Konstantin Šindelář: Spoušť

Šedivý kopeček se pod Rainaldovýma nohama náhle pohnul. Jeho vrcholek se, ač se to zdálo být nemožným, bleskurychle posunul kousek stranou a čaroděj ztratil rovnováhu. Překvapením upustil malou okovanou truhličku, kterou držel v podpaždí, a s výkřikem se svalil na zem. Všechny ochranné talismany, jimiž byl stejně jako zbylí členové skupinky doslova ověšený, svorně zachřestily. V tentýž okamžik vypustila Spoušť z nedaleké pukliny tenoučký pramínek kouře, jako by se radovala svému povedenému kousku.

„Do háje!“ ulevil si Rainald, hledíc ze vzdálenosti pouhých pár coulů na šedivou pórovitou hmotu, která zde zcela nahradila půdu.

„No tak, vstávej, parde,“ podal mu Timúr ruku. Horský ork musel měřit bezmála sedm stop, měl zelenou šupinatou kůži a oči jako dva plamínky. Představoval hotovou chodící zbrojnici zakutou do železa – šavle se zubatou čepelí u pasu, samostříl přehozený přes záda a minimálně čtyři dýky v podpažních pouzdrech a v obou botách. O dalších zbraních Rainald nevěděl, ale věřil, že si Timúr pro nepřátele jistě schovává ještě nějaké překvapení. Orka zřejmě jeho výzbroj nikterak zvlášť netížila, protože se mu na rameni houpala ještě objemná torna, plná všelijakého cestovního vybavení.

„Tohle dělá pořád,“ řekla Larma a myslela tím Spoušť. Bylo snad trochu zvláštní, že ji považovala za živou bytost, po těch pár hodinách strávených v šedivé pustině však Rainald začínal doopravdy věřit, že je její teorie pravdivá. „Prostě občas někomu ujede pod nohama nebo vypustí dým. Jinak žádná větší aktivita… Tedy pokud nepočítám to její rozšiřování a nemrtvé,“ dodala s pochmurným a velice nepříjemným úsměvem.

Nekromantka měla na sobě stylový černý plášť. Její nakrátko ostříhané černé vlasy se pyšnily barvou noční oblohy a oči stříbřitě zářily jako hvězdy. Nebýt té bledé tváře, říkal si Rainald, nebýt těch kruhů pod očima, byla by ta Larma vlastně docela pěkná ženská.

Mladý čaroděj se s Timúrovou pomocí znovu postavil na nohy. Váhavě zvedl ze země svou okovanou truhličku. „Zvláštní,“ řekl posléze. „Zvláštní, že to Spoušť provedla zrovna mně. Je možné, aby to bylo kvůli tomu, že nesu tohle?“

Larma přikývla. „Někdy, když jsme vylévali čarovné tinktury v Místech zrodu, houpala se nám Spoušť pod nohama dokonce mnohem silněji. Myslím, že reaguje nejen na to, co ji už ohrožuje, ale také na to, co by ji teprve ohrozit mohlo. Je to jasný důkaz její inteligence.“

„Blbost,“ zavrčel Timúr. „Hovadina. Nekromantskej žvást. Tohle,“ dupl si do rosolovité hmoty pod svýma nohama, „zpackal ten zkurvenej čaroděj, neber si to osobně, Rainalde, kterej neudržel pod kontrolou svůj, jak se mu jenom… ekšperyment. A rozumu má tohle svinstvo asi tolik jako hromádka hnoje.“

„Zatleskejme práci orčího mozečku,“ zašklebila se Larma. „Ó, jak jsem jen mohla být v otázce Spouště tak slepá, tak naivní! Díky, skřete, otevřel jsi mi oči!“

„Moc žvaníš, nekromantko,“ vycenil na ni Timúr své křivé zuby. „Jako všichni tobě podobní. Všichni mají plnou hubu pitomejch keců. Předtím, než je upálí.“

„Taky tě mám moc ráda, skřete. Nechtěl bys chcípnout? Mohla bych si z tebe potom oživit mazlíčka.“

„Zavři tu zatracenou hubu!“ Timúrova ruka se pomaloučku přibližovala k jílci šavle.

„A když ne?“ zajímala se Larma.

„Dost!“ zarazil Rainald orkovu pádnou odpověď. „Hádat se můžete jindy! A hlavně jinde! Ne ve Spoušti. Kdekoli jinde na světě se klidně nenáviďte, ale tady a teď musíte být přáteli. Jasné?“

Mlčeli. Bylo ticho. Naprosté. Mrtvé.

Spoušť kolem nich rozprostřela svá hrozivá křídla. Na celé míle okolo nebylo nic než ona zlověstná rovina, kde jedinou barvu zastupovala šeď. Šedivé mraky, zakrývající oblohu. Šedivý kouř, občas vyrážející na povrch z nesčetných puklin jako dech nějakého děsivého podzemního zvířete. Šedivé pahýly, jež ještě před rokem bývaly stromy. A šedivá půda, před nedávnem tak úrodná, pokrytá kobercem zeleně… Je jako rakovina, ta Spoušť, napadlo Rainalda. Jako nádor na těle kontinentu. Musel bych se ji pokusit zničit i kdyby nebylo odměny, vypsané knížetem Derrickem. Musel, prostě musel. Protože na tohle se nedá dívat. Protože tohle je něco, co nikdy, nikdy nemělo spatřit světlo světa.

„Kdy už konečně dorazí?“ zeptal se Rainald. Vlastně to ani nechtěl doopravdy vědět, jen toužil přerušit tíživé ticho.

„Brzy,“ řekla Larma.

„A dá se mu věřit?“

„Nevím,“ pokrčila nekromantka rameny. „Každopádně to musíme zkusit.“

Ork Timúr tiše zachrochtal cosi velmi nepěkného o nekromantech obecně a o Larmě zvláště. Larma předstírala, že nic neslyšela.

Čekali.

 

Mrtvý se před nimi objevil naprosto nečekaně, jako by ho snad vyplivla některá z puklin. Děravý plášť, který halil to, co zbývalo z jeho těla, byl šedivý jako sama Spoušť. Kapuci měl Mrtvý přehozenou přes hlavu, takže mu nebylo vidět do tváře. Rainald po takovém pohledu ostatně ani netoužil, jeho představivosti bohatě stačily dlouhé bílé prsty, na nichž se daly spočítat jednotlivé články, které vykukovaly z rukávů pláště.

Mrtvý s Larmou mluvil velice tichým studeným hlasem. Rainald se snažil porozumět jednotlivým slovům, ale jediným výsledkem jeho soustředění byl pocit, že mu po zádech pobíhá horda ledových mravenců. Timúr si umrlce měřil pohledem, v němž se mísilo pohrdání a strach. Ruku měl přitom neustále položenou na jílci šavle.

„Dobře,“ odvrátila se konečně nekromantka od Mrtvého. „Říká, že nás zavede ke Středu. Říká, že se to místo nachází dva dny chůze odtud. Ale také říká, že je Spoušť neklidná, že ví o našich úmyslech. Že se nám bude pokoušet v cestě bránit.“

„To už jsem tak nějak pochopil, Larmo,“ řekl Rainald. „Vím, že to nebude hračka. Zeptej se ho, co od nás chce na oplátku. Jakou si žádá odměnu?“

„O tom jsem se s ním už dohodla,“ usmála se Larma pochmurně, jak to uměla asi jen ona.

„A co to jako bude, nekromantko?“ zajímal se Timúr. „To mi teda řekni, co může taková chodící mrtvola chtít? Prachy asi ne, k čemu by jí byly, že jo? Aha, už vím! Potřebuje voňavku, aby přestala smrdět, ne?“

Larma si orka změřila pohledem, který nevěstil nic dobrého. Ovládla se však a ostentativně se otočila k Rainaldovi, aby ukázala, že je její odpověď určena jen a jen jemu. „Slíbila jsem mu vysvobození,“ řekla pomalu.

„He? Vysvobození?“ nechápal neodbytný Timúr, který neměl rád, když ho ignorovali.

„Ano,“ přikývla Larma, hledíc stále na Rainalda. „Existence nemrtvého je utrpením, něčím, co se zcela vymyká lidské představivosti. A v tomto případě se jedná o umrlce vysokého stupně, jehož sice Spoušť oživila, ale nedokázala ovládnout. Musel být za svého života čarodějem nebo druidem, člověkem s velkou mocí a pevnou vůlí. Je velmi obtížné zlikvidovat bytost, kterou se nyní stal. Ale já to dovedu.“

Rainald mlčel. Timúrovi další výsměšná poznámka zřejmě uvízla v hrdle.

„Tohle bude jeho odměnou, Rainalde,“ řekla Larma tiše. „Dovede nás ke Středu a já ho na oplátku zničím. Připadá mi to jako docela poctivá dohoda.“

Ork jen něco zamručel, čaroděj, s pohledem upřeným na tichou postavu v šedivém plášti, přikývl.

Larma se znovu otočila k Mrtvému. „Vyrazíme?“

 

Kráčeli Spouští pomalu, rosolovitá hmota jim pružila pod nohama, občas se zvolna přelévala sem a tam jako vlny podivného oceánu. Mrtvý je zavedl do labyrintu šedivých pahýlů, který ve šťastnějších časech býval lesem. Nyní zde již nebylo po zeleni ani památky, Rainaldovi celé místo připadalo spíše jako sloupoví dávno opuštěného černokněžnického paláce.

Zdálo se, že se Mrtvý v těchto místech opravdu vyzná. Šel v čele skupiny a neomylně nacházel průchody mezi shluky stromů napadených Spouští. Za ním kráčela Larma s Rainaldem a průvod uzavíral neustále brumlající, ale zároveň se ostražitě rozhlížející Timúr.

„Víš, Larmo, asi si budeš myslet, že jsem blázen,“ oslovil náhle mladý čaroděj  nekromantku. „Ale od chvíle, co jsme vstoupili do Spouště, se mi zdá, jako bych ve své hlavě slyšel nějaký šepot. Pověz mi, je to… je to normální? Tady, myslím.“

Larma se usmála. S odpudivějším úsměvem se Rainald u ženy skutečně ještě nesetkal. „Hlas Spouště. Známá věc. Také ho slyším, ale už jsem mu přestala věnovat pozornost. Co ti říká, Rainalde?“

„Vlastně… nic určitého. Chce po mně, abych si sundal své ochranné talismany. Slibuje, že se mi nic nestane, že…“

„Nedělej to, Rainalde,“ přerušila ho Larma. „Už pěkných pár lidí toho jejího Hlasu opravdu uposlechlo. A Spoušť z nich během chviličky vysála veškerý život. Ona po něm přímo prahne, lační po energii, která se skrývá v živých bytostech. Nedělej si iluze, Rainalde, bez talismanů bys tady nepřežil ani minutu.“

„Samozřejmě, že si je nehodlám sundat, až takový pitomec nejsem,“ řekl ostře Rainald. Pak se ale zalekl, jestli ji náhodou neurazil, a pokračoval o poznání měkčím tónem. „Larmo? Čím se tedy Spoušť živí, když všichni, co sem chodí, teď mají talismany?“

„Šíří se,“ odpověděla Larma. „Polyká tři až čtyři mile nedotčené země za měsíc. Nepříjemné, že? Kníže Derrick si ovšem dost dlouho myslel, že se to nějak vyřeší samo. Ale ono se nevyřešilo vůbec nic.“

Čaroděj napjatě poslouchal. O Spoušti již toho slyšel opravdu hodně, ale většinou to byly jen pouhé dohady a smyšlenky. Tahle nekromantka, která byla jako jediná dostatečně šílená, aby ho při hledání tajemného Středu doprovázela, však ve Spoušti strávila už několik měsíců. Pokud se od někoho mohl dozvědět pravdu, tak to byla ona.

Možná, napadlo Rainalda, možná jsem se měl o tyto věci začít zajímat dříve. Možná jsem měl včera méně popíjet s knížetem a jeho družinou a raději se zajímat o podstatu nebezpečí, uprostřed kterého jsme se nyní ocitli. Copak je tohle vhodné místo na otázky?

„Na začátku, poté, co ve Věži čaroděje Stavrata Armolina došlo k té nehodě, neměla Spoušť více než tisíc stop v průměru,“ pokračovala Larma zjevně potěšená Rainaldovým zájmem. „Kdyby se ji někdo pokusil zlikvidovat už tenkrát, dost možná by to ani nebylo příliš obtížné. Ale kníže Derrick, ten idiot, vyjádřil názor, že si prý příroda poradí sama. Po pár měsících se ale Spoušť, místo toho aby zmizela, pořádně rozrostla a ukázala také další svou nepříjemnou vlastnost. Oživovala mrtvé.“

Larma se na okamžik odmlčela, musela totiž přeskočit puklinu, která se jí náhle objevila v cestě. „Abys věděl, Rainalde,“ poučovala svého společníka, když i on překonal nečekanou překážku. „Spoušť oživuje nemrtvé v takzvaných Místech zrodu. Jsou to takové… takové  bažiny, tvoří je hustá a vazká hmota, něco jako šedivá kaše. Většinou se objevují tam, kde Spoušť pohltila nějaký hřbitov, ale říká se také, že ten Střed, co ho hledáme, je Místy zrodu dokonale obklopen, že ho chrání před vetřelci… No, každopádně po těch několika měsících začali ze Spouště vyrážet první nemrtví. Přepadávali vesnice, chytali lidi a tahali je, živé nebo mrtvé, k Místům zrodu, aby rozšířili řady sílící umrlčí armády.“

Podívala se na Rainalda, jestli ji ještě poslouchá, a zdálo se, že je s výsledkem svého pozorování spokojená.

„Kníže Derrick tím samozřejmě nebyl nijak nadšen,“ vykládala dál Larma. „Konečně se rozhoupal k nějaké akci a povolal nás, nekromanty z Erlgadoru, abychom mu pomohli problém vyřešit. Dali jsme se tedy do díla. Zabránit Spoušti v rozšiřování jsme sice neuměli, ale dokázali jsme jí alespoň překazit tvorbu nemrtvých. Stačilo pravidelně vylévat do Míst zrození čarovné tinktury, zabraňující tomuto procesu… Jedině naší práci ostatně lidé z okolí vděčí za to, že lovecké výpravy umrlců byly takřka úplně zastaveny, že z okrajových částí Spouště nemrtví prakticky vymizeli. Ale jediným projevem vděku místních obyvatel, jejichž životy zachraňujeme, byly a jsou kameny a bláto, kterými po nás s oblibou házejí… Nekromanti se lidem jednoduše nikdy nezavděčí, Rainalde.“

„A co Střed?“ zeptal se čaroděj. „Hledali jste ho?“

Larma zavrtěla hlavou. „Hlouběji do Spouště jsme se nikdy nevydávali. Je tam jen smrt, Místa zrodů a nemrtví těch nejvyšších stupňů… Jsem si jistá, že Střed existuje, že je to nějaký mozek, řídící celou tuhle obludnost. Ale dostat se k němu bude těžké. Možná nemožné. Už jsem ti to ostatně říkala, Rainalde.“

„Tak proč ses ke mně přidala?“ otázal se čaroděj. „Když to odmítli dokonce i všichni ostatní nekromanti ze tvé skupiny? Proč?“

„Protože pokud existuje naděje, že Spoušť zničíme, musíme se jí chopit,“ odpověděla bez zaváhání. „Teď hned, než se rozroste natolik, že ji už nikdo nezastaví. A my naději máme, Rainalde. Máme průvodce, kterého jsem zatím celé měsíce marně hledala. Máme neuvěřitelné množství ochranných talismanů. A hlavně ten tvůj přípravek… Rainalde?“

„Ano?“

„Jsi si jistý, že bude působit? Že skutečně zničí každou bytost magické podstaty?“

„Nevím,“ pokrčil Rainald rameny. „Ale každopádně to musíme zkusit.“

 

Na noc se utábořili u stěny polorozbořené budovy, dříve zřejmě součásti nějaké menší zemědělské usedlosti či statku. Timúr sice navrhoval, aby se vyspali pod střechou, ale při pohledu do husté hrozivé tmy, vládnoucí uvnitř bývalého lidského příbytku, se Rainald rozhodl, že bude lepší nocovat venku. „Taková místa často vyhledávají nemrtví,“ schválila jeho rozhodnutí Larma. „A i když tady jejich přítomnost necítím, jistota je jistota.“ Ork na to zamručel – znělo to velice nespokojeně.

Oheň si ve Spoušti rozdělat nemohli, dřevo napadené šedivou pustinou odmítalo hořet a ve třech by nikdy nebyli schopni přinést s sebou dost paliva na to, aby dokázali udržet plameny při životě po celou noc. Proto dobrodruhy chránily před zimou jen jejich pláště a láhev jakési pálenky, kterou nechal kolovat Timúr. Ork s poťouchlým úsměvem nabídl i Mrtvému, od toho se mu však nedostalo žádné odpovědi. Jejich průvodce jen nehybně stál opodál a hleděl kamsi do prázdna.

Tma, která Spoušť záhy úplně přikryla, byla černá jako tuš. Rainaldovi se zdálo, že se mu lepí na kůži a že šepot, znějící v jeho hlavě, nabírá s jejím příchodem na síle a naléhavosti. Mladý čaroděj teď neměl na jídlo ani pomyšlení a Larma na tom nebyla o mnoho lépe. Zdálo se však, že na orka nemá Hlas Spouště vůbec žádný vliv. Proužky sušeného masa žvýkal s velkou chutí a hlasitě při tom mlaskal.

„Víte co?“ řekl najednou. Kořalka mu zjevně přidala na hovornosti, takže zapomněl, že se na Rainalda zlobí kvůli výběru místa pro nocleh a že Larmu jednoduše nesnáší. „Víte proč jsem se přidal k tomuhle zoufalýmu podniku? Ne kvůli těm prachům, na ty sral pes. Ale chci se zapsat do hištórije. Představte si v nějaký školní učebnici obrázek nás tří a jeho,“ kývl směrem, kde ve tmě tušil siluetu Mrtvého, „jak jdeme Spouští a pod tím obrázkem text Timúr a jeho parta zachraňují svět. Nebylo by to úplně skvělý? Že jo, Larmo? Že jo, Rainalde?“

Čaroděj se proti své vůli usmál, na okamžik mohl zapomenout na Spoušť a na její šepot ve své hlavě. „Proč zrovna Timúr a jeho parta? Proč ne třeba Larma a její skupinka? Nebo dokonce Rainald a jeho hrstka odvážlivců?“

„Ha, to je přeci jasný!“ zakřenil se ork. „Hištórije chce, aby jména významnejch osobností zněla co nejlíp. A já ho mám z nás všech nejhezčí! Hele, promiň, Rainalde, ale to tvoje jméno není nic moc. A Larma? Vždyť to zní skoro jako lemra!“

„Ve skutečnosti jsem Larmiella,“ ozvalo se uraženě ze tmy. „Larma je jenom moje přezdívka. Je kratší a lépe se pamatuje.“

„A já jsem Skurutimúr-Bej.“ Rainald neviděl, jestli ork vycenil zuby ve svém obvyklém širokém úsměvu, ale předpokládal, že ano. „Matce došla fantazie – byl jsem dvanáctý dítě v rodině… Ale hištórije se neptá! Stejně si zapamatuje jenom ty naše jednoduchý přezdívky a co se jich týče, jsem na tom nejlíp!“

Rainald chtěl něco říci, ale nikdy se mu už nepodařilo vzpomenout, co to bylo. Protože v tu chvíli Larma vykřikla, hlasitě a velmi naléhavě: „Nemrtví! Cítím je, jsou tady! Světlo, Rainalde, světlo!“

To kouzlo bylo dílem několika okamžiků. V čarodějově dlani se zhmotnila malá žlutě zářící kulička. Jen dvě nebo tři sekundy trvalo, než vyrostla do rozměrů hlávky zelí a svým světlem, měkkým a neoslňujícím, ale přitom dostatečně silným, přemohla tmu v okruhu několika desítek stop. Rainald vyslovil závěrečnou část formule, zářící koule se odpoutala od jeho dlaně a zůstala viset ve vzduchu přibližně ve výšce jeho hlavy.

Nemrtvých byl asi tucet. Kráčeli jejich směrem zvolna a nezadržitelně, byli plní odhodláni splnit rozkaz, který jim dala cizí vůle, neskonale mocnější než ta jejich. Několik umrlců vypadalo jen jako chodící kostry, jejichž jednotlivé části držela u sebe magie. Jiné hyzdily cáry masa a kůže a dvěma dokonce ještě na hlavách zůstaly chumáče slepených špinavých vlasů. To budou ti nejnovější, pomyslel si Rainald, ti, které Spoušť pochytala teprve nedávno.

Kdyby se jim nás podařilo překvapit, říkal si čaroděj, kdyby nás zastihli ve tmě, asi by to byl náš konec. Za své životy vděčíme jen Larmě, tedy Larmielle, a její nekromantské intuici. Zbavit se těch potvor teď už snad nebude tak těžké…

Timúr s šavlí v ruce postupoval proti nemrtvým. Jeho tlama se, jak už to u něj bylo v boji obvyklé, zvolna roztahovala do širokého úsměvu. Rovněž Larma již měla v ruce zbraň, dlouhý nůž s černou čepelí a stříbrnou rukojetí, ozdobenou hlavicí ve tvaru lidské lebky. Jen jejich nemrtvý průvodce se ani nepohnul a stále hleděl úplně jiným směrem. Zdálo se, že ho nastávající střetnutí naprosto nezajímá.

Ork vrazil do houfu nemrtvých jako beranidlo. Oživlá kostra, která se po něm v jednom okamžiku sápala, přišla v okamžiku druhém o lebku a ihned se rozpadla v prach. Další umrlec se pokusil svou zbraní, nápadně připomínající rezavou kosu, seknout Timúra do boku. Orka zřejmě ani nenapadlo uhýbat. Kroužková košile, kterou nosil pod pláštěm, přestála útok bez úhony a válečník dostal možnost k odvetě. Jeho šavle se nemrtvému zasekla do temene hlavy přímo mezi dva chumáče vlasů a hnijící tělo nekladlo čepeli takřka žádný odpor ani tehdy, když se bořila stále hlouběji a hlouběji. Ve chvíli, kdy se mu ostří zbraně vynořilo mezi nohama, rozpadl se nemrtvý na dvě celkem souměrné poloviny.

Larma chvíli stála nehybně a upírala zrak na čepel svého nože. Ta se po několika okamžicích rozzářila namodralým světlem a nekromantka konečně vykročila směrem ke skupině umrlců. Její první oběť k ní natáhla své kostlivé paže, prsty měla zkřivené jako nějaké pařáty. Larma sekla nemrtvého svou čepelí jen zlehka, Rainalda proto překvapilo, když oživla mrtvola na chvíli ztuhla a poté se složila na šedivou zem.

Mladý čaroděj mezitím v duchu sestavil formuli útočného kouzla proti nemrtvým, zkontroloval, zda do sebe jednotlivé slabiky opravdu zapadají, a poté zaklínadlo uvolnil. Nazlátlá  záře opustila Rainaldovu ruku a neomylně směřovala k umrlcům. Čtyři z nich, kteří se dostali magickému útoku do cesty, se zničehonic vypařili, nezůstala po nich jediná stopa. Byl mezi nimi i jeden, do kterého se Timúr zrovna chystal zabořit šavli. „Hele, nech toho, ten byl můj!“ okomentoval to ork.

Zbylí nemrtví dál sváděli svůj marný boj, ačkoliv je Timúr s Larmou pomalu vybíjeli. Dokonce i poslední chodící mrtvola s useknutou paží se ještě snažila napadnout Larmu, než ji nekromantka otráveně sekla svým magickým nožem.

Pak byl klid. Vítězní dobrodruzi zůstali na bojišti sami.

„To má jako bejt všechno?“ stěžoval si Timúr. „To se ta Spoušť nezmůže na víc než na pár pitomejch zombíků?“

„Těch pár pitomých zombíků by si dalo tvůj mozek k večeři nebýt Larmy,“ řekl mu Rainald. „Larmiello, vděčíme ti za život. Těžko ti za to mohu dostatečně poděkovat, ale vynasnažím se ti nějak odvděčit.“

„Dyť si tím zachránila i vlastní kejhák!“ vztekal se ork. „Tak za co bych jí měl, sakra, děkovat!“

„Udělej to!“

Nekromantka do sporu nijak nezasahovala, jen se zájmem přihlížela.

„Hrrhmmhrh,“ řekl Timúr Larmě.

„Co to znamená?“ zajímala se nekromantka.

„Něco jako: děkuji ti, Larmo, že jsi se mě snažila zachránit před nemrtvými, ale já jsem o nich už stejně věděl a zrovna se chystal na ně vrhnout. Stačí?“

„Rádo se stalo, Timúre,“ řekla Larma a ani se nesnažila, aby to znělo upřímně.

Chvíli stáli mlčky ve světle zvolna pohasínající koule magického světla.

„Ale stejně,“ ozval se Rainald. „Nezdá se vám, že to bylo příliš snadné?“

A v ten samý okamžik promluvil Mrtvý. Slova jejich průvodce byla opět velice tichá a pro všechny kromě Larmy naprosto nesrozumitelná.

„Co ti nablábolil?“ zeptal se Timúr nekromantky, když Mrtvý po chvíli ztichl.

„Spoušť se prý na nás zlobí,“ řekla Larma bezvýrazným hlasem. „Prý poslala hrstku svých služebníků, aby nám ukázala, jak budeme brzy sami vypadat. Pokud půjdeme dál ke Středu, zemřeme. Tohle nám Spoušť vzkazuje.“

„Kecy!“ poznamenal k tomu Timúr pohrdavě, ale zdálo se, že do jeho hlasu pronikla určitá nejistota.

Rainald neřekl nic.

Tu noc čaroděj nedokázal usnout. Seděl opřený o kamennou stěnu budovy, naslouchal hlasitému chrápání Timúra, tichému oddechování Larmy a hlavně šepotu Spouště, který v jeho hlavě neustále sílil. Slova, dosud zaznívající pouze jednotlivě, se stále častěji skládala do vět, slibujících mu brzkou smrt, vzkříšení a věčný život v nemrtvém těle.

Rainald naslouchal. A zároveň se díval na okovanou truhličku, stojící na zemi po jeho boku. Díval se na ni dlouho, velice dlouho. A nakonec dospěl k rozhodnutí.

 

„Říká, že musíme jít tudy,“ tlumočila Larma slova Mrtvého. „Vidíte? Po tomhle pruhu pevné půdy, co jsou kolem něj ta Místa zrodu. Až ho přejdeme, dorazíme prý ke Středu. Tam, kde před rokem stávala Stavratova Věž.“

„Jsem z toho celej nadšenej,“ neodpustil si Timúr další ze svých hloupých poznámek.

Rainald se mlčky díval na Místa zrodu. Nebyl to právě povzbudivý pohled. Pás šedivého bahna, který se před nimi táhl, mohl být široký asi míli. Bažina nebyla ani zdaleka nehybná, její povrch brázdily vlny a vlnky, které se bez zjevného účelu přelévaly sem a tam. Občas se i v této kašovité hmotě objevila trhlina a vyplivla do vzduchu šedivý kouř společně s odporným hnilobným zápachem.

A přímo před nimi ubíhal do hloubi bažiny úzký pruh relativně pevné hmoty, té obyčejné, s jakou se doposud ve Spoušti setkávali. Šedivé vlny na něj neustále dorážely, žádné se však nedařilo vydrápat po jeho okraji příliš vysoko.

Protilehlý břeh bažiny se skrýval v závojích šedivého kouře a ani čarodějovy bystré oči nedokázaly zjistit, co se tam schovává.

„Larmo?“ zeptal se Rainald náhle. Zatraceně, nadával v duchu, zase kladu otázky, které měly padnout daleko dřív! „Co víš o tom čaroději? O Stavratovi Armolinovi?“

„Pracoval pro královské ministerstvo obrany,“ řekla Larma. „Vyvíjel nové zbraně. Jako spousta jiných čarodějů. Nedlouho předtím, než se objevila Spoušť, pronikly k nám do Erlgadoru zprávy o tom, že jeho nový výtvor bude cosi doopravdy velkého. Což, v tomhle fámy rozhodně nelhaly.“

„A co se s ním stalo po té nehodě?“ vyptával se dál Rainald.

Nekromantka pokrčila rameny. „Nikdo to sice neví určitě, ale není to zase až tak těžké uhodnout. Stal se první obětí Spouště. Dost možná tady pořád ještě pobíhá jeho oživlá mrtvola.“

Jakoby na potvrzení jejich slov se ze šedivé břečky kousek od nich vynořil kostnatý pařát a zachytil se okraje pevné země. Za ním následovala bělostí doslova zářící lebka a poté zbytek těla umrlce. Nemrtvý se pomalu vyškrábal ven z bažiny, postavil se na nohy a chvíli se rozhlížel. Timúr už chtěl tasit šavli, když vtom umrlec konečně vyrazil – úplně jiným směrem.

„Nic pro něj neznamenáme, dokud nedostane přímý rozkaz nás zabít,“ vysvětlila Larma. „Ale alespoň jste viděli Místa zrodu při práci. Kdybychom tu stáli delší dobu, určitě bychom těch nemrtvých viděli vylézat ještě mnohem víc.“

„Můžeš si tady klidně zůstat a kochat se krajinou,“ kvitoval její slova Timúr. „Ale my musíme dál. Že jo, Rainalde? Nuže, veď nás, Mrtvolo!“

Mrtvý vkročil na pruh pevné půdy, aniž by na orka pohlédl. Larma ho bez jediného slova následovala.

„A dávej bacha na tu svoji truhlu,“ obrátil se Timúr k Rainaldovi. „Bez jejího obsahu bychom se tam trmáceli úplně zbytečně.“

Čaroděj jen mlčky přikývl, o samozřejmých věcech se odmítal bavit.

 

„Chceš mě zničit, Rainalde? Chceš, že ano? Jak to hodláš provést? Ne, ne, ne, nic mi neříkej, já ti to klidně povím sám. Ta truhlička, že ano, Rainalde? Je sice magicky odstíněna, ale já vím naprosto přesně, co v ní je. Mám totiž uši všude, víš, Rainalde? Jsem přítomen i v místech, která lidem zatím připadají bezpečná, pronikl jsem dokonce i do zdí knížecího paláce. Ano, tam, kde jsi tolik žvanil… Nevadí, že ti tykám, Rainalde? Doufám, že ne, to by mě tolik mrzelo…

Takže ta tvoje truhlička, Rainalde, je vystlána tím nejjemnějším suknem. A v tom spočívá tvůj malý zázrak, malý flakónek s protimagickým přípravkem. Věřím, že je kvalitní. Možná nejsi až tak skvělý čaroděj, ale v alchymii se vyznáš po čertech dobře… Inu, Rainalde, správně jsi udělal, když jsi uvěřil Larmině teorii. Opravdu teď nejsem ničím jiným, než gigantickou magickou bytostí. Bytostí, která má mozek, Střed, jak mu říkáte. A když ten flakónek vyprázdníš nad tímto nervovým centrem, pocítí jeho účinky i zbytek mého těla. A zanikne. A už nebude žádná Spoušť…

Ach, Rainalde, copak tě nenapadlo, jak moc jsem silný? Copak sis myslel, že to budeš mít tak jednoduché? Copak nevíš, že zbavím-li tě té slavné kouzelné truhličky, staneš se v boji se mnou bezmocným jako mimino v povijanu? Rainalde, Rainalde, myslel jsem si, že jsi chytřejší. Ale i bytosti jako já se mohou mýlit… Rainalde? Ještě ti musím říci jednu věc.

Dej si pozor, kam šlapeš.“

 

„Rainalde! Kurva, prober se! Prober se nebo je po tobě!“

Čaroděj otevřel oči. Na chvíli byl úplně mimo a nyní, když začal znovu přicházet k sobě, zjistil, že sešel z cesty. Uvázl po pás ve vazké hmotě Míst zrodu a pomalu se propadal stále hlouběji a hlouběji. Deset stop od něj, na samém okraji pevného pruhu země, řval a natahoval své příliš krátké ruce Timúr a Larma za jeho zády zoufale hledala v orkově torně kus provazu. Vypadá opravdu ustaraně, napadlo Rainalda. To kvůli mně? To je hezké, to je příjemné… I když má Larma ten ošklivý úsměv, pořád je opravdu… Sakra, potápím se, přehlušila tato myšlenka všechny ostatní. Ať mi pomůžou, ať něco dělají, zatraceně!

Kousek od čaroděje, bezpečně mimo jeho dosah, se do šedivého bahna nořila okovaná truhlička. Už z ní byl vidět jen malý kousek, zdálo se, že ji Místo zrodu polyká obzvlášť rychle, s obzvlášť velkou chutí…

„Jsem v pořádku,“ oznámil Rainald svým přátelům, když se konečně zcela vzpamatoval z náhlého výpadku smyslů. „Zatím,“ dodal pro jistotu poté, co zjistil, že se propadl ještě o několik coulů hlouběji.

„Dělej, Larmo, podej mi ten zatracenej provaz,“ prskal Timúr.

„Polib mi, skřete,“ odpověděla nekromantka, zběsile se přehrabující v Timúrově objemném cestovním zavazadle. „Nemůžu za to, jaký máš v té torně bordel.“

„Dělej!“

„Tu máš!“

Konec krátkého provazu sebou plácl do bahna kousek od čaroděje a tomu se jej po několika marných pokusech podařilo sevřít v dlaních. Ork ze všech sil zabral a Rainaldovo tělo se začalo pomaloučku vyprošťovat z šedivé a věčně hladové bažiny.

„Pospěš si, skřete!“ pobízela ho Larma, netrpělivě přecházející kolem něj sem a tam.

„Dělám, co můžu,“ zavrčel Timúr. „Rychlejc to prostě nejde…“

„Musí,“ řekla Larma. „Protože jinak se budeš přetahovat ještě s nimi.“

„Cože?“ vzhlédl ork od své práce. „S kým?“

Rainald rovněž otočil hlavu. A zbledl. Protože přímo proti pruhu pevné země se z hloubi Míst zrodu zvolna valila mohutná, několik desítek stop vysoká vlna. Bylo jasné, že pokud si dobrodruzi nepospíší, smete je všechny do bažiny. A tam se buď utopí sami nebo si je vezmou do parády nemrtví… Několik umrlců se totiž nechávalo obrovitou vlnou unášet, z šedivé kaše jim vykukovaly jen lebky a občas také natažené kostnaté pařáty.

Ork znovu zabral. Funěl a prskal na všechny strany, jak tahal čaroděje ven ze chřtánu bažiny. Larma zatím tasila svůj nekromantský nůž a jeho čepel začínala namodrale zářit.

Vlna se blížila. Pomalu, ale neúprosně. Nemrtví plavci na Rainalda cenili zuby v příšerných karikaturách úsměvů. Okovaná truhlička již zcela zmizela, pohlcená mazlavou břečkou.

A pak byl Rainald najednou venku. Šedivá bažina povolila své sevření, místo toho se jej zmocnily silné orkovy ruce a postavily na pevnou zem.

„Zdrháme!“ zařval Timúr čarodějovi přímo do ucha tak hlasitě, až si Rainald myslel, že mu praskne bubínek.

„Kam?“ Čaroděj byl stále ještě trochu dezorientován.

„Zpátky nemůžeme,“ konstatovala Larma neuvěřitelně klidně. „Odřízlo nás to,“ ukázala na šedivou masu přelévající se v místech, kudy ještě nedávno procházeli.

„Takže ke Středu!“ zařval znovu Timúr. Rainald nechápal, proč musí ork tolik křičet. To chce zdůraznit dramatičnost okamžiku nebo co?

Utíkali. Běželi o život k neznámému břehu Míst zrodu zahalenému dýmem. Kousek za nimi polykala šedivá vlna pruh pevné země, stáčela se za uprchlíky a přijímala do svého objetí stále další a další nemrtvé. Kolik jich bylo? Stovky? Tisíce? Žádného z dobrodruhů ani nenapadlo, aby se otočil a spočítal je.

Trojice umrlců vylezla z šedivé bažiny před uprchlíky a pokusila se je zadržet. Dva z nich sekla Larma v běhu svým zářícím nožem, toho posledního poslal Timúr mohutným kopancem zpátky do Míst zrodu. Ozvalo se jen mlasknutí a hustá břečka se za nemrtvým znovu uzavřela.

Trvalo to několik děsivých minut. A pak, ve stejném okamžiku, kdy dobrodruzi nechali úzký pruh země za sebou a vkročili na kouřem přikrytý břeh Míst zrodu, se vše uklidnilo. Veliká vlna se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila ve spoustu malých, brázdících povrch šedivé bažiny stejně lenivě jako dřív. A zmizeli i nemrtví. Během okamžiku se všechny ty ohyzdně se šklebící lebky, všechny ty odporné pařáty schovaly pod hladinou. Ve Spoušti znovu zavládl klid.

„Co jsi to, u všech bohů, dělal?“ obrátil se ork vztekle na Rainalda. „Na co jsi tam, sakra, myslel, čaroději? Všechny jsi nás mohl zabít! A navíc jsi ztratil tu truhlu!“

„To Spoušť…“ zablekotal Rainald a sám věděl, jak hloupě to musí znít. Ale je to přece pravda. Udělala to Spoušť, jejíž Hlas mu v hlavě zničehonic zazněl zcela zřetelně a srozumitelně.

„Kde je Mrtvý?“ zeptala se najednou Larma. Všichni se začali zmateně rozhlížet kolem sebe, ale po jejich průvodci nebylo v kouřem zahaleném okolí ani památky.

„Vlákal nás do pasti,“ konstatoval zachmuřeně Timúr. „Musel zmizet ve chvíli, když jsme tě tahali z tý břečky, čaroději. Nejspíš vlezl do Místa zrodu, zpátky ke svejm…“

„Ano,“ usmál se Rainald nevesele. „A hlavním cílem té pasti bylo, abych přišel o truhlu. Bez ní, bez jejího obsahu, nezmůžeme proti Spoušti vůbec nic.“

„Výborně! Ó, jak jsi chytrý, Rainalde!“ zazněl všem třem v hlavách triumfální hlas. „Ještěže jsem tebe a tvé přátele nezabil! Kdybych to totiž udělal, přišel bych o zajímavý rozhovor s inteligentními lidmi. Nuže! Zde je to, kvůli čemu jste sem vážili tak dlouhou a obtížnou cestu!“

V tom okamžiku se šedivý kouř rázem rozptýlil a dobrodruzi před sebou spatřili…

 

…Střed Spouště, dříve čaroděj Stavrat Armolin, stál u vchodu do své kamenné Věže. Jeho tělo, ač si částečně uchovalo své lidské obrysy, bylo tvořeno pórovitou rosolovitou hmotou. Nohy měl srostlé se šedivým povrchem Spouště, ruce strnuly v podivném gestu. Ve Stavratově tváři scházely oči, nos, ústa i uši. Celkově připomínal Střed sochu, zmrzačenou vandaly. Rainald si ho rozhodně takhle nepředstavoval. Vlastně nevěděl, jak přesně, ale takhle prostě ne.

Kolem svého pána a stvořitele se shromáždil slušný zástup nemrtvých. Vypadali trochu jinak, než ti, s nimiž se dobrodruzi doposud setkávali. Jejich těla sice nebyla o mnoho zachovalejší, ale v prázdných očnicích jim všem svítila jedovatě zelená světýlka. Rainaldovi se zdálo, že mezi oživlými mrtvolami zahlédl i jejich bývalého průvodce, postavu v šedém děravém plášti, kolem které se neustále točila olezlá nemrtvá kočka.

„Když se mi to stalo,“ řečnil Stavrat v hlavách dobrodruhů. „Když mi obsah jedné zkumavky vyšplíchl do obličeje, bral jsem to jako tragédii. Ale jen na chvíli. Protože potom jsem pochopil, jak skvělá příležitost se mi naskýtá. Víte, co tím myslím? Ne? Příliš dlouho jsem pracoval pro armádu, příliš dlouho jsem vymýšlel věci, které vládcům tohoto zkaženého prohnilého světa umožňovaly vést zbytečné války a z malicherných důvodů se navzájem zabíjet. A najednou jsem dostal šanci všechno napravit. V mém světě už nebude válek, tím světem totiž budu já. Nad každou, každičkou částí tohoto světa budu mít dohled, v každé bude přítomno moje tělo.“

„Ejhle, ono to vážně mluví!“ uculoval se Timúr. „Takže jsi měla pravdu, Larmo, je to intelikentní! Pověz nám ještě něco, ty náš holoubku.“

„Zavři klapačku, skřete, když mluví chytřejší,“ zaduněla mozky dobrodruhů Stavratova odpověď. „A jedinými bytostmi, které budou moci žít na mém těle, na těle Boha,“ pokračoval zaníceně, „budou ty, které jsem stvořil já. Nemrtví, jak vy je nazýváte, nahradí všechny ostatní rasy a budou spokojeně přebývat v mém novém světě, zbaveném závisti, nenávisti a všech ostatních škodlivých emoci.“ 

„Prostě smradlavá idylka,“ vycenil ork své zuby v širokánském úsměvu.

„Ticho!“ Timúrovy poznámky zřejmě Stavrata štvaly stejně jako všechny ostatní. „Hovno tomu rozumíš, skřete. Ale ty, Rainalde, a také ty, Larmo, vy mě snad chápete, ne? Zničím starý svět, aby na jeho místě mohl vzniknout nový. A lepší! Jako v té legendě o Potopě…“

Timúr se navzdory jejich zoufalé situaci stále zubil, Rainald s Larmou se na slavný Střed Spouště dívali jako na blázna.

„Dobře,“ promluvil k nim znovu v myšlenkách Stavrat. „Myslíte si, že jsem hrozně směšný. Skvělé, ať je po vašem. Domníval jsem se, že pochopíte velikost úkolu, před kterým stojím, domníval jsem se, že až vyslechnete to, co jsem vám sdělil, skočíte sami do mé náruče, do Míst zrodu, jak jim říkáte, abyste se stali mými věrnými služebníky. Tomuto osudu ale neuniknete tak jako tak. Včera v noci jsem vás ústy svého podřízeného varoval, že půjdete-li dál, zemřete. Vy jste neposlechli. A když jsem vám nyní nabídl, abyste se ke mně přidali dobrovolně, neposlechli jste znovu! Škoda, velká škoda! Takhle vám budou do mé náruče muset pomoci moji nejlepší bojovníci!“

„Dokážete mi prosekat cestu až k němu?“ zeptal se Rainald svých společníků. Nemělo cenu tlumit hlas, Spoušť měla přece stejně uši všude.

„Jsou to umrlci čtvrtého, někteří dokonce i třetího stupně,“ řekla Larma. „Bude s nimi dost práce. A to ještě jsou všude okolo Místa zrodu. Tam se jich schovávají celé tisíce…“

„Půjde to,“ prohlásil Timúr. „Ale k čemu? Stejně nemáme…“

„Ano, skřete, k čemu?“ ozval se opět Stavratův hlas, Hlas Spouště. „Protimagický přípravek se zrovna potápí v Místech zrodu. Uzavřený ve své skvělé truhličce. Co proti mně zmůžete? Klidně si do mě sekejte meči, klidně si na mě sesílejte kouzla. Mě to neublíží, jen rozesměje!“

Ork místo odpovědi tasil svou šavli, dlouhý nůž se v Larminých rukou namodrale rozzářil. Vyrazili kupředu, přímo proti mlčenlivé hradbě umrlců.

Další události byly dílem několika vteřin.

Timúr bleskovým seknutím šavle odťal hlavu jednomu z nemrtvých. Polorozpadlé tělo poroučelo k zemi, jen proto, aby se za okamžik začalo opět zvedat. Rainald ho přeskočil, dvě další oživlé mrtvoly se mu však postavily do cesty. Napřáhl k nim ruku a takřka bez míření vypustil své zaklínadlo. Měl štěstí. Nazlátlá záře obalila umrlce a definitivně ukončila jejich podivnou existenci. Koutkem oka zahlédl mladý čaroděj, jak Larma sráží svým zářícím nožem postavu v šedém plášti, sápající se po něm zboku svými dlouhými bílými prsty…

Bolest v kotníku! Rainald se rychle podíval pod nohy. Nemrtvá kočka do něj snaživě zatínala zuby. Mladý čaroděj vykopl nohou před sebe a dotěrné zvířátko odletělo pryč velikým obloukem. Další nemrtví. Přímo před ním! A kouzlo! Rychlé, takřka bez přípravy… A opět povedené. Mám dneska štěstí, říkal si Rainald, mám štěstí, mám…

Najednou se nemohl pohnout. Cosi mu vší silou sevřelo už beztak zraněný kotník, bolest byla taková, že mu málem vhrkly slzy do očí. To bezhlavá mrtvola, sražená předtím Timúrem, mu drtila nohu ve svých neuvěřitelně silných prstech. Zároveň ho pomalu táhla k zemi a mladý čaroděj jen s obtížemi udržoval rovnováhu.

Další dva mrtví se k němu blížili zepředu. Střed Spouště byl přímo za jejich zády, vzdálený jen pár stop, tak blízko, ale zároveň tak nepřekonatelně daleko. Rainald zamumlal zaklínací formuli, ale bolest narušila jeho koncentraci, takže nazlátlá záře minula své cíle. Páchnoucí obyvatelé Stavratova nového světa se k němu blížili, zelená světýlka v jejich prázdných očnicích byla snad ještě jedovatější než dřív.

Pak najednou zasvištěla Timúrova šavle a Rainald zjistil, že se konečně může hýbat. Kotníky mu už křečovitě svíraly jen kostnaté pěsti, uťaté v zápěstích… O dvojici chodících mrtvol před ním se postarala Larma. Jednoho umrlce sekla zářícím nožem přes obličej, druhý se zkroutil na zemi s tržnou ranou na hnijícím rameni. Ani jeden z umrlců již nejevil snahu se zvednout. Nekromantský nůž byl vskutku pozoruhodnou zbraní.

A potom stál Rainald najednou sám před šedivou sochou Stavrata Armolina. Za jeho zády sekal Timúr hlava nehlava do houfu umrlců a Larma se obratně oháněla svým nožem. Zdálo se však, že nepřátel neubývá, že se z Míst zrodu vynořují stále noví a noví a že dokonce i ti, které zmrzačila orkova šavle, povstávají znovu, aby se opět pustili do boje. Valili se na dobrodruhy ze všech stran, nedbali ostří Timúrovy zbraně ani zářící čepele Larmina nože. Chtěli zabíjet. A bylo jasné, že jejich soustředěnému tlaku musí trojice záhy podlehnout.

„Jestli jsi chtěl něco udělat, tak to udělej hned!“ křikla nekromantka na čaroděje. Do jejího hlasu, snad poprvé za celou tu dobu, pronikla panika. Ork jen něco zachrčel, byl příliš zaměstnán bojem. 

„A copak asi provedeš, Rainalde?“ zeptal se mladého čaroděje výsměšný hlas v jeho hlavě. „Co chceš zkusit? Ať uděláš cokoliv, příchodu nového světa stejně nezabráníš…“ Poté zazněl smích a povrch Spouště se pod Rainaldovýma nohama lehce zachvěl. Stavrat se uměl smát jako každý správný padouch – opravdu ďábelsky.

„Uvidíme,“ řekl tiše Rainald. Ze záňadří vytáhl malou lahvičku a během vteřiny vylil její obsah na Střed Spouště. Nazelenalá tekutina se bleskurychle vsákla do pórů šedivého těla čaroděje Stavrata Armolina. Hlas Spouště se v Rainaldově hlavě náhle odmlčel.

„Ta truhla byla prázdná,“ poznamenal do nastalého ticha mladý čaroděj. „Včera v noci jsem trochu uvažoval a nakonec si ten flakónek přendal do své tajné náprsní kapsy. Měl jsi možná uši všude, Stavrate, ale trochu ti scházely oči.“

V tu chvíli se nemrtví, dosud jen zmateně postávající okolo, začali rozpadat.

 

Z vrcholku nejvyšší věže paláce knížete Derricka se dalo dohlédnout daleko, až tam, kde se ještě před několika dny rozkládala šedivá rovina Spouště. Nyní již šeď zvolna ustupovala, hmota tvořící pustinu se pomalu rozpadala a uvolňovala místo hnědé půdě.

„Potrvá ještě měsíce, než ten hnus zmizí docela,“ řekla Larma. „A možná zabere celé roky, než se do těch míst opět vrátí lidé.“

Rainald pohlédl na nekromantku. Opírala se o zábradlí po jeho boku a slabý větřík jemně čechral její krátké černé vlasy. Když mluvila vážně a nepokoušela se usmívat, byla opravdu pohledná.

„Myslím,“ řekl s úsměvem mladý čaroděj, „že zrovna takový obrázek by se hodil do učebnic dějepisu. Dva zachránci světa hledí z věže vstříc světlým zítřkům.“

„Není tu Timúr,“ upozornila Larma. „Ne že by mi scházel.“

„Šel do hospody V podhradí,“ vysvětlil Rainald. „Říkal, že se hodlá za těžce vydělané peníze hrozně opít. Máme se tam prý za ním stavit, ale dostatečně brzy, dokud ještě bude schopen vnímat.“

Na chvíli oba zmlkli. „Odcházím,“ řekla najednou Larma. „Celá naše skupina nekromantů se vrací zpátky do Erlgadoru. Na knížecí rozkaz. Co bychom tady taky dělali, když je Spoušť pryč, ne? Víš, Rainalde, ty jsi teď pro místní obyvatele hrdina. I Timúr je hrdinou. Ale já ne. Já jsem pořád nekromantka, kamení a bláto, vždyť víš…“

Rainald mlčel.

„Přišla jsem se s tebou rozloučit, Rainalde,“ pokračovala Larma. „Bylo mi potěšením zachraňovat svět ve tvé společnosti. Ale teď už opravdu musím jít. Sbohem, Rainalde, temná čarodějka opouští scénu…“

Odvrátila se od něj a vykročila k točitému schodišti. „Larmiello!“ zavolal za ní.

Zastavila se. Ohlédla. V jejích očích byla trocha nejistoty. Trocha strachu. Trocha… něhy?

„Víš, Larmiello, zdá se mi, že to trochu moc dramatizuješ,“ řekl Rainald. „Takhle přece žádný správný příběh končit nemůže, co by na řekli historici? Larmiello? Jestli odcházíš, tak mi dovol, abych šel s tebou. Třeba jenom malý kousek… A ať si někdo zkusí hodit po tobě kamenem! Sešlu na něj magický blesk! Například modrý, tím to bolí nejvíce…“

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Legie


Zpět na přehled povídek