Konstantin Šindelář: Starší svět

I.

 

Pod palubou galéry, v dlouhém středu lodi, panovala špína, vši a puch desítek dlouho nemytých těl. Lavice, na kterých veslaři seděli, kryla pytlovina vycpaná vlnou, přes tu byly přehozeny ovčí kůže, jež sahaly až na podlahu. Kdysi bývaly bílé, působením lidského potu, moči a výkalů však získaly barvu zcela nepopsatelnou, ale rozhodně odpornou.

Ze zádi se ozval pronikavý hvizd důstojníkovy stříbrné píšťalky. Martin okamžitě sevřel těžkou rukojeť vesla. Jednomu z dozorců, svalnatému Italovi s nízkým čelem a pažemi dlouhými jako opice, se jeho pohyb přesto nezdál být dost rychlý, a tak jej šlehl bičem přes záda. Martin sykl bolestí, dál však upíral lhostejný pohled na zpocený krk veslaře před sebou. Za poslední rok se naučil nedávat najevo své pocity. Nevyplácelo se to.

Útroby galéry se naplnily pohybem a cinkotem řetězů. Tři stovky mužů nahých jak je Bůh stvořil položili jako jeden levé chodidlo na nožní opěru a pravým se zapřeli o lavici před sebou. Všichni se rázem předklonili směrem k zádi lodi, rukojeti vesel v natažených rukou se téměř dotkly zad těch, kteří ve stejné poloze seděli před nimi. Taaak! Ponořit veslo do vody! A prudce se vrhnout dozadu! Nehekat! Pan kapitán nemá rád, když veslaři hekají! Martin těžce dopadl na lavici a ta se prohnula pod tíhou jeho i pěti dalších lopotících se mužů. Taaak! Do toho Martine, to přece zvládneš, ne? Děláš to už přes rok, máš tolik zkušeností! Trochu elánu, chlapče! Udělej panu kapitánovi radost!

Znovu a znovu se pětadvacet párů vesel nořilo do vody. Galéra, jež se honosila názvem Panna Maria Neposkvrněná nabírala rychlost, klouzala po klidné hladině Tyrhénského moře mezi smaragdově zelenými ostrůvky jako nějaký barevný vodní hmyz. Zdálky skýtala úžasný pohled – nádherná socha na přídi, vyřezávaná, malovaná a zlacená záď, na ní vínově rudá damašková stříška a pod tou v pohodlí vysedávající kapitán, důstojníci a další vznešení pánové. Pobyt na palubě však již zdaleka tak příjemný nebyl, neboť se z nitra lodi linul nechutný zápach veslařů. Panna Maria byla sice krásná, ale příšerně smrděla.

Martin hleděl před sebe. Nyní se už jen zřídka rozhlížel okolo jako v prvních měsících, dnes již dobře věděl, co tam spatří, a bylo mu jasné, že to za vidění ani trochu nestojí. Dámy a pánové, vítám vás na prohlídce pohonného ústrojí janovské galéry Panna Maria Neposkvrněná. Napravo vidíte úžasný exemplář berberského piráta jménem Dragut, který byl příliš hloupý a nechal se chytit. Nalevo pak můžete spatřit Giuseppeho, lupiče a vraha z Florencie, který se ke své smůle také nechal chytit. A nakonec, zlatý hřeb večera! Uprostřed vesluje don Martin de Vargas, který se, ó jaké překvapení, nechal chytit rovněž. Vlasy mu sahají až do půli zad a vousy má dlouhé jako janičár! A sem tam dělá pod sebe... No není k zulíbání?

Vesloval a v duchu zesměšňoval svou situaci, veslaře, dozorce, kapitána i sám sebe. Dělal to už dlouho, pomáhalo mu to uchovat si příčetnost v šíleném páchnoucím světě sevřeném mezi vyvýšenou uličkou, po níž se procházel Ital s bičem, silnými bočnicemi, bránícími ve výhledu na druhou stranu, a bezútěšně modrou oblohou bez jediného mráčku. A zároveň...

Takové myšlenky tišily volání, které mu znělo v hlavě. Říkal tomu tak, neboť mu scházelo vhodnější pojmenování. Volání... Jsem snad blázen, ptal se sám sebe. Promlouvá ke mně Bůh nebo ďábel? Nebo – a to ho znepokojovalo snad ještě více – se k němu neobracel ani jeden z nich, nýbrž cosi zcela cizího a nepochopitelného. Vždyť ten hlas se nepodobal žádnému, jaký kdy slyšel. Jednou připomínal hukot vzdáleného příboje, jindy tiché včelí bzučení, a pak zase skučení větru mezi rozeklanými skalisky. A přece tu byl stín jakési odlišnosti, Martin si matně uvědomoval, že příboj ve skutečnosti hučí maličko jinak, že bzukot opravdových včel není přesně takový a že jiné je i vytí větru. Všechny ty zvuky byly tiché, na samé hranici slyšitelnosti, ale byly tu a volaly ho. Podivně Martina znepokojovaly. Poprvé je uslyšel v dětství, ale tady na galéře se začaly ozývat stále častěji a častěji. Zpočátku jen jednou či dvakrát za několik týdnů, postupem doby se však období klidu zkracovala až mu nakonec volání tepalo ve spáncích dennodenně. Snažil se je ignorovat, nevnímat je, měl přece dost jiných starostí. Ale nešlo to. Něco ho volalo, vábilo a táhlo jediným směrem.

Příboj, včela, vítr.

A bič! Na okamžik se nechal voláním ukolébat, na malou chviličku přestal veslovat. To stačilo, aby jej ta zpocená sicilská opice přetáhla bičem přes záda. Giuseppe se na Martina vyčítavě podíval, karabáč zanechal stopu i na jeho hřbetě. Promiň, ty starý vrahoune, už se to nestane. Je nás u vesla šest a musíme si pomáhat. Vím to moc dobře, dělám to už více než rok. A přesto...

Příboj, včela, vítr.

Vesluj ty blázne! Ještě pár hodin a dorazíme do Palerma, tam si konečně odpočineš. Třeba ti pak samotný pan důstojník vloží do úst kousek chleba namočený ve víně. Jaká to čest, jen si to představ, done Martine! Jen vesluj, máš se přece na co těšit!

Příboj, včela, vítr...

 

II.

 

Náraz byl prudký a nečekaný, přesto však nedokázal vyrvat veslo z Martinových křečovitě sevřených prstů. Smýkl s ním však kupředu, takže hlavou narazil do špinavých zad veslaře před sebou. Zpoza bočnice zaslechl uši trhající zvuk týraného dřeva, pak náhle cosi povolilo, ohromná tíha zmizela a Martinovi a jeho spolutrpitelům zůstala v rukou jen poměrně lehká rukojeť. Veslo se zlomilo a nebylo zdaleka jediné. Po celém pravoboku Panny Marie Neposkvrněné se ozývaly nadávky a výkřiky překvapení či bolesti.

Údiv však netrval déle než dvě tři vteřiny. Protože po uplynutí této doby se ozval pekelný rámus, který vše dokonale vysvětlil. Martin okamžitě poznal dunění mušket, o oktávu vyšší praskot arkebuz a ponuré drnčení luků. Slyšel hvizdot kulek i bušení šípů, zabodávajících se do paluby. Zdaleka ne všechny výstřely však své cíle minuly. Z přídě i zádě lodi zněl mnohohlasý nářek, Ital na vyvýšené uličce náhle upustil bič a sesul se k zemi. Ležel tam bez pohybu, běl lněné košile na jeho zádech zvolna polykala zvětšující se rudá skvrna.

Kdo nás přepadl?, stačilo se Martinovi mihnout hlavou a jen o chviličku později se mu dostalo odpovědi. „Alláh! Alláááh!“ zaznělo chraplavě z desítek hrdel. Následoval zběsilý cinkot zbraní a další svištění šípů. Muslimští otroci, tvořící přinejmenším polovinu veslařů, přivítali tento obrat divokým jásotem a šíleným chrastěním řetězů. Křesťané seděli mlčky. Věděli, že je osvobození nečeká – jen změna pánů.

Martinův výhled byl značně omezený, viděl vlastně jen kus vyvýšené uličky, vedoucí středem galéry, a otvorem po zlomeném veslu také malou část útočící lodi. Byl si však jistý, že toho už brzy spatří víc. Zvuky boje, které k němu doléhaly z přídě i zádě, zvolna slábly, druhá salva z mušket a arkebuz se nedostavovala. Už jí není potřeba, pomyslel si. Zvládnou to i bez ní. Bylo mu jasné, že se pirátům – muslimové v těchto vodách nemohli být nikým jiným – podařilo posádku Panny Marie Neposkvrněné překvapit, zastihnout ji zcela nepřipravenou. Snad se schovávali v některé zátoce a zaútočili, když jsme proplouvali kolem, pomyslel si. Nebo se možná vydávali za křesťanskou loď. Ať tak nebo tak, done Martine, čeká tě změna, řekl sám sobě. A ve tvém postavení je každá změna k lepšímu.

Zbraně konečně utichly. Muslimští otroci, včetně snědého Draguta, který už několik měsíců vesloval Martinovi po boku, dál provolávali slávu svým zachráncům a rachotem řetězů se dožadovali co nejrychlejšího osvobození. Martin slyšel také hlasy pirátů, rozeznával některá slova v turečtině i výrazy z hrdelního jazyka Berberů. Jsem tak vzdělaný, pomyslel si nevesele. Dost vzdělaný na to, abych vesloval na galéře až do konce svého zpackaného života.

„Život je plný zvratů, že Martine?“

Mladý Španěl překvapeně vzhlédl. Na okamžik se ponořil do bezútěšného sarkasmu, navíc se mu v hlavě opět ozvalo volání, takže přestal pohledem sledovat vyvýšenou uličku. Tam, kde se teprve před několika minutami procházel italský dozorce, nyní stáli ti, kteří ho zabili. Obávaní piráti z berberského pobřeží vypadali přesně tak, jak si je Martin vždycky představoval. Byli polonazí, většina z nich na sobě neměla nic než bederní roušku. Snědá těla měli hubená a šlachovitá, v rukou drželi těžké zahnuté šavle, na nichž dosud ulpívala krev. Hleděli na Martina s opovržením, byl přece křesťan, nevěřící, ďaur. Ale ten, který k němu promluvil...

Lišil se od ostatních hned na první pohled a nebylo to zdaleka jen tím, že mu tělo zakrýval splývavý bílý burnus s kapucí, chránící před palčivými paprsky jižního slunce. Oči, které se zpod ní na Martina upíraly, byly ty nejčernější, jaké kdy viděl. Jejich pohled byl chladný a pronikavý, nevěstil nic dobrého. A také v celém postoji toho muže bylo cosi jasně velitelského, ale zároveň dravého a nebezpečného. Sálala z něj nezkrotná rozhodnost, vůle něčeho dosáhnout a ochota použít k tomu jakékoli prostředky. Znám ty oči, blesklo Martinovi hlavou. Ale kde jsem je jen viděl?

„Nepoznáváš mě, Martine?“ zeptal se muž, v hlase mu zazněla pichlavá ironie. Až nyní Španělovi plně došlo, že na něj mluví jeho mateřštinou, dokonce šišlavým katalánským nářečím. „Vlastně se nedivím. Hodně jsem se za ta léta změnil. Ty ostatně také.“ Znovu ten výsměšný tón, nepříjemný a zlověstný.

S těmito slovy si pirátský velitel prudkým pohybem strhl kapuci. Martin zalapal po dechu. Protože už věděl, už pochopil, koho má před sebou. Znal ty odpudivé jizvy, hyzdící mužovu tvář, hluboké šrámy na bradě, na tvářích i na čele. Věděl, kdo mu je udělal. A konečně pochopil, že ty černočerné oči nepatří Turkovi ani Berberovi. Zabodával se do něj mstivý a mrazivý pohled španělského Maura.

„Arlite?“ hlesl Martin.

„Vidím, že ti má krása osvěžila paměť, ó Martine, vládce panství Vargas. Nebo tě mám spíše nazývat Martinem, vládcem vší a sraček? Dlouho, velmi dlouho jsem se na toto setkání těšil! A věř mi, že jsou jeho okolnosti ještě lepší, než jsem doufal!“

„Nikdy jsem ti neublížil, Arlite,“ řekl Martin tiše.

„Neublížil?“ zasmál se pirát, ale znělo to spíše jako hadí sykot. Jeho podřízení rázem umlkli, ztichl dokonce cinkot řetězů, kterými byli veslaři připoutáni k lavicím. Nerozuměli sice tomu, co Arlit říká, ale hrozba, čišící z jeho hlasu, byla jasně patrná. „Neublížil? Bez jediného slůvka, aniž bys jakkoli zakročil ses díval, jak... Jsi vinen, Martine. Vinen stejně jako tvůj otec, ne-li ještě víc.“

„Byl jsem jen chlapec, nemohl jsem...“ zamumlal Martin. Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo, mysl zaplavily vzpomínky.

„Je třeba trestat všechny viníky,“ zavrčel Arlit. „Ať už jsou to starci nebo nemluvňata. Jen tak lze na světě nastolit spravedlnost.“

Martinovi náhle vyschlo v ústech. „Zabiješ mě?“

Pirát se znovu zasmál, nyní však zněl jeho smích daleko upřímněji. „Jestli tě zabiji? Snad později, milý Martine, snad později. Zatím tě jen osvobodím. A ty mi na oplátku pomůžeš. Ať už se ti to líbí nebo ne.“

 

III.

 

Slunce se zvolna nořilo do azurových vod velkého moře a úzkými uličkami přístavní čtvrti Šeršelu se plížilo šero. Jako odpověď se v pavučině průchodů a podloubí rozsvěcovaly matné svítilny a dosud mrtvé město ožívalo stovkami pohybujících se stínů. Zpoza velikých vrat, zatlučených prkny, se linula ponurá a jednotvárná melodie dvoustrunné kytary.

Nepříjemné místo, pomyslel si Martin. Rychle kráčel za Arlitem mezi zašlými hliněnými domky, nový chalát, skrývající jeho nahotu, mírně povlával ve večerním vánku. Nevadil mu zápach, který s sebou větřík přinášel, puch solných pánví a splašky zamořených lagun kolem města. Z Panny Marie Neposkvrněné byl zvyklý na ještě horší smrad. Zneklidňovali ho však zdejší lidé. Oni nechodili – ploužili se. Žádný z nich se ke světlu neobracel obličejem, ukazovali jen své siluety, ale sami zůstávali ve tmě.

Arlit mlčel. Od jejich prvního rozhovoru s ním už neprohodil jediného slůvka. Nechal ho sice zbavit řetězů, dovolil umýt se a dal mu po dlouhé době pořádně najíst, ale pohledy, které na něj upíral, byly stále stejně výsměšné a nenávistné zároveň. Týdenní plavbu od Sicílie k berberskému pobřeží strávil pod damaškovou stříškou na zádi Panny Marie Neposkvrněné. Kapitán ji už nepotřeboval. Spolu s ostatními zajatými důstojníky i členy posádky nahradil u vesel osvobozené muslimské otroky. Obě lodi, bývalá janovská galéra i menší pirátská galeota, propluly na zpáteční cestě jen kousek před palermským přístavem, dávaje tím drze najevo, kdo ve skutečnosti vládne Středozemnímu moři.

Stát na zádi galéry, dívat se na brázdu zpěněné vody, kterou za sebou zanechává, a nemuset, konečně nemuset veslovat... Důvod k radosti? Martinovy myšlenky však byly všechno jen ne veselé. Znal Arlita už od dětství, znal ho dost dobře na to, aby se ho bál. A rozhodně nevěřil, že by s ním měl dobré úmysly. Navíc si plně uvědomoval, že ho má pirát důvod nenávidět. Věděl, že to byla jeho rodina, která tu Arlitovu ožebračila, připravila ji o veškerý majetek. Věděl, že to ona udělala z někdejších maurských šlechticů pouhé čeledíny. A také... Byla tu ještě jedna příčina, osobnější.

Volání! Ozvalo se náhle, bez jakéhokoli varování! Příboj! Včela! Vítr! Pojď, rytíři Martine, pojď sem... Pojď ke mně... Musím tě mít... Martine... Martine...

Arlit se zastavil před malými dvířky ve stěně nenápadného domku, stejného jako tucty dalších. Zaklepal na ně a ona se se skřípotem otevřela. Pirát Martinovi mlčky pokynul, aby ho následoval, a jako první zmizel uvnitř. Mladík, dosud otřesený voláním, učinil totéž jen o chviličku později. Kdosi zabouchl dvířka za jeho zády a Martin se ocitl v inkoustové tmě, na níž si jeho oči zvykaly jen pomalu.

Slyšel pouze hlasy, ale nerozuměl jim. Arlit s kýmsi mluvil nějakým podivným nářečím berberštiny, které Martin neovládal. A byla tu také vůně, první opravdová vůně, kterou za ten rok ucítil. Sladká, omamná vůně kvetoucích mandloní. A přece... Nebyla úplně stejná, jako vůně těch mandloní, které Martin znal. Byla jiná, jen maličko, ale ten rozdíl tu byl a zneklidňoval mladého Španěla více, než by si byl kdy ochoten připustit.

Ukázalo se, že je Arlitovým společníkem malý hubený stařík se špinavým turbanem na hlavě a šavlí, připnutou u pasu. Když se k němu Martin přiblížil, zjistil, že má tento vrásčitý mužík vousy plné kapiček skopového loje a dech mu čpí šťávou z čibuku, místní krátké dýmky. Stařík se na Martina široce zašklebil bezzubými ústy a třesoucím se prstem ukázal na dveře v protější stěně předsíně. Mladík se tázavě podíval na Arlita.

„Běž,“ promluvil na něj pirát poprvé za celý týden. „Už na tebe čeká.“

Sotva Martin vstoupil do místnosti, pokusila se o něj závrať. Volání v jeho hlavě sílilo, příboj hučel, včely bzučely, vítr běsnil a vyl. A vůně, nádherná vůně mandloní, mu zaplavila plíce a donutila srdce bít rychle jako nikdy předtím. Úder-úder-úder! A vůně. Vůně mandloní, které vůbec mandloněmi nebyly.

Až o chvíli později si uvědomil ty stovky svíček. Hořely všude, na podlaze, na policích podél stěn, na okenním parapetu. Otvorem v závěsu, který okno zakrýval, se šklebil tlustý kulatý měsíc.

A byla tu také ona. Stála ve středu komnaty, na sobě dlouhý černý háv, tvář až na oči schovanou za hedvábným šátkem. A ty oči... Ne, Arlitovy oči nebyly nejčernějšími, jaké jsem kdy viděl, uvědomil si Martin. Ony světlo odrážely. Zato tyhle je pohlcovaly, lačně je do sebe nasávaly. Byly jako otvory do jeskyní plných tmy.

„Martin z Vargas,“ promluvila. Hlas měla na ženu snad až příliš hluboký a chraplavý, přesto však podivně vzrušující. A mluvila španělsky, s týmž katalánským přízvukem jako Arlit. „Syn rytíře Juana, velkého válečníka, přemožitele Maurů. Syn, který se nevydal ve šlépějích svého otce, nýbrž se raději věnoval studiu starých knih. A přece byl nucen vyplout do války, když jeho císař zkřížil zbraně s králem Franků. Martin de Vargas, který byl chycen Janovany, spojenci Franků, a přikován k lavici jejich galéry. Šlechtic, za něhož jeho mladší bratr, který dnes panství Vargas vládne, ze zcela nepochopitelných důvodů mešká zaplatit výkupné.“

Martin zatnul zuby. Už dlouho věděl, že tomu tak je, jen si to odmítal připustit. Huga vždycky mrzelo, že je mladší, že nezdědí otcův majetek. Ach, bratříčku, bratříčku! Kolik dopisů jsem ti jen poslal, abys mě vykoupil? Všechny se ztratit nemohly...

„Martin de Vargas,“ pokračovala žena, nevšímavá k bouři pocitů na mladíkově tváři. „Muž, který ve své mysli slyší volání.“

Martin sebou trhl. „Jak to můžeš vědět?“ vypravil ze sebe jedním dechem. „Nikdy jsem se s tím přece nikomu nesvěřil!“

„Vím všechno,“ zasmála se žena tiše. „Znám tvé myšlenky. To má kouzla tě vyhledala, jen díky mě jsi volný.“

Martin se pokřižoval. „Jsi čarodějnice?“

Znovu ten stříbřitý smích. „Jistě. Copak jsi to nepoznal hned? Myslela jsem si, že vy Španělé jste bystřejší... To proto se skrývám zde, proto nežiji v paláci svého bratra. Afrika nevěří magii o nic více než Evropa, Martine.“

„Arlit je tvůj bratr?“

„Je mým bratrem i ochráncem. Vzal mě s sebou pryč ze Španělska, ano, z tvé vlasti, kde vládne laskavý císař Karel, tolik snášenlivý k odlišným náboženstvím.“

„Nikdy jsem tě neviděl... Víš, znal jsem Arlita a jeho... vaši rodinu, ale tebe...“

„Schovávali mě, malou holčičku s nejčernějšíma očima, jaké se v naší rodině nevyskytly už po celé generace.“ Hlas měla jako když přede kočka. Pomalu vykročila k Martinovi, zdálo se, že se ve svém černém rouchu vznáší. Postavila se na špičky a nakoukla mladíkovi do očí. Zatočila se mu hlava, měl pocit, že se dívá do propasti, v níž vířila tma. Uhnul pohledem. „Vidíš?“ zeptala se. „Copak by mě mohli s takovýma očima pustit mezi lidi? V tomto světě jsem stvůra. Ale nestydím za to, ani trochu ne. Mám totiž moc, Martine. Velikou moc.“

Na okamžik se odmlčela. „Ale ne větší než ty.“

„Jakou bych já mohl mít moc?“ Martin měl hlas plný hořkosti. „Já, který jsem se nechal skoro bez boje zajmout Janovany a pak strávil rok u vesla jejich galéry? Člověk, kterému v hlavě hučí příboj, že by měl nějakou moc? Jsem blázen, rozumíš tomu, ženo, ať už se jmenuješ jakkoli? Blázen!“

„Říkej mi Ikbála,“ zavrněla. „A věř mým slovům – na světě nejsou žádní blázni, jen lidé, které obdarovali bohové. A tebe, tebe si vybral samotný Starší svět.“

„Jaký Starší svět?“

„Svět, který tu byl před tímto.“

„Svět je jen jeden a stvořil ho Bůh!“ Nevěděl, proč to říká, sám tomu už přece nevěřil.

„Snad ten svět, který známe my. Ale byly tu i světy, které vypadaly docela jinak, světy, v nichž vládli jiní bohové, a až tento zanikne, objeví se další. Žijeme na zvláštním místě, Martine de Vargas. Je jako had, který jednou za čas svléká kůži, aby ji nahradil podobnou, ale ne docela stejnou. Všechno, všecičko se mění – kameny i půda, rostliny i zvířata, je to věčný koloběh. Jenže starší svět, ta svlečená kůže, nikdy nezaniká, Martine. Zvolna se přesouvá... jinam. Ale obyvatelé nového světa se do něj stále mohou dostat. Pokud vědí, kde leží jeden z průchodů. A ty-“

„Nevěřím ti,“ prohlásil spíše z povinnosti. „Odporuje to všemu co znám.“

„To říkej volání ve své hlavě, Martine, ne mně.“ Přiblížila svou tvář těsně k jeho a ponořila mu mysl do oceánu mandloňové vůně. „Ale pomysli na to, že velcí učenci minulosti, Plinius či Ktésios, popisovali tvory dnes považované za bájné s obdivuhodnou přesností a důrazem na detaily. Jako kdyby byli skuteční, všichni ti draci, gryfové, jednorožci a mantichory! A oni byli, opravdu existovali! Ale svět se změnil a většina jich... odešla. Jen ty víš kam, Martine de Vargas!“

Martin si nebyl ani trochu jistý, jak to s existencí těch mýtických tvorů vlastně je. Osobně znal jednoho člověka, jenž údajně spatřil jednorožce, a dva další, kteří prý obcovali s mořskou pannou. I když, posledně jmenované přesvědčila svatá inkvizice velmi rychle o tom, že ta panna vůbec mořská nebyla.

Na okamžik se jí znovu podíval do očí. Temnota se v nich točila stále divočeji, zdálo se mu, že se hluboko v černých propastech svíjí klubko přízračných hadů. Ten pohled se nedal vydržet dlouho.

„Jsi klíčem ke Staršímu světu, Martine z Vargas,“ zašeptala Ikbála. „A jediné, co po tobě já a můj bratr chceme je, abys nás k němu zavedl. Uděláš to?“

„Ano,“ řekl Martin a měl pocit, že vyschlé rty, na nichž se to slůvko zrodilo, snad ani nepatřily jemu.

 

IV.

 

„Myslíš, že bys jí stál za jediný pohled, Martine?“ Arlitovy bělostné zuby se zaleskly v dravčím úšklebku. Dohonil mladého Španěla a srovnal krok svého koně s jeho. „Ty? Zbabělec a syn zbabělce?“

Okénka Ikbálinych nosítek, pohupujících se ze strany na stranu mezi dvěma hřebci, neprostupně zakrývaly hedvábné závěsy. Černé. A hřebci byli také černí – jak jinak. Martin si ani neuvědomil, že se každou chvíli otáčí a nosítka pozoruje. Až Arlitův výsměšný hlas mu to připomněl. Musíš se víc krotit, done Martine! Dávej si pozor! Je to sestra člověka, který tě nenávidí a ona sama tě pravděpodobně nemiluje o nic víc! Pozor! Ale... Ta vůně! Vůně mandloní! Bože!

Byli na cestě již šestý den, směřovali tam, kam Martina vedlo volání. Na jih, stále na jih! Přes zelené berberské pobřeží, přes náhorní plošiny Atlasu, rozřezané údolími nesčetných vyschlých řek a říček. Ukázalo se, že je Arlit skutečným vládcem Šerchelu a okolních oblastí, jeho pirátská živnost mu přinesla nemalé bohatství. Na výpravu k průchodu do Staršího světa s sebou vzal tucet mužů, kterým, jak Martin pochopil, nejvíce důvěřoval. Všichni piráti jeli na dobrých koních a byli vyzbrojeni šavlemi, arkebuzami a luky. Další koně nesli náklad, potřebný pro přežití v severoafrických pustinách – zásoby potravin, nábojů, šípů a především měchy plné vody, která zde byla cennější než všechno zlato světa.

„Nedíval jsem se po ní,“ zalhal průhledně Martin.

„To určitě,“ setřel si Arlit z čela krůpěje potu. „Vy křesťané myslíte jen na to, co se dá najít mezi ženskými stehny. Tedy, pokud si zrovna ve jménu lásky a míru navzájem nepodřezáváte krky.“

Martin mlčel, v jeho nitru však doutnal vztek. Raději se rozhlížel po bezútěšném okolí – jen písek, štěrk a kameny. Nikde jediný strom, nikde jediný keř, dokonce ani stéblo trávy. A slunce ze své nebeské výše posílalo stále nové a nové žhnoucí paprsky na vyprahlou zem. Trochu stínu poskytovaly jen rozeklané, zvětralé skalní útesy, které se tu a tam vynořovaly z písku podobné zbytkům podivných prastarých tvrzí.

„Stejně je to ironie,“ řekl Arlit po krátké odmlce. „Potomek rodiny, která té mé vzala vše, mi nyní pomůže ke znovuzískání postavení. Co tomu říkáš, Martine z Vargas? Jak se ti to líbí?“

„Jen tě vedu k místu, o kterém mluvila tvá sestra,“ odsekl podrážděně. „Co tam budeš dělat, to už je tvoje věc.“

„Ale, ale, copak, ono se to rozzlobilo,“ vysmíval se mu pirát. „Povím ti tedy, proč ten průchod hledám. Ber to tak, že máš mou plnou důvěru. Starší svět, ať už je to cokoli, mě nezajímá. O co mi ale jde jsou tvorové, kteří by se v něm mohli vyskytovat. Představ si všechny ty pekelné bestie, Martine! Lidé už na ně nevěří, zapomněli na ně! A teď pomysli, jakou cenu by měla kůže, rohy či drápy některé z nich! Nepředstavitelnou!“

„Takže o tohle ti jde?“ podíval se Martin do pirátových černých očí. „O peníze? Jedeš lovit bájné tvory, abys pak mohl prodávat trofeje?“

„Ne!“ zvýšil Arlit hlas. „Již brzy, brzy mě čeká cesta do Istanbulu, kde samotný sultán rozhodne o tom, kdo se stane vládcem Alžíru. Očekává dary a já mu je dám! Takové, jaké nedostane od nikoho jiného! S pomocí Turků sjednotím toto pobřeží já, já a ne ryšavý Chizr! A udělám z Alžíru říši, se kterou bude třeba počítat! Ó, ano! Naučím samotného císaře, aby se před mými poddanými třásl strachy.“

Jak mluvil, objevovaly se před Martinovýma očima obrazy hořících měst a naříkajících lidí, odvlékaných do otroctví hordami snědých nájezdníků. Viděl v plamenech mizet věže Barcelony, viděl moře kolem Baleár rudnout krví a vesnice Sardinie a Sicílie prázdné a bez života. Byl si jistý, že to muž, jedoucí po jeho boku dokáže, takovou nenávist nemohlo nic, vůbec nic zastavit. A tím, kdo mu k tomu dopomůže, bude on, don Martin de Vargas, španělský šlechtic.

„Co když,“ zeptal se tiše, „tě odmítnu dál vést?“

„To neuděláš,“ ušklíbl se pirát. „Máš ze mě totiž strach, Martine z Vargas! A krom toho, něco mi dlužíš. Provinil ses vůči mně a přísahám Bohu, že mi to provinění splatíš!“

A nejhorší je, pomyslel si Martin, že má pravdu. Něco mu dlužím, musím ho zavést k průchodu. Zvláštní, dozvěděl jsem se o něm teprve před týdnem a už slepě věřím v jeho existenci. Příboj, včela, vítr... Volání je stále silnější, blížím se k jeho zdroji.

Uprostřed holé a nehostinné krajiny, pod hladovým odpoledním sluncem začali náhle jezdci seskakovat z koní. Všichni, včetně starého Saláha, strážce nosítek. Vrhali se na horkou písčitou půdu, nabírali ji do dlaní, třeli si s ní tváře a hlasitě provolávali el fáthu, první súru Koránu: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného...“

„Omluv mě,“ řekl Arlit. „Nastal čas očisty. I když tobě to samozřejmě nic neříká...“

Ale Martin si ho již nevšímal. Pozorně sledoval nosítka, avšak jejich dvířka zůstávala zavřená. Ani závěs se nepohnul. Ikbála se skrývala dokonce i v době modlitby. Martinovi se na okamžik zdálo, že k němu slabounký větřík zanesl pramínek mandloňové vůně. Ovšem to nejspíš jen klamal sám sebe...         

 

V.

 

Rozlehlý sál. Stěny zdobí spletité ornamenty, četnými okny dovnitř proniká slunce. Spousta slunce. Na jedné ze stěn visí veliký meč a k němu se kradou tři chlapci. Není jim víc než deset let. Cestou dva z nich vášnivě debatují. Ničeho si nevšimne! Ne, všimne a vytluče z nás duši! No a co? Chceš být rytířem, Martine? Nebo jsi srab? Tak běž, běž a vezmi ten meč! Třetí chlapec, hubenější a snědší než první dva, se dívá na zbraň černočernýma očima. Taky by chtěl být válečníkem, také by se zbraně rád dotkl. Ale...

Chlapci se blíží k meči. Je nádherný. Široká čepel se na slunci leskne jako by byla ze stříbra. Tak do toho, Martine, na co ještě čekáš? Chlapec se pokusí zbraň sundat ze zdi, ale je na něj příliš těžká. Pomoz mi, Hugo! A ty taky, nestůj tam, neokouněj! Cítí v rukou tu tíhu, cítí příjemný chlad oceli. Mám ho, držím ho! Ale ne dost pevně... Ne! Meč padá, s hlasitým řinčením přistává na podlaze. Chlapci tuhnou. Jestli to otec slyšel... Musel, ten hluk se jistě rozlehl po celém domě! Pryč! Snědý chlapec se shýbá pro zbraň. Nesmíme ji nechat takhle ležet, musíme ji dát na místo! Pryč, utíkej, Martine!

Těžké kroky. Do sálu vchází otec, obrovský, zavalitý, s nakroucenými kníry. Tvář má zarudlou, musel pít. Spratkové! Parchanti! Jak jste se opovážili! Pohled mu ulpí na snědém chlapci, stále se snažícím zvednout meč. Ty maurskej chcípáku! Špíno! Málo jsem vás zabíjel, ještě vás zůstalo příliš, co? Svalnatá ruka strhává ze zdi těžký býkovec. Otec s ním umí zkrotit i toho nejvzpurnějšího koně! Snědý chlapec stojí a zírá, neschopen nejmenšího pohybu. Jílec meče drží stále v ruce! Špíno! Špíno maurská!

Utíkej, Martine! Ale Martin se nehýbá. Nedokáže zakročit, nedokáže promluvit. Jen se dívá, jak znovu a znovu dopadá otcův bič, jak se zařezává do obličeje černookého chlapce. Prásk! Prásk! Chlapec křičí, bolestí a hrůzou. Krev mu stéká po tvářích, mísí se se slzami. Křičí! A Martin jen nehybně stojí. A dívá se...

* * *

„Ošetřila jsem mu rány.“ Martinovi se chviličku zdálo, že je ten smutný šepot pokračováním jeho snu, poté si však uvědomil dotek čísi studené ruky na čele. Ucukl. Pochopil, čí ruka to byla i komu patřil ten tichý hlas.

„Zahojily se,“ pokračovala Ikbála. Seděla těsně vedle něj, kousíček za ní viděl řežavějící uhlíky táborového ohně. Už se ho nesnažila znovu dotknout, místo toho mu jen nahlížela do očí. Tma se v nich stále svíjela, bouřila, pokoušela se uniknout ven. Bylo to nepříjemné... a zároveň vábivé. „Zůstaly po nich jen šrámy. S těmi, které má ve tváři, se smířil. Ale ty brázdící jeho duši ho stále bolí. Nenávidí tě, Martine de Vargas. S velkou radostí by ti probodl srdce.“

„Jsem zbabělec,“ řekl zbytečně nahlas. „Měl jsem něco udělat, vzít vinu na sebe. Otec by mě zbil, zbil by i Huga, ale nikdy by nás tak nezmrzačil. Ale já se bál. A dodnes si to vyčítám, Ikbálo!“

„Tiše.“ Výstražně zvedla ukazováček. Dosud poklidně klímající strážný se najednou pohnul. Čarodějnice udělala prstem ve vzduchu krouživý pohyb, opodál ospale zafrkal nákladní kůň. Pirát cosi zamumlal a převalil se na druhý bok. Brzy se jeho chrápání znovu smísilo se zvuky ostatních spáčů.

„Všichni lidé jsou zbabělci,“ zašeptala Ikbála. „Ti, kterým se říká stateční, se jen bojí o trochu méně než ostatní.“

„To mě mělo uklidnit?“ zavrčel. Její konejšivý tón ho již začínal rozčilovat. „Mám být šťastný, že mi schází odvaha? Ale mě to štve, Ikbálo! Hrozně! Dokonce ještě víc než ta odpornost, která mi zní v hlavě!“

Příboj, včela, vítr. Pojď, rytíři Martine. Už nejsi daleko... Kvetoucí berberské pobřeží je již za tebou, minul jsi zasněný Atlas a nyní se kolem tebe rozprostírá nekonečná hamada, mrtvá poušť. Pojď! Jsi blízko, blizoučko! Pojď!

„Nazýváš svůj dar odporností, Martine de Vargas?“

„A jak bys to chtěla pojmenovat jinak? Hučí mi v hlavě neustále, nedá mi pokoje!“

„Zvláštní,“ zašeptala. „Co bych já dala za to, kdyby mě volal Starší svět. Ale nevolá. Chce tebe.“

„Můžeme se praštit čely,“ navrhl Martin, k němuž se vrátil obvyklý sarkasmus. „Třeba to ode mě chytíš.“

Nevěděl, jestli se za hedvábným šátkem pousmála. Neřekla jediného slova, jen se na něj dívala a přízrační hadi v jejích očích se mu ovíjeli kolem duše. Uhnul pohledem, bylo to těžší než předtím, něco v něm toužilo, dychtilo hledět do těchto očí až do skonání světa. Tohoto, i všech těch, které přijdou po něm... Zadíval se na noční oblohu, orosenou stříbřitými slzami. Bylo jich tu tolik! Zdálo se mu, že jsou hrozně blízko, že stačí jen natáhnout ruku a některé se dotknout.

„Proč mě volá až teď?“ zašeptal. Po jízlivosti nezůstalo v jeho hlase ani stopy. „V dětství jsem to také slyšel, ale jen zřídka... Proč právě teď, Ikbálo?“

„Dva světy, starý a nový vedle sebe nějaký čas existují současně.“ Mluvila tiše, tichounce. „Spojuje je několik průchodů, tak dlouho, dokud se jeden z nich, ten starší, příliš nevzdálí. Během té doby jimi mohou procházet bytosti, které v novém světě nechtějí zůstat, které do něho nepatří. Bájná zvířata, ale i... lidé. Myslím si, že se ta doba chýlí ke konci, že Starší svět již brzy navždy odejde a nyní k sobě ve spěchu shromažďuje svá dítka. Nejspíš budeme poslední, kdo některé z nich uvidí.“

„A nejen uvidí. Dokonce z některých z nich stáhne kůži.“

„Nepřesvědčila bych bratra k této výpravě, kdyby z ní pro něj neplynul žádný užitek. On získá své dary pro sultána. A já... Já alespoň na chvíli spatřím Starší svět.“

„Jak to, že toho o něm tolik víš, Ikbálo?“

„Jsem čarodějnice, zapoměls? V naší rodině se jich během staletí narodilo dost, ale já budu zřejmě poslední, když Starší svět odchází...“

„Požíráte nemluvňata?“

Tohle jí rozhodně vtipné nepřišlo. „Pomáháme lidem, Martine.“

„Já... promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Jen se toho se mnou v poslední době stalo tolik, že už nedokážu brát vůbec nic vážně.“

„Možná by rána do hlavy pomohla spíš tobě,“ zavrčela, ale nevypadalo to, že by se příliš zlobila. Sáhla si do záňadří a když ruku vytáhla, ležel jí v dlani malý kamínek, navlečený na stříbrném řetízku. Martina se opět, stejně jako před několika dny, zmocnila vůně kvetoucích mandloní, které skutečnými mandloněmi nebyly.

„Babička mi vyprávěla,“ řekla čarodějnice, „že Staršímu světu patří jediné zrnko písku v poušti a jediná kapka vody v oceánu. Obyčejný člověk nemůže, nedokáže najít žádný z průchodů – byla by to práce na stovky lidských životů. Ale říkala, že... Že tohle je zkamenělá květina ze Staršího světa, že si tím je jistá. Říkala, že člověk, který ucítí její vůni, mě k němu jednou zavede.“

„Připadá mi zvláštní – po to všem, co jsi mi řekla – že Starší svět volá zrovna mě. Ty, maurská čarodějnice, by ses mu přece hodila daleko více, než já, španělský knihomol.“

„Já nevím,“ zajíkla se a v očích se jí, pro Martina zcela nečekaně, objevily slzy. „Asi... Asi mě nechce.“ Točící se temnota zpomalila svůj divoký koloběh, přízrační hadi se přestali svíjet.

Natáhni se pro hvězdu, Martine! Je jen kousek od tebe, získáš ji, uvidíš! Martin uposlechl nutkání, natáhl ruku. Ta však nesevřela hvězdu – jen k němu pomalu přitáhla plačící Ikbálu. Nebránila se, ani tehdy, když jí jeho ruce jemně sňaly šátek a odhalily bledou, strohou, ale nadpozemsky krásnou tvář. Setřel jí slzy. Neslušely jí, nehodily se k ní.

Za tohle tě Arlit zabije, done Martine. No a co, zabije tě stejně, odpověděl sám sobě.

A pak ji políbil.

 

VI.

 

„Neuvěřitelné!“ zvolal Arlit. „Zdá se, že jsi nás zavedl na správné místo, Martine z Vargas!“

Dlouho, velmi dlouho stoupali po nenápadné stezce, koně museli nechat na úpatí skalního masívu pod ochranou dvou mužů. Ale stálo to za to. Před nimi se totiž zjevilo nevelké údolíčko, bezpečně ukryté před lidskými zraky. Kousek od nich zlatilo slunce hladinu jezírka, zřejmě živeného několika skrytými prameny. Přírodní nádrž obklopoval nízký a hustý akáciový porost, na jedné straně čněl k nebi jehlancovitý kamenný monolit. Údolíčko se směrem od nich zužovalo a měnilo se v pouhou průrvu mezi dvěma skalními stěnami. Dál neviděli nic. V průrvě se totiž vznášela mlha. Už jen to představovalo v této na vodu skoupé krajině malý zázrak. Jenže ta mlha nebyla obyčejná. Lehounce zářila, objevovaly se v ní a zase mizely drobounké tečičky, jako by v ní poletovalo hejno světlušek.

„Běžte k jezírku a postavte tábor,“ řekl Arlit svým mužům. „Počkáme si na jednu z těch potvor. Časem se tu některá objevit musí.“ Piráti se mračili a cosi si mumlali pod nos. Plnili velitelův rozkaz nanejvýš neochotně. Mlha je zjevně zneklidňovala, ani trochu se netěšili na setkání s tím, co by v sobě mohla ukrývat. V tom, pomyslel si Martin, s nimi docela souhlasím.

„Nastal čas, abychom se rozloučili, Martine.“

Mladý Španěl zprvu pirátova slova nevnímal, oči měl jen pro tu světélkující nádheru. Tak takhle tedy vypadá průchod... Volání v jeho hlavě znělo hlasitě jako nikdy předtím. Příboj hučel jako by se moře nacházelo pár kroků od něj, včely bzučely jen malý kousek před ním a měl pocit, že mu tvář ovívá skučící vítr, jenž nepochází z tohoto světa. Martina to překvapovalo. Tak trochu se domníval, že volání ustane, jakmile dorazí k jeho zdroji. Mýlil se. Co ještě chce, ptal se sám sebe. Mám snad vstoupit... dovnitř? Ano! Pojď sem, rytíři Martine! Neboj se... Ne! Nikam nepůjdu, patřím přece sem!

„Vůbec mě neposloucháš, Martine,“ probral ho Arlitův hlas.

„Co..? Cože?“

„Dávám ti svobodu, jsi volný. Splnil jsi svůj úkol, můžeš jít kam se ti zlíbí. Dokonce musíš – víš, jak tě nenávidím, a budeš-li v mé blízkosti ještě o trochu déle, dost možná se už neudržím.“

„Ale co jídlo? Co voda? Kolem nás je pustina, Arlite!“

„To není moje starost, pse!“ zaburácel pirát. „Zmiz mi z očí a buď rád, že jsem ti nevyrval srdce z těla! Zbabělce, jako jsi ty, se štítí i smrt, tak si trochu věř, Martine z Vargas!“

„Nemusíš být tak mstivý, bratře!“ Ikbála se vedle nich zjevila jako nějaký přízrak.

„Neříkal jsem ti snad, že máš počkat u koní, sestro?“ zavrčel.

„Jsem tu, abych zabránila nespravedlnosti,“ řekla hrdě a pohlédla na Martina. V očích jí opět vřela černota, nejistota předchozí noci byla pryč. „Nespravedlnosti, kterou se právě chystáš spáchat!“

„Hájíš snad tohoto muže?“ Jeho tón se přiostřil.

„Ano!“ Vmetla mu do tváře. „Ty umíš jen nenávidět! Co se třeba naučit odpouštět?“

Podívala se mu do očí a její pohled nedokázal dlouho opětovat ani on. „Prohlédni si mou tvář,“ zahučel temně, zrak však sklopil. „Takto, přesně takto umí odpouštět křesťané!“

„Chceš být stejný jako oni?“

„Ne!“ zvolal. „Chci být ještě horší! A jestli se ti nelíbí, že toho psa vyháním do pustiny, udělám ti tu radost a zabiji ho rovnou tady!“

S těmito slovy tasil šavli a rozmáchl se. Ostrá čepel mířila přímo na Martinův krk. Španěl nebyl schopen obrany, zřejmě by se nechal zaříznout jako podsvinče. Jenže mezi něj a smrt vstoupila Ikbála.

„Ne!“ zasyčela a byla v tu chvíli stejně strašlivá jako její bratr.

„Jdi mi z cesty, sestro! Staral jsem se o tebe dlouho, ale přísahám, že jestli neustoupíš, tak-“

Nedořekl. Byl totiž přerušen tím nejděsivějším způsobem. Od jezírka se ozval mohutný, hřímavý zvuk, jenž se s ďábelskou břitkostí zařezával až do morku kostí, končil však táhle a ospale, jako vzdalující se hrom, pod nímž se otřásá půda. Martin vytřeštěnýma očima sledoval, jak se cosi velikého vynořilo z křoví, prolétlo vzduchem a srazilo jednoho z pirátů, shromažďujícího suché klestí na oheň.

Pak se to s neuvěřitelnou rychlostí otočilo a zakouslo do tváře další oběti. Ozval se příšerný praskot drcených kostí, poté padl muž k zemi, obličej proměněný ve změť úlomků lebky, kousíčků mozku a krve. A pak... Pak to zmizelo. Jako kdyby se to vypařilo. Zůstala po tom jen zmrzačená těla dvou pirátů a ve vzduchu ostrý a pronikavý zápach, vlastní všem dravcům.

Dokonce i chladnokrevný Arlit vypadal trochu vyděšeně. „Co to bylo?“ hlesl.

„Příšera,“ odpověděla mu Ikbála jedovatě. „Jedna z těch, které jsi sem přišel lovit.“

Arlit se už na nic neptal a rozběhl se směrem k jezírku, tasenou šavli stále držel v ruce. Ikbála popadla zkoprnělého Martina za ruku a vyrazila za ním. Mladého Španěla překvapilo, že je vůbec schopen utíkat, a navíc ještě směrem k nebezpečí. Kolena se mu podlamovala a srdce divoce bušilo, hlavu však měl čistou a byl stále schopen rozumného uvažování.

Pirátský oddíl se propadl do zmatku, jakákoli disciplína byla tatam. Někteří z Arlitových mužů zoufale hledali své zbraně, kdo však našel šípy, tomu většinou scházel luk, a kdo objevil arkebuzu, ten neměl po ruce prachovnici. Několik pirátů prostě jen ztuhlo hrůzou a jeden se dal na zběsilý útěk pryč z údolí.

„Stůj, pse! Stůj!“ zařval na něj Arlit, ale muž měl tvář zbledlou hrůzou a v očích výraz šílence. Běžel dál, nedbal na slova svého velitele. Když ho míjel, ohnal se po něm Arlit šavlí. Byl to jen krátký a úsporný pohyb, stačil však k tomu, aby ostří zajelo hluboko do lebky a mužovy zuby se rozletěly do všech stran.

Arlit ani nezpomalil. „Bojujte!“ zaječel na své muže u jezírka. „Nebo dopadnete jako tady Ahmed! Slyšíte mě, psi!?“

Ale bylo pozdě. Zakrslé akácie se znovu rozhrnuly a vyplivly svého ohavného obyvatele. Šelma vtrhla do hloučku vyděšených mužů jako nějaký démon. Prvnímu jediným stiskem čelistí prokousla hrdlo, dalšímu drápatou prackou vyhrábla z břicha vnitřnosti. Starý Saláh se ji zkusil seknout šavlí, ale byl to směšně chabý pokus. Netvor se útoku snadno vyhnul a o zlomek vteřiny později zmizela útočníkova ruka v jeho slintající tlamě. Stařík zaječel, ten zvuk byl pro Martina snad ještě děsivější než řev samotné bestie.

Komusi se podařilo vyprázdnit hlaveň arkebuzy a bojiště zmizelo Martinovi z očí v oblaku šedivého kouře. Avšak ještě dříve, než ztichla ozvěna výstřelu, pochopil Španěl, že rána minula cíl. Z kouře se totiž znovu ozval ten řev, snad ještě dunivější než předtím. A také další lidský křik. Plný bolesti a strachu. Šílený a vibrující. A náhle utnutý.

Ještě než stačil Arlit doběhnout ke svým mužům, nezbyl nikdo, komu by mohl přijít na pomoc. Ze všech zbyly jen rozdrásané a zakrvácené hromádky masa, zatímco zabijácký netvor skočil z rozptylujícího se kouře pirátskému veliteli přímo do cesty. Nyní se ukázal v celé své odpornosti, Martin cítil, že se mu při pohledu na bestii obrací žaludek.

Netvor měl totiž „tvář“ lemovanou hustou hnědou hřívou, „tvář“, která by se se značnou dávkou fantazie dala přirovnat k lidskému, stařeckému obličeji, zbrázděnému desítkami hlubokých vrásek. Tam však, kde by měl mít člověk ústa, veškerá, byť mizivá, podoba končila. V těch místech totiž zela širokánská tlama, plná zubů ostrých jako jehly. Tělo netvora vypadalo jako by patřilo vzrostlému lvovi, bylo však snad o polovinu větší, mohutnější a hrubá srst, kterou bylo porostlé, měla rezavou barvu. Bodcem zakončený ocas, podobný štířímu, byl naproti tomu zcela holý. Na netvorových zádech se roztahovala blanitá křídla, připomínající netopýří.

„Tělo lev, ocas štír, křídla jako netopýr,“ zamumlala Ikbála. „Mantichora – postrach Staršího světa.“

Netvor chvíli pozoroval Arlita zamhouřenýma očima, pak je náhle doširoka otevřel a skočil. Spíše než skoku se to podobalo letu, mantichora doslova plachtila několik loktů nad zemí. Bleskový úder tlapy! Martinovi se zatajil dech. Vedle! Pirát po bestii na oplátku ťal šavlí, ta ale s neskutečnou hbitostí změnila směr letu a bez jediného škrábnutí přistála opodál. Stála tam a opět si Arlita měřila ohnivým pohledem kočičích očí.

„Zbraně, Martine.“ Ikbála pevně stiskla Španělovu ruku. „Potřebujeme luk. Nebo arkebuzu. Šavle ji dlouho nezadrží!“

Luky. Arkebuzy. To všechno se povaluje u jezírka, mezi mrtvolami pirátů. Jít tam, to znamená v těsné blízkosti míjet netvora. Znamená to riskovat, zahrávat si se smrtí! A ty jsi zbabělec, Martine! Nemáš na to! Vždycky jsi chtěl být rytířem, vždycky, ale celý život ses jen bál! Jsi knihomol, Martine, podělaný až za ušima!

Ne! Mě si vybral Starší svět! Jsem jeho vyvoleným! Slyším v hlavě jeho volání! Hučí příboj, bzučí včely, vyje vítr a všechny tyto zvuky ke mně přicházejí průchodem z druhé strany. A pak tu ještě je vůně, mandloňová vůně a ta je hned tady, po mém boku. Nemám strach! Už běžím, běžím, Ikbálo!

A utíká, spolu s čarodějnicí, ruku v ruce. Míjejí mantichoru, její lysý článkovaný ocas šlehá ze strany na stranu, z bodce odkapává jed. Na chvíli otočí netvor hlavu, střelí po nich potměšilým pohledem. Rychleji! Rychleji! Poběží za námi?

Ne! Bestie znovu upře pozornost na Arlita. Ten čeká na její další skok zcela bez pohybu, svaly má napnuté, v každém okamžiku je připraven uskočit. Útok! Mantichora znovu letí vzduchem, rychle jako vystřelený šíp. Arlit uhýbá, ale dravec se náhle prohne jako ocelová pružina a jeho drápy se zaboří pirátovi do levého ramene. Bílá látka burnusu je rázem na cáry, z poraněného místa prýští rudá krev. Ale Arlit neztratí rovnováhu, dokonce ani nevykřikne. Otočí se k netvorovi a napřáhne k němu šavli. Mě nedostaneš!

Rychleji, Martine! Ještě rychleji! Už jsi u jezírka, už se brouzdáš krví netvorových obětí! Dokážeš to! Popadne ze země prolamovaný luk, napíná se těžko, ale půjde to, půjde. Ikbála mu strká do rukou šíp. Španěl ho vkládá do tětivy, napíná, míří... Už jsi to dělal, Martine. Jestli tě tvůj otec něco naučil, tak je to tohle! Míří... Příliš dlouho!

Sssvist! Šíp se mihne kousek nad hřbetem mantichory, netvor si ho ani nevšimne, ale Arlit ano. Dovolí si jediný rychlý pohled jeho směrem. Pitomče! Kdo tě učil střílet? Martin potichu kleje, Ikbála mu mlčky podává další šíp. Co to bude platné? Dopadne stejně jako ten první! Netrefím se, nedokážu to!

Příboj, včela, vítr. Neboj se, rytíři Martine! Není se čeho bát, jsem s tebou... Martinovi se točí hlava, zavírá oči. Napíná luk, nyní již nemíří, nechává se vést voláním. Čekej. Ještě čekej. Stále čekej... Teď!

Mantichora znovu skočí, letí přímo na Arlita, nezadržitelně, s úděsnou rychlostí. A tu se jí do boku zabodne Martinův šíp! Netvor sebou škubne, vychýlí se z dráhy. Na okamžik zapomene na muže před sebou. Ale to se nevyplácí! Arlit umí nabízené příležitosti využít! Popadne jílec šavle oběma rukama a z rozmachu, ze všech sil ji ponoří bestii pod levou lopatku. Šelma zařve a pouhou setrvačností letí dál, vyrve pirátovi zbraň z ruky. Ten se vrhne stranou a tasí nůž. Ale není ho zapotřebí. Už ne.

Netvor se svíjí, tluče křídly do země, tiše vrčí, barví kameny svou krví. Postupně utichá, jeho pohyby se stávají malátnými, srdce přestává tlouci. Bodec na štířím ocase sebou ještě naposledy škubne, pak proběhne obrovským tělem poslední záchvěv a bestie definitivně znehybní. Postrach Staršího světa je mrtev.

Stáli jako sochy a dívali se na sebe – Martin s Ikbálou u jezírka, Arlit nad monstrózní mršinou nějakých padesát kroků od nich. Všichni ztěžka oddechovali, všem tloukla srdce jako kopyta splašených koní.

Zvládl jsi to, rytíři Martine, ozvalo se mu v hlavě nyní již zcela zřetelně. Věděl jsem, že to v tobě je. A nyní pojď, pojď tam, kam doopravdy patříš. Kam doopravdy patříte oba dva...

Martin se nemusel ohlížet, i na tu dálku uviděl v Arlitových očích jako v zrcadlech, že světélkující mlha za jeho zády opouští průrvu a jako lavina se šíří jeho směrem. Sevřel Ikbálinu ruku, byla úplně ledová. Staň se, co se má stát.

„Sestro!“ zavolal pirát. Nesnažil se k nim však přiblížit, nehýbal se z místa.

„Sbohem, bratře!“ zakřičela. „Nauč se odpouštět!“

„Naučím!“ A pak dodal, téměř šeptem, ale Martin ho přesto nějakým záhadným způsobem slyšel, neboť ta slova patřila jemu: „Už jsem s tím začal.“

A průchod za Španělovými zády hučel jako příboj, bzučel jako úl plný včel a vyl jako vítr. Martin cítil, jak se mu světélkující mlha otírá o šaty, hladí kůži a proniká do srdce i mysli. Byla chladná, její chlad však nebyl chladem konce, nýbrž začátku. Nového začátku.

Martin zavřel oči a nechal se pohltit Starším světem.

 

VII.

 

Vítám tě, rytíři Martine! Jsem rád, že jsi ke mně dorazil. Ne, ne, nepomáhal jsem ti. Nepotřeboval jsi mou pomoc. Jen jsem tě... maličko popostrčil, rytíři Martine, to je všechno. A Ikbála? Ne, žádná náhoda, v tom máš pravdu. Náhoda by vás dohromady nikdy nesvedla. To já... Musel jsem zakročit, vždyť považ – kdo jiný by se lépe hodil do Staršího světa, než poslední rytíř a poslední čarodějnice?

Vstávej, Martine. Čeká vás ještě dlouhá cesta a ty stojíš teprve na jejím začátku.

Martin otevřel oči. Ležel ve stínu rozeklaného skaliska a vítr skučivě vyl mezi jeho četnými vrcholky. Kousek od něj, za kamenitou pláží, hučelo nekonečné moře, ve věčném zápase dotírající na pevninu. Pobřeží lemoval les, který mladíkovi nepřipadal o nic méně nekonečný než oceán. Většinu stromů nepoznával, kolem vykotlané dutiny v nejbližším z nich však kroužily bzučící včely.

„Podívej, Martine!“ Ikbála se nad ním skláněla, černé oči jí zářily dosud nevídanou radostí, svíjející se temnota ustoupila do pozadí. Ukazovala mu malý růžový květ, navlečený na stříbrném řetízku. „Proměnila se! Je živá! Cítím její vůni!“

A Martin také. Vdechoval aroma květu a poprvé, poprvé mu připadalo reálné, takové, jaké by mělo být. I vítr skučel jako opravdový vítr, včely bzučely jako skutečné včely a hučení příboje bylo... správné. Žádná odlišnost, ani stín. Stal se součástí Staršího světa a místo, odkud přišel, mu nyní připadalo jako sen.

Patříš sem, rytíři Martine. Vždycky jsi sem patřil.

„Pojď, rytíři!“ Ikbála ho popadla za ruku a její smích Martinovi poprvé zazněl upřímně. „Třeba tady pro tebe najdeme i draka!“

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Legie

Zpět na přehled povídek