.“

„To ano.“ Také Džulbars se usmál.

Loučili se už skoro za tmy, na samém okraji rákosové džungle. Ta tiše šuměla, jako kdyby chtěla uvítat svého pána, který se do ní vrátil ze samého chřtánu temnoty. Julduz seděla v sedle svého koně kousek opodál, stále plná nedůvěry, stále neschopná proniknout za Džulbarsův děsivý zevnějšek, poznat, jaký ve skutečnosti je.

„Co se vlastně stalo s Chumar-Teginem?“ zeptal se Tugan. „Je mrtvý?“

Džulbars pomalu zavrtěl hlavou. „Asi by byl radši, kdyby vskutku zemřel. Dostal se totiž do Prázdna, Tugane, tam, kde žijí démoni, které předtím přivolával. Řada z nich bude jistě zklamaná, že se do našeho světa nedostanou, že Tygří oko opět zhaslo. A své zklamání si vybijí právě na Chumar-Teginovi. Mučení a týrání – v tom se ty bytosti vyznají nejlépe. Mohou si s ním hrát třeba po celá milénia…“

„A Oko?“ kývl Tugan po chvilkové odmlce na zelený drahokam, nyní matný a bez života, který Džulbars držel v ruce. „Co s ním uděláš?“

„Budu ho střežit,“ řekl tygří muž vážně. „Nikdy, už nikdy se nesmí dostat do nepovolaných rukou.“

„Džulbarsi, myslíš, že… Že jsou ještě další jako Chumar-Tegin? Další… Lemuřané?“

Tygřímu muži nějakou dobu trvalo než odpověděl, tak hluboce se zaposlouchal do večerní písně Bugaje. Pak pokrčil rameny. „Nevím, příteli. Možná… Tu rasu není snadné zcela vyhubit. Ale Oko se může probudit i v jiných rukou. Třeba v lidských…“

Tugan mlčel. Tma houstla. Bugaj zpíval, šeptal o zakázaných tajemstvích, o bytostech, skrývajících se ve stínech, o zašlé slávě skvostných říší, o… Zpíval a mladého Turkmena se zmocňovalo zvláštní okouzlení, znovu, již potřetí za poslední dva dny, se mu před očima vynořovaly bizarní obrazy, potopené hluboko, velice hluboko v podvědomí každého člověka.

„Musíme se rozloučit, Tugane,“ řekl pomalu tygří muž.

„Džulbarsi…“ zašeptal mladík. „Ty jsi poslední, že? Poslední z celé své rasy, je to tak?“

Tygří muž zvolna přikývl. „Nevím o nikom dalším, Tugane.“

„A jak…“

„Nemám ponětí,“ zavrtěl Džulbars hlavou, „proč oni zemřeli a já stále žiji. Můj čas asi ještě nenastal, ale jednou… Jednou se odeberu za nimi, jako poslední z velké rasy, rasy, která smetla temnou Lemurii, rasy, jež po celé věky vládla světu. Byli jsme mocní, Tugane. Mocní, ale také naivní. Věřili jsme, že naše vláda nad světem potrvá věčně. Ale nic netrvá věčně, Tugane. Všechno jednou pomine. A možná, možná, že za tisíce let ukryje rákosí i posledního z lidského pokolení jako nyní ukrývá mne. Posledního a zapomenutého.“

„Sbohem, Džulbarsi,“ zachvěl se mladému pouštnímu lupiči hlas.

„Sbohem, Tugane.“

Ale než se za Džulbarsem zavřela pohyblivá zelená stěna, měl Tugan ještě jedno vidění, poslední, nejvelkolepější ze všech. Tygří muž náhle do rákosí neodcházel sám! Doprovázel jej početný zástup bytostí jemu podobných, jen přízračných, poloprůsvitných. Tygří lidé, mohutní, nádherní, vznešení! Oči se jim zeleně leskly v šeru, rozmlouvali mezi sebou hlubokými vrčivými hlasy, lehký vánek jim čechral pruhovanou srst. Tygří lidé! Bytosti z časů, které se již nikdy nevrátí! Tugan na ně zíral jako omámený.

„Rákosí má velkou moc, Tugane,“ otočil se k němu Džulbars a jeho hlas už nezněl ani trochu smutně. „Nikdy, nikdy v něm ve skutečnosti nebudu sám!“

Pak se za ním džungle zavřela a během okamžiku pohltila i jeho přízračný doprovod. Tugan však dál upřeně hleděl tím směrem. Za svým přítelem, který nebyl člověkem. Za přítelem, kterého již nikdy v životě neměl spatřit…

„Pojeďme domů, Tugane,“ řekla jemně Julduz.

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Databáze knih, Legie

Zpět na přehled povídek