Konstantin Šindelář: Osud

 

I.

 

Útok přišel dřív, než jsem se stačil pořádně rozkoukat.

Železem okovaná palice se řítila přímo proti mému obličeji a mě ovládl hnusný pocit, že ji nestačím odrazit, že mi hned v příštím okamžiku vyrazí z hlavy tu trochu mozku. Vtom se však do hry zapojily nesčetněkrát osvědčené instinkty Lovce. Hadí meč v mé ruce zasyčel a kmitl vzduchem. Kyj se s cinknutím zastavil o jeho černou čepel – pouhých pár coulů od mé tváře. Náraz mnou otřásl, přesto jsem neustoupil ani o krůček. Prudce jsem svou zbraní škubl, srazil palici stranou a nakrátko připravil útočníka o rovnováhu.

Z hrdla se mu vydralo překvapené zachrchlání, které se slilo s tichým zasyknutím Průchodu, uzavírajícího se za mými zády. Okamžik jsem svému soupeři hleděl do velikých žlutých očí, obklopených hustou sítí vrásek. Naplňoval je šílený lesk, zároveň však byl jejich pohled zvláštně zamlžený, mírně nepřítomný.

Sekl jsem s rychlostí, nabytou mnoha roky riskantního života. Protivník se sice pokusil krýt, ale jeho zbraň byla příliš těžkopádná. Čepel hadího meče se prosmýkla těsně kolem ní a ponořila se do hranaté hlavy. Bizarní postavička se svalila na zem, aniž by vydala jediného hlásku. Plamen v jejích očích ihned pohasl. Kyj vyklouzl ze slábnoucích rukou a odkutálel se stranou, z rozpolcené lebky se vyvalila krev.

Věnoval jsem mrtvému krátký pohled. Byl podsaditý, ne vyšší než pět stop, zato však hodně svalnatý, s širokými rameny a dlouhými pažemi. Jediné oblečení bytosti tvořila prostá bederní rouška; nažloutlou kůži na hrudi zdobila spletitá tetování. Hlava pro množství vrásek připomínala spíše vysušené jablíčko. Čelisti měla bytost náramně vyvinuté a pootevřenou tlamou bylo vidět dlouhé tesáky. Dosud po nich stékaly potůčky slin, jež se mísily s krvavou kalužinou na dlažbě.

Odplivl jsem si. Krokot!

Průchodem ze Songey jsem se do Soutoku vracel prvně. Měl jsem v tom světě nějakou práci – zabíjení příšer, získávání čarovných artefaktů, no znáte to – po jejímž skončení jsem se rozhodl vyzkoušet novou trasu. Netušil jsem, že Průchod ústí právě na tomto místě, a nyní mi nezbývalo, než své volby trpce litovat. Proč jsem jen byl tak líný? Proč jsem raději nešel přes nějaký jiný svět? Kdybych to udělal, objevil bych se v Chrámové, Vládní, Jezerní nebo nějaké jiné relativně bezpečné čtvrti.

A ne v Doupatech.

Stál jsem ve stínu žalostné barabizny na kraji nevelkého čtvercového náměstí. Její okna byla stejně jako u všech ostatních budov v okolí zatlučená ztrouchnivělými prkny, drolící se cihlové stěny pokrývaly desítky sprostých nápisů a obscénních obrázků. Stromky, rostoucí kolem náměstíčka, kdosi připravil o všechno listí a většinu větví – nyní vypadaly spíš jako stará a příliš často používaná košťata. Jedinými živými rostlinami zde byly zrůdné trsy bledé trávy, deroucí se skulinami mezi dlažebními kostkami. A také plíseň, obrůstající hory odpadků svým zelenkavým povlakem.

Vzduch byl plný puchu hniloby a nikdy nekončícího rozkladu. Závany větru však ke mně z bočních uliček zavlékaly i cosi odlišného – zvláštní směs omamných vůní, ze kterých se mi točila hlava a podlamovala kolena. Na chvíli jsem podlehl zasnění, během něhož se mi před očima zmítal divoký rej podivných představ. Tu se však ozval sykot hadího meče, který mě jako vždy spolehlivě vrátil zpět do reality.

Ve středu náměstíčka se vršila hromada šedivých kamenných úlomků. Léta rozpadu zbavila trosky i stínu někdejší podoby, a tak se podle nich nedalo určit, zda kdysi tvořily sochu, kašnu, obětní oltář či svatyňku nějakého božstva. To ovšem nebylo podstatné. Můj pohled totiž ustrnul na skupince lidí, která mezi kameny čelila rozběsněnému přívalu krokotů. Naživu jich už nezůstalo ani deset, několik dalších zkroucených těl nehybně leželo na krví zalité zemi. Obránci byli mladí, většině nemohlo být ani dvacet let, a všichni měli na sobě dlouhé pláště, poseté různobarevnými záplatami.

Jejich situace vypadala beznadějně. Krokoti byli proti nim v alespoň pětinásobné přesile a to ještě z úzkých ulic vybíhali stále další a další, aby se přidali ke svým druhům ve středu náměstíčka. Oči všech pokřivených zrůd se nepříčetně leskly záští, zuřivostí a ještě něčím dalším. Zamrazilo mě. Všichni byli zfetovaní. Krokoti v Soutoku neblaze prosluli svou až nepochopitelnou neúctou k životu – a nezáleželo na tom, zda se jednalo o život cizí nebo jejich vlastní. Když si ale před bojem šňupli trochu povzbuzujícího prášku, bylo to s nimi ještě stokrát horší. V tomto stavu útočili na každého, kdo nepatřil k jejich ohavné rase, a zastavit je mohlo jen úplné vítězství… Nebo smrt.

Hoši a dívky, bránící se mezi kameny, však ani trochu nedbali na to, že jsou s nejvyšší pravděpodobností odsouzení k záhubě. V jejich tvářích nebylo zoufalství, jen zarputilost a zvláštní odhodlání. Ti vepředu se kolem sebe neúnavně oháněli meči a sekali dlouhými zahnutými noži, zatímco za nimi se činili střelci s kušemi, kteří mezerami mezi svými druhy zkušeně rozsévali smrt.

Navzdory tomu by byl lidský odpor nejspíš brzy smeten – nebýt mladíka s vlající hřívou světlých vlasů, který doslova tančil v řadách svých spolubojovníků. Vynořil se vždy tam, kde ho bylo nejvíce zapotřebí, kde se už už zdálo, že se krokotům podaří prolomit obrannou linii. Jeho druhové si v bitvě vedli zdatně, avšak jemu se nemohli ani zdaleka rovnat. Svůj meč ovládal bravurně, s jakousi až nonšalantní lehkostí. Zbraň svištěla vzduchem, párala břicha, roztínala hrudníky, přesekávala krční tepny. Dokonce i drogami omámené zrůdy měly z mladíka respekt a vždy, když se objevil v jejich blízkosti, váhavě a neochotně couvaly. V Soutoku i ve světech jsem už viděl mnoho vynikajících šermířů, ale někoho podobného sotva. Ten člověk musel mít boj v krvi.

Nesmiřitelná nenávist, kterou k sobě obě znepřátelené strany chovaly, byla skoro hmatatelná. Možná proto se střetnutí odehrávalo v téměř naprostém tichu – snad s výjimkou řinčení zbraní a přerývaného oddechování bojujících. Lidé i krokoti vítali bez hlesu dokonce i smrt, jež se nehlučně kradla mezi troskami a brala si jeden život za druhým. V zeleném světle lamp působila celá krvavá scéna přízračným a hrůzostrašným dojmem. Jako výjev z říše mrtvých, kde se spolu potýkají armády zatracenců…

Zapudil jsem tuto představu, jež se pravděpodobně zrodila působením omamných látek z nezdravého ovzduší Doupat. Chviličku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl znovu otevřít Průchod a zmizet zpátky do Songey. Koneckonců, tahle šarvátka se mě vůbec netýkala. Nejspíš se jednalo o vyřizování účtů mezi gangy – v této čtvrti nic neobvyklého. Krokot na mě zaútočil jen proto, že v něm narkotikum vyvolalo výbuch agresivity a já se mu připletl do cesty. Nic osobního. A míchat se do bitky, o které jsem nic nevěděl, se mi dvakrát nechtělo. Jsem Lovec, ne rytíř na bílém koni.

Přesto jsem se nemohl lhostejně dívat, jak ty zakrslé zrůdy vraždí lidi. Znal jsem krokoty – tu zvířeckou a necitelnou rasu, která se neštítila žádného zločinu a které nebylo nic svaté. Domovem jim bylo vysokou zdí obehnané Krokotské ghetto, avšak jejich tlupy ovládaly rozsáhlé oblasti Doupat a troufaly si dokonce i do Jezerní čtvrti. Kam přišli, tam kvetly všemožné neřesti. Kontrolovali prostituci, obchod s drogami, hazard. S konkurencí se vypořádávali po svém – s brutalitou, šokující i otrlé Soutočany.

Náhle jsem zjistil, že se na mě světlovlasý mladík upřeně dívá. Stál v samém středu bitevní vřavy, odrážel a sám rozdával údery, a přece mi zároveň dokázal hledět do očí. S údivem jsem zjistil, že má ve tváři vepsánu skálopevnou jistotu, víru ve vítězství. Usmál se a kývl mi na pozdrav – skoro jako by vítal starého dobrého přítele. Vzápětí se otočil a bez viditelné námahy setnul hlavu krokotovi, který se k němu pokusil připlížit zezadu.

Právě tehdy jsem se rozhodl, že se zapojím do boje. Nevím přesně, co mě k tomu přimělo, prostě jsem to najednou bral jako samozřejmost. Mohl za to můj odpor vůči krokotům? Nebo snad mladíkovo charisma? I když byl dost možná obyčejným kriminálníkem, vůdcovské schopnosti se mu nedaly upřít. Navíc mě ovládl zvláštní pocit, že je tento neznámý člověk nějakým způsobem důležitý, že je nutné vyrvat ho zkáze, která se v tu chvíli zdála být neodvratná.

Vrhl jsem se doprostřed vřavy. Krokota, který se těsně přede mnou vynořil ze zaneřáděného ústí ulice, jsem uvítal úsporným seknutím, jež ho zbavilo horní čtvrtiny lebky. Temeno hlavy, porostlé řídkými tmavými vlasy, zavířilo pryč a na čepeli krvelačně syčícího meče ulpěla trocha mozkové hmoty. Má oběť ještě nestačila dopadnout na zem, a já už se hnal dál. Vpadl jsem zrůdám do zad dříve, než stačily vzít na vědomí novou hrozbu. Má zbraň se zamíhala vzduchem, zasypala nepřátele opravdovou smrští úderů, proti které neměli ani tu nejmenší šanci. Hadí meč, na jehož účinnosti se stejnou měrou podílely mé svaly a prastará magie, která v něm dlela, se změnil ve ztělesnění smrti. Snad půl tuctu krokotů zemřelo, aniž by pořádně pochopilo, co je vlastně zabilo.

Pohled na jatka, v něž bitvu proměnil hadí meč, vyburcoval obránce k protiútoku. Světlovlasý mladík stanul v jeho čele a začal se houfem nepřátel prosekávat směrem ke mně. Za neúnavně dopadající čepelí jeho zbraně se táhl rudý chvost a kapičky krve kolem ní stříkaly na všechny strany. Mladý šermíř hravě, bez jakýchkoli potíží, odrážel všechny útoky, zatímco jeho vlastní výpady byly až neskutečně účinné – jejich výsledkem byli vždy mrtví či alespoň zmrzačení protivníci.

Krokoti neustupovali, ba ani nekolísali. Museli vidět, že se od nich štěstěna odvrací, přesto však boj nemínili vzdát. Ať už za to mohly drogy nebo jejich neústupná povaha, stále zarputile dotírali na nenáviděné lidi. Podařilo se jim zabít dívku, která světlovlasému šermíři kryla záda, ale za tu dobu utrpěli ztráty přinejmenším desetinásobné. K čemu jim byly jejich neohrabané palice proti hadímu meči, jenž už pil krev těch nejstrašnějších monster ve světech? A k čemu nemotorné kryty a úkroky proti mladíkově nelidské rychlosti? K ničemu. Umírali a jejich zástup každým okamžikem řídl.

Náhle mě cosi přimělo se otočit – mrazivý pocit bezprostředního ohrožení. Spatřil jsem, jak příšeří boční ulice opouští trojice krokotů. Dva z nich vypadali a byli ozbrojeni stejně jako ti, s nimiž jsem měl dosud co do činění. Jen byli o něco mohutnější a svalnatější. Třetí se však od nich nápadně lišil. Měl na sobě splývavý tmavomodrý talár a hlavu mu zdobil zvláštní diadém, tvořený několika propletenými lesklými drátky. V ruce držel hůl, průsvitnou a na jednom konci zaostřenou, takže připomínala dlouhatánský rampouch.

Žádného podobného krokota jsem ještě neviděl. Zdál se být až příliš… Civilizovaný? V jeho pozvolné chůzi i celkovém držení těla bylo cosi vznešeného, skoro až velebného. Zauvažoval jsem, co asi může být zač.

Jenomže na přemýšlení nebyl čas. Podivný krokot pozvedl hůl a namířil její špičatý konec na světlovlasého mladíka. Realita se na okamžik otřásla, zavlnila se, jako by celé okolí nebylo ničím víc, než odrazem na průzračné vodní hladině. Z hole nevystřelil žádný světelný paprsek, nevylétla ohnivá koule. Smrt, která v ní číhala, byla neviditelná. To jí však rozhodně neubralo na děsivosti. Spíše naopak.

Světlovlasému mladíkovi se ale z neznámého důvodu vyhnula. Místo něj zasáhla asi šestnáctiletého chlapce, který se kousek od svého velitele potýkal s dvojicí krokotů. Hoch na okamžik strnul uprostřed pohybu. A pak doslova explodoval. Zůstal po něm jen rudý oblak drobných úlomků kostí, útržků tkání a krvavé tříšti. Jeho záhuba byla dílem zlomku vteřiny. Jaká hrůzná síla dokázala člověka v mžiku vymazat ze světa?

Moc, kterou krokot v tmavomodrém taláru vládl, brala dech, přesto se však po jeho tváři mihl nespokojený výraz. Nevěřícně potřásl hlavou. Podíval se nejprve na svou hůl, pak na šermíře, likvidujícího jednu zrůdu za druhou. Mladík jeho pohled opětoval. Byl si vědom nebezpečí, které mu hrozilo. Musel si všimnout příšerné smrti svého druha, ale nacházel se příliš daleko, než aby krokotovi zabránil v opětovném útoku. Přesto zachoval až neskutečný klid. Otočil ke mně hlavu a znovu, podruhé během několika minut mi věnoval úsměv. Povzbudivý, plný jistoty, že všechno dobře dopadne.

Pak na něj krokot znovu ukázal holí. Tentokrát pohyb doprovodil zachrčením ve svém nesrozumitelném jazyce. Skutečnost kolem nás se rozechvěla ještě silněji nežli prvně, až připomínala rozbouřený oceán.

V tu chvíli by se snad každý člověk musel dát na útěk. Každý. Jen ne ten, který v ruce třímá hadí meč. Už dávno jsem zjistil, že má zbraň působí podobně jako povzbuzující narkotika krokotů. Když ji držíte, máte pocit, že nemůžete prohrát. Že rozsekáte na kusy každého nepřítele, který se vám postaví do cesty – ať už se jedná o draka, démona či boha. Strach mizí a zůstává jen bezbřehá euforie.

Vzdálenost, která mě dělila od krokota v tmavomodrém taláru, jsem překonal třemi dlouhými skoky. Vzduch kolem mě zhoustl koncentrací mystické síly, ale to mě nemohlo zastavit. Krokot si mě v posledním okamžiku všiml a namířil na mě špičatý konec. Aniž bych zpomalil, ťal jsem po jeho podivné zbrani a vyrazil mu ji z ruky. Odlétla pryč velikým obloukem a zacinkala mezi troskami.

Další seknutí jsem již věnoval samotnému krokotovi. Ač viditelně otřesen vývojem situace, zareagoval s nečekanou rychlostí. Uskočil zpět a černá čepel jen zklamaně zasyčela tam, kde teprve před okamžikem stál. Krokot však měl smůlu. Pod nohu se mu připletl jakýsi kamenný úlomek. Škobrtl o něj a poroučel se k zemi. Jeho hlava se zaduněním narazila na hranu obrubníku a on zůstal nehybně ležet.

Vše se odehrálo tak rychle, že jeho osobní strážcové nestačili zakročit. Nyní se však na mě s vyceněnými tesáky pomstychtivě vrhli. Pohrdavě jsem se na ně zašklebil. Jen si klidně pojďte! Vykryl jsem shora vedenou ránu kyjem a včasným úkrokem se vyhnul druhé dopadající zbrani. Následný protiútok byl až příliš snadnou záležitostí. První krokot padl k zemi s příšernou ránou v boku, druhému jsem vrazil hadí meč přímo do otevřené tlamy. Zrůda chvíli chrčela a zmítala se na mé čepeli. Pak jsem z ní meč vyrval a nechal ji padnout na tělo jejího druha, svíjející se v předsmrtných křečích.

Hřbetem levé ruky jsem si setřel z čela pot. Otočil jsem se a přelétl pohledem krvavou spoušť, na jejímž vzniku jsem se notnou měrou podílel. Tak, to by bylo. Být mi o pár roků méně, asi bych musel prasknout pýchou. Nyní mi však po boji zůstala pouze únava a špetka radosti z toho, že jsem pořád naživu.

Spousta jiných to štěstí nemělo.

Krokoti, kteří se kvapně stahovali do jedné z šerých uliček, se dali spočítat na prstech jedné ruky. Lidí zůstalo naživu jen pět a z těch se pouze světlovlasému vůdci podařilo vyváznout bez zranění. Náměstíčko bylo ustláno nehybnými těly. Šedivé kameny zrudly.

Mladý šermíř schoval meč do pochvy a beze spěchu se vydal mým směrem. Jeho druhové ho následovali, přičemž se drželi dva tři kroky za ním. Mladík se na mě znovu usmál – a já měl opět pocit, že ve mně nevidí cizince, nýbrž člověka, jehož dobře zná.

„Zdravím tě,“ promluvil zvučným hlasem. „Přišel jsi odnikud – přesně podle věštby. A vypadá to, že ses skutečně postavil naší zkáze, zachránil nás.“

Netušil jsem, o čem to mluví, a tak jsem pokrčil rameny. Hadí meč se změnil do své plazí podoby a ovinul se mi kolem pasu. „Rád jsem vám pomohl. Ať už jste kdokoli. Ovšem žádný osud bych do toho radši netahal – nevěřím na něj.“

„Já ano.“ Na unavených tvářích jeho společníků se objevily úsměvy. Udivilo mě to. Pokud na našem rozhovoru bylo něco humorného, pak mi to nejspíš muselo uniknout. A to jsem si myslel, že dokážu ocenit i ten nejpitomější vtip.

„Ale o tom teď s tebou nechci debatovat,“ pokračoval mladík a natáhl ke mně pravici. „Nejdříve bych se ti rád představil – jmenuji se Trevor Nomis a vedu Rozervance.“

Hmm, takže přece jen zločinec. Potřásli jsme si rukama, ale já se přitom ani trochu nesnažil skrývat svou nevoli. „Já jsem zas nějaký Vittor z Charónu, Lovec.“ Kysele jsem se usmál. „A o tvém gangu jsem ještě neslyšel.“

V mém hlase bylo pohrdání, ale on to přešel shovívavým úsměvem. „Nedivím se, že ti název Rozervanci nic neříká. Vy ze čtvrtí za Dělící ulicí toho o Doupatech víte opravdu málo… Abys věděl, my nejsme gang. Jsme armáda a tyto záplatované pláště jsou našimi stejnokroji. Jsme armáda a vedeme válku.“

„Proti krokotům?“

„Přesně tak.“

„A o co téhle tvé armádě jde?“ Jeho slova zněla krásně. Příliš krásně na to, že vzešla z úst obyvatele prohnilých Doupat. „Snažíte se rozšířit své území? Převzít kontrolu nad pár výnosnými podniky?“

Zůstal klidný. Asi byl zvyklý na to, že lidé jeho slovům nevěří.

„Válčíme proti krokotům s jedním jediným cílem,“ řekl.

„A to?“

Pohladil dlaní jílec meče a zasněně se podíval kamsi do dálky. „Aby už v Soutoku žádní krokoti nebyli.“

 

II.

 

Ze zatuchlého přítmí jedné z ulic vtrhla na náměstí skupina mladých lidí v záplatovaných uniformách Rozervanců. Všichni měli v rukou meče a dlouhé nože. Při pohledu na desítky mrtvých těl se zastavili, strnuli v užaslém tichu. Oddíl vedla ani ne osmnáctiletá dívčina se zrzavými vlasy a drobným pihovatým obličejíkem. Zdálo se mi, že jakmile spatřila Trevora Nomise, s úlevou vydechla – jako by se jí ze srdce svalil hodně veliký balvan.

Vůdce Rozervanců na mě kývl a zamířil k nově příchozím. Netušil jsem, co to má znamenat, dokonce mě napadlo, že už se mnou možná skončil a považuje celou záležitost za uzavřenou. Jistě, věděl jsem, že nevděk světům vládne, a nepočítal jsem s fanfárami ani s konfetami, ale přece jen jsem očekával alespoň nějaké to poděkování. Posadil jsem se na nejméně zakrvácený kamenný úlomek a zamyšleně pozoroval, jak Trevor přistupuje k zrzce, jak ji objímá, bere její hlavu do svých dlaní a cosi jí šeptá. Pak se ti dva políbili – dlouze a tak vášnivě, až jsem jim začal závidět.

Když se od sebe konečně odtrhli, dali se do tlumeného hovoru. Nerozuměl jsem sice jednotlivým slovům, ale z toho, že se mladík několikrát otočil a ukázal mým směrem, jsem vydedukoval, že předmětem debaty je i má maličkost.

Všechno mně to připadalo moc a moc divné. Neuniklo mi, jak se Rozervanci na svého vůdce dívají. V očích měli posvátnou úctu, jakou chová snad jedině hluboce věřící člověk ke svému božstvu. Trevorova zručnost v zacházení s mečem sice byla skutečně nadlidská a nepostrádal ani jisté charisma, ale byl skutečně hoden takového nekritického obdivu? Možná se mladí prostě nedokáží obejít bez někoho, ke komu by vzhlíželi. Potřebují velký vzor – a Trevor se na tento post celkem dobře hodil.

Zrzavá dívka se od ostatních lišila. Nehleděla na světlovlasého mladíka obdivně, nýbrž s láskou. Doopravdy jej milovala – tato skutečnost bila do očí a přímo čišela z každičkého jejího pohybu. Když však její pohled čas od času zalétl ke mně, objevovalo se v něm cosi jiného. Jako by se mi snažila nakouknout do nejtajnějších zákoutí duše, zkoumala mě a hodnotila, odhadovala mé schopnosti. Neměl jsem z toho zrovna příjemný pocit. V té dívce musela dřímat nějaká zvláštní moc.

Konečně spolu domluvili a Trevor se jal udílet rozkazy Rozervancům. Někteří okamžitě vyrazili ke středu náměstíčka a začali zpod hromad krokotských mrtvol vyprošťovat těla svých druhů. Další strhávali z oken domů zpuchřelá prkna a vyráběli z nich provizorní nosítka, na něž nakládali padlé. Několik Rozervanců probralo s pomocí kopanců a štulců omráčeného krokota v tmavomodrém taláru. Nešetrně jej postavili na nohy a pevně mu spoutali ruce připravenými řemeny. Krokot se vůbec nebránil. Po jeho dřívější důstojnosti nezůstalo ani stopy. Hleděl před sebe s tupým odevzdáním.

Zrzka opatrně zvedla ze země průsvitnou hůl. Chvíli si ji soustředěně prohlížela, otáčela ji v rukou. Potom si to namířila mým směrem. Zastavila se nějaké dva kroky přede mnou a já na sobě znovu ucítil její upřený pohled.

Špička průsvitné hole mi ukazovala přímo na hlavu.

„Mohla bys s tou věcí mířit jinam, děvče?“ požádal jsem ji.

Nereagovala. Jen se na mě dál dívala.

„Tak mohla!?“ řekl jsem již o poznání hlasitěji.

Potřásla hlavou a zamžourala, jako by se probudila z dlouhého spánku. Pak na mě vykulila smaragdová kukadla – skoro se zdálo, že mě vidí prvně.

„Prosím?“ Hlas měla příjemně zvonivý, mladý a svěží.

„Abys na mě přestala ukazovat tou holí,“ vysvětlil jsem smířlivě. „Viděl jsem ji v akci. Vím, co dovede, a nerad bych, aby náhodou spustila.“

„Ach.“ Vydechla a sklonila hůl špičkou k zemi. Nesměle se usmála. „Ve skutečnosti ti ale nic nehrozí, Lovče Vittore. Je to mocná zbraň, to ano, ale podobně jako například tvůj meč poslouchá výhradně svého majitele.“ Ukázala na spoutaného krokota.

Přikývl jsem. Tomu jsem rozuměl. Magické zbraně mají sklon upínat se na bytosti, které je vlastní. Bývají věrnější než leckterá manželka.

Hadí meč tiše zasyčel. Asi to bral jako lichotku.

„Jmenuji se Larisa,“ představila se dívka. „Mezi Rozervanci jsem něco jako poradkyně v jistých… mystických otázkách.“

Jo. A taky chrápeš s jejich vůdcem, pomyslel jsem si otráveně. Všechno mě tu začínalo štvát. Zapletl jsem se do záležitosti, o které jsem neměl ani potuchy. Hloupě a zbrkle. Přes všechny Trevorovy řeči o armádě a válce jsem se nedokázal zbavit pocitu, že jsem pouze pomohl jedné bandě přemoci druhou. „Vittor z Charónu jméno mé,“ řekl jsem s pokrčením ramen. „Ale to ty už samozřejmě víš.“

Přikývla. „Trev mi vyprávěl o tom, jak jsi mu přispěchal na pomoc. Bylo to od tebe moc statečné. Chci… Chci ti za to poděkovat.“

„Vždycky se rád chopím šance odpravit pár krokotů.“ Ještě jednou jsem pokrčil rameny. „Navíc je dost možné, že by se z toho vysekal i beze mě.“

Má ledabylá poznámka zůstala bez odezvy. „Moc jsem se o Treva a jeho lidi bála. Myslím tehdy, když dnes ráno vyrazil na území, které přednedávnem obsadili krokoti. Vzal s sebou jen hrstku věrných. Trval na tom, že to tak musí být, víš. Protože-“

„Že by za to mohl osud?“ hádal jsem znuděně.

Okamžik na mě užasle zírala. „Ano,“ vydechla. „Ale jak to můžeš…“

„Sám mi to řekl.“ Nechápal jsem, co ji na tom tolik vzalo. Doupata jsou holt divné místo a žijí v nich divní lidé. „Povídal něco o nějaké věštbě.“

„Aha…“ Trochu se uklidnila. „Abys věděl… Trev občas mluví ze spaní. A když nemůžu usnout, ležím a poslouchám, co říká. Někdy jsou to dost zvláštní věci, víš. Proroctví, která se skoro vždycky splní…“

Musela si všimnout výsměšného výrazu v mé tváři. „Nevěříš mi?“

Ušklíbl jsem se. „No, zní to sice moc hezky, ale… Já na osud nevěřím – už to dneska opakuji podruhé. A při pomyšlení, že by někdo dokázal předpovědět budoucnost, je mi do smíchu. Budoucnost poznáme jen tehdy, když ji sami prožijeme.“

„Myslíš?“ Nesouhlasně potřásla hlavou. „Tak jak mi vysvětlíš tohle? Dnes v noci pronesl Trev zřetelně tuto větu – muž přijde odnikud, postaví se zkáze. A když jsem mu o tom ráno vyprávěla, rozhodl se věštbu okamžitě vyzkoušet. Bez ohledu na to, že by v případě jejího selhání mohl zemřít. Je už takový…“

Zamračil jsem se. „Takže všichni ti mladí lidé zemřeli kvůli pitomému rádoby proroctví? Je mi z toho nanic. Kdybych se tu neobjevil-“

„Ale ty ses objevil,“ skočila mi do řeči. „A tváří v tvář ses postavil zkáze zbytku oddílu. Sice jsem s dalšími Rozervanci vyrazila po Trevových stopách, ale nikdy bych to nestihla včas. To ty jsi je zachránil. Přesně podle věštby!“

„Náhoda!“ odfrkl jsem si.

„Osud,“ řekla tiše. „Skrytá síla, která hýbe všehomírem. A mimochodem – všichni členové jeho oddílu se přihlásili dobrovolně. Dobře věděli, co riskují.“

„Už to nehodlám dál poslouchat.“ Postavil jsem se. „Vypadnu z Doupat dřív, než přijde noc. Mějte se moc krásně, veďte si tu svoji válku, umírejte si ve jménu osudu. Ale beze mě. Já tady končím.“

„Počkej.“ V jejím hlase teď bylo cosi zvláštního, teskného. Skoro jako by to řekla nechtěně, jako by se k tomu musela donutit. Zvědavost mě přiměla se otočit.

Sklopila oči. „Možná bych…“ Zajíkla se. „Možná bych pro tebe měla práci. Vy Lovci se přece necháváte najímat na práci, že ano? Dostaneš… Odměnu. Velikou odměnu.“

„O co jde?“ zeptal jsem se stručně. Zase jsem měl takový hrozně divný pocit. Nejspíš jsem se zašmodrchal do věcí, do kterých jsem se zašmodrchat neměl. Všiml jsem si ale, že Larisa řekla „měla“, nikoli „měli“. Takže to musela být práce pro ni, jen pro ni, a nikoli pro jejího miláčka Trevora a ostatní Rozervance.

„To ti teď nemohu říci…“

„Co říci?“ Trevor se k nám připlížil jako duch, znenadání se objevil za Larisou a dlaněmi jí jemně zakryl oči. Se zářivým úsměvem se k němu otočila, přitiskla se k němu a on ji objal kolem ramen.

„Jak moc velký strach jsi mi nahnal, ty rošťáku!“ odpověděla mu škádlivě. „Bála jsem se, že tě najdu v krokotském žaludku!“

Zasmál se a políbil ji na čelo. „Pro krokoty jsem příliš velké sousto, drahá. Ještě se nenašel žaludek, který by mě strávil.“

Podíval se na mě. „A co ty, Lovče Vittore? Doprovodíš nás na naši malou základnu? Připravíme ti takové pohoštění, že lepší nenajdeš ani v Raavigově chrámu.“

Šlehl jsem pohledem po Larise, ale ta se tvářila zcela neproniknutelně. S vědomím, že svého rozhodnutí budu litovat, jsem pomalu přikývl. „Takové pozvání nemohu odmítnout.“ Donutil jsem se k úsměvu. „Už teď mi kručí v břiše.“

Trevor se zasmál. „Pak tedy vyrazíme, přátelé,“ řekl hlasitě. „Připozdívá se a nás čeká dlouhá cesta.“

A tak jsme vyrazili. Kolona se vlila do ústí uličky. Vepředu kráčeli ozbrojení průzkumníci a hned potom já spolu s Trevorem a Larisou. Za našimi zády klopýtal v doprovodu dvou strážných zajatý krokot. Za ním nesli další Rozervanci nosítka s mrtvými a zadní voj tvořil hlouček ostražitě se rozhlížejících šermířů. Moji průvodci se zde dokonale vyznali, takže jsme kráčeli velmi svižně.

Zakrvácené náměstíčko se nám záhy ztratilo z očí.

 

III.

 

Uličky Doupat byly křivolaké a neskutečně špinavé. Místy jsme se museli brodit po kolena v nevábných odpadcích neurčitého stáří a původu. Jinde jsme zase byli nuceni šplhat přes hory rozbitých cihel a omítky, jež zde zůstaly po zchátralých domech, které nevydržely nápor času a uložily se k věčnému odpočinku rovnou na dlažbu.

Doupata byla místem, kde se vám všechno drolilo a rozpadalo pod rukama. Kdysi se prý jednalo o lepší čtvrť – dosud o tom svědčila četná torza soch na křižovatkách, barevné šmouhy na stěnách domů, jež bývaly ozdobnými freskami, a chřadnoucí parčíky, ze kterých zvolna mizela poslední zeleň. Na doby, kdy byla Doupata skvělým místem pro život, si už dnes žádný ze smrtelníků nevzpomínal. Nyní představovala synonymum naprosté zpustlosti a zkaženosti, byla nejodpornější částí Soutoku.

Doupata, odtržená od zbytku města širokou Dělící ulicí, se v průběhu let stala domovem nejhorší spodiny, chudáků, z nichž zmizely veškeré zbytky důstojnosti, ale kteří přesto dál lpěli na svých ubohých existencích. Živili si všelijak – někteří sbírali odpadky a za pár měďáků je odnášeli na Smetiště, další chodili po žebrotě nebo si vydělávali krádežemi v bohatších čtvrtích. Jejich skrovné zisky však nakonec stejně končily v kapsách majitelů zdejších pajzlů a bordelů. Obyvatelé Doupat netoužili po ničem jiném, než zapomenout na svou zoufalou situaci, a tak hledali útěchu v náručí pomíjivých rozkoší.

Krčmy v Doupatech postrádaly vývěsní štíty, označovaly je pouze neumělé čmáranice na dveřích. Když jsme kolem nich procházeli, cítil jsem zápach levné kořalky a zpocených špinavých těl, ze kterého se mi dělalo zle. Viděl jsem namol opilého muže, jak leží s nosem zabořeným do loužičky vlastních zvratků. Nějak postřehl, že kolem něho procházíme, zvedl hlavu a nepřítomně se na nás zašklebil. Na jeho skobovitém nose ulpělo nestrávené zrnko černé rýže, mezerou po chybějícím předním zubu mu vytékal pramínek slin.

O kus dál nabízela své služby psironka. Kývala na nás velikou šišatou hlavou a krátká chapadélka, jež u ní nahrazovala vlasy, se pomaloučku vábivě pohybovala. Zpod hadrů, do nichž se halila, prosvítala bledá pórovitá kůže. Nepromluvila – její rase zcela schází ústa – ale dotíraly na mě její myšlenky; obletovaly mě asi jako noční motýli svítící lampu. Psironi mají nemalou moc nad myslemi smrtelníků. Každý člověk zažije v životě dost věcí, na které by raději zapomněl. Psironi dokáží za drobný poplatek odsunout jednu takovou vzpomínku až do nejzapadlejšího koutu mysli a na její místo dosadit jinou: krásnou, báječnou, nepopsatelnou. Nová vzpomínka je neuvěřitelně živá a prý se zdá být skutečnější nežli skutečnost, zatímco ta původní je nezřetelná a matná – jako pouhý sen.

Jenomže to je droga, které lze snadno propadnout. Navštěvujete-li psirony příliš často, zjistíte najednou, že už žádné vlastní vzpomínky nemáte. Stáváte se vězni podivného světa – zajisté nádherného, ale zcela odtrženého od reality. Uzavřel jsem tedy svou mysl psirončinu lákání a v duchu zaslechl její zklamaný povzdech.

Z nedaleké ulice vykoukla mladičká prostitutka, mohlo jí být tak dvanáct třináct let. Jejím jediným oblečením byla krátká sukénka, drobná ňadra měla obnažená. Chvěla se zimou a pleť jí pokrývaly pupínky. Její dětskou nevinnost kazila veliká fialová modřina pod pravým okem. Kdo jí to udělal? Pasák? Některý milenec? Možná ji zbili vlastní rodiče a pak jí řekli, že dokud nevydělá nějaké peníze, musí spát na ulici. Byl to pouze můj odhad, samozřejmě. Ale celkem odpovídal poměrům v Doupatech.

Odvrátil jsem zrak od té smutné vychrtlé postavičky. Na věci, jež nemůžete změnit, je asi lepší se nedívat. Všiml jsem si skupinky mužů a žen, kteří se nedaleko od nás vsedě opírali o zeď a mlčky zírali kamsi do prázdna. Tihle již holdovali opravdovým drogám, nikoli myšlenkovým. Copak asi měli v sobě? Hašiš? Opium? Nebo snad ještě rafinovanější látku, pocházející z některého exotického světa?

To jsem nedokázal odhadnout. Já drogy nikdy nepašoval, takže se v nich nevyznám. A tak to taky zůstane. Jsem přece ten… Ano! Kladný hrdina.

„Je to moc zlé, že?“ promluvil znenadání Trevor.

Jen jsem bezmyšlenkovitě přikývl.

„Ale už brzy se to změní,“ pokračoval světlovlasý mladík. „Až zvítězíme, získají Doupata znovu svou ztracenou podobu. A obyvatelé čtvrtí za Dělící ulicí poznají, že nejsme taková lůza, za jakou nás nyní považují.“

„Myslíš, že to tady bude vypadat jinak, když vyhladíš krokoty?“ zeptal jsem se pochybovačně. „Není to spíš v lidech? V jejich myšlení?“

„Jistě,“ souhlasil. „Ale hlavními dodavateli drog jsou právě krokoti. Oni vlastní palírny, oni dělají pasáky lidským ženám. Až zmizí, celá zdejší kriminální síť se zhroutí jako domeček z karet. A lidé z Doupat se probudí k životu.“

„Jo,“ poznamenal jsem jízlivě, „a hned začnou přemítat, jak tu zhroucenou síť obnovit. Mám dojem, že jsi snílek, Trevore, bez urážky.“

Pousmál se. „To možná jsem. Možná se snažím holýma rukama pohnout s horou. Ale je lepší se o něco pokoušet, než jen tupě sedět s rukama v klíně. Podívej se na Rozervance,“ otočil se a ukázal na mladé lidi, ubírající se za námi. „Získali naději. Už nejsou součástí té špíny okolo. Jejich životy konečně dostaly smysl.“

„Zabíjení – to je mi pěkný smysl,“ neodpustil jsem si rýpnutí.

„Nic moc, že?“ Pokrčil rameny. „Ale pořád lepší, než se ráno probudit a vědět, že ti nadcházející den nepřinese nic nového, že bude stejně ohavný jako všechny předchozí. Že tě nečeká nic než shánění peněz na další dávku drogy. Že se večer zpiješ do němoty a potom padneš na hromadu hadrů, které ti slouží jako postel. Že si užiješ s lacinou děvkou, kterou už mělo tisíc chlapů před tebou, a když budeš mít štěstí, nedostaneš žádnou nemoc. To mi také nepřipadá jako velkolepý životní cíl, co říkáš, Lovče Vittore?“

„Kdo ti vůbec dal právo, abys lidem nabízel naději?“ zavrčel jsem. Na tom, co říkal, něco bylo, to ano. Ale já už jsem takový – nikomu nevěřím.

„Osud,“ zapojila se do rozhovoru Larisa. Šeptem, jak jinak.

„No jasně,“ ušklíbl jsem se na opilce, který močil u stěny polorozbořené barabizny a pobrukoval si přitom jakousi odrhovačku.

„Jsi hrozně zatvrzelý, Lovče Vittore,“ pokárala mě dívka. „A s tím, jak pořád říkáš, že na osud nevěříš, se už začínáš opakovat.“

„Já na povídačky moc nejsem,“ opáčil jsem.

Trevor Nomis se zasmál a mávl rukou, ale Larisa se zamračila. „Mýlíš se. Osud existuje. Mohu to dokázat. Tady Trev je jeho vyvoleným, jeho chráněncem…“

„Ano. A moje babička byla dvouhlavá krůta.“

„Nech to plavat, Lariso.“ Mladík jí položil dlaň na rameno. „Jeho slovy nepřesvědčíš, to přece vidíš.“

Nazlobeně ze sebe setřásla jeho ruku. „Ne! Lovče Vittore, viděl jsi někdy někoho, kdo by zacházel s mečem stejně obratně jako Trev? Myslím s obyčejným mečem, bez pomoci jakékoli magie. Že neviděl? Chceš vědět, proč v souboji s ním neměli krokoti šanci? Protože ho chránil sám osud, pomáhal mu, vedl jeho paži.“

Vychrlila to ze sebe jedním dechem, takže musela udělat pauzu a nabrat do plic trochu vzduchu. Pak pokračovala: „Přestaň se usmívat, vyslechni mě až do konce. Trev je výjimečný v tom, že se ho dotkl osud. Nevím, proč svým nástrojem učinil právě jeho, ale to není podstatné. Důležité je, že ho už od narození pověřil velkým posláním. Vyčistit Soutok od krokotů. Trev se do toho pustil, a právě proto nad ním osud drží ochrannou ruku.“

Náhle mi před očima vyvstala scéna z nedávného boje. Krokot v tmavomodrém taláru ukazuje průsvitnou holí přímo na Trevora. A neviditelná síla ho přesto míjí, ničí místo něj toho, kdo stál po jeho boku… Osud? Ne! Pitomost!

„Smrtelníků, kterým osud svěřil nějaké poslání, je málo, velmi málo,“ řekla Larisa zamyšleně. „Pouhá hrstka ve všech světech. Ale jsou nepředstavitelně mocní. Tak mocní, že se jich obávají i sami bohové.“

„Když je tedy tak mocný,“ nedalo mi, „tak proč jednoduše nenaběhne do Krokotského ghetta a nevyseká to tam?“

Všiml jsem si, že se Trevor po mé otázce pobaveně usmál, ale Larisa ji vzala smrtelně vážně. „Osud není hloupý, Lovče Vittore,“ odpověděla. „Nedokáže postavit na hlavu logiku. Kdyby Trev přišel Krokotského ghetta bez své armády, nepřežil by. Horda nepřátel by ho pravděpodobně dokázala přemoci – ačkoli by jí osud jistě házel klacky pod nohy.“

„Osud, osud, pořád samý osud!“ Potřásl jsem hlavou. „Takže podle tebe může i za ty jeho věštby? Jakože promlouvá jeho ústy?“

„Přesně tak.“

„A co já?“ zajímal jsem se. „Když jsem se jednou objevil v Trevorově proroctví, znamená to, že jsem teď zamotaný do jeho osudu? Do jeho poslání?“

Ve tváři se jí na okamžik objevil výraz naprosté odevzdanosti. Podívala se na světlovlasého mladíka a povzdechla si. „Já nevím! Kdo může znát všechny cesty osudu? Jsou tak spletité, zamotané, nepochopitelné! Já jen vím, že-“

Nedořekla. V ulici, kterou jsme právě prošli, začaly zničehonic zhasínat lampy.

V jiných světech by na tom možná nebylo nic děsivého, ale Soutok je odlišný. Zeleně svítící lampy, o něž pečuje tajuplný Lampářský řád, jsou pro život v tomto městě zcela nezbytné. Slyšel jsem nemálo děsivých příběhů o leptavé tmě, vraždící lidi, kteří zabloudili do okrajových neosvětlených částí Soutoku. Obydlené čtvrti však před ní byly obvykle v bezpečí. Lampy zhasínaly jen zřídka – a když se tak přece jen stalo, vždy se zavčas objevil některý z Lampářů, aby je dal do pořádku.

Něco podobného jsem však ještě neviděl. Jako první zablikala a zhasla lampa, věnčící kandelábr na vzdáleném konci ulice. Průsvitná koule zmatněla, zelené světlo se z ní vytratilo. Pak se totéž stalo s další lampou – o kousek blíž k nám. A potom s další. A ještě další. Nepochyboval jsem, že se odněkud musí každou chvíli vynořit Lampář, ale známou zahalenou postavu nebylo nikde vidět.

A tma se začala plazit ven. Vylézala ze stínů chátrajících domů, z rozbitých oken, zpod kanálových mříží. Vypadala jako množství tenoulinkých černých pramínků, které se ve středu ulice slévaly v mocný veletok. Tma houstla. Jak lampy jedna po druhé zhasínaly, hnala se směrem k nám a zvolna nabírala na rychlosti, až vypadala jako černá lavina. Viděl jsem muže v ošuntělém baloňáku, popíjejícího nějakých sto kroků od nás, jak zvedá hlavu od flašky a strnule civí na blížící se hrůzu. Tma se přes něj převalila a on mi zmizel z očí – slyšel jsem však jeho nepříčetný řev. Nekřičel dlouho, jen nějaké dvě tři vteřinky, ale to stačilo, aby mi po zádech přeběhl mráz.

Larisa zírala na vlnu tmy široce otevřenýma očima. Také ostatní Rozervanci vypadali jako paralyzovaní. Ani jsem se jim nedivil. Byl jsem dvakrát tak starý jako většina z nich, a přesto jsem se dosud nestal svědkem tak děsivého úkazu.

Zajatý krokot vypadal, že se na příchod tmy těší. Sledoval ji se směsicí dychtivosti a napětí v očích. Viděl jsem, že se tesáky hryže do spodního rtu; zatínal je do něj tak hluboko, až z něho začaly vytékat rudé kapičky krve.

Ledový klid však zachoval rovněž Trevor Nomis. Se slabým, jakoby trošičku pobaveným úsměvem potřásl hlavou a pak se podíval na ostatní Rozervance. „Položte nosítka!“ křikl na ně rázně. „A utíkejte!“

Trevorův hlas vlil do jeho zkoprnělých spolubojovníků novou sílu. Mladík skutečně dokázal působit na ostatní, jako kdyby vyzařoval nějakou zvláštní energii, již pak čerpali lidé okolo něj. Rozervanci pustili nosítka na zem a rozeběhli se ke křižovatce, kterou končila naše ulice. Krokot v tmavomodrém taláru byl stržen lavinou těl a musel chtě nechtě prchat se svými vězniteli. Na okamžik jsem pocítil nutkání vrhnout se za nimi, ale pak jsem zvážil své šance. Před tmou nešlo utéci, nedalo se před ní schovat. Ne když lampy, ochránkyně života, zhasínaly jedna po druhé s takovou rychlostí.

Na útěk se nedal ani Trevor. Vyděšená Larisa mu zůstala po boku a on ji vzal za ruku. Stál nehybně pod svítící lampou a hleděl na ženoucí se tmu. Nepřítomně jsem pohladil hadí meč a má drahocenná zbraň tiše zasyčela. Ne, poblíž nebyl žádný Průchod, kterým bych mohl zmizet do jiného světa. Smůla. Nikdy jsem si nepřestavoval, že zemřu takhle. Doufal jsem, že má smrt bude velkolepější a hrdinštější, že před ní stačím pronést vtipnou hlášku. Zoufale jsem se snažil nějakou vymyslet, ale jako na potvoru mě nic nenapadalo.

Tma se k nám valila za naprostého ticha. Mlčky polykala vzdálenost, která nás od ní dělila. Již zmatněla další lampa a na řadu se dostala ta, pod níž jsme stáli. Podíval jsem se na zelené světlo. Skomíralo? Měl jsem pocit, že zatím ne. Úpěnlivě jsem doufal, že nezhasne. Je to celkem hloupá situace, napadlo mě. Tři lidské životy závisí na jediné pitomé lampě. Tohle až budu jednou vyprávět vnoučatům…

Dravá tma se zastavila pouhý krok před námi. Narazila na hradbu zeleného světla. Úporně na ni tlačila, chtěla se k nám dostat, pohltit nás, pozřít. Měl jsem obavy, že se jí to už brzy povede. Naše lampa blikla, jednou, podruhé. Její záře začala neúprosně slábnout. Zatraceně! To nám přece nemůže udělat!

Podíval jsem se na Trevora a zjistil, že je až nepřirozeně klidný. Nehleděl na tmu se strachem, nýbrž vyzývavě a vzdorovitě, skoro bych řekl drze. Vůbec nevypadal jako někdo, komu zbývá jen několik vteřinek života. Takové sebevědomí bych chtěl také mít, pomyslel jsem si a připravil se na neodvratnou záhubu.

Trevor pevněji sevřel Larisinu ruku.

Pak se to stalo. Trochu se to podobalo efektům, jež doprovázely použití krokotovy hole. S realitou se opět odehrálo něco podivného. Znovu se otřásla, rozvlnila. Jako by nic kolem nás ve skutečnosti neexistovalo. Jako bychom neexistovali ani my sami. Schází mi slova, kterými bych to přesně popsal. Kdybych přirovnal svět kolem nás ke gigantickému složitému stroji, řekl bych, že se zadrhl nebo zasekl. Jako kdyby na sebe narazily dvě nesmírné protichůdné síly, z nichž ani jedna neměla dostatek moci, aby tu druhou zdolala. Přesto se spolu utkaly v šíleném zápase, jenž rozechvíval všehomír.

Vím, že asi melu hlouposti. Ale jak jsem řekl – schází mi vhodná slova.

A potom bylo vše rázem pryč. Svět kolem nás se uklidnil, vrátil se do normálu. Naše lampa se rozzářila s původní intenzitou a tma byla zahnána na ústup. Také ostatní lampy se začaly postupně probouzet k životu. Stejně rychle, jako předtím zhasínaly, se nyní rozsvěcely a tma v jejich záři tála, mizela přímo před očima. Nakonec se její žalostné zbytky skryly zpět do svých děr, aby v nich čekaly na další příležitost k útoku.

Hlasitě jsem si oddechl. Všiml jsem si, že po tělech zabitých Rozervanců nezůstalo ani stopy a stejně tak zmizel i nešťastný opilec. Neměl jsem tušení, proč jsme nedopadli stejně. Že bychom měli štěstí? Nebo za to mohl ten zpropadený osud?

„Jsou takové věci v Doupatech na denním pořádku?“ zeptal jsem se konverzačním tónem. Samotného mě překvapilo, jak moc se mi chvěje hlas.

Larisa zavrtěla hlavou. „Ještě nikdy jsem…“ špitla, ale už neměla sílu pokračovat. Jen se křečovitě držela Trevorovy ruky.

„Ať už za to mohlo cokoliv, nedokázalo nám to ublížit.“ Světlovlasý mladík chladnokrevně pokrčil rameny.

„Ale jak to? Copak jsi to věděl? Proto ses nebál?“

Krátce se zasmál. „Nevěděl. Kdyby ano, nikdy bych svým lidem nepřikázal, aby utekli a nechali tu naše padlé. Nevěděl jsem to. Ale musel jsem to zkusit.“

„Taková malá zkouška osudu,“ zahučel jsem.

„Tak něco.“

Pomalu jsme se vydali k ostatním Rozervancům, kteří čekali na křižovatce. Uvítali nás bouřlivým jásotem. Tedy, vítali Trevora, abych byl přesný. Považovali ho za svého zachránce a jejich obdiv k němu se ještě zvýšil – pokud to bylo vůbec možné. Nevěděl jsem, zda mají pravdu. Ale bylo mi jasné, že se stalo něco, čemu neumím přijít na kloub.

Spoutaný krokot se ani nepokoušel skrýt své zklamání. Počet vrásek ve tváři se mu přinejmenším zdvojnásobil. Neustále si cosi mručel pod nos ve svém ohavném jazyce.

Larisa se tiskla k Trevorovi, ale pohled měla prázdný, nepřítomný. Kde se toulaly její myšlenky, pro mě zůstávalo tajemstvím.

Zatím.

 

IV.

 

Svou „malou základnu“, jak ji nazval Trevor, měli Rozervanci ve starobylém sídle, jež nejspíš kdysi patřilo nějakému bohatému obchodníkovi. Veliká tmavá budova s mansardovou střechou stála osamoceně na temeni nevysokého pahorku – z domů, které ji dříve obklopovaly, zůstaly pouhé základy, z nichž jen tu a tam vyrůstaly pahýly zdí. Nynější obyvatelé proměnili sídlo v pevnost: obehnali ho hradbou silných dřevěných kůlů, kterou navíc zpevnili vrstvou zeminy. Na několika místech se nad opevněním zvedaly jednoduché strážní věže. Z každé z nich pozorně sledoval okolí jeden Rozervanec s připravenou kuší.

Jakmile si hlídky všimly našeho průvodu, zavolaly na své druhy za hradbou, aby otevřeli bránu. Ta mě upřímně překvapila. Byla veliká a od pohledu pevná, s masivním železným kováním. Za takovou bránu by se nemusel stydět ani leckterý hrad. Kdepak k ní asi přišla mládežnická banda z chudinské čtvrti?

Trevor si zřejmě všiml mého udiveného pohledu, protože pochopil, nad čím právě hloubám. „Divíš se, kde bereme peníze?“ zeptal se s úsměvem. „Asi tě zklamu – my tam uvnitř nepěstujeme trávu ani neprovozujeme luxusní nevěstinec. Dílem prodáváme věci, které vezmeme krokotům. A dílem… No, řekněme, že by někteří soutočtí obchodníci uvítali, kdyby krokoti zmizeli. V osvobozených Doupatech by se pro ně otevřely nové příležitosti, nové trhy. Proto nám čas od času posílají malé cinkající dárečky.“

„Bohatí sponzoři?“ zamručel jsem. „Takže nakonec je celé to vznešené poslání přece jen o penězích. Vezmete Doupata krokotům, abyste je naservírovali kupčíkům?“

„Účel světí prostředky,“ pokrčil mladík rameny. „Navíc, proč myslíš, že jim tady po našem vítězství skutečně necháme volné ruce? Život je hra, jejíž pravidla se neustále mění. Třebaže jsou dnes taková, kdo říká, že stejnými zůstanou i zítra?“

Život je hra… Okamžik jsem hleděl do Trevorových modrých očí. Vzpomněl jsem si, jak bez váhání obětoval tolik svých druhů, kteří ho zbožňovali, aby si ověřil vlastní mlhavé proroctví. Ale na druhou stranu – byl to přece právě on, kdo těm mladým lidem změnil životy, ukázal jim směr, dodal naději! Jenomže co ho k tomu vedlo? Potřeboval vojáky pro svou válku s krokoty, potravu pro mrchožrouty. Pěšáky v jeho velké hře… Pouze je využíval; třebaže si možná namlouval, že tomu tak není.

Myslím, že ti, kteří jdou za nějakým velkým cílem, se nerozhlížejí. Nemají na to čas. Kolem nich mohou umírat tisíce lidí, světy se mohou hroutit a rozpadat v prach, ale oni to nevidí. Jdou kupředu, pořád kupředu.

Trevorovo poslání – ať už ho jím pověřil osud nebo ne – bylo samozřejmě úctyhodné. Přesto jsem nevěděl, zda k mladíkovi pociťovat obdiv nebo odpor.

Prošli jsme bránou a ocitli se na rozlehlém nádvoří. Půda zde byla trochu podmáčená, pod botami mi co chvíli začvachtalo bahno. Přelétl jsem pohledem několik chlévů a stodol, z nichž se ozývalo chrochtání, bučení a kníkání. Rozervancům, kteří tu na nás čekali, dělalo společnost množství domácího zvířectva. Těžkopádné dvouhlavé krůty, štětinatá černá prasata, hopkající šupinatí kníkalové i docela obyčejné krávy, jaké žijí také na mém rodném Charónu. Nechyběly pochopitelně ani kočky, jichž je Soutok plný, a všechny při pohledu na zajatého krokota svorně syčely a prskaly.

„Netušil jsem, že máte základnu na farmě,“ poznamenal jsem.

„Jídlo je drahé a peněz nemáme ani zdaleka tolik, kolik bychom si přáli.“ Trevor pokrčil rameny. „Než abychom si potravu kupovali, raději ji sami chováme. Koneckonců, už brzy okusíš plody naší pilné práce.“

Přihlížel jsem, jak Rozervanci z pevnosti srdečně vítají navrátilce. Někteří radostně objímali své přátele nebo možná příbuzné. Byli však i tací, kteří stáli se sklopenou hlavou nebo s pevně sevřenými rty zírali před sebe. Jak jsem řekl – z původního Trevorova oddílu zůstalo naživu pouhých pět lidí. Pro asi tucet ostatních byl tento den jejich posledním. Tolik hloupých, naprosto zbytečných smrtí…

Jakási dívka si zabořila hlavu do dlaní a rozeštkala se. Mezi prsty jí prosakovaly slzy. Larisa se k ní ihned rozběhla, položila jí ruku kolem ramen a začala cosi tichým hlasem říkat. Trevor se ani nepohnul. Stěží se tím směrem podíval.

„Copak?“ rýpl jsem si. „Ty si s ní promluvit nepůjdeš?“

„Miranda je silná,“ odpověděl nepřítomně. „Dostane se z toho. Navíc je u ní Larisa. A ta umí utěšovat lépe než kdokoli jiný.“

„Miranda?“ Povytáhl jsem obočí. „Ty znáš její jméno? Jak překvapivé!“

„Musíš být pořád tak jízlivý, Lovče Vittore?“ zeptal se chladně. „Znám jména všech svých lidí. A bolí mě smrt každého z nich. Haribalda, Mirandina bratra, jsem měl rád. Je mi moc líto, že zemřel. Ale chtěl tomu tak-“

„Osud?“ skočil jsem mu do řeči.

„Přesně,“ přikývl. „A musím se ti svěřit, že tvá okázalá nevíra v něj mě už začíná pořádně štvát.“

Malé černé prase, které dosud bezcílně bloumalo po nádvoří, si to najednou přibatolilo přímo k nám. Tedy ke mně, mám-li být přesný. Nejprve do mě dloublo rypáčkem a pak se mi začalo otírat o nohavici, přičemž šťastně pochrochtávalo.

„Podívej se na to zvíře,“ ukázal Trevor na mého malého obdivovatele. „Je tak veselé a spokojené. Vůbec netuší, že se už brzy bude otáčet na rožni. Přitom právě to ho dnes čeká. Je to jeho osud. A před osudem není úniku.“

„Tak to se pleteš,“ řekl jsem a podrbal prase za uchem. Potěšeně vykviklo. „Zrovna jeho osud já dokážu změnit. Tohle prase se mi líbí. Chci, aby zůstalo naživu. Že hostovi neodmítneš splnit jedno jediné hloupé přání?“

Trevor na mě chviličku překvapeně hleděl, ale pak se na jeho rtech objevil úsměv. Přikývl: „Zařídím to. A ty,“ obrátil se ke zvířátku, „máš dnes zjevně svůj šťastný den. Stalo ses osudovým prasetem Lovce Vittora.“

Pak se otočil a zamířil ke dveřím do domu. Ještě jednou jsem podrbal prase za uchem. „Ty moje osudové prasátko,“ oslovil jsem ho něžně s úsměškem hodným pomatence.

Sele nadšeně zachrochtalo. Hadí meč zasyčel – asi žárlil.

Mé osudové prase tedy přežilo, ale spousta jiného zvířectva, které jsem minul cestou přes nádvoří, skončila v našich hladových žaludcích. Hostina se konala ve velkém sále v přízemí sídla, v záři mnoha svící, pokrývajících mramorovou podlahu desítkami tančících stínů. U dlouhého stolu se sešli snad všichni Rozervanci – vyjma těch, kteří připravovali jídlo, a hlídek na hradbách a strážních věžích. Scházel pochopitelně i zajatý krokot. Trevor ho nechal zavřít do cely v protějším křídle budovy.

Sál byl zařízen celkem vkusně: skoro jako by sem do Doupat ani nepatřil. Na tapetovaných zdech visely malby, umělecky asi nijak zvlášť hodnotné, ale rozhodně povzbuzující. Byly na nich vyobrazeny květiny a zelenající se stromy. Nejspíš měly mladým lidem ukázat, jak bude jejich čtvrť vypadat, až z ní jednoho dne zmizí krokoti. Hodovní stůl byl vyroben z kvalitního dřeva a židle okolo sice sem tam vrzaly, ale rozhodně se nechystaly rozpadnout. Viděl jsem, že je nádobí povětšinou hliněné, lžíce dřevěné a nože nápadně připomínají zbraně, které Rozervanci používali v boji, ale všechno bylo čisté a umyté – takže jsem se nemusel bát, že si zaneřádím žaludek.

Samotné jídlo bylo poctivé a výživné, přesně takové jaké mám rád. Pochopitelně zde scházely všelijaké gurmánské delikatesy: podivná jídla z jiných světů, v nichž si tolik libují dekadentní zbohatlíci z lepších čtvrtí. Mohl jsem se však těšit na rožněná černá selata, smažené plátky kníkalího masa i celý tác výborně propečených hovězích bifteků. To vše v doprovodu voňavé bramborové kaše a misek s rozmanitými saláty. Kaše i saláty byly černé, pocházely totiž ze Záměstí, kde všechny rostliny znají výhradně tuto barvu. Obyvateli nějakého jiného světa by to snad mohlo vadit, ale mně ne. Žiji v Soutoku už dostatečně dlouho na to, abych ztratil hloupé předsudky.

Ukrojil jsem si pořádný kus pečeného prasete, přidal k němu několik kníkalích plátků a hezkých pár lžic bramborové kaše. Výsledkem byla jedlá hora na mém talíři, do které jsem se chutí pustil. Ani mí spolustolovníci se nenechali dvakrát pobízet. Většina z nich prožila stejně dlouhý a těžký den jako já, a tak jsem se vůbec nedivil, že svůj hlad tiší s takovou vervou. Hodovalo se v tichosti, jen tu tam prohodil někdo nějakou bezvýznamnou poznámku. Jídla rychle ubývalo a obsluhující Rozervanci stěží stačili nosit další porce.

Venku se již úplně setmělo, nastala zlověstná soutocká noc. Úzkými okny nahlížela do sálu matná nazelenalá zář všudypřítomných lamp…

Poněkud mě zklamalo, že se na stole nevyskytoval skoro žádný alkohol. Pořád samé mošty, džusy, dokonce i obyčejná voda. Nakonec jsem se však zmocnil džbánku s černým pivem, o který nikdo nejevil zájem. Bylo sice slabounké a nepříjemně kyselé, ale na zahnání žízně stačilo. Dlouhým douškem jsem spláchl další chutné sousto.

„Na tvém místě bych to nepřeháněl, Lovče Vittore,“ poznamenal zničehonic Trevor tlumeným hlasem. Překvapeně jsem sebou trhl. Seděl jsem na čestném místě v čele stolu po mladíkově pravici. Nalevo od něj se Larisa přehrabovala vidličkou v miniaturní misce se salátem. Od roztomilé epizodky se zhasínajícími lampami skoro nepromluvila – a když, patřila její slova Mirandě, zdrcené smrtí svého bratra. Upřímně řečeno jsem čekal, že mě dívka ještě před hostinou vyhledá a poví mi něco o práci, kterou mi slibovala. Ale nic takového. Naopak jsem měl pocit, že se mi vyhýbá.

„Pročpak?“ zajímal jsem se s plnými ústy.

„Protože ti jedině prospěje, když budeš ráno fit,“ řekl s lehkým pokrčením ramen. „A stejně tak i všem Rozervancům. To proto je tady tak málo lihovin.“

Polkl jsem. „Chceš tím naznačit…“

„Přesně tak.“ Rázně přikývl. „Ráno nás čeká boj. Možná dokonce ještě v noci, ale pochybuji, že by se stačili shromáždit tak rychle.“

„Cože!?“

„No tak, Lovče Vittore,“ řekl mladík shovívavě. „Snad si nemyslíš, že by tahle hostina byla pouze na tvou počest? Chci, aby se všichni Rozervanci pořádně najedli, nabrali sílu. Obávám se, že pro mnohé z nich bude toto jejich poslední jídlo…“

Koutkem oka jsem postřehl, že Larisa zanechala mučení černého salátu a začala s napětím v očích sledovat náš rozhovor.

„Zabíjení krokotů je těžká dřina, Lovče Vittore,“ dal se Trevor do vysvětlování. Na rtech se mu usadil nepříjemný úsměv. „A zjistil jsem, že je to dřina v podstatě zbytečná. Je jich moc. Můžeme je likvidovat po stovkách, a stejně přijdou další, další a ještě další. Bylo potřeba najít jiné řešení. Podařilo se mi to.“

Strčil jsem si do úst kus masa. Vůbec mě nepřekvapilo, že mi už nechutná ani zdaleka tolik jako předtím.

„Mezi krokoty existuje něco jako vládnoucí kasta,“ pokračoval. „Magikové, mystici, čarodějové – nazývej je, jak chceš. Obyčejní krokoti je poslouchají na slovo, vzhlížejí k nim jako k božstvům. Tihle vládcové zrůd se odívají do tmavomodrých talárů a nosí diadémy z lesklých drátků… Rozumíš mi, že?“

Přikývl jsem. Scházela mi slova.

„To oni všechno řídí!“ Mladík sevřel pravici v pěst a uhodil s ní do stolu. „Kdyby nebylo jich, stalo by se z krokotů hloupé stádo, čekající na porážku! Ale jak se jim dostat na kobylku, když žijí hluboko v ghettu, chránění množstvím stráží?“

Mladík se na okamžik odmlčel. „Dlouho jsem krokotům zasazoval údery, hned tu, hned zase tam. Ničil jsem malé skupinky, chytal do pastí trestné výpravy. Doufal jsem, že se pro ně stanu skutečně velkým problémem, že se proti mně budou nuceni vypravit samotní jejich páni. Má snaha byla marná. Až do chvíle, kdy jsem s hrstkou odvážlivců pronikl za zdi ghetta a jednu z vládkyň vlastnoručně zabil. Potom se věci daly do pohybu. Dnes jsem se střetl s dalším takovým krokotem – poprvé mimo ghetto! To znamená, že se rozzlobili. A teď, když zjistí, že se mi jednoho z nich povedlo zajmout, budou vzteky přímo prskat! Něco mi říká, že podniknou velkou akci, aby ho osvobodili a přitom zlikvidovali mě a nádavkem i všechny Rozervance. Přijdou! A budou očekáváni!“

Po zádech mi přeběhl mráz. „A nenapadlo tě, že jsi možná píchl do vosího hnízda? Kdoví, co všechno se ukrývá v Krokotském ghettu? Jaké znalosti? Jaká moc?“

„Moc, která selhává, a znalosti, které jsou příliš zastaralé,“ opáčil s ledovým klidem. „Jsem si jist, že krokotské vojsko povedou členové vládnoucí kasty. Přijdou si pro smrt. A dostane se jim jí z mých rukou.“

„Zdalipak tví lidé vědí, co se proti nim žene?“

„Jen ti nejvěrnější.“ Kývl směrem k mlčící Larise. „Zbytek to zjistí, teprve až budeme v obležení. A pochopí, že existuje pouze vítězství nebo smrt.“

„Co já?“ zamumlal jsem. „Proč jsi mě sem pozval?“

Krátce se zasmál. „Fascinuje mě, jak tvrdohlavě popíráš existenci osudu, Lovče Vittore. Chci, aby ses na vlastní oči přesvědčil o opaku. Chci, abys spatřil, jak se mé předurčení naplňuje. Krom toho,“ dodal a jeho v hlase zaznělo uznání, „není na škodu mít na své straně tak zdatného šermíře, jako jsi ty.“

„Obelhal jsi mě!“ Zahrozil jsem mu vidličkou. „Nalákal jsi mě sem a ona ti pomohla!“

Larisa sklopila oči. Poplašeně, jako děcko přistižené při nějaké nezbednosti.

„Lež je silné slovo, Lovče Vittore,“ řekl Trevor nevzrušeně. „Jak jsem říkal – život je hra. A tohle považuj za obzvlášť povedený tah.“

„Mohu kdykoli odejít!“ vybuchl jsem.

„Jistěže.“ Pokrčil rameny. „Nehodlám tě tu držet násilím. Ale ty neodejdeš.“

„Že ne? A co mi v tom jako zabrání?“

Potřásl hlavou. „Nemíním to slůvko opakovat pořád dokola, Lovče Vittore.“

V tu chvíli jsem se měl nejspíš zvednout od stolu, slušně poděkovat za pohoštění a vypadnout. Měl jsem sto chutí to udělat, opravdu. A možná ne sto ale tisíc. Jenže… Něco mě tady opravdu drželo! Nedokázal jsem to pojmenovat. Byla to zvrhlá zvědavost? Nutkání odhalit, do čeho jsem se vlastně zamotal? Rozum mi našeptával, že jsem se ocitl v samém ohnisku věcí, které dalece přesahují mé chápání. Věcí, jimž nemám absolutně žádnou šanci porozumět, i kdybych se o to sebevíc snažil. Proto by bylo nejsprávnější zmizet, a to co nejdál. Jenže já rozumu naslouchám jen málokdy. Asi jsem vážně divný…

A možná mě donutil zůstat pohled na Larisu. Seděla u stolu nehybně, jen ruce se jí slabě chvěly. V očích měla bezútěšnou prázdnotu.

 

V.

 

Dveře mého podkrovního pokojíku tichoulince vrzly, přece však ne dost tiše, aby mě neprobudily z neklidného spánku, naplněného zvláštními znepokojivými sny. Odhodil jsem přikrývku a prudce se posadil na posteli. Hmátl jsem po hadím meči, odpočívajícím na nočním stolku, ale v příštím okamžiku zazněl nevzrušený tlumený sykot mé zbraně, který dával na srozuměnou, že mi momentálně žádné nebezpečí nehrozí.

Místnost, v níž jsem spal, osvětlovala pouze chladná přízračná zář barevných hvězd, nakukujících dovnitř střešním oknem. Oba noční návštěvníci v ní vypadali jako nezřetelné stíny. Přesto jsem poznal, o koho se jedná – ta útlá postava nemohla patřit nikomu jinému než Larise. Když jsem si uvědomil, kdo je můj druhý host, zakrslý a širokoplecí, ruce se mi mimoděk sevřely v pěsti.

Krokot v tmavomodrém taláru se bez cavyků uvelebil na židli vedle nočního stolku a dal si nohu přes nohu. Všiml jsem si, že není spoutaný, což mě rozčílilo ještě víc. Larisa se posadila na stoličku do šerého kouta, takže jí nebylo vidět do tváře.

„Co chcete?“ zeptal jsem se nevrle. Nemám rád, když mě někdo budí uprostřed noci. A už vůbec ne tehdy, když mě ráno očekává bitva, ve které dost možná natáhnu bačkory. To pak bývám ještě větší mrzout než obvykle.

„Mluv tišeji,“ šeptla Larisa. „Ať nevzbudíš ostatní…“

„Budu si mluvit, jak chci,“ opáčil jsem. Kupodivu skutečně ne tak nahlas. „Dokud mi nevysvětlíš, proč jsi za mnou přišla. A co tu dělá tahle zrůda.“

„Už jsem ti říkala, že bych pro tebe mohla mít práci.“ Tiše si povzdechla. „A tady Grch,“ zvedla ruku a ukázala na krokota, „ti pomůže pochopit mé motivy.“

„Nemá dřepět zamčený ve své cele?“ Líně jsem se protáhl. „Co se stalo s jeho strážnými?“

„Spí,“ vysvětlila dívka zdráhavě. „Jednoduché zaklínadlo. A účinné – když ho oběť neočekává a neví, jak se proti němu bránit. Stačí? Mohu už přejít k tomu podstatnému?“

„Aha.“ Poškrabal jsem se na hlavě. „Zajímavé. Takže jsi skutečná čarodějka, a ne jen nějaká poradkyně v mystických otázkách… Klidně mluv. Pokud ti nevadí, že tu sedím jenom v trenýrkách a že mi malinko zapáchají nohy.“

Mávla rukou. „To přežiji. Tak tedy – během svého života v Soutoku jsi jistě poznal, že naše město má určitý řád. Jsou tu Lampáři, kteří pečují o lampy, zahánějící žíravou tmu. Je zde Sedm bohů – právě sedm, ani o jednoho více nebo méně. Jsou zde ukryty zbraně, které otevírají Průchody do jiných světů, a ty poslouchají jen majitele, které si samy zvolí, a žádné jiné. Takto bych mohla pokračovat donekonečna.“

Přikývl jsem. „To nemusíš. Já to chápu. K věci.“

„Určitě sis všiml, že my lidé tvoříme v Soutoku většinu. Samozřejmě, jsou zde pajzlíci, psironi, troglodyti a řada dalších, ale nás je zkrátka nejvíc. Jsme dominantní rasa. Ptáš se proč? Odpovídám – protože tomu tak chce sám Soutok.“

„Potom má naše město pěkně úchylný vkus,“ ušklíbl jsem se.

„V tom s tebou ochotně souhlasím, člověče,“ ozval se znenadání krokot jménem Grch. „Ale je to rozhodnutí Soutoku a mně nezbývá, než ho respektovat. Nebyli jste ovšem dominantní rasou vždy. Je to už dávno, velmi dávno, ale bývaly doby, kdy jsme městu vládli my – krokoti, jak nás nazýváte…“

Podíval jsem se na něj asi jako na beznohého švába. „Co ty o tom víš, ty omyle přírody?“

Krokot odpověděl ve svém chrčivém jazyce. Sice jsem mu nerozuměl, ale nepředpokládal jsem, že vzdává hold mému smyslu pro humor. Chvíli jsme si upřeně civěli do očí a já se přistihl, že se pomalu natahuji pro hadí meč.

„Ví to,“ řekla rychle Larisa, „protože zná Soutok jako nikdo jiný – možná s výjimkou bohů. Je to velký mystik, před jehož uměním blednou nejmocnější kouzla lidských čarodějů. Patří do jádra své rasy. Vyslechni ho, prosím.“

Neochotně jsem přestal šátrat po meči a opřel si ruku o koleno. „Tak fajn. Ale doufám, že to bude stát za to.“

„Jak již bylo řečeno,“ promluvil krokot, „Soutok má vlastní pravidla. A umí se postarat o to, aby byla dodržována – mnohdy velmi nevybíravými prostředky. Dokonce i Rada se musí podřídit jeho vůli.“

„Hmm,“ zamručel jsem. Jen tak, prostě proto, abych se ozval.

„Dominantní rasy se v Soutoku střídají jedna za druhou,“ pokračoval Grch, nevšímavý ke zvukům, které jsem vydával. „Město je totiž doslova opotřebovává. Nejprve je povznese ke kulturním výšinám, ale potom, potom je nechá se zřítit do propasti naprostého barbarství. Než vymřou, stanou se z nich divoši. Tento neblahý osud potkal i nás, dříve civilizovanou rasu a nyní…“ Nedořekl, jen si celkem lidsky povzdechl.

„Rostoucím počtem lidí jsme byli zatlačeni až za zdi takzvaného Krokotského ghetta,“ mluvil dál mystik. „Samozřejmě, má rasa má stále ještě dostatek sil, ale jsou to síly pokřivené a zkažené. Již nevzbuzujeme úctu – pouze strach a odpor.“

„Jistě. Jste barbaři a poloviční zvířata,“ přitakal jsem.

„Tak.“ Ani se nesnažil protestovat. „Ale Soutok přísně dohlíží na to, abychom nezmizeli hned. Musíme upadat v zapomnění postupně, pěkně pomaloučku. No dobře, nezáleží mu na tom, když zahyne pár průměrných našinců, ti jsou pro něho bezcenní. Ne tak ale malá uzavřená skupina, do níž patřím i já.“

„Vládnoucí kasta,“ vzpomněl jsem si na Trevorova slova.

Zavrtěl hlavou. „To není přesné pojmenování. Jsme… Něco jako ochránci prastarých vědomostí našeho lidu. Zemřeme teprve tehdy, až to bude chtít Soutok. Ani o chviličku dříve. Jsme jádro zanikající rasy, jak nás pojmenovala tady Larisa. Město, ve kterém žijeme, o nás svým způsobem dbá, chrání nás.“

„Tomu nerozumím,“ zamumlal jsem spíše pro sebe.

„Ani nemusíš,“ odpověděl. „Stačí, že tomu rozumí Soutok. Když někdo z jádra rasy zemře bez jeho vědomí, začíná být velmi rozzlobený. A dělá všechno pro to, aby vraha – nebo vrahy – co nejdříve sprovodil ze svého povrchu.“

„Už rozumíš, Lovče Vittore?“ špitla Larisa ze svého kouta.

„Trevor mi vyprávěl, že se vplížil do ghetta a zabil tam nějakou krokotku,“ řekl jsem zamyšleně. „To znamená, že skutečně patřila do toho vašeho jádra…“

„Jmenovala se Kaima,“ zavrčel Grch. „Má žena.“

„A Soutok chce za to Trevora zlikvidovat!“ rozsvítilo se mi. „Proto ty zhasínající lampy. Něco takového mohlo dokázat jen samo město!“

Larisa přikývla. „Bylo toho víc. V poslední době, myslím. Hroutící se domy, otrávené šípy ze tmy, příšery v zapadlých uličkách.“

„Ale…“

„Je to tak!“ Krokot se uhodil pěstí do stehna. „Soutok Trevora Nomise nedokáže zabít. Chrání ho něco stejně mocného jako on! Osud! Mířil jsem na něho Holí konečné zhouby, nejstarší a nejsilnější zbraní mé rasy, která čerpá energii ze samotného Soutoku, ale k ničemu to nevedlo. Nastala paradoxní situace. Nic nesmí beztrestně porušovat řád Soutoku. Ale zároveň je prakticky nemožné se protivit osudu. Z nedostatku jiných výrazů bych to nazval chybou v koloběhu všehomíru. Je to zlé. Moc a moc zlé.“

„Počkej, počkej,“ zvedl jsem ruku. „Jak moc zlé?“

„Soutok se bude Trevora Nomise pokoušet zabít za každou cenu. Město postihnou katastrofy – požáry, zemětřesení, záplavy, zhasínající lampy. Může se dokonce stát, že se Soutok rozpadne a zanikne i se všemi svými obyvateli.“

„Máš pravdu. To není nic, co by stálo za oslavu.“

„Bohové v Radě si hrozící nebezpečí včas uvědomili,“ hlesla Larisa. „Ostatně, za některými útoky na Treva stáli právě oni… Ale neuspěli. Rozhodli se tedy propátrat předivo osudu, naleznout spásné vlákno, které by situaci vyřešilo. Probrat se sudbami všech smrtelníků v Soutoku je obtížné i pro bohy. Dokonce bych řekla, že je to skoro nemožné. Přesto se jim podařilo objevit mě. Zjistili, že je můj osud nějakým způsobem spojen s jeho. A tak mě vyslali sem do Doupat, abych… Abych…“

„Abys ho zabila, jak jinak,“ pokýval jsem hlavou. „Jen pro zajímavost, kterou magickou akademii vlastně studuješ?“

„Tři sovy,“ odpověděla a zdálo se, že má slzy na krajíčku.

Nedokázal jsem potlačit zachvění, hlavou se mi přehnala smršť vzpomínek. „Skutečně? Znám jednu čarodějku, která tam také…“

„Vím,“ hlesla a sklopila zrak, snad aby se vyhnula mému upřenému pohledu. Hned se však vzpamatovala a vrátila se k původnímu tématu. „Jsem jen začátečnice! Ve skutečnosti skoro nic neumím, nechtěla jsem, ale…“

„Bohům se nedá odporovat,“ řekl jsem jemně. „Grázlové zasraní… Mám ale takový pocit, že se v případě tvého osudu pěkně přepočítali, co?“

Přikývla. „Ano. Pochopila jsem to v tu samou chvíli, kdy jsem Treva spatřila. Mým osudem nebylo ho zabít. Zamilovala jsem se do něj.“

„Co on?“ Ani nevím, proč jsem se zeptal. „Taky se zamiloval?“

„Záleží na tom?“

Pokrčil jsem rameny, ale Larisa to v přítmí musela přehlédnout, protože promluvila tichým, nepatrně se chvějícím hlasem: „Má mě moc rád. Záleží mu na mně, je pozorný, starostlivý. Navíc potřebuje mé vědomosti, mé magické nadání. Ale milovat mě… On miluje jen své poslání, Lovče Vittore. Je pro něho vším a na ničem jiném mu ve skutečnosti nezáleží. Tohle jsi chtěl slyšet? Už jsi spokojený?“

Ani tentokrát jsem neodpověděl. Někdy bývají veškerá slova zbytečná.

„Od doby, kdy jsem sem přišla, nemám klid,“ řekla do vleklého ticha. „Neustále se pokouším naleznout nějaké řešení, ale nedokážu to – jenom se víc a víc utvrzuji v názoru, že žádné neexistuje. Trev je má osudová láska. Ale tím, že žije, ohrožuje Soutok i všechny jeho obyvatele. Nevím, co dělat…“

„Ale víš,“ zavrčel netrpělivě krokot. „Jen mu to pověz!“

„Možná bych-“

„Pověz mu to!“ přerušil ji panovačně. „Tobě snad nestačí, že Trevor zabil jednu z jádra mé rasy? Už to Soutok rozlítilo k nepříčetnosti. A co teprve když zlikviduje mě? Nebo další, kteří mě sem už brzy přijdou osvobodit? A oni přijdou, nemají jinou možnost – vždyť realita se může tak jako tak každou chvíli zhroutit, všem nám dochází čas! Ale ranní bitva může dopadnout jakkoliv, ani naše početní převaha se nemusí ve střetu s Trevorovým osudem ukázat jako dostatečná. Takže mu to konečně řekni!“

„Ano, řekni.“ Pro jednou jsem s ním souhlasil. „Co mám s tím vším společného já?“

Promluvila teprve po vleklé chvíli ticha. „Dnes v noci, než jsme za tebou přišli, jsem vedla tady s Grchem dlouhou debatu. Je to velký odborník na mechanismy všehomíru, vyzná se. Přesvědčil mě, že osud není tak necitelný, aby nechal Soutok zaniknout. Že nám nabízí možnost napravit chybu, která jeho přičiněním vznikla. Vzpomínáš, jak jsme mluvili o tom, že osud promlouvá Trevovými ústy? Možná nám už poskytl vodítko, návod, jak z toho všeho ven. Muž přijde odnikud, postaví se zkáze, říkal minulou noc. Měla jsem za to, že je tím myšlena zkáza Trevova oddílu, ale už od začátku ve mně hlodaly pochybnosti. Co když to je jinak? Co když se jedná o zkázu celého Soutoku? To proto jsem si tě při prvním setkání tak divně prohlížela. Proto jsem ti nabídla práci…“

Zamrazilo mě. „Vůbec se mi nelíbí, kam směřuješ.“

„Ani mně ne.“ Sklonila hlavu.

„Tady nejde o líbení nebo nelíbení,“ řekl Grch. „Shrňme to. Do Doupat tě nezavála náhoda. Vedl tě osud. Máš se postavit zkáze Soutoku. Jen tobě, tobě a nikomu jinému v tom osud nebude bránit. Zkrátka, Lovče Vittore – je třeba, abys zabil Trevora Nomise.“

Čekal jsem to, ale přesto mi jeho slova vyrazila dech. „Doufám, že to byl vtip.“

„Kéž by,“ povzdechla si Larisa.

„Uvědomuješ si vůbec, co tahle zrůda právě řekla!?“

„Naprosto.“ Stěží postřehnutelně přikývla. „Vůbec netušíš, jak je to pro mě těžké, Lovče Vittore. Ale musím se starat o obyvatele Soutoku. Jsem čarodějka, mám povinnost! Buď Trev anebo oni. Já si zvolila. I když se za to budu po zbytek života nenávidět.“

„Musela jsi zešílet!“ vybuchl jsem. „Nejsem žádný Trevorův fanoušek, nelíbí se mi, jak manipuluje s lidmi. Ale přesto – on je jedinou nadějí Doupat! Zabíjí krokoty a na tom, to mi věř, není vůbec nic špatného. Je možné…“ Náhle mě cosi napadlo. „Ano! Jak víš, že tahle zakrslá potvora mluví pravdu? Co když to jsou všechno lži? Co když tě oklamal? Pomsta je celkem pádný důvod, nemyslíš?“

„Lovče Vittore…“

Neposlouchal jsem ji. „Milý Grchu,“ obrátil jsem se ke krokotovi se zlověstným úsměvem. „Svými kecy o Soutoku, jádru rasy a osudu jsi možná dokázal přesvědčit ji. Ale mě ne. Nejsem žádný prosťáček, který by-“

Byl neskutečně rychlý. V jednu chvíli klidně seděl na své židli, ve chvíli druhé už stál přede mnou. Natáhl ke mně ruku a já nebyl schopen zareagovat, zabránit mu v tom. Dlaní se zlehka dotkl mého čela. Jeho kůže studila jako led. Zmocnila se mě závrať. Obrysy pokoje se mi před očima rozpily, pak zmizely úplně. Chtěl jsem vykřiknout, ale nedokázal jsem otevřít ústa. Byl jsem sám, dočista sám v naprosté tmě.

Po čase, který se zdál být nekonečně dlouhý, se čerň okolo mě začala trhat. Zalapal jsem po dechu a zůstal nevěřícně zírat.

Stál jsem na Velkém náměstí. Přímo přede mnou se tyčily obludné sloupy Paláce utrpení, starobylého sídla soutocké Rady. Kolem jeho kopule se stejně jako vždy míhaly různobarevné blesky. Z tmavého nebe pomrkávaly hvězdy. Zeleně zářily lampy. Uprostřed náměstí zurčela Fontána nesplněných přání. Obrázek, který jsem důvěrně znal. Vlastně… To náhlé zjištění mě šokovalo. Něco bylo jinak!

Budovy kolem náměstí se lišily od těch, kolem nichž jsem nesčetněkrát procházel. Mnohé byly postaveny ze zvláštního poloprůsvitného materiálu a z jejich šikmých střech vyrůstaly tucty věží – jako jehly z jehelníku. Zdi jiných domů pokrýval stříbřitě lesklý povlak, zvolna se přelévající sem a tam. Další zase vypadaly jako stupňovité pyramidy s množstvím okének, ze kterých se linulo nažloutlé světlo. Byla to zvláštní architektura, měla však jisté kouzlo. Jedno jsem věděl jistě. Nic z toho nepostavili lidé.

Na náměstí vládl čilý ruch a shon – stejně jako vždy. Úředníci, obchodníci, magikové i poslíčkové spěchali za svými záležitostmi, starali se o to, aby srdce města dál tepalo klidně a rovnoměrně. Jenomže to byli skoro samí krokoti! Jistě, našlo se mezi nimi také pár lidí či psironů, ale ty šlo spočítat na prstech jedné ruky.

Užasle jsem hleděl na krokotku v honosné bílé róbě s množstvím drahocenných tmarových ozdob, jak projíždí davem na hřbetě obzvlášť veliké hnusotiny, kočírované jiným krokotem – v livreji. Za ní si vykračoval úředníček v šedivém sáčku, v podpaždí nesl desky plné popsaných papírů a tvářil se náramně důležitě. Opodál se s vervou oháněl koštětem metař, dbající o to, aby na dlažbě nezůstalo ani smítko. Pod jednou z lamp spolu rozmlouvali dva kupci, tlustý a ještě tlustší. U opasků se jim houpaly nadité měšce. Jakési neposedné děcko pobíhalo po zídce kolem Fontány nesplněných přání. Jeho matka, která nedaleko tlačila kočárek, na ně cosi volala hubujícím hlasem.

Samí krokoti. Všude, kam až oko dohlédlo, zněly jejich hlasy – a já měl najednou pocit, že vůbec nejsou tak hrdelní, nýbrž docela melodické, v podstatě libozvučné.

Hleděl jsem na příslušníky té ohavné rasy, jak žijí klidným a mírumilovným životem. Pořád mi to nešlo do hlavy, nedokázal jsem se s tím srovnat. Bylo to vůbec možné? Nešlo o nějakou iluzi, o magický trik? Zhluboka jsem se nadechl. Dokonce i vzduch zde voněl trochu jinak. Tvář mi ovanul vítr. Vítr z jiné, ztracené doby…

Nevím, jak dlouho jsem na náměstí stál. Pokud se jednalo o pouhý sen, pak to byl ten nejživější, jaký se mi kdy zdál. Bylo úchvatné a zároveň děsivé pozorovat město, které jsem znal, v dobách, než se v něm změnila dominantní rasa.

A pak jsem se znovu zřítil do tmy. Když mě vyplivla, zjistil jsem, že ležím na posteli ve svém pokoji. Hekl jsem a posadil se. Připadal jsem si jako starý revmatický dědek a dost dlouho mi trvalo, než jsem se toho pocitu zbavil.

Hadí meč zasyčel – jako by mě vítal po dlouhé nepřítomnosti. V pokoji mi dělal společnost pouze on, Larisa i Grch kamsi zmizeli. A byli tu vůbec? Co když jsem si jejich návštěvu jen vysnil? Tma venku za oknem řídla, blížilo se ráno. Nevěděl jsem, co mi nadcházející den přinese, a raději jsem o tom nechtěl přemýšlet.

Jen jsem tak seděl a zíral před sebe.

 

VI.

 

Ze stavu podivné otupělosti mě probralo poplašné burácení trubky. Nepotřeboval jsem být mudrcem, abych pochopil, co to asi znamená. Spěšně jsem se oblékl, popadl hadí meč a vyrazil na chodbu. Na schodech jsem se málem srazil s několika Rozervanci, pádícími dolů do přízemí. Má zbraň nevrle zasyčela, ale já klidně dal mladým lidem přednost. Nechtěl jsem své setkání se smrtí zbytečně uspěchat.

Venku už panovalo téměř denní šero – Soutok se probouzel do rudého času. Uviděl jsem, jak se na nádvoří šikuje početný oddíl šermířů, zřejmě pro případ, že by se krokotům podařilo zničit bránu a proniknout dovnitř. Mnoho dalších Rozervanců s kušemi obsadilo strážní věže a hradební ochoz. Mezi nimi jsem objevil i Trevorovu světlou hřívu. Mladík kráčel po ochozu, rozdával poslední rady a povzbudivé úsměvy. Druhové, kolem kterých prošel, okamžitě okřívali, nabývali sebevědomí.

Po úzkých schůdcích jsem vyběhl na ochoz a poklepal Trevorovi na rameno. Nevěděl jsem, co dělat. Nevěděl jsem, co říci. Pořád jsem musel myslet na noční rozhovor, na svou neblahou roli v mladíkově osudu, kterou mi vylíčil Grch. Byl jsem zmatený, dokonale zmatený. Jaká byla pravda? Existovalo v mém postavení vůbec nějaké správné rozhodnutí? Zmítaly mnou protichůdné pocity. Váhal jsem…

„Lovče Vittore,“ řekl, aniž by se ke mně otočil. „Už jsem se bál, že prospíš bitvu.“

„Do boje chodím vždycky včas,“ zamumlal jsem.

„To jsem rád,“ opáčil. Stále se díval za hradbu. „Bojování nás tu totiž čeká spousta.“

Sledoval jsem jeho pohled a strnul. Krokoti přijali výzvu. A vzali ji smrtelně vážně. Neměl jsem ani potuchy, že jejich ghetto dokáže postavit tak početnou armádu; teprve nyní mi plně došlo, jak obrovskou moc skomírající rasa dosud má.

Krokotské vojsko – ano, opravdové vojsko, už žádná mizerně organizovaná banda! – obklopilo základnu Rozervanců neprodyšným kruhem. Užasle jsem zíral na rozbouřené moře okovaných kyjů, dvoubřitých seker, vrásčitých tváří a nepříčetných žlutých očí. Nespočetné zástupy se tísnily mezi ruinami domů, nedočkavě přešlapovaly a mně se zdálo, že se na rozkaz k útoku vyloženě těší. Několik krokotů sedělo na hřbetech prazvláštních zvířat, připomínajících přerostlé tmavomodré ropuchy s kůží posetou bradavicemi a podivnými výrůstky. Nikdy jsem taková neviděl. Zřejmě patřila do dávné minulosti Soutoku a nyní již žila pouze v neprobádaném nitru ghetta. Nad houfy se tyčil také asi tucet kreatur, jež sice vzhledem připomínaly krokoty, ale dosahovaly výšky dobrých patnácti stop. Obři cenili tesáky a rozsekávali vzduch zahnutými drápy, připomínajícími šavle. Co byli zač? Další relikty, pozůstatky jiných časů? Krokotské ghetto na nás zřejmě vyplivlo všechnu špínu, která se v něm v průběhu milénií nahromadila.

Největší obavy však ve mně budila skupinka zrůd ve splývavých různobarevných talárech a s diadémy z lesklých drátků na hlavách. Všechny držely v rukou hole – tmarové, zlaté či stříbrné. Mystici z jádra rasy mezi sebou o něčem rozmlouvali, přičemž se drželi za šiky svých podřízených, bezpečně mimo náš dosah.

Jak velkou měli nad námi převahu? Padesát ku jedné? Sto? Potřásl jsem hlavou. Záleželo na tom vůbec? Museli nás rozdrtit pouhým svým množstvím, neměli jsme proti nim žádnou šanci. Opravdu žádnou? Při pohledu na Trevorův sebevědomý úsměv jsem si tím náhle nebyl ani zdaleka jistý.

Nad budoucím bojištěm vládlo skoro naprosté ticho. Krokoti na nás hleděli očima plnýma touhy po násilí, po zabíjení. Rozervanci na ochozu i dole na nádvoří pevně svírali zbraně, pozorovali nepřátele s neochvějným odhodláním. Larisu jsem nikde neviděl, ale nepochyboval jsem, že se v pravý čas objeví.

Světlovlasý mladík mávl rukou směrem k mlčícím řadám zrůd. „To je všechno, nač se zmohli?“ poznamenal s úšklebkem. „Čekal jsem od nich víc.“

Jako kdyby tato slova vdechla do nepřátelských zástupů život. Obří kreatury zaryčely, žabí potvory zakvákaly a krokoti se hnuli kupředu. Zpočátku se k nám sunuli jen zvolna, postupně však kráčeli rychleji a rychleji až se jejich chůze změnila v běh. Byli jako přílivová vlna, valící se proti pobřeží, nezměrná, nezastavitelná.

První salva obránců zazněla, jakmile horda překročila neviditelnou hranici smrti, práh účinného dostřelu kuší. Rozervanci nepotřebovali žádný povel, zřejmě byli na obranu základny dokonale připraveni a dobře věděli, kdy začít střílet. Desítky zbraní chmurně zamručely, stříbřité šipky zamířily ke svým cílům. V hustém davu nepřátel si snad každá nalezla svou kořist. Krokoti chroptěli, s vytřeštěnýma očima padali k zemi a byli v mžiku rozdupáváni na krvavou kaši těmi, kteří běželi za nimi.

Na straně obránců pracovala i magie. Některé šipky byly opatřeny výbušnými hroty – nesmírně drahými, ale zároveň ohromně účinnými. Viděl jsem, jak jedna taková zasáhla krokotského obra mezi oči. Zaduněla exploze a jeho hlava se rozprskla jako přezrálá dýně. Po okolí se rozlétly úlomky lebky a šedavé zbytky mozku. Monstrózní tělo se zřítilo, podobné poraženému stromu, a rozmačkalo pod sebou několik menších zrůd, které nestačily včas uskočit. Zahnuté drápy chvíli drásaly půdu, pak znehybněly.

Ne že by se krokoti nechali svými ztrátami nějak rozházet. Pohrdali smrtí, nebáli se jí. Hnali se proti nám s vražednou neúprosností, klopýtali přes těla padlých, brouzdali se krví. Teprve nyní jsem si uvědomil, že nenesou žádné žebříky ani lana s háky či kotvami. Nevěděl jsem, jak míní překonat opevnění, ale obával jsem se, že jejich velitelé, meškající dosud v bezpečné vzdálenosti, mají připravený plán.

Šipky létaly dál, nyní již nikoli v salvách, nýbrž ojediněle, zabodávaly se do pokřivených těl krokotů, explodovaly v jejich řadách, šířily zmar. Nepřátelé však nezpomalili. Naopak: jezdci na bradavičnatých ropuchách zrychlili, předstihli své druhy a v čele útoku dorazili k hradbám. Netvoři se pomocí svalnatých zadních končetin odrazili od země a pak – šílenými skoky, které se vzpíraly všem mým dosavadním představám o gravitaci – v mžiku překonali opevnění. Několik jich přistálo na ochozu, většina však dopadla až za hradbou. Viděl jsem, jak se nade mnou vznáší mrtvolně bledé břicho, plné tmavých skvrnek, a zareagoval reflexívně. Bleskově jsem zvedl syčící hadí meč nad hlavu a černá čepel se snadno zabořila do masa, vyryla do něho dlouhou brázdu.

Ihned jsem uskočil stranou, aby mě neskropila sprška krve, žaludečních šťáv a vnitřních orgánů, valících se ze zející rány. Dostat po hlavě slezinou se zkrátka nespojuje s mou představou o dobrém začátku dne. Umírající ropucha žuchla na ochoz, kde se začala svíjet v předsmrtných křečích. Její jezdec sice pád přežil ve zdraví, ale nedostal čas, aby si své štěstí pořádně vychutnal. Než se vzpamatoval z otřesu, zajela mu do hrudi Trevorova čepel a poslala ho na zájezd do krokotského nebíčka.

Světlovlasý šermíř vytrhl meč z protivníkova těla a uznale pokýval hlavou. Pak se usmál a ukázal mi vztyčený palec.

Všiml jsem si, že ne všichni Rozervanci na ochozu přestáli nečekaný útok bez úhony. Bradavičnatí obojživelníci je svými skoky překvapili. Jezdci na ropuchách rozetnuli sekerami hlavy několika střelcům a po přistání na nádvoří vpadli do nic netušící formace šermířů. Obránci se ale rychle vzpamatovali. Nádvoří bylo pro ropuchy příliš těsné, než aby na něm dokázaly plně využít své mrštnosti. Rozervanci je záhy sevřeli ze všech stran, sekali po nich meči, likvidovali jednu za druhou. Na rozbahněném prostranství se rozproudila zoufalá bitva, v níž ani jedna strana neznala slitování.

Odvrátil jsem se od té krvavé scény zpět k hlavní mase nepřátel a došlo mi, že ropuší útok zřejmě sloužil především k odlákání pozornosti. Rozervanci na hradbách, zaměstnaní skákajícími obojživelníky, téměř přestali střílet a umožnili krokotským velitelům, aby se bez rizika přiblížili k základně. Zrůdy se před nimi rozestupovaly, uvolňovaly jim cestu, ale zároveň je obětavě chránily svými těly. Přilétlo sice několik osamělých šipek, ale ty dokázaly skolit jen hrstku tělesných strážců mystiků z jádra rasy.

Krokoti v talárech se zastavili několik desítek kroků od brány základny a jako na povel na ni namířili hole. Svět se zachvěl, rozvlnil se jako vodní hladina, do níž se vnořil kámen. Vzduch se mi před očima zatetelil nahromaděnou mocí. Můj žaludek se sevřel, udělalo se mi zle. Jistě, Grch dokázal se svou holí šílené věci, avšak síly, kterým poroučeli shromáždění mystikové, byly nad mé chápání. Měl jsem pocit, že i kdyby tu teď s námi byla celá Rada Soutoku, měla by se co ohánět, aby je zastavila.

Trevor se pohrdavě zasmál.

V příštím okamžiku brána zmizela. Neroztříštila se, nerozpadla. Zmizela. Prostě a jednoduše. Jako kdyby nikdy neexistovala.

A dovnitř se začali hrnout krokoti, desítky a stovky, lační zabíjení, dychtiví krve. Šermíři na nádvoří, kteří mezitím stačili téměř úplně vyhladit ropuší jezdce, se otočili, aby čelili nové hrozbě. Věděl jsem ale, že tento boj bude nad jejich síly. Byla jich pouhá hrstka, zatímco krokotů zdánlivě nevyčerpatelný příval.

Rozervanci na ochozu obrátili kuše proti nepřátelům, kteří pronikli na nádvoří, ale ti se záhy promísili s obránci, takže se přesná střelba stala riskantní, spíše nemožnou. Většina proto zahodila samostříly, tasila meče či dlouhé nože a vrhla se svým druhům dole na pomoc. Ne že by to mohlo něco změnit. Bylo to jen zoufalé gesto.

Pomalu, krok za krokem, byli Rozervanci zatlačováni ke dveřím sídla. Zahnáni do kouta bojovali nezdolně, s nevídanou zarputilostí. Ale jejich zničení bylo pouze otázkou času.

Trevor Nomis zachmuřeně pohlédl na krvavý rej na nádvoří. Co se mu asi honilo hlavou? Litoval, že kvůli jeho pýše zemřou všichni, kdo v něj věřili? Haněl osud, který ho najednou nechal na holičkách? Nejspíš nic z toho. Neznal lítost. Neznal stud. Měl jen své poslání a klidně mu dokázal obětovat všechno ostatní.

Věnoval mi dlouhý, zkoumavý pohled. „Nastal čas poslední zkoušky osudu,“ řekl po chvíli klidným hlasem. „Osudu, ve který ty nevěříš.“ A skočil z ochozu dolů, přímo mezi rozdivočelé krokoty, dotírající na zbytek jeho druhů.

To, co pak následovalo, dokážu jen stěží popsat. Lidská řeč pro to postrádá slova – a pochybuji, že by je někdy nalezla. Už když jsem ho viděl bojovat dřív, byl světlovlasý mladík nepředstavitelně rychlý. Ale to nebylo nic ve srovnání s tím, čeho jsem se stal svědkem nyní. Rychlý jako myšlenka, takový byl. Jako paprsek bílého světla. Meč v jeho ruce nešlo zahlédnout. Vidět byly jen účinky ran, které zasadil.

Krokoti se hroutili v rychlém sledu, jeden za druhým. Proseknutá hrdla, rozpolcené lebky, probodnuté hrudi, otevřená břicha. Někdy to všechno najednou. Ve světech jsem se už stal svědkem mnoha podivných věcí. Ale něco takového… Trevor byl jako ženec na pšeničném poli, stejně neúprosný jako legendární smrtka ohánějící se kosou. Kráčel davem nepřátel zcela bez námahy, jako by byl na procházce v parku. Krokoti ho nedokázali zpomalit, natožpak zastavit. Žádný z nich se ani nedostal k útoku.

Když se před Trevorem vztyčil řvoucí obr, jednoduše mu usekl nohy v kolenou a šel dál. Když se na něj vrhla jedna ze zbývajících ropuch, uťal jí ve skoku hlavu a více se o ni nestaral. Zíral jsem na něj jako v transu a po zádech mi běhal mráz. Věřte mi, byl to strašlivý pohled, a nepřeji nikomu z vás, aby někdy viděl to co já.

Bylo mi jasné, kam míří. Prošel otvorem po zmizelé bráně a kráčel dál, ven ze základny. K místu, kde na něho čekal hlouček krokotských velitelů.

Nezalekli se. Namířili na něj hole, soustředili proti němu všechnu tu strašlivou energii, jíž by snad nedokázali spoutat ani bohové. Realita přestala na okamžik existovat, otřásla se v základech, zkroutila se mi před očima. Mechanismus všehomíru, vycizelovaný, seřízený jako dokonalý hodinový strojek, se zastavil, sevřený mezi nezdolnou vůlí Soutoku a jinou mocí, ve skrytu proudící mezi světy, zvláštní mocí, které se pro nedostatek vhodných termínů říká osud. Na zlomek vteřiny jsem spatřil všehomír takový, jaký doopravdy je, oproštěný od pozlátek hmotného světa. Civěl jsem na myriády do sebe zapadajících ozubených koleček, precizně propojených, provázaných, dokonalých v každém detailu. Vše souviselo se vším, každá příčina měla jasný následek, neexistovala náhoda.

Ano, opět žvaním hlouposti. Ale bylo to zkrátka něco takového!

Jak říkám, ten výjev trval pouhou chviličku. Když se vše vrátilo do normálu, uviděl jsem Trevora, jak se živ a zdráv tyčí uprostřed hromady zkrvavených krokotských mrtvol. Stál tam a usmíval se na šokované mystiky.

A pak se pomaličku vydal jejich směrem.

– Muž přijde odnikud, postaví se zkáze.

Ta myšlenka se v mé hlavě objevila najednou, zničehonic. Nebyla má, přišla zvně. Nechápavě jsem se rozhlédl. A pak jsem je uviděl. Na dlouhém balkóně lemujícím první patro sídla se objevila Larisa a vedle ní Grch. Opírali se o vyřezávané zábradlí a hleděli přímo na mě. Vřava na nádvoří utichla, boj se zastavil, zmrzl. Díval jsem se do Larisiných uplakaných očí. A do planoucích zraků krokotského mystika.

– Naše síly se ukázaly být nedostatečné.

Grchův hlas byl v myšlenkách stejně chraplavý jako ve skutečnosti.

– Osud na Trevorovi lpí více, než jsme považovali za možné. Nedokážeme ho zabít. To můžeš pouze ty. Pouze ty, Lovče Vittore.

V ústech jsem měl najednou sucho jako na poušti. Jediný zběžný pohled na druhou stranu hradeb mi sdělil, že Trevora už od mystiků dělí jen pár kroků.

– Když je zabije, bude Soutok zničen. Rychle a nezvratně. Přestane existovat. I kdybys ty náhodou přežil, ztratíš všechny, koho máš rád.

Odmlčel se.

– A všechny, koho miluješ.

V jeho hlase zazníval triumf. Podíval jsem se na Larisu. Sklopila oči. Takže mu to řekla. Skutečně to věděla a řekla mu to. Zaplavila mě marnost, nepředstavitelná marnost. Co jsem? Co jsme my všichni? Jen hračky v rukou sil, kterým nerozumíme, kterým rozumět ani nemůžeme. Myslíme si, že o sobě rozhodujeme, ale ve skutečnosti je o nás rozhodnuto už dávno. Vše je dáno, nic nelze změnit. Člověk je ve světech pouhé nic. Vlastně ještě méně než nic. Nepovedená loutka bez vůle, bez možnosti volby.

A přece i taková loutka umí být užitečná.

„Stůj!“ Chvíli jsem se podivoval, kdo že to vykřikl, a až po chvíli mi došlo, že jsem to byl já sám. Trevor se ke mně pomalu otočil, upřel na mě studené modré oči.

„Stůj!“ zopakoval jsem, tentokrát zcela vědomě. Můj hlas se rozlétl nad ztichlým bojištěm, doprovázel ho krvežíznivý sykot hadího meče. Najednou jsem zjistil, že pádím po schůdkách, prodírám se davem zkoprnělých krokotů na nádvoří a vbíhám do otvoru po zmizelé bráně. Téměř bez dechu jsem se zastavil na volném plácku před základnou, nějakých deset kroků od Trevora. Povalovala se na něm těla zmasakrovaných zrůd, zatímco jiné, dosud žijící, tvořily jeho mlčenlivou hranici.

Naše aréna…

„No konečně,“ řekl Trevor a s úsměvem pokýval hlavou.

Zalapal jsem po dechu. „Cože? Ty jsi to věděl?“

„Vím mnoho věcí.“ Na rtech mu stále hrál shovívavý úsměv. „Tak jako já neustále pokouším osud, zkouší i osud mne. Staví mi do cesty různé překážky, které musím překonávat. Ty jsi jedna z nich – pravděpodobně ta poslední.“

„Když jsi tak chytrý,“ zavrčel jsem, „tak určitě taky víš, že cenou za úspěch tvého poslání bude zničení Soutoku.“

V očích se mu chladně zalesklo. „No a? Ty vůbec netušíš, jaké to je žít s cejchem osudu, Lovče Vittore! Myslíš si, že je to nějaký med? Ha! Spaluje tě, požírá zevnitř! Je jako rakovina duše! Udělám všechno pro to, abych se svého slavného poslání zbavil a konečně si užil trošky klidu. Vyvraždím krokoty za každou cenu. A když se kvůli tomu rozpadne Soutok… Inu, co se dá dělat, osud tomu tak zkrátka chtěl.“

„A co tvoje řeči o záchraně Doupat? O tom, že znovu získají ztracenou podobu?“

„Jaké řeči? Jen samá pravda! Až vyhraji, v Doupatech ani nikde jinde ve městě už žádní krokoti nebudou. Pravda, nebude tu ani nikdo jiný a také samotné město přestane existovat, ale to je vedlejší. Malá změna v pravidlech hry, Lovče Vittore.“

Z jeho slov mě zamrazilo. „Ale když zničíš Soutok, zničíš i sám sebe!“

„Možná,“ odpověděl s lehkým pokrčením ramen. „A možná mě osud zavane do nějakého jiného světa, najde mi jinou práci. Ať tak či tak, bude to pro mě úleva. Konečně se zbavím břemene, které mě tíží už od dětství.“

„To se ti povede jedině přes mou mrtvolu, Trevore,“ řekl jsem a udělal pomalý krok jeho směrem.

Spokojeně se usmál. „Tvůj přístup se mi konečně začíná líbit, Lovče Vittore. Žádné váhání, jen odhodlání! Už když jsem tě prvně spatřil, věděl jsem, že je nám souzeno utkat se v boji. Že jsi to jediné, co stojí mezi mnou a splněním poslání. Ale ta tvá zatracená nevíra! Trvalo ti dlouho, zbytečně dlouho, než jsi pochopil, kdo je ve skutečnosti tvým nepřítelem! Musel jsem tě k tomu dotlačit. Nemohl jsem ti jednoduše vrazit meč do zad – to by bylo proti vůli osudu. Rozhodne se tady a teď. Muž proti muži, meč proti meči.“

Odplivl jsem si. „Víš co, Trevore? Málem jsi mě dokázal přesvědčit, že to se spasením Doupat myslíš vážně. Že chceš doopravdy zlepšit život místních lidí. Nejdřív to znělo jako pohádka, ale pak jsem začal uvažovat, jestli ti třeba nekřivdím.“

„Už mi naletěli i chytřejší než jsi ty, Lovče Vittore.“

Hadí meč se v mé ruce zkroutil a zasyčel, snad mi chtěl připomenout, že to s tím povídáním zbytečně protahuji a že jsem se měl už dávno pustit do boje. „Jsi pro mě jen dalším důkazem, že čím větší má někdo moc, tím větší je to parchant. Nechtěl jsem tě zabít, ne doopravdy, ale teď to udělám s potěšením. Za to, že bezostyšně lžeš lidem, kteří ti věří, kteří tě milují. Za to, že myslíš jen sám na sebe. Za to, že jsi prázdný a bez citů. Klidně mi můžeš tvrdit, že tě zkazilo tvé poslání, ale já vím, že tak to není. Díky němu jen všechno špatné, co už v tobě bylo, vybujelo, zmnohonásobilo své síly.“

„Už jsi skončil s moralizováním?“ zajímal se jízlivě. „Už tě smím zabít? Nejdřív tebe a potom je?“ Mávl rukou směrem ke krokotským mystikům, čekajícím na ortel nehybně, jako nějaké kamenné modly. „Moralizování je pro slabé, Lovče Vittore. Silní neberou ohledy, stejně si dělají, co se jim zlíbí… Víš, vlastně jsme oba poznamenáni osudem. Každý z nás jinak, ale princip je celkem podobný. Jen si to přiznej. Nejvíc ze všeho tě žere, že nejsi žádné neviňátko, ale v podstatě stejný hajzl jako já.“

„Stejný ne.“ Zvolna jsem zavrtěl hlavou. „Tobě je všechno jedno, kdežto mně záleží alespoň na něčem.“

„V tom je tvá slabina,“ řekl a vyrazil vpřed.

„Nebo výhoda.“

Dodnes netuším, jak se mi podařilo přežít jeho první útok, vedený s nadlidskou silou a rychlostí. Odrazil jsem jeho čepel, a když se ihned vrátila, uskočil jsem dozadu, takže se mi hrot meče jen zlehka otřel o špičku nosu. Slízl jsem kapičku krve, která mi stekla na rty, a začal se bránit úderům, kterými mě můj protivník zahrnul. Hadí meč povzbudivě syčel a vedl mou ruku. Vykrýval jsem ránu za ránou – každá další byla nebezpečnější než předchozí – a krůček po krůčku ustupoval k základně. Trevorovo šermířské umění mi nahánělo větší hrůzu než stovka rozzuřených démonů. Věděl jsem, že žiji jen díky své magické zbrani, jinak bych musel být mrtvý už alespoň tucetkrát.

Nebo v tom bylo ještě něco jiného? Vzduch kolem nás se chvěl, tetelil se jakoby horkem. Polorozbořené budovy, hradby i krokoti – to vše průsvitnělo, stávalo se přízračným, neuchopitelným. Můj soupeř však oslnivě zářil bílým světlem a při letmém pohledu na svou ruku jsem zjistil, že stejná zář prýští i ze mě. Byli jsme jedinými dvěma hmotnými bytostmi vprostřed oceánu neskutečna, v nějž se změnil svět.

Trevor se bil výtečně, ale přesto jsem měl pocit, že není stejně neporazitelný jako před chvílí, kdy se bez obtíží prosekával krokotským davem. Chránila mě snad nějaká neviditelná moc, která mátla a zpomalovala jeho čepel?

Tetelení vzduchu nabralo na intenzitě. Z okolí zbylo pouhé mlhavé cosi, zůstali jsme jen my, my a různobarevné hvězdy na černé obloze. Některé se nyní sloupávaly a zvolna se snášely k nám – asi jako podzimní listí ve šťastnějších světech. Po dopadu na zem se měnily v obláčky duhového dýmu. Vyhýbali jsme se jim, tančili mezi nimi podivný tanec.

Byl jsem jako v transu. Věděl jsem, že i kdybych zavřel oči, nic by se nezměnilo a já bych bojoval se stejnou jistotou jako doposud. Dosáhl jsem nové úrovně vnímání, kde na smyslech nezáleželo – alespoň ne na těch pěti základních, jež známe.

Zaútočil jsem. Trevor se nekryl, asi vůbec nepočítal s tím, že bych ho mohl ohrozit. Má čepel mu přejela po pravém předloktí. Vytryskla krev – pro mé oči jen zářící šmouha. Překvapeně couvl, ale hned si přehodil meč do druhé ruky. Nyní se ke mně přibližoval obezřetněji, ale celá jeho postava plála bílým hněvem.

Déšť padajících hvězd zhoustl, vyhýbat se jim bylo čím dál obtížnější.

Najednou jsem pochopil, že nemám šanci. Předtím mě podceňoval, snad si se mnou i pohrával. Teď, poté, co jsem ho zranil, se rozhodl střetnutí rázně ukončit. Nevěděl jsem, jak na něj vyzrát. Vypadalo to, že má souboj propočítaný alespoň na pět ran dopředu. Zkusil jsem převzít iniciativu, přejít do útoku, ale docílil jsem jen několika škrábanců na vlastních pažích a hrudi. Rány to nebyly hluboké – alespoň nakolik jsem to v té rychlosti dokázal posoudit – ale pálily jako ďas a každá mi ubrala trochu síly.

Znovu jsem ustupoval. Kolem mě byly jen mrtvé stíny, přede mnou nepřemožitelný soupeř. Dokonce i sykot hadího meče teď zněl slabě a odevzdaně. Niť mého osudu – pokud jsem nějaký měl – teď musela být natažená jako struna: jen jen prasknout. Další Trevorovo seknutí jsem odrazil s vypětím všech sil a již jsem nedokázal nastavit čepel do cesty dalšímu výpadu. Bezmocně jsem sledoval, jak se ke mně jeho zbraň přibližuje. Naplnila mě zvláštní lhostejnost, jaká se dostavuje jedině v okamžik předcházející smrti.

Před očima se mi zamíhaly výjevy, jeden za druhým, v rychlém sledu. Tváře těch, které jsem znal, živých i dávno zemřelých, se na mě káravě mračily a vzápětí mizely, aby uvolnily místo dalším. A na pozadí se střídaly světy, jež jsem navštívil – krajiny bizarní, groteskní, šílené i ty docela obyčejné.

Vtom mi do předsmrtného snění vpadlo čísi hlasité zakvičení. Postřehl jsem, jak do Trevorových nohou narazil jakýsi neurčitý stín. Mladík na okamžik ztratil rovnováhu, přerušil útok. Sebral jsem poslední zbyteček sil a bodl ho do hrudi. Hrot hadího meče mu se spokojeným sykotem vnikl do těla. Trevor sebou škubl, hlasitě vydechl. Pak upustil meč a pomalu, jakoby neochotně, klesl na kolena.

Měl jsem pocit, že se ozvalo hlasité prasknutí, ale dost možná zaznělo pouze v mé hlavě. Nezachvěl se jen tento svět, otřásl se celý všehomír – alespoň mi to tak připadlo. Jako by se v jeho nesmírné struktuře objevila trhlina.

Hvězdy přestaly padat. Svět kolem nás nabyl reálných obrysů. Stál jsem v místech, kde bývala brána základny Rozervanců. Opodál jsem zahlédl skupinku krokotských mystiků. V jejich obličejích nebyla radost, spokojenost ani úleva. Tvářili se naprosto neproniknutelně, jejich pocity zůstávaly skryté. Mlčeli také jejich méně kultivovaní soukmenovci, tísnící se na nádvoří i na prostranství kolem opevnění.

Podíval jsem se na mladíka. Z úst mu vytékal pramínek krve, oči mu již stačila zastřít přicházející smrt. „Už věříš… v osud?“ zašeptal a na cosi ukázal chvějící se rukou.

Kousek od nás nesměle přešlapovalo malé černé sele, kterému jsem předchozího dne zachránil život. Muselo během boje uprchnout z chlívku a vyplašené celou tou vřavou se nešikovně připlést Trevorovi pod nohy. Věnovalo mi vědoucný pohled drobných oček a láskyplně zachrochtalo.

„Věříš…“ zopakoval mladík stěží slyšitelně.

Naklonil jsem se k umírajícímu. „Budu o tom přemýšlet.“ A s těmito slovy jsem mu vyrval meč z těla. Krev, dosud zadržovaná, nyní vytryskla mocným proudem. Mladík se svezl na bok a zůstal ležet v tmavorudém jezírku.

Já se posadil vedle něj. Bylo mi jedno, že jsem obklopen celou hordou krokotů. Když si na mě něco zkusí, poznají, jak chutná hadí meč. Jestli věřím v osud… Podrbal jsem prasátko, které se ke mně přiblížilo a dloublo do mě rypáčkem. Jak mám vědět, v co věřit? Jistě, byl jsem svědkem mnoha divných jevů, ale těch je přece v Soutoku plno! Stal jsem se aktérem nepochopitelného představení. Zničil jsem jedno zlo a tím pomohl dalšímu, ale smysl toho všeho, odpověď na záludnou otázku ‚proč‘, mi stále unikal.

Někomu může záchrana Soutoku připadat jako skvělá věc, ale když jsem tak seděl na zakrvácené zemi, necítil jsem se ani trochu báječně. Věděl jsem, že se něco stalo. Že ve mně došlo ke změně, zdánlivě nepatrné, stěží postřehnutelné, ale ve skutečnosti zásadní. Změnil jsem se já? Nebo svět kolem mě? Zhluboka jsem se nadechl omamného vzduchu Doupat, ale nebyl jsem schopen určit, zda chutná stejně jako předtím.

Zvedl jsem hlavu a všiml si, že krokoti odcházejí. Šouravým krokem mířili pryč od nyní již bývalé základny Rozervanců, postupně mizeli mezi rozpadávajícími se domy. Ti, kteří museli opustit nádvoří otvorem po bráně, se mi vyhýbali velikým obloukem. Žádný se na mě nepodíval, všichni snaživě civěli do země.

Jako poslední kráčel Grch, držící v ruce svou průsvitnou hůl. Ani jemu jsem nestál za pohled. Náhle mě přepadla hrozná touha promluvit, říct něco, cokoli, a to pokud možno hodně jízlivého. „Kampak?“ zeptal jsem se. „Pálit chlast, vyrábět drogy, drezírovat šlapky?“

Nezrychlil. Ani však nezpomalil. Jednoduše mě ignoroval.

„Tak mluv se mnou, zatraceně!“ křikl jsem na něj a hadí meč mě podpořil nadmíru výhružným sykotem.

Trhl sebou. Otočil ke mně hlavu a já ke svému překvapení zahlédl v jeho žlutých očích strach. „Snad,“ řekl po chvilce chvějícím se hlasem, „by bylo lepší, kdyby Soutok zanikl.“

„Cože!?“

„Jedna hrozba byla zničena, ale místo ní povstala nová, daleko větší.“ Zamumlal. „Kéž by Soutok zanikl! Protože bys spolu s ním zanikl i ty!“ Pak si odplivl a přidal do kroku, aby dohonil své vzdalující se druhy.

Nechápal jsem, o čem to mluví. Do seznamu věcí, kterým jsem absolutně nerozuměl, přibyla ještě jedna položka.

Sledoval jsem, jak Larisa pokleká před mrtvým Trevorem a klade si jeho hlavu do klína. Prsty mu jemně přejela po světlých vlasech. V jejích očích se zaleskly slzy, jedna jí dokonce osamoceně sklouzla po tváři. Nedaleko od nás se tísnil nepočetný hlouček přeživších Rozervanců. Cosi si mezi sebou šeptali a ukazovali na mě. Zajímalo mě, jestli tomu, co se právě odehrálo, rozuměli stejně mizerně jako já.

„O čem to blábolil?“ obrátil jsem se na dívku, která snad mohla jako jediná vnést trochu světla do nepochopitelných událostí.

Potřásla hlavou. Když po chvilce promluvila, byl její hlas chladný a vzdálený. „Mysleli jsme si, že si tě osud vyvolil, abys zabil Treva.“ Zamhouřila oči. „Mysleli jsme si, že tě využívá k tomu, aby napravil chybu, jež kvůli němu vznikla.“

„A ne snad?“

„Ne,“ řekla s povzdechem. „Když jsi… když jsi zabil Treva, stalo se něco hrozného. Zdá se, že i tebe – podobně jako Treva – již od dětství poznamenal osud, jen mnohem nenápadněji. Určitě ti trochu pomáhal, snad tě i ochraňoval, ale ve skutečnosti pouze dřímal, čekal na impuls, který plně probudí jeho potenciál. A k tomu došlo v okamžiku, kdy jsi probodl Treva. Část jeho sudby musela nějakým způsobem aktivovat tvou.“

„Takže to teď budu mít taky nějaké velké poslání a všechny ty pitomosti okolo?“ Pokusil jsem se zašklebit, ale zdařilo se mi jen takové strojené pousmání. „Nevím, že bych získal nějaké poslání. A ani se necítím silný – spíš k smrti utahaný.“

„Všechno přijde.“ Zasmušilost v jejím hlase byla nakažlivá. „Možná zítra, možná za několik let. Ale přijde. A poslání, k jehož splnění budeš tlačen, Lovče Vittore, bude velké, obrovské. To Trevovo bude v porovnání s ním vypadat jako dětská hra.“

„Jak moc…“ Rozpačitě jsem podrbal své prasátko a pak se kousl do rtu. „Jak moc velké?“

Larisa ještě jednou pohladila svou mrtvou lásku a pak se mi upřeně zadívala do očí. Z jejího pohledu mě zamrazilo. Jestliže jsem měl předtím nějaké pochybnosti, nyní jsem jí byl nucen uvěřit na slovo. „Tak velké, Lovče Vittore,“ řekla zastřeně, „že by jeho splnění mohlo roztříštit všehomír.“

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Legie

Zpět na přehled povídek