Konstantin Šindelář: Oheň a krev

I.

 

Svistot šípu, který mu proletěl těsně kolem ucha, donutil Gautiera zastavit koně. Vší silou přitáhl otěže, zkrotil zvíře, rozdivočelé po dlouhé honičce, a přiměl ho, aby se otočilo směrem k pronásledovatelům. Zamračil se a plynulým pohybem tasil meč. Už utíkal příliš dlouho. Nyní to skončí – ať tak či onak.

Mračno prachu, zvířeného kopyty rytířova koně, se začínalo pomalu rozptylovat. Drobounká rezavá zrníčka se usazovala na Gautierových zpocených vlasech, na potrhaném varkoči, který měl navlečený přes kroužkovou košili, i na světlé srsti jeho hřebce. Horko bylo nesnesitelné, šílené slunce mučilo vyprahlou zem a lačně sálo život z těl živých tvorů, kteří byli natolik pošetilí, že zavítali do jeho strašlivého panství. Vzduch v soutěsce, jež snad kdysi bývala říčním korytem, se tetelil žárem a zvětralé skalní útesy, tvořící jeho stěny, neskýtaly ani ten sebenepatrnější kousek stínu.

Prvního z lupičů, toho, který po něm před chvílí vystřelil, spatřil rytíř hned jak oblako prachu trochu prořídlo. Nebyl od něj dál než padesát kroků a blížil se k němu s pronikavým jekotem. V toulci, který mu vykukoval nad levým ramenem, již nomádovi nezbývaly žádné šípy, odhodil tedy nepotřebný luk a tasil zahnutou šavli. Jak se k němu jezdec hnal, všiml si Gautier, že jeho kůň již mele z posledního – u huby měl pěnu a běžel nejistě, jako by se měl každou chvíli svalit vyčerpáním. Ne tak kočovník. S otevřenými ústy, plnými zkažených zubů, hustým tmavým vousem, snědou pletí a ohněm v očích vypadal jako samotný Satan.

Rytíř nemínil čekat, až ho dostihne. Pobídl svého koně a ten poslušně vyrazil v ústrety pouštnímu lupiči. Jako by snad předtím vůbec nemusel dlouhé hodiny uhánět pod nemilosrdným jižním sluncem! Nomád na okamžik zmlkl, překvapilo ho, že se z dosavadního lovce najednou změnil v kořist. Pak však zařval ještě pronikavěji než dosud a divoce zamával šavlí nad hlavou. Boj!

Bylo to střetnutí dvou různých světů. Orientální oheň kočovníkův narazil na chladnou rozvahu francouzského rytíře. Gautier nekřičel, nedovolával se krále ani Boha. Věděl, že mu v tuto chvíli žádný z nich nepomůže. Zachránit se mohl jedině sám – soustředil se tedy na svého protivníka a snažil se odhadnout jeho úmysly.

Nomádova šavle se mihla vzduchem. Byla rychlá jako hadí jazyk, jako blesk! Zasvištěla a... Do cesty se jí postavil francouzský meč! Oba jezdci se míjeli v těsné blízkosti a Gautier spojil silu svých paží i pádícího koně, aby z obrany přešel rovnou do útoku. Srazil kočovníkovu lehčí zbraň stranou a nasměroval vlastní čepel na protivníkův krk. Na chviličku, na prchavý okamžik zahlédl rytíř v nomádových očích záblesk nevěřícné hrůzy. O střípek času poté, co si muž uvědomil, že zemře, se mu Gautierův meč ponořil do hrdla. Seknutí přece jen postrádalo dostatečnou razanci, aby nepřítele připravilo o hlavu, a tak se čepel zarazila o páteř. To však stačilo více než bohatě. Krev se proudem vyvalila ze zející rány a muž se bez hlesu svezl ze sedla jako pytel obroku.

Rytíř mu již nevěnoval pozornost. V tu chvíli se totiž zpoza ohybu rokle vyřítili další pronásledovatelé. Gautier počítal, věděl, že jeho život závisí na množství protivníků. Jeden. A druhý. A třetí. A... A nikdo další. Tři jezdci, jen tři jezdci z celé hordy vydrželi smrtící honičku poté, co se Gautierovi jako jedinému z malé skupinky rytířů podařilo vyklouznout z pasti, kterou jim lupiči nastražili na cestě z Askalonu. Proč ho pronásledují s takovou vytrvalostí? zeptal se sám sebe a hned si na otázku odpověděl. Jeho skvělý kůň, jeho brnění, jeho meč – to všechno se dá výhodně zpeněžit. A také on sám, padne-li jim do rukou živý. Na některém z četných trhů s otroky...

Tři? Jen tři? To přece zvládneš, Gautiere! Pokud jim ovšem nezbyly ještě nějaké šípy a že jich po něm během pronásledování vystříleli požehnaně. Jestli ano, složí ho snadno na dálku jako nějakého králíka.

Zdálo se, že lupiči váhají. Všimli si mrtvoly svého druha pod kopyty Gautierova koně i krve, odkapávající z čepele rytířova meče. Zarazili svá zvířata kousek od kořisti a jali se mezi sebou rozmlouvat svým překotným jazykem. Rytíř byl příliš daleko na to, aby jejich slovům porozuměl. Pochopil však jedno. Že musí jednat. Z toulce jednoho z nomádů vyčnívala zlověstně černá opeření několika šípů...

Gautier vyrazil kupředu. Horko leželo na údolí jako nějaké závaží, pod jehož tíhou praskala půda a drolily se skály. Ve vzduchu vířil všudypřítomný prach, cpal se do nosu, do úst, do uší, prostě všude. Slaný pot štípal rytíře v očích, stékal po tvářích a dál dolů po krku, jedna velká kapka mu zůstala nerozhodně viset ze špičky nosu. Prach, horko a pot! Jen tohle a pak taky spousta nepřátel, připravených člověku kdykoli podříznout krk. Prokletá země!

Lupiči zmlkli při pohledu na mohutného rytíře, valícího se v sedle velkého koně přímo proti nim. Na okamžik Gautier zadoufal, že otočí svá zvířata a zmizí, ale to své nepřátele hrubě podcenil. Dva z nich mu vyjeli vstříc, zatímco poslední – jediný zbylý lučištník – zůstal vzadu a připravoval se ke střelbě. Rychle! Pouze rychlost tě teď dokáže spasit, blesklo rytíři hlavou.

Dvojice jezdců nespěchala, aby se ke Gautierovi přiblížila, počítala s tím, že se o něj záhy postará šíp. O to více však kočovníky překvapila neuvěřitelná rychlost, s jakou dokázal rytířův kůň překonat vzdálenost, která je od sebe dělila. Jako pouštní vítr-chamsín se bílý hřebec přihnal k prvnímu z nepřátel a hrot meče zajel šokovanému nomádovi mezi žebry rovnou do srdce. Ještě než stačila mrtvola spadnou z hřbetu koně, byl už rytíř u druhého lupiče. Vědom si šípu, který na něj mířil, zvolil Gautier jinou taktiku. Když jeho soupeř pozvedl šavli v neumělém pokusu o obranu, sekl jej mečem do nataženého předloktí a donutil upustit zbraň. V mžiku byl vedle lupiče a pevně ho chytil pod krkem.

Povedlo se mu to jen díky dokonalé poslušnosti jeho koně. Právě v okamžiku, kdy zadrnčela tětiva, skryl se za tělem nepřítele jako za podivným štítem z masa a kostí. Na tak malou vzdálenost projel šíp lehce nomádovou hrudí. Železný hrot se mu dokonce vynořil ze zad a s cinknutím narazil do rytířovy kroužkové košile. Síla šípu však byla tatam a Gautier nepocítil zásah silněji, než kdyby ho někdo prstem dloubl do prsou.

Rytíř pustil svůj nyní již mrtvý štít, z jehož úst stékal pramínek krve, a vyrazil proti poslednímu nepříteli. Dělilo ho od něj jen pár kroků, ale zbylý nomád byl hodně rychlý a stačil do tětivy vložit poslední šíp. Gautier si všiml, že je to mladíček s řídkým vousem, vychrtlý a kostnatý. Zabije ho snad takový cucák? Rytíř se zadíval soupeři do očí, snažil se ho svým ledovým pohledem vyvést z rovnováhy. Zároveň se k němu zvolna blížil. Dělilo ho od něj jen patnáct kroků. Čtrnáct. Třináct. Dvanáct...

„Zabiju tě!“ vyjekl mladý lupič. Copak, copak, ty hloupé štěně? Na dvanáct kroků se trefí snad každý, kdo má alespoň trochu chladnou hlavu. Ale tobě v ní, jak se zdá, běsní pouštní bouře. Bojíš se mě? Bojíš se krve na mém meči? Smrti v mých očích?

„Zkus to,“ vyzval ho rytíř tiše. Plynnou arabštinou.

Mladíkova ruka, v níž držel tětivu, sebou cukla maličko dozadu. V tu samou chvíli strhl rytíř svého hřebce prudce stranou. Šíp vyletěl, nezabodl se však do Gautierova těla. Jen mu přejel po levé tváři a zanechal za sebou mělký šrám. Štěně! Hlupáku! Když si sebou nejsi jistý, máš mířit na trup, ne na hlavu!

Lupič vykřikl hrůzou z následků svého selhání, ale rytíř mu na strach neposkytl příliš mnoho času. Dojel až k němu a hlavicí meče mu zasadil drtivou ránu do obličeje. Mladík se v bezvědomí poroučel ze sedla a Gautier si mohl konečně dovolit setřít z čela pot. Znovu jsi unikl smrti, řekl sám sobě. Jsi na sebe hrdý?

Horko nepolevovalo, rytíři se zdálo, že se kolem něj stěny mrtvé soutěsky svírají stále víc a víc. Až nyní, po skončení boje, si uvědomil, jak moc je unavený. A také jakou má žízeň. Takovou žízeň, že by dokázal vypít celé jezero. Nebo možná dvě. Jeho měch však byl prázdný, a tak seskočil ze sedla a popadl za uzdu mladíkova koně. Pohlazením a několika vlídnými slovy uklidnil plašící se zvíře a pak nahlédl do jeho sedlových vaků. Byly skoro prázdné, až na půlku ztvrdlé placky, křesadlo a váček s několika stříbrnými mincemi. Lupiči asi nezažívali zrovna úspěšné období. Ani v mladíkově měchu nezbývala jediná kapka vody a na shánění zbylých koní, které Gautier připravil o pány, již bylo pozdě. Utekli soutěskou zpátky po svých vlastních stopách.

Rytíř potichu zaklel. Nacházel se uprostřed nejzapadlejšího ze všech krajů, neměl vodu a v návratu mu bránila tlupa nomádů, mezi nimiž měl nyní jistě nemálo krevních mstitelů. Ne, připojit se k výpravě císaře Fridricha do Jeruzaléma mu asi není souzeno. Než spatří Boží hrob, ještě to nejspíš nějakou chvíli potrvá.

Něco se jemně dotklo jeho ramena. To se věrný hřebec dožadoval pozornosti svého pána, šťouchal do něj hlavou a sledoval jej velkýma moudrýma očima. Rytíř jej přátelsky poplácal po šíji. „Nemám pro tebe vodu, Blesku,“ řekl mu. „Ani kapičku, kamaráde. Asi to bez ní budeme muset nějakou dobu vydržet.“

Mladý lupič, ležící dosud nehybně na zemi, se začal probírat. Zasténal a chytil se rukou za bolavou tvář. Rytíř k němu přistoupil a dotkl se jeho krku špičkou meče. Bylo to sice poněkud teatrální gesto, leč poměrně účinné.

„Vyznáš se v tomhle Bohem zapomenutém kraji, chlapče?“ zeptal se svého zajatce.

Mladíkovy oči se vzpurně zaleskly. Zarputile mlčel, neodpovídal.

„Jestli ne, tak mi nejsi k ničemu. Mohu tě tedy klidně...“ Rytíř přitlačil, špička meče udělala na lupičově krku drobný důlek.

„Ne...“ zasípal mladík. V hlase měl strach.

„Vypadá to, že tě budu potřebovat za průvodce. Voda se nám bude koneckonců hodit oběma, nemyslíš?“

„Nenávidím tě!“ vysoukal ze sebe nomád.

„Mám to brát jako souhlas?“

„Jsem Umar, syn Šakíba ben Malika. Můj otec vládne poušti a zkřivíš-li mi jen vlásek na hlavě, budeš si přát, aby ses nenarodil, ďaure!“ Řekl to hodně panovačně, výsledný dojem však poněkud kazila ruka, kterou si během proslovu hladil oteklou tvář.

„Když mi nepomůžeš,“ zamračil se Gautier, „tak ti nezkřivím jen vlásek – zkřivím ti krk. A hněvu tvého otce se nebojím. Je teď daleko od nás. Jsme tu jen my dva a špička mého meče na tvém hrdle. Tak povedeš mě nebo ne?“

Mladíkovy oči metaly blesky, přesto však přikývl. Aby ne, když měl před očima čepel meče, na níž ještě nestačila zaschnout krev jeho druhů.

„Dovedeš mě k vodě, někam mimo dosah tvých soukmenovců,“ řekl rytíř. „Když to uděláš, propustím tě na svobodu. Máš mé slovo, ty synu vládce pouště.“

„Dobře,“ vydralo se zpoza mladíkových zatnutých zubů.

Meč se odtáhl od nomádova krku a schoval se v pochvě u rytířova pasu. „Jak daleko je nejbližší bezpečná studna, chlapče?“

„Šest hodin jízdy,“ odpověděl neochotně zajatec, zatímco se potácivě zvedal na nohy.

„Tak daleko?“ podivil se Gautier a zpytavě se zahleděl do mladíkových tmavých očí. „Nelžeš mi náhodou, chlapče?“

„Nikdy nelžu,“ řekl Umar vztekle. „Říkal jsi, že chceš bezpečnou studnu. Ta je opravdu tak daleko. Ale...“

„Ale co?“ Rytíř se podivil, když mladík najednou váhavě uhnul pohledem. Měl snad strach? Že by šlo o nějakou pověru? „Mluv!“

„Ještě tu je...“ Zajatec se zhluboka nadechl. „Ještě tu je jedno místo, daleko blíž, mohli bychom tam dorazit před setměním. Studna je uprostřed rozvalin města, velmi velmi starého... Bir Ífrit jí říkáme. Ale chodíme tam jen zřídka a nikdy za tmy. Je to zlé místo...“

„Bir Ífrit?“ zasmál se Gautier. „Ďáblova studnice? Tak to je opravdu příhodné místo pro nevěřícího jako jsem já! Pojedeme právě tam a ne jinam, chlapče.“

Mladík cosi zamumlal pod nos a odplivl si.

„Nebo snad máš něco proti tomu?“ Rytíř významně položil ruku na jílec meče.

„Pojedeme k Bir Ífrit,“ řekl Umar, ale bez jakéhokoli nadšení či ochoty.

„Výborně, synu pouště,“ usmál se Gautier a zamířil ke svému koni.

Rytíř sice mluvil arabsky jako málokterý Francouz, dosud však nepronikl do všech tajů tohoto starobylého jazyka. Jsou slova, jež mají několik významů, a název Bir Ífrit bylo možné přeložit dvěma způsoby. Kdyby Gautier věděl, co znamená ve skutečnosti, nejspíš by se do prokletého města nikdy nevydal. A už vůbec ne s úsměvem.

 

II.

 

Gautier znal pověsti o ztracených polorozpadlých městech, skrývajících se v hlubinách arabských pouští. Věděl o tajemstvími opředené Petře, vytesané do skály před mnoha staletími. Slyšel však vyprávět i o jiných městech v nitru vyprahlé pustiny, městech daleko starších a zlověstnějších. Rytíř věděl, že ve fantazii Arabů obývají pouště zlí duchové a smrtící netvoři. Měl však pro strach uděláno a nevěřil všem povídačkám.

Šeřilo se, když v doprovodu Umara sjížděl dolů po svahu veliké kotliny, v níž ležela Bir Ífrit. Krvavé slunce se již otíralo o vrcholky nejvyšších skal a jeho paprskům scházela ona odpolední palčivá síla, na osvětlení mlčících ulic ztraceného města však bohatě stačily. Gautier viděl rozpadávající se základy domů, prohlížel si rovné ulice, jejichž dlažbu pokrývala silná vrstva rezavého prachu, a měřil si pohledem rovněž pobořený leč stále mohutný zikkurat, vládnoucí středu města. Četné plošiny, spojené širokým schodištěm, stoupaly jedna za druhou k tmavnoucímu nebi a na nejvyšších z nich se tyčily zbořeniny podivných staveb, snad svatyň nebo obětišť.

Bylo tu ticho. Kromě cvakotu kamínků, které během namáhavého sestupu uvedla do pohybu kopyta jejich koní, nerušil ponurý klid města jediný zvuk. Ticho jako v kostele, pomyslel si Gautier. Ne, ještě hlubší. Ticho kostela je naplněno životem. Tomuto tichu však nedalo vzniknout nic jiného než smrt.

Vjeli do ulic města a rozvířili prach, který zde možná ležel již po celá staletí. Číhavá ozvěna mezi zdmi pobořených budov opakovala klapot koňských kopyt znovu a znovu a znovu. Stěny domů, tvořené řadami cihel z pálené hlíny, byly místy vysoké člověku jen po kotníky a za nimi se otevíral pohled na hromady beztvarých trosek a sutin, posypaných všudypřítomným prachem. Jinde si ale zdi uchovaly svou někdejší výšku a ani jezdec na koni za ně nedokázal nahlédnout. Žárlivě střežily svá tajemství, stará již před tisícem let.

Na stěnách některých budov viděl rytíř reliéfy podivných zvířat a netvorů. Slunce a pouštní větry je během dlouhých staletí zkázy stačily silně poničit, zmizely barvy a celé velké kusy se odrolily a rozpadly v drť. Gautier si proto zobrazené bestie nemohl dost dobře prohlédnout, roznícená představivost mu je však malovala před očima ve všech odpudivých detailech. Na jiných místech pokrývaly zdi pavučiny klínových nápisů. Rytíř pochyboval, že by se dnes našel někdo, kdo by je dokázal rozluštit.

Když projížděli přes rozlehlé prostranství před zikkuratem, jež nejspíš kdysi sloužilo jako náměstí či shromáždiště, byla již skoro úplná tma. Gigantická stavba se nad nezvanými vetřelci tyčila podobna mořskému útesu, zdálo se, že dosahuje až k samotným nebesům. Zub času ho nahlodal, na zničení pyšného výtvoru ale nestačil. Gautier si při pohledu na něj bezděky vzpomněl na Babylónskou věž. Byli to snad právě Babylóňané, kteří dali vzniknout tomuto monumentu? Nebo Asyřané? Peršané?

Umar vedl rytíře k dlouhé zdi, táhnoucí se podél jedné ze stran náměstí. Vysoká byla jako dospělý muž, její vrcholek však ohryzaly věky pouštních větrů, takže připomínal spíše řadu zkažených pokřivených zubů. V jednom místě byla zeď přerušena otvorem, snad po vyražené bráně. Když jím projeli, ocitli se na nádvoří, které v dávných dobách zřejmě patřilo k sídlu nějakého šlechtice. Zubožené zbytky paláce i hospodářských budov mlčky sledovaly vetřelce slepýma očima několika posledních oken. I na jejich zdech se místy uchovaly ony podivné reliéfy, ještě méně zřetelné než ty, které viděli jinde v mrtvém městě.

Uprostřed nádvoří zahlédl Gautier tmavý otvor studny, lemovaný kamennou obrubou. V jejím okolí se štěrbinami v dlažbě podařilo vyrašit několika trsům zažloutlé trávy. Studna nepochybně pocházela z časů mnohem pozdějších než zbytek města, byla příliš jednoduchá, příliš primitivní ve srovnání s okolní zašlou nádherou. Pro rytíře však byla krásnější než všechny stavební skvosty světa. Při pohledu na kožený měch, přivázaný na dlouhém silném provaze, který se povaloval kousek od kraje studny, si vzpomněl, jak velkou žízeň ve skutečnosti má. A jak moc ji touží uhasit.

Seskočit z koně, spustit měch dolů do černé tmy, a pak ho, plný lahodné tekutiny, vytáhnout – to byla otázka pouhých několika okamžiků. Voda mu připadala chutnější, než sebelepší víno, vůbec mu nevadilo, že není úplně čistá a že se v ní skrývá nepříjemná železitá příchuť. Když uhasil první žízeň, přikročil s měchem ke svému zajatci, který dosud seděl nehybně v sedle a ostražitě naslouchal. Tichu.

„Tu máš,“ řekl Gautier. „Napij se.“

Umar se na něj překvapeně podíval, ale měch si vzal. Napil se jen trošičku, zbytek vody si vylil na hlavu tak prudce, že málem spadl z koně. „Díky…“ Byla to první slova, která za celou cestu pronesl. Zdálo se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

„Divíš se, že jsem tě nenechal žíznit?“ uhodl rytíř jeho myšlenky. „Ale no tak, máme přece dohodu, ne? A ty jsi svou část splnil.“

„Nejen za to ti děkuji, pane,“ vydralo se Umarovi ze rtů. „Chci říct… Mí lidé takhle se zajatci nezacházejí, vím to moc dobře. Ani tví ne. Ale ty… Co jsi vůbec zač, pane?“   

Gautier se hlasitě zasmál a prastaré město strnulo v úžasu, když zaslechlo ten zvuk, který se zde nikdy neměl ozvat. „Jsem ten, kdo to asi nemá v hlavě pořádku,“ řekl po chvíli. „Prostě jsem zvyklý jednat s lidmi slušně. Pokud se mě ovšem nesnaží podříznout.“

„Je mi líto, že jsem tě škrábnul šípem,“ prohlásil Umar vážně. Jako většina jeho krajanů si potrpěl na slavnostní proslovy. „Nezbil jsi mě jako psa ani jsi mě nesvázal provazem – dovolil jsi mi zachovat si tvář. Jsi čestný bojovník a já si tě vážím. I když jsi ďaur, který zabil mé druhy.“

Rytíř měl co dělat, aby se opět nerozesmál. Naštěstí se však výraz jeho tváře ztratil v houstnoucí tmě. „To je v pořádku,“ pokusil se napodobit mladíkův tón. „Já jsem ti zase udělal na tváři bouli. Jsme vyrovnáni, synu pouště.“

Umar hrdě přikývl.

„Jsi volný,“ překvapil ho znovu Gautier. „Můžeš dát napít svému koni a vzít si na cestu tolik vody, kolik jen budeš chtít. Dovedl jsi mě ke studni a nic víc už po tobě nežádám.“

Následovalo ticho. Rytíř si dovedl docela dobře představit, co se mladíkovi právě honí hlavou. Prachem zaváté ulice ztraceného města. Mršiny domů, obalené tmou. Obludné reliéfy na stěnách. A pak on sám, projíždějící ruinami, ke kterým se zřejmě vázala jakási děsivá pověst. Jenže neodjet by znamenalo dát najevo strach. Ponížit se před tím nevěřícím, který mu tak štědře daroval svobodu.

„Nebo,“ řekl rytíř, „tu se mnou můžeš zůstat. Tady z té suché trávy si rozděláme ohníček, sníme zbytek tvé placky, popovídáme si…“

„Dobře,“ souhlasil Umar snad až příliš rychle. „Ale pane…“

„Neříkej mi tak. Gautier bohatě stačí.“

„Gautiere…“ Mladík jen s námahou vyslovil to cizí jméno. „Bez toho ohně. Tady ne.“

„Proč ne? Noc bude studená, už teď se ochladilo…“

„Tady ne,“ zopakoval Umar důrazně a rytíř se s ním rozhodl nepřít.

Během necelé půlhodinky zahnali žízeň svou i svých zvířat, spořádali polovinu placky a usadili se tváří k otvoru ve zdi, vedoucímu na náměstí. Umarův kůň s chutí okusoval nebohou trávu, Blesk ho zpovzdáli sledoval s aristokratickou povýšeností. Gautier, který ze sebe s úlevou stáhl nepohodlnou kroužkovou košili, se jen v prošívanici uvelebil na velikém kameni, zamyšleně pozoroval hvězdy a pohledem dával dohromady jednotlivá souhvězdí jako stříbřité kostičky gigantické skládanky. Mladík byl neklidný. Kdykoli se na něj rytíř podíval, připadalo mu, že něčemu bedlivě naslouchá. Ale čemu? Byla přece tichá noc a mezi rozpadajícími se zdmi se netoulal ani vánek!

„Pověz mi něco o tomto městě,“ promluvil náhle rytíř. Podivil se sám sobě, že hovoří tak tiše, ale zvýšit hlas se neodvážil. Bylo by to jako přerušit mši.

„Je staré,“ zašeptal mladík. „Tak staré, že si to ani neumíš představit, Gautiere. Bylo takové už tehdy, když můj lid před staletími přišel do těchto míst…“

„Starší než Jeruzalém?“ zapochyboval rytíř.

„Starší než cokoli,“ řekl mladík přesvědčeně. „Než Jeruzalém, než Damašek, než…“ ještě více ztišil hlas. „…než samotná Mekka!“ Gautiera takový výrok z úst muslima mírně překvapil, ale pak si uvědomil, že vedle něj sedí pouštní kočovník. V srdcích takových jako on mnohdy pod pláštíkem islámu dál bujely nejrůznější pohanské pověry.

„Žili tu lidé, nevěřící, neznalí Koránu,“ pokračoval Umar šeptem. „Lidé z dávných, pradávných časů. A nebyli to dobří lidé, Gautiere, to vůbec ne. Vypráví se, že uctívali oheň jako svého boha, modlili se k němu, přinášeli mu oběti… A on jim prý na oplátku pomáhal, poslouchal příkazy jejich kněží!“

„Oheň? A poslouchal příkazy?“ podivil se rytíř. Začal ten rozhovor spíše proto, aby zabil čas, ale mladíkovo vyprávění ho kupodivu celkem zaujalo. I když znělo spíše jako nějaká pohádka.

„Ano!“ Tón Umarova hlasu svědčil o tom, že neochvějně věří všemu, co říká. „Armády tohoto prokletého města se brzy staly neporazitelnými. Jejich nepřátelé hynuli v plamenech po stovkách a ti, kteří přežili, byli zdejšími obyvateli polapeni a obětováni ohni v jednom z mnoha chrámů. Veliká pyramida na náměstí, kterou jsi viděl – to byla jedna z těch svatyň. Ale zdaleka ne jediná!“

„Co se stalo potom? Myslím, proč to město zaniklo?“

„Ačkoli ovládali uctívači ohně veliké území, bylo jich samotných poměrně málo. Šlo o zanikající lid, rodilo se mezi nimi stále méně dětí a celý národ zvolna vymíral. A pak… Jednoho dne přitáhla k městským hradbám mocná armáda. Prý jí velel samotný Iskander, jehož přilákalo pohádkové bohatství města. Nyní již bezbožníkům nepomohly ani pekelné plameny! Jejich nepřátelé je do jednoho pobili a pustili se do rabování. A tehdy…“

Umar udělal dramatickou pomlku a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Rytíř se tentokrát nezeptal, co se stalo dál, místo toho trpělivě čekal na pokračování.

„A tehdy se to stalo! Město zachvátil požár, plameny začaly olizovat stěny, skropené rudou krví bezbožníků. A ze spojení ohně a prokleté krve se zrodila příšera, o jaké se ti nemohlo zdát ani v těch nejstrašnějších snech. Ífrit!“ Umar se zatvářil tak, jako by očekával, že Gautier po zaslechnutí tohoto slova vezme nohy na ramena a zmizí ve tmě.

„Ďábel?“ zeptal se místo toho rytíř.

„Ífrit,“ trval na svém jeho společník. „Není to ďábel, i když povahou k němu nemá daleko, to mi věř. Je to příšera. Příšera z plamenů a dýmu!“

„A tenhle ífrit asi nebyl moc přátelský, že ne?“

Umar prudce zavrtěl hlavou. „Stvůra! Netoužila po ničem jiném, než po zabíjení živých bytostí, jejichž krev dokázala nasytit její žár. Nebylo zbraně, jež by jí dokázala ublížit, a nebylo ani muže, který by se jí odvážil postavit tváří v tvář. Jen málo Iskanderových vojáků toho dne vyvázlo z města. Zbytek zemřel hrůznou smrtí.“

„A dál?“

„Zase tolik toho o těch událostech nevím, přesněji, nikdo o nich mnoho neví. Město, krutě poničené požárem, bylo ponecháno napospas živlům. Chátralo stále víc a víc, po celé stovky roků. Všemi opuštěné, avšak opředené legendami. Jen jedno vím naprosto jistě, o jednom nepochybuji. On zde pořád ještě je!“

V jeho hlase se nyní skrývala taková síla, taková přesvědčenost, že se rytíř mimoděk zachvěl. Nepochybně zimou, noc byla dosti chladná.

„Tuto studnu vykopali moji lidé,“ mluvil dál Umar. „Je to jediný zdroj vody široko daleko. Nikdy nevysychá – na rozdíl od jiných. Ale lidé sem chodí jen zřídka, jen v případech nouze. Proč? Protože se tu dějí divné věci. A několik lidí, ať už hledačů pokladů či obyčejných poutníků, tu dokonce zmizelo.“

„Zmizelo? Jak?“

Mladík pokrčil rameny. „Jak? Přijeli sem, zůstali tu na noc… A zmizeli. Tělo žádného z nich nikdy nikdo neviděl!“

Gautiera znovu zamrazilo. Nahmatal kůží omotaný jílec meče. Byl na svém místě. Ne že by ho nyní mohl potřebovat, to vůbec ne. Ale jistota je jistota.

Umarův hlas nyní zněl vyplašeně, mladíkovi se zřejmě podařilo vyděsit i sebe sama. „A občas se našly celé široké hladké pásy, které po sobě zanechalo cosi hodně velikého, obrovského. Písek v nich byl spečený, Gautiere! Divže se neproměnil ve sklo!“

„Zajímavý příběh,“ dostal ze sebe rytíř. „Mám rád zajímavé příběhy před usnutím.“ Snažil se předstírat, že ho mladíkovo vyprávění ani trochu nevyvedlo z míry, ale moc mu to nešlo. Obvykle by nad něčím takovým mávl rukou, ale tady, v mrtvém nočním městě to bylo jiné. Děsivější. A hrozivější.

Sotva jeho slova dozněla, zakryl město znovu černý plášť tmy a zapomnění. Umar, jenž se zjevně stále cítil značně nesvůj, pomalu vstal, došel si k hromádce jejich věcí pro přikrývku a mlčky se do ní zabalil. Rytíř s tichým povzdechem následoval jeho příkladu. Sotva ulehl, pocítil, jak mu celé tělo zaplavuje únava. Víčka měl náhle těžká jako z olova. Není divu, pomyslel si. Strávit tolik hodin v sedle a navíc v takovém horku – to by dokázalo vyčerpat každého. Byl si dost jistý, že během chviličky usne a že mu v tom nezabrání ani strašidelná historka, kterou vyprávěl mladý pouštní kočovník. Meč si ale pro jistotu nechal hned po ruce. To nikdy neškodí.

Blesk ztěžka žuchnul na zem hned vedle rytíře. Gautier přejel dlaní po jeho hladké bílé srsti. Z koňského těla sálalo příjemné teplo, kvůli němuž mu byl rytíř schopen odpustit i daleko méně příjemný zápach – na ten si již koneckonců dávno zvykl. Na obloze matně zářily hvězdy. Rytíř je ještě jednou přejel pohledem. Pak zavřel oči.

„Gautiere?“ ozval se kousek od něj Umarův šepot.

„Hmm…“

„Ífrita prý přitahuje žár ohně… ale co když ho láká i teplo lidského těla? Co když…?“

„Spi, Umare,“ houkl na něj rytíř. „Není žádný ífrit. I kdyby tu snad něco podobného kdysi žilo, již dávno to muselo zemřít. Zákon času je neúprosný. A platí stejně pro lidí i zvířata. A nestvůry.“

I kdyby mu mladík odpověděl, jeho slova by ke Gautierovým uším přesto nedolehla. Sotva totiž domluvil, zbavil rytíře spánek jakékoli možnosti naslouchat.

 

III.

 

Nebyl si jistý, co ho vlastně donutilo otevřít oči, co ho vyrvalo ze sevření mlhavých a znepokojivých snů. Nejspíš za to mohla bretaňská krev, kterou zdědil po matce. Právě ona učinila Gautiera daleko citlivějším vůči věcem, jež nelze vnímat běžnými lidskými smysly. Jen díky ní se teď na samém krajíčku rytířova vědomí usadil ten dosud neznámý, zato však velice neodbytný pocit.

Sáhl po meči ještě dříve, než z očních víček setřásl poslední zbytečky spánku. Posadil se a opatrně se rozhlédl. Blesk, ležící hned vedle něj, oddechoval rovně a pravidelně. Nezdálo se, že by i on pociťoval ohrožení – kdyby ano, již dávno by se svého pána pokusil vzbudit šťouchnutím hlavy či tlumeným zařehtáním. Klidnému odpočinku se těšil i druhý kůň, patřící mladému kočovníkovi. Samotný Umar se však pod svou přikrývkou převaloval z boku na bok a cosi si ve spánku tichoulince mumlal. Rytíř rozuměl jen několika slůvkům, pochopil však, že se jedná o zaříkadla proti zlým duchům.

S mečem v ruce se Gautier pomalu zvedl na nohy. Jediný pohled na hvězdnou oblohu mu sdělil, že noc již hodně pokročila, avšak do svítání ještě stále zbývalo několik hodin. Rytíř se slabě zachvěl, vzduch byl nepříjemně chladný a on začínal postrádat teplo koňského boku. Přesto se však rozhodl, že nepůjde znovu spát dříve, než zjistí, co ho prvně probudilo. Pocit, který se mu uvelebil v mysli, ji nehodlal opustit. Byl dosti zvláštní – naléhavost se v něm mísila s jakousi temnou předtuchou. Jako by ho cosi táhlo určitým směrem, přesně tak to cítil. Nakonec onomu nutkání podlehl, poddal se mu.

Nehlučně přešel nádvoří a vyklouzl ven otvorem po vyražené bráně. Před jeho zraky se nyní rozprostíralo veliké náměstí, přikryté sametovou tmou a lemované černými stíny rozpadávajících se budov. Pod nohama mu zakřoupal všudypřítomný rezavý prach, tiše, tichounce, přece se však rytířovi zdálo, že se ten zvuk rozléhá snad po celém mrtvém městě. Srdce se mu prudce rozbušilo.

Náhle ztuhl a sevřel jílec meče tak pevně, až mu zbělaly klouby. Co to bylo? Zahlédl snad pohyb v té úzké uličce, sevřené mezi dvěma napůl zničenými obvodovými zdmi? Vyčkával. Minutu, pak ještě jednu. Když se stále nic nedělo, začal se zvolna uklidňovat. Nakonec se sám ušklíbl vlastní zbabělosti. Vidět něco živého? Tady, v mrtvém městě? Cha! Mohl by to být leda snad ten Umarův ífrit… Sotva si ten nápad nechal trochu projít hlavou, už mu najednou nepřipadal ani zdaleka tak zábavný.

Podivný pocit ho přiměl, aby se vydal směrem k černočerné mase zikkuratu, vypínajícího se k tmavému nebi spíše jako nějaká hora nežli dílo rukou člověka. Kráčel přes náměstí a v duchu si nadával, že se vydal na tu bláznivou noční výpravu. Připadal si uprostřed obrovského prostranství jako nahý, představoval si, jak se na něho ze všech stran upírají čísi zlé nepřátelské oči. Jaké oči? Nikdo tu přece není! Avšak rozbouřenou fantazii bylo obtížné, ne-li nemožné o tom přesvědčit.

Písek hlasitě skřípal pod podrážkami rytířových jezdeckých bot. Gautier se najednou přistihl, že přidává do kroku. Měl pocit, že tma kolem něho houstne a domy, dosud pokojně obklopující náměstí, se k němu výhružně tlačí. Potichu zaklel. Strach pro něj představoval věc takřka neznámou, nyní však k němu neměl daleko. Posledních několik desítek sáhů již spíše běžel a celou tu dobu se mu ze staženého hrdla dral sípavý dech. Chvíli se opíral o studenou drolící se stěnu zikkuratu a pokoušel se dát do pořádku pocuchané nervy. A sebevědomí. Když se konečně opatrně ohlédl, zjistil, že je tma hustá právě tak, jak má noční tma být. A budovy kolem náměstí rovněž setrvávaly na svých místech. Hloupé přeludy!

Pocit, který ho probudil a kterému začal v duchu říkat volání, ho zavedl až k patě širokého schodiště, vedoucího k samému vrcholku stavby. Cíl jeho cesty ale zřejmě ležel jinde. Volání jej totiž donutilo obejít schody zprava a vkročit do mrazivého stínu za nimi. Postupoval nyní pomalu a velmi opatrně. Kdoví jaké pasti by mohly číhat na vetřelce v hlubokých vráskách monumentální stavby? Nemusel však jít dlouho. V cestě mu totiž stanula další popraskaná stěna. Konec? Ne, kdepak. V samém rohu, mezi schodištěm a vlastní zdí zikkuratu, se ve stěně rozpadlo několik cihel. Vznikl tak otvor, vedoucí přímo do zkažených útrob prastaré věže.

Gautier nebyl nijak nadšen vyhlídkou na to, že by se měl vydat právě tam, do neproniknutelné tmy. Vzpomněl si však na svou strastiplnou cestu přes náměstí a pomyslel si, že když už se dostal tak daleko, nesmí nyní couvnout. Někde v hlubinách zikkuratu se nalézalo cosi, co ho přitahovalo, volalo ho k sobě. A rytíř ono cosi rozhodně nechtěl zklamat.

Otvor byl právě tak velký, aby se jím Gautier dokázal protáhnout. Sotva tak učinil, zjistil, že se může klidně přestat spoléhat na oči. V inkoustové tmě mu byly k ničemu. Na místo zraku nastoupil hmat. Rytíř tápal levou rukou po stěnách, zatímco v pravé pevně držel meč. Šinul se kupředu s největší možnou obezřetností, krůček po krůčku – v žádném případě totiž netoužil po pádu do nějaké trhliny či jámy.

Vzduch byl v nitru zikkuratu těžký ale přesto dýchatelný. Z nízkého stropu visely měkké chuchvalce zašlých pavučin, jež se Gautierovi úporně snažily zalepit nos, ústa a uši. Úzká chodba byla zpočátku rovná a bez odboček, po jisté době se však začaly objevovat četné vedlejší tunely, které do ní ústily. Rytíř je však míjel bez povšimnutí, naplňovala jej totiž podivná jistota, že jeho cíl leží jinde. Zarputile tedy kráčel dál.

Nedovedl odhadnout, kolik času již uvnitř obří stavby strávil, mohly to být zrovna tak minuty jako hodiny. Konečně ale narazil na schůdky, klesající kamsi dolů. Bez váhání po nich začal sestupovat přesvědčen, že toto je pravá cesta. Schody byly nejen úzké, ale také velice strmé. Dávní stavitelé si dali práci s tím, aby je vytesali přímo do skalního podloží, na kterém se tyčil zikkurat. Gautierovi se zdálo, že cítí na svých bedrech celou nezměrnou tíhu gigantické věže. Náhle si připadal jako zaživa pohřebený. Do jeho mysli se začal opět vkrádat strach, o kterém se mylně domníval, že nad ním již zvítězil. Přesto pokračoval v sestupu. Keltská krev mu doslova vřela v žilách a rytíř cítil, že konec jeho cesty není daleko.

Schody ho zavedly do malé kulaté komůrky. Její stěny tvořila skála, dokonale hladká a postrádající jakékoli ozdoby. Ano, rytíř se o tom mohl přesvědčit na vlastní oči, neboť místnůstka byla osvětlená. Tenký zlatavý paprsek měl svůj zdroj kdesi u stropu a zabodával se přímo do středu malého kamenného oltáře. V té záři se cosi volně vznášelo, cosi bílého a tenounkého. Gautierovi okamžik trvalo, než pochopil, že hledí na lidský vlas.

„Vítej, bojovníku,“ ozval se hlas, hluboký a sytý mocí. Zdálo se, že naplňuje celou podzemní místnost, třebaže si byl Gautier jistý, že ve skutečnosti zní pouze v jeho vlastní hlavě. „Urazil jsi dlouhou cestu, než jsi stanul na prahu mého vězení. Jsi první člověk po mnoha tisíciletích, kterému se to podařilo.“

Rytíř sebou nejprve prudce trhl, a pak se rozmáchl mečem ke smrtícímu seknutí. To však nikdy nedopadlo. Důvod byl prostý – scházel zde totiž nepřítel.

„Nemusíš se mě bát, bojovníku,“ promluvil znovu ten hlas. Rytíř věděl, že nehovoří francouzsky, přesto však dokonale rozuměl tomu, co říká. „Nedokázal bych ti ublížit ani kdybych chtěl. A já nechci. Jsi zde vítaným hostem.“

„Kdo jsi?“ vydechl Gautier a ostražitě se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, zda se ve stínech podél stěn místnůstky přece jen někdo neschovává.

„Záleží na tom? Jistě, kdysi jsem míval jméno, které jedni chovali v úctě, zatímco druzí se ho báli. Obě skupiny lidí jsou však mrtvé tak dlouho, že se jejich těla už dávno rozpadla v prach. Tobě, bojovníku, by mé jméno neřeklo vůbec nic. Bude tedy jistě stačit, když ti prozradím, že patřím k těm vzácným bytostem, které znají.“

„Znají co?“ otázal se rytíř hlasu ve své hlavě.

„Mnohé věci,“ zněla odpověď. „Skrytá tajemství, chod všehomíru. Ve smutnějších časech a mezi hloupějšími národy byli lidé jako já pojmenováváni jinak. Čarodějové, mágové, černokněžníci…“

„Ďáblovi zplozenci?“ napověděl tiše Gautier, který si vzpomněl na bouřlivá kázání jistého tlustého kněze doma ve Francii.

„Také.“ Hlas zazněl maličko pobaveně.

„Co tady děláš?“ zeptal se rytíř. „A proč jsi mě na toto místo přivolal? Byl jsi to přece právě ty, kdo řídil mé kroky? Nemám pravdu?“

„Obdivuji tvou bystrost, bojovníku.“ V hlase zazněla jízlivá notka. „Tato vlastnost je vzácností mezi těmi, kdo se kolem sebe ohání meči. Co zde dělám? Kdybych ti řekl, že se výborně bavím, byla by to prachsprostá lež. Jsem zde uvězněn, milý hoste. Mé tělo proměnil v popel obětní oheň – za jásotu tisíců obyvatel tohoto prokletého města. A mé vědomí přetrvává již po tisíce let v tomto vlásku, mojí jediné nezničitelné části. Abys věděl,“ vysvětlil, když si všiml nechápavého výrazu v Gautierově tváři, „je jistý kus těla každého z… ďáblových zplozenců trvanlivější nežli zbytek. Nelze ho vymazat ze světa, alespoň ne s pomocí běžně dostupných prostředků. U mě se jednalo o tento vlas, a tak jsem do něj těsně před ohnivou zkázou těla ukryl celou svou duši, celé své já. Mohl jsem snad tušit, že prokletí uctívači ohně skryjí tento vlas do nejčernějších hlubin? A že ho zajistí svými nečistými kouzly, jejichž moc nezeslábne ani v průběhu tisíciletí?“

„Takže tu jsi už od doby, kdy zaniklo toto město?“ zalapal po dechu Gautier. „Ale to přece… To musí být… Už strašně dlouho!“

„Ještě déle, bojovníku. To město stálo ještě mnoho let po mém uvěznění. Přišel jsem sem, abych uctívače ohně přivedl k rozumu. Chtěl jsem, aby pochopili, že jejich krutost a zášť je vedou do zkázy, že masové oběti plamenům musí přestat. Ne, nejsem žádný lidumil. Ale jsou věci, jež by mohly ohrozit veškerý život na tomto světě, pokud by byly tolerovány. Toto byla jedna z nich. Obyvatelé města však pro mě měli jen výsměch. A oheň…“

„Co myslíš těmi věcmi, které ohrožují veškerý život?“

Hlas si slabě povzdechl. „Věz, bojovníku, že mimo náš svět je místo, které si nedovedeš představit. A obývají ho bytosti, které je snad lepší si ani nepředstavovat! Náš svět přitahuje tyto tvory jako světlo louče noční motýly. Je však pro ně těžké proniknout sem, do zemí smrtelníků. Těžké, ale ne nemožné! Mučení, týrání, zabíjení – to vše bytostem černého Prázdna otevírá brány. Takové věci se v tomto městě odehrávaly v míře více než hojné. A naneštěstí to neuniklo pozornosti jednoho z těch zlopověstných netvorů…“

„Ífrit…“

„Tak se mu dnes říká? Nejsem si jist, zda toto slovo vystihuje jeho pravou odpornost. Věz však, že činy obyvatel tohoto města pro něho pootevřely bránu do našeho světa. A jejich násilná smrt mu zase pomohla proklouznout dovnitř. Oheň a krev, oheň a krev… Kéž bych byl tehdy míval tělo, mohl bych domluvit Iskanderovi, přimět jeho vojáky k milosrdenství… I když kdoví, zda by mi byli ochotni naslouchat. Věci se však mají tak, že ten netvor, jehož nazýváš ífritem, od té doby přebývá v mrtvém městě. Je dosud svázán s místem svého příchodu na tento svět, které dokonce umí v omezené míře tvarovat, ale jeho pouta slábnou s každým zabitým poutníkem, s každou kapkou krve, kterou prolije, kousíčkem živého masa, které pozře. Již brzy zcela povolí a ta zrůda vtrhne do nepřipraveného a nic netušícího světa.“

„Takže tímto městem skutečně cosi zlého obchází? Zatraceně, musím se vrátit! Nechal jsem venku svého druha. A také koně, který mi několikrát zachránil život!“

„Zadrž, bojovníku, nemusíš si hned dělat starosti. Sleduji počínání toho netvora svým vnitřním zrakem po celá dlouhá milénia, znám ho dokonale. Po většinu času přebývá ve stavu podobnému spánku někde v ruinách. Na lov se vydává jen tehdy, když ucítí žár plamenů. Nebo pach krve. Či když ho ovane lidská nenávist… Ale tebe ani tvého přítele se nic z toho netýká, nemám pravdu?“

Máš, uvědomil si s úlevou Gautier. Najednou byl hrozně rád, že ranka, kterou mu na tváři zanechal Umarův šíp, nebyla hluboká a již dávno ji zakryl stroupek. A také byl vděčný mladému kočovníkovi, na jehož radu se rozhodl nerozdělávat oheň.

„Čekal jsem po tisíciletí na člověka, který by vyslyšel mé volání a sestoupil sem dolů, do mého vězení. Ale až ty jsi to učinil. Čím to může být, bojovníku? Ztratili snad lidé během dlouhých let veškerou schopnost naslouchat?“

„Co po mně vlastně chceš, čaroději?“ zeptal se rytíř. „Tvůj příběh byl rozhodně zajímavý, ale jistě jsi mě sem nevolal jen proto, abys mi ho mohl vyprávět.“

„Co když ano?“ zahučel hlas. „Co když mi scházela lidská společnost? Co když jsem toužil znovu si promluvit s člověkem? Ale ne, máš pravdu. Zavolal jsem tě sem, protože…“ V hlase byla najednou jasně patrná nejistota a obavy. „Protože potřebuji tvou pomoc. Já… Rád bych získal azyl. Azyl ve tvém těle,“ upřesnil.

„Cože!?“

„Bylo by to jen dočasné,“ pospíšil si hlas s vysvětlením. „Stal bych se na nějakou dobu součástí tvého těla, podílel bych se na jeho… chodu. Ale celou dobu bych usiloval o získání vlastního masa, vlastní krve a vlastních kostí, opravdu!“

„Nepřipadá v úvahu!“ štěkl Gautier.

„Proč?“

„Proč? Tohle tělo patří jen a jen mě, od narození až do samé smrti. Nechci, aby v něm se mnou přebýval nějaký cizopasník a podílel se na jeho, jak říkáš, chodu.“

„Cítím z tebe strach a odpor, bojovníku. A znovu se ptám – proč? Bojíš se snad, že bych si přečetl tvé myšlenky? Ale no tak, zapomínáš, že jsem jeden z těch, kteří znají! Vím o tvém tajemství všechno, všecičko. Mám snad vyprávět o tom, co tě trápí? O tom, co se snažíš pohřbít co nejhlouběji ve své duši? O hříchu, který tě donutil k cestě k Božímu hrobu?“

„Ticho,“ řekl rytíř. Nyní již s ledovým klidem. „Každou duši tíží nějaké břímě, každý má své soužení. Ano, vyčítám si to, co jsem spáchal, každý den. A snažím se s tím žít. Je to těžké, ale dělám co mohu. Ne, nebojím se prozrazení svého tajemství, které vlastně ani žádným tajemstvím není. Jen se o své tělo nehodlám dělit s nějakým přemoudřelým černokněžníkem, který má být už pěkných pár tisíciletí po smrti.“

„Mohu být užitečný,“ snažil se ho přesvědčit hlas. „Mám stále velkou moc, stále pro tebe dokáži mnoho učinit. Ochránit tě, například. A také varovat před nebezpečím. Právě teď se k tobě jedno velké blíží.“

„Mohl bys být konkrétnější?“

„Spoj se se mnou a-“

„Víš co?“ pokrčil rameny rytíř. „Tak si to nech pro sebe. Zatraceně málo mě to zajímá.“

„Jsem tvá jediná naděje.“ Hlas teď zněl téměř odevzdaně. „Bez mé pomoci se z tohoto města nedostaneš živý. Nezahazuj svou příležitost!“

„Já to risknu,“ odtušil Gautier. „Jsem zvyklý spoléhat sám na sebe.“

„Hlupáku,“ neovládl se hlas.

„To možná jsem,“ poznamenal rytíř, „ale jsem pitomcem s vlastním tělem. Zatímco to tvoje tvoří, navzdory všem tvým vědomostem a magii, jen jeden jediný vlas. Sbohem, čaroději. Přeji ti mnoho stejně příjemně strávených tisíciletí.“

Gautier se otočil a zamířil zpátky ke schodům. Za sebou zanechal oltář, osvícený jediným paprskem světla, a jeden velice vzteklý vlas.

 

IV.

 

Když se konečně vymotal z ponurého podzemí ven, měl Gautier pocit, jako by noc náhle zesvětlala. Ztracen v myšlenkách vykročil přes náměstí zpátky k tábořišti. V duchu znovu a znovu rozebíral svůj rozhovor s čarodějovým vědomím, uvězněným ve vlasu. Přemýšlel o tom, co se dozvěděl, o monstru, dlícímu v ruinách tohoto města, ale také o jiné hrozbě, která se k němu měla blížit. Nakonec dospěl k závěru, že udělal správnou věc. Dělit se o tělo s nějakým čarodějem? Ani náhodou. To si raději pomůže sám – jako už tolikrát předtím.

Již se blížil k otvoru po vyražené bráně, když ho dosud dřímající šestý smysl náhle upozornil na nebezpečí. Strnul s mečem připraveným k seknutí a zatěkal očima po původci ohrožení. Nemusel se po něm pídit příliš dlouho. Hned nato totiž hluše zaduněla koňská kopyta a přítmí za zubatou zdí opustila skupina jezdců. Všichni měli na sobě světlé vlněné pláště a tváře jim částečně stínily kapuce. V šeru, ovládajícím náměstí, připomínali spíše průvod bledých duchů, nežli lidské bytosti. Zahnuté šavle a krátké jezdecké luky, které drželi v rukou, však byly všechno jen ne přízračné.

Gautier v mžiku napočítal jedenáct nepřátel. V tom posledním, který jel na samém konci zástupu, poznal ke svému nemalému údivu Umara. Mladík se tvářil zcela neproniknutelně a vedl za sebou na provaze vzpouzejícího se Bleska. Přes hřbet rytířova bělouše někdo přehodil Gautierovu kroužkovou košili a pár poloprázdných vaků, obsahujících povětšinou různé drobnosti. Co to má znamenat? Zrada!?

Jezdec, jehož rytíř od samého začátku pokládal za vůdce, na něj zpod stínu kapuce upřel tmavé pohrdavé oči. Gautier jeho pohled nedbale opětoval, dávaje najevo, že mu muž s jestřábí tváří a kučeravou černou bradkou v žádném případě nedokáže nahnat hrůzu.

Nomád se krátce zasmál a obrátil se k jednomu ze svých druhů, který mířil šípem na Francouzovu hruď: „Zdá se, Ahmede, že se nám noční jízda přece jen vyplatila. Říkal jsem ti, že se ani v tomto Alláhem prokletém městě nemáme čeho bát a že nás zde čeká jen kořist. Nevěřil jsi mi, ale zdá se, že jsem měl nakonec pravdu.“

Muž jménem Ahmed jen zvolna přikývl, ale vypadalo to, že od něj mluvčí ani více neočekává. „A ty, ďaure,“ počastoval poté Gautiera opovržlivým pohledem, „se můžeš začít těšit na život otroka. Jsem šejk Šakíb ben Malik, vládce pouště, a kořist mi ještě nikdy neunikla. Doufám, že sis nemyslel, že by se ti to mohlo povést?“

„Ještě jsi mě nedostal,“ usmál se rytíř. Tak sebevědomě, jak jen dokázal.

„Míří na tebe půltucet šípů.“ Šakíb mírně pokrčil rameny. „Uděláš špatný pohyb a je po tobě.“

„Přijdeš o zisk,“ poznamenal rytíř a pevněji sevřel meč.

„Ano,“ odpověděl šejk. „Ale mí muži, kterým jsi zabil příbuzné, mi pak budou velice vděční.“

Chvíli si hleděli do očí – Francouz a Arab. Rytíř si už dávno spočítal, kolik by musel udělat kroků, aby se dostal k nejbližšímu koni. Příliš mnoho. Dříve, než by se stačil rozmáchnout k ráně, připomínalo by jeho tělo jehelníček. Přesto však byl v pokušení to udělat. Raději smrt v boji, nežli živoření otroka…

Umar si musel sebevražedného odhodlání v Gautierových očích všimnout, neboť se rozhodl zasáhnout: „Otče! Slíbil jsi mi, že ušetříš jeho život! Tak jako mi on daroval můj!“

„Ticho, synu!“ sykl šejk. „S tebou jsem ještě neskončil. Dosud jsem se nerozhodl, jak tě potrestám za tvé selhání. Ano, vím o svém možná poněkud neuváženém slibu. A budu se jím řídit tak dlouho, dokud se tento ďaur bude chovat rozumně.“

Pohled, který na Gautiera v příštím okamžiku vrhl, svědčil velice výmluvně o šejkovi naději, že se rytíř rozumně chovat nebude. Krátká výměna názorů mezi otcem a synem však dovolila Francouzovi, aby se trochu uklidnil a srovnal si myšlenky. Když se nechá zabít nyní, připraví se tím o možnost pozdějšího útěku. Ne, jeho smrt by v tuto chvíli nebyla hrdinská. Byla by nebetyčně hloupá a zbytečná.

„Odhoď ten meč,“ poručil mu Šakíb.

Rytíř tak po kratičkém váhání učinil. Zbraň při dopadu kovově zařinčela a ještě chviličku poskakovala po hrbolaté dlažbě. Kočovník jménem Ahmed hbitě seskočil z koně a shýbl se pro ni. Zvedl meč ze země a nějakou dobu si se zvláštním jiskřením v očích prohlížel evropskou zbraň, těžší a méně obratnou, zato však daleko pádnější nežli její orientální protějšky.

„Starej se o něj dobře.“ Rytíř si jeho zájem vyložil jinak. „Tato zbraň se v mé rodině dědí z generace na generace. Vzdávám se jí jen s největší nechutí a může se stát, že tě brzy požádám, abys mi ji vrátil.“

Ahmedovy oči zahořely nedobrým ohněm. Udělal pouhopouhé dva tři rychlé kroky a stanul Gautierovi tváří v tvář. Zuřivě mu plivl pod nohy. „Hlupáku! Ďaure! Ten kus železa mě zajímá jen proto, že jsi právě s jeho pomocí zahubil mého staršího bratra. Ó, jak rád bych ho na oplátku pohroužil do tvých vnitřností! Ale nemohu – chovám totiž v úctě slib, který složil šejk Šakíb. Ne, nemohu tě zabít, ale nic mi nezabrání, abych učinil toto!“

S těmito slovy se rozmáchl pěstí a zasadil rytíři drtivou ránu do obličeje. Gautierovi se před očima roztančily desítky hvězdiček, z rozbitého nosu vytryskla krev. Přesto se mu ale podařilo ten úder ustát, nějakým zázrakem setrvat na nohou. Po druhé ráně již takové štěstí neměl. Zasáhla ho přímo do břicha a svíjejícího se v křečích jej poslala na dlažbu. Pár malých a nenápadných kapiček krve potřísnilo kameny.

Rytíř, hledící zblízka na rudé krůpěje, měl na okamžik prchavý pocit, že se pod ním zachvěla země. Pravděpodobně se však jednalo jen o pouhý klam, neboť si toho žádný z pouštních lupičů nevšiml. Vůbec nedostal čas ani příležitost o této věci přemýšlet. Ahmed jej totiž nakopl do boku s takovou silou, až se odkutálel o dobrý sáh stranou. Sykl a kousl se do rtu, aby nezačal křičet bolestí.

„Otče!“ zaječel Umar. „Slíbil jsi!“

„A slib dodržím,“ řekl Šakíb hlasitě. „Ahmede, to by snad už stačilo. Budeme potřebovat, aby se dokázal udržet v sedle. Čeká nás ještě dlouhá cesta.“

Ahmed prudce oddechoval, jeho černé oči metaly blesky. Přesto ale zvolna přikývl a ustoupil od ležícího rytíře – šejkova autorita byla zřejmě nezpochybnitelná. Neodpustil si ale ještě jedno odplivnutí jeho směrem a také nenávistný a pohrdavý úsměv.

Gautier se pomalu postavil na nohy. Nedokázal pochopit, kde v sobě nalezl dostatek sil. Břicho ho bolelo a žebra zrovna tak – nemyslel si ale, že by měl některé zlomené. Nosem si již tak jistý nebyl. Sice již téměř přestal krvácet, zato však bolel jako čert a během té chviličky stačil opuchnout tak, že vypadal jako nějaká beztvará bambule.

Opatrně si zpod nosu otřel zasychající krev. Podíval se na své prsty, rudé a lepkavé, pak si změřil pohledem kapičky na dlažbě. „Krev,“ zamumlal tak tiše, že ho žádný z nomádů nemohl slyšet, natož mu rozumět. „Láká ho krev. A nenávist.“

„Svažte ho!“ houkl Šakíb na své muže. „No tak, přestaňte tady okounět!“

Další dva pouštní lupiči seskočili z koní a začali se přibližovat k rytíři. Jeden z nich držel v ruce dlouhý kus provazu. Gautier jej počastoval poněkud nepřítomným pohledem. „Nenávist a krev,“ zopakoval – tentokrát nahlas. „Byla prolita krev. A on si už pro nás brzy přijde. Možná už je dokonce na cestě…“

„O kom to mluvíš? Kdo?“ zeptal se jeden z Arabů. Poněkud stísněně.

„Ífrit.“

Až nyní si všichni uvědomili, jak velké ticho se rozhostilo na náměstí ve středu mrtvého města. Ticho tak hrobové, až z něho zaléhalo v uších. Náhle se všem plicím nedostávalo vzduchu, všichni lapali po dechu jako ryby na suchu. Navzdory nočnímu chladu vyrašil na čelech některých nomádů studený pot.

„Je to jen pověra!“ rozkřikl se Šakíb ben Malik. „Žádný ífrit není! Copak jste všichni zešíleli?“ Přesněji, šejk se chtěl rozkřičet. Ve srozumitelné podobě se mu však ze sebe podařilo dostat snad jen první slůvko, zbytek byl pouhým neartikulovaným sípáním, vydávaným staženými hlasivkami.

Z ústí ulice na druhé straně náměstí se náhle vynořilo cosi velikého a začalo se pohybovat směrem k nim. Svítání se již blížilo a noc už nebyla tmavá, nýbrž jen šerá. Dokázali si proto to obludné tělo prohlédnout do nejmenších detailů. Nebylo o co stát. Umar začal křičet, nepřirozeně tenkým a pisklavým hláskem. Ífrit se blížil.

Gautier si zničehonic vzpomněl na děsivý sen, který se mu v dětství několikrát opakoval. V tom snu stál strnulý a nehybný uprostřed rozlehlé planiny. Po ní se k němu plížila krvelačná bestie, zuřivá, strašná, připravená rozsápat jeho mladé tělo na kusy. Ale on nedokázal přimět svaly k činnosti, mohl jen čekat na nevyhnutelný osud. Vždy se probudil dříve, než k němu bestie stačila dorazit a byl pokaždé neskutečně vděčný, že se může posadit na posteli a poblahopřát si k tomu, že šlo jen o pouhou noční můru. Nyní se ten sen zhmotnil. On i nomádi zírali na ífrita ztuhlí bezbřehou hrůzou, neschopní se bránit ani se dát na útěk. Co teď, napadlo rytíře. Není snad už čas se probudit? Takové věci, protivící se Bohu i přírodě přece nemohou existovat, nebo by alespoň existovat neměly.

Ífrit vypadal jako veliký kónický mrak černého kouře, mající v průměru alespoň patnáct kroků. Dým netvorova těla se neustále převaloval sem a tam, vypadal jako hustá černá kaše, kterou kdosi bez přestání míchá neviditelnou lžící. Příšera postrádala hlavu v pravém slova smyslu. Mrak byl však úplně nahoře mírně zploštělý a dalo se na něm rozpoznat cosi vzdáleně podobného obličeji – byť byly jeho rysy velmi neurčité a jakoby rozteklé. Gautier jako očarovaný pozoroval širokou tlamu, naplněnou žlutooranžovými plameny, a na okamžik se zahleděl i do úzkých štěrbinek očí, z nichž šlehal oheň. Ten kratičký pohled mu stačil až do nejdelší smrti – tolik nenávisti a zášti se v nich ukrývalo.

Plameny též pravidelně probleskovaly ífritovým dýmovým tělem. Rytíř si pomyslel, že to vypadá, jako by v netvorových útrobách bušilo ohnivé srdce. Kolem příšery se šířil puch spáleného masa, z něhož se lidem obracel žaludek. Sálal z ní rovněž nesnesitelný žár, který se v neviditelných vlnách přeléval přes náměstí.

Netvor nespěchal. Gautier se ptal sám sebe, zda se prostě jen neumí pohybovat rychle, nebo si je vědom ledových řetězů strachu, kterými skoval své budoucí oběti. Pravděpodobně to druhé, řekl si. Z ífrita totiž kromě ničím nenasytitelného hladu čišela také potměšilá a zlovolná inteligence.

Koně se nezdáli být ovlivněni netvorovým kouzlem. Bouřlivě však dávali najevo svůj strach. Někteří divoce řičeli, další se vzpínali a sekali kolem sebe kopyty. Blesk se vyškubl strachem ochromenému Umarovi a tryskem vyrazil přes náměstí, co nejdál od blížícího se netvora. Následovalo ho i několik dalších zvířat – ať už těch, z nichž jejich majitelé již dříve sesedli, či takových, jež své pány jednoduše shodila na dlažbu.

Dvojice pěších Arabů, kteří se před chvílí chystali Gautiera spoutat, začala náhle ječet. Oba se dali na útěk stejným směrem – tím špatným. Oči měli slepé strachem a jejich myslím vládla panika, svou roli zřejmě sehrála i ífritova hypnotická moc. Každopádně se nomádi rozeběhli přímo vstříc obrovitému netvorovi. A ten již na ně čekal.

Jeho tlama se otevřela do takové šíře, že málem pohltila celý jeho dýmový „obličej“. Z ífritových ohnivých útrob vyšlehl proud plamene, čímsi připomínající dlouhý jazyk některých obojživelníků. Jako žhavý provaz se omotal kolem těla prvního pouštního lupiče. Ten zařval a zazmítal se v zoufalé snaze se vyprostit. Marně. Nepřekonatelná síla jej křičícího vtáhla přímo do plamenného chřtánu bestie. Druhý Arab jednoduše vběhl do mastného černého kouře. Stačil jen krátce vyjeknout, jeho smrt musela být velmi rychlá.

V Gautierovi se probudilo ponuré odhodlání. Ten netvor, ta odporná bestie si nezasloužila přebývat na tomto světě. Byla cizí, tak cizí… Poslat ji do pekla, kam právem patří – nebyl by to snad čin hodný rytíře? Jistě, má proti ní jen mizivou naději, ale pořád lepší, než tady stát a čekat na ohnivou smrt! Krev se Gautierovi znovu rozproudila v žilách. Náhle zjistil, že z něj ochablost spadla, že se již opět může pohybovat.

Došel k Ahmedovi a vytrhl mu ze ztuhlých prstů svůj meč. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by mohl do nomádova snědého obličeje zrůzněného nepopsatelným strachem udeřit, pak však ten nápad zavrhl. Netoužil po pomstě. Toužil dát ífritovi ochutnat dobrého francouzského železa. S neveselým úsměvem vyrazil netvorovi v ústrety.

Plíce mu naplnil příšerný smrad. Hlava se mu zatočila, v kolenech ucítil slabost. Přesto však sotva po něm z ífritovy tlamy vyšlehl ohnivý jazyk, dokázal se mu vyhnout s mrštností horského pardála. Uskočil stranou a dlažba za jeho zády se pod drtivým přívalem plamenů rozletěla na kusy. Pak bodl. Čepel zmizela v dýmu až po jílec a když ji vytáhl ven, pokrývala ji téměř souvislá tmavá vrstvička. Pokud netvor pocítil bolest, pak ji nedal žádným způsobem najevo. Znovu se po něm ohnal ohnivým jazykem… A znovu minul, překvapen obratností, skrývající se v rytířově rozbolavělém těle.

Gautier opět zaútočil, tentokrát mocným seknutím, které by jistě bez větších problémů dokázalo prorazit kroužkovou košili. Pro člověka by byly následky takového výpadu zřejmě fatální. Pro ífrita… Útočit na něj bylo jako pokoušet se zabít kouř, stoupající nad táborovým ohněm. K čertu! Rytíř zatnul levou ruku v pěst. Zatraceně!

Koutkem oka postřehl, že jeho zběsilý výpad přece jen měl nějaké následky. Zbavil totiž Šakíba ben Malika a jeho lidí nepřirozeného ochromení. Šejk s šíleným výrazem v očích prudce otočil koně. O okamžik později se již vyděšené zvíře hnalo směrem k nejbližší uličce. Pryč z náměstí. Pryč od ífrita. Pryč od smrti. Zbylí jezdci, včetně dosud křičícího Umara, okamžitě vyrazili za svým vůdcem. V patách jim prchali žalostně naříkající a bědující opěšalí kočovníci. Strach udělal s jejich nohama divy – pohybovali se proto skoro stejně rychle jako jejich šťastnější druhové v koňských sedlech.

Rytíř znovu zaklel. Stál nyní proti netvorovi docela sám, s vlasy zpocenými, tváří zrudlou nesnesitelným žárem, vycházejícím z těla dýmové obludy. Znovu kmitl ohnivý jazyk a tentokrát již Gautier nebyl dostatečně rychlý. Plameny mu olízly levé rameno, během okamžiku propálily koženou prošívanici a zahryzly se do masa.

Třebaže cítil téměř nesnesitelnou bolest, dokázal se rytíř vrhnout stranou, neboť si byl vědom nebezpečí, které mu hrozí. Ohnivý jazyk po něm šlehl znovu – jako žhavý bič, snažící se zachytit jeho tělo, omotat ho, znehybnit. Gautier se vyhnul i tomuto útoku, leč síly mu rychle docházely a on si byl jistý, že se pro něho další ífritův výpad stane osudným.

Z tohoto města se nedostaneš živý, mihla se mu hlavou nejasná vzpomínka. Kdo mu to jen říkal? Někdo, s kým mluvil teprve nedávno, snad dokonce ještě dnes v noci… Blízkost netvora ho zbavovala schopnosti rozumně uvažovat. Kdo to… Ano! Koutkem oka za sebou postřehl tmavou masu zikkuratu. Už si vzpomněl! A bylo zde ještě něco, co mu ten někdo povídal. Něco hodně významného, důležitého!

Již podruhé té noci začal rytíř utíkat napříč náměstím. Zatímco poprvé jej poháněl jen neurčitý strach, nyní dostaly jeho obavy reálný tvar. Valily se za ním v podobě obřího kouřového mraku, jehož horký dech cítil na zátylku. Gautier byl unavený a poraněný. A ífrit… Když bylo třeba, dovedl se netvor pohybovat s nemalou rychlostí.

Rytíř si byl vědom, že má v patách zhmotněnou smrt. Prchal co mu síly stačily, srdce mu splašeně tlouklo, tvář zaplavoval pot. V hlavě mu neuspořádaně vířily prapodivné myšlenky a dosud nepoznané pocity. Oheň! Nenávist! Krev! Neunikneš, smrtelníku! Okusíš mé plameny! A Gautier věděl, že je to pravda. Věděl, že před hrůzou, která ho pronásledovala, není záchrany. Že nikdy nestihne doběhnout k zikkuratu a skrýt se v bezpečí jeho černého nitra. Nestihne!

A přece to stihl.

Vrhl se do otvoru ve zdi obrovské pyramidy a tma jej přijala, téměř láskyplně ho skryla pod svým neprůhledným pláštěm. Ífritův ohnivý jazyk se ještě jednou mihl vzduchem, pokryl stěny chodby mihotavými stíny. Byl to však jen naslepo vedený poslední útok, jenž neměl pražádnou šanci na úspěch. Oddálil jsi svou smrt jen nakratičko, smrtelníku. Jsi stále v mém hájemství. Nic tě nespasí před mým věčným hladem. Už brzy tě stráví mé plameny! Tohle není konec, věř mi!

Gautier věřil. A proto musel jednat.

 

V.

 

„Ale, ale, kdopak se to vrátil do mého skromného příbytku?“ Čarodějův hlas byl plný nikterak neskrývané jízlivosti.

Gautier neodpověděl. Mlčky si prohlížel světelný paprsek, vycházející odnikud a tenoulinký lidský vlas, vznášející se vprostřed oné záře. Rytíř nevypadal dobře – příšerně opuchlý nos, popálené rameno, unavená a strhaná tvář. Ani oči, v nichž se dosud zračila přestátá hrůza, celkový dojem příliš nevylepšovaly.

„Překvapuje mě,“ rýpl si hlas, „že jsi po všech hloupostech, jež jsi natropil, stále ještě naživu. Takhle dopadají lidé, kteří nedokáží naslouchat radám moudřejších.“

„Ušetři mě svého žvanění,“ zachrčel rytíř.

„Jak si přeješ.“ Jedovatá ironie z čarodějova hlasu jen čišela. „Pověz mi tedy, co máš na srdci? Pročpak ses ke mně vrátil?“

„Nechal jsem si projít hlavou tvůj návrh.“

„Cha!“ Hlas zaburácel podzemní místnůstkou a rozechvěl její stěny mnohanásobnou ozvěnou. „Věděl jsem, že tě setkání s vládcem tohoto města donutí změnit názor!“

„Nebojím se zemřít,“ řekl Gautier tiše. „Existuje však hřích, který tíží mou duši a který je potřeba odčinit. A dokud to neudělám, bude smrt muset počkat.“

„Ach tak!“

„Přesně tak. Ty víš, o čem mluvím. Znáš přece mé myšlenky, ne? Říkám ti to jen proto, abys věděl, proč jsem se rozhodl přistoupit na tvou nabídku. Nemám z toho žádnou radost, to vůbec ne. Ale obávám se, že bez tvé pomoci se z tohoto města skutečně nedostanu.“

„To byla první rozumná slova, která jsem si od tebe dnes vyslechl, bojovníku,“ poznamenal čarodějův hlas.

„Počkej, to není všechno. Musíš mi přísahat, že vynaložíš všechny své síly, abys mé tělo zase co nejdříve opustil. A po dobu trvání onoho, jak to nazýváš, azylu mi budeš pomáhat při hledání… při hledání vykoupení.“

„To znělo tak neuvěřitelně pateticky, tak vážně, tak důležitě!“ vysmíval se hlas. „Zvláštní je svět, ze kterého pocházíš, příteli. Zdá se, že od doby, kdy jsem ještě míval tělo, se mnohé změnilo. Předpokládám, že když tuto přísahu nesložím, tak z naší spolupráce sejde, nemám pravdu?“

Rytíř přikývl.

„V tom případě… Přísahám! Přísahám, že ve tvém těle nebudu přebývat déle, než bude nezbytně nutné! A přísahám, že ti budu pomáhat konat ty nejušlechtilejší a nejhrdinštější činy! To všechno ti přísahám na svůj nesmrtelný vlas!“

„Nešlo by to bez ironie?“

„Těžko. Lepší přísahu ode mě nedostaneš, bojovníku. Bude ti muset stačit.“

Gautier pokrčil rameny. „Zřejmě ano… Co mám tedy udělat?“

„Och, je to převelice snadné, dokázala by to snad i cvičená opice!“ triumfoval hlas. „Stačí jen přerušit tento paprsek a o zbytek se postarám.“

„Přerušit…“

„I cvičená opice, bojovníku! Prostě tam strč dlaň a nezdržuj!“

Rytíř natáhl ruku ke světlu. Když se špičky jeho prstů už už dotkly zlatavého paprsku, Gautier zaváhal. Dělal správnou věc? Jistě, jeho víra v Boha se nedávno otřásla v základech, celé měsíce nebyl u zpovědi a sám sobě si ukládal pokání. Přesto však – bylo dobré umožnit přístup do svého těla jakémusi prastarému ďáblovi, bytosti z dávno zapomenutých dob? Jen s její pomocí se mohl postavit příšeře z tohoto města, ale co když svým činem vypouštěl do světa zlo stejně černé, jen o poznání rafinovanější a vychytralejší?

„Ničeho se neboj,“ vpadl mu do váhání čarodějův hlas. „Když už nic jiného, bude to pro tebe zajímavá životní zkušenost. Kdoví, třeba si mě i oblíbíš? Třeba se z nás nakonec stanou i přátele, co?“

Gautier se proti své vůli pousmál. A odhodlal se k činu.

Prudce ponořil ruku do světla. Dlaně i prstů se okamžitě zmocnilo podivné mravenčení, nikoli nepříjemné, jen velmi zvláštní a těžko popsatelné. Celou paži mu naplnilo teplo, mírné a hřejivé – žádný nesnesitelný žár podobný ífritovu. Záře pronikala do jeho těla a spolu s krví kolovala rytířovými žilami. Před očima se mu míhaly obrazy lidí a míst, o nichž si byl Gautier jistý, že je nikdy v životě nespatřil.

A pak se čarodějův vlas náhle probudil k životu. Zacukal sebou jako ryba na háčku, svinul se do uzoulinkého kolečka a hned se znovu napřímil. Vzápětí strnul, avšak jeho nehybnost, trvající nějaké dva tři údery srdce, byla pouhou předehrou k následující bleskové akci. Podoben prapodivnému bílému červíku se zachytil rytířových prstů a během pohybu tak rychlého, že jej oko stěží dokázalo sledovat, ho polechtal na dlani. Okamžik nato již Gautierovi klouzal vzhůru po paži, po rameni, po krku… Ponořil se do jeho bujné kštice a o chviličku později ucítil rytíř bodnutí, skoro jako by mu někdo vrazil do hlavy drobnou jehličku. Bolest však odezněla stejně rychle jako se dostavila.

Zlatavé světlo odnikud rázem pohaslo a zanechalo překvapeného rytíře v neproniknutelné tmě. Stál uprostřed podzemní komnaty a ostražitě naslouchal vlastnímu přerývanému oddechování. Co se stalo? A stalo se vůbec něco? Gautier se cítil úplně stejně jako před několika minutami. Nebo vlastně…

„Jsi tam?“ zeptal se lhostejný k tomu, jak hloupě musí tato otázka znít.

Nějakou dobu se mu nedostalo odpovědi. Pak však jeho myslí projel podivný pocit cizí přítomnosti, následovaný známým hlasem. „Kde bych měl asi být? Jen jsem se trochu rozhlížel okolo a řeknu ti, že tady máš pěkný nepořádek.“

„Cože?“

„Nepořádek. Bordel. Binec.“ Hlas však zněl podivně rozechvěle, postrádal obvyklou jízlivost. „A zvykej si oslovovat mě v duchu, ano? Když jsme sami, tak to nevadí, ale mezi lidmi se samomluva považuje za příznak duševní choroby, víš?“

„Budu si to pamatovat… Co teď?“

Čaroděj ho očividně neposlouchal. „Tolik myšlenek, pocitů, vzpomínek… Bez ladu a skladu. Tolik zavřených dveří, za které bych se chtěl podívat. Je to… zvláštní. Nezvyklé. Tak dlouho jsem nepřebýval v živém těle, že jsem skoro zapomněl, jaké to je. Zajímavé. Opravdu. Ale řekl bych, že tomu brzy přijdu na chuť.“

„Příliš si u mě v hlavě nezvykej,“ odsekl mu v duchu rytíř. „Je to pro tebe jen dočasné útočiště a všechny zavřené dveře zůstanou pěkně zavřené. Ptám se tě – co teď? Jsme uprostřed města, jemuž vládne smrtící netvor. Přísahal jsi, že mi budeš pomáhat. Řekl bych, že je načase, abys s tím začal.“

„Jsi tak nedočkavý, bojovníku. Tolik se s ním toužíš utkat?“

„Trpělivost není mou silnou stránkou. Jistě, nejraději bych se střetnutí s ífritem vyhnul, ale obávám se, že nemám na vybranou.“

„Velmi správně,“ poznamenal hlas. „Na vybranou skutečně nemáme. Jediná cesta ven z města vede přes mrtvolu té bestie. Dobrovolně nás odtud nepustí. Bude to tvrdý boj. Nevím, zda budou mé síly stačit k tomu, aby nám zajistily vítězství. Ta tisíciletí nečinnosti mne oslabila, zatímco on doslova překypuje mocí.“

„Chceš mi snad naznačit, že jsem se s tebou spolčoval zbytečně?“

„Nic není zbytečné, bojovníku. Jsme na jedné lodi, sdílíme jedno tělo. Když bude zničeno, budu zase tam kde jsem byl předtím. Udělám vše pro to, abychom to ve zdraví přežili. Jen upozorňuji, že to nebude snadné.“

„Víš, jak ífrita zahubit?“ zeptal se Gautier.

Čaroděj v jeho mysli okamžik váhal. „Ano,“ řekl pak. „Vím. Zatímco jsem byl pouhým vlasem, dokázal jsem sledovat netvorovy pohyby. Teď už ne. Povím ti však, co právě dělá. Loví ty snědé jezdce, kteří tě přepadli na náměstí. Bestie umí v omezené míře měnit toto město, vytvářet slepé ulice či otevírat nové průchody. Žádný z nomádů jí neuteče, všechny do jednoho je pozře a stráví ve svých plamenech.“

Hlas byl plný tak děsivé jistoty, že se rytíř zachvěl.

„Povedu tě po stopě hrůzy, paniky a strachu, kterou za sebou ti lidé zanechávají. Najdeme je a spolu s nimi najdeme i příšeru.“

„A pak ji zabijeme.“ Jen co to dořekl, uvědomil si rytíř, že začal používat množné číslo. Zvykal si rychle. Snad až příliš.

„Nebo,“ poznamenal hlas optimisticky, „nás zabije ona.“

 

VI.

 

Umarův kůň se divoce vzepjal a pronikavě zařičel. Mladík měl co dělat, aby nespadl ze sedla. Ruce, chvějící se strachem, měly spoustu práce, aby zkrotily vyděšené zvíře, zatímco hrůzou zmítaný mozek odmítal rozumně uvažovat. Umarovi se jakžtakž podařilo přimět koně k poslušnosti. Podíval se na svého otce, avšak naděje, že mu ten rychlý pohled dodá odvahu, byla planá. Kdysi nebojácný šejk Šakíb ben Malik nyní připomínal roztřesenou trosku, neustále drmolící téměř nesrozumitelné modlitby.

Ne že by na tom byli další dva zbývající členové jejich skupinky lépe. Po zběsilém útěku z náměstí se nomádský oddíl rozpadl, rozptýlil se ve spletitých ulicích. Umar se domníval, že naleznout cestu ven z města nebude příliš obtížné, ale jednalo se o krutý omyl. Jako by jim v odchodu bránilo samo toto místo. Vztyčovaly se před nimi polorozpadlé stěny, které zde neměly co dělat, či chátrající domy, jež snad vyrůstaly přímo ze země. Musela to být zlá vůle, jež jim stavěla do cesty nejrůznější překážky a nutila je bloudit v kruzích. Mladík velice dobře věděl, komu ta vůle patří. Sotva si byť jen na chviličku představil tu odpornou bytost, blížící se k nim přes náměstí, začínalo se mu tmít před očima a jeho těla se zmocňovalo nekontrolovatelné chvění.

Umar si byl jistý, že Gautier, který se zachoval mnohem statečněji nežli on a jeho druhové, nemohl střetnutí s tak strašlivým nepřítelem přežít. Ostatně, obával se, že mrtví jsou rovněž všichni ostatní kočovníci, kteří se během útěku oddělili od šejkovy skupinky. Podvědomě cítil, že se netvor dosud toulá městem a nezastaví se, dokud nepozře všechny živé bytosti. Zoufale toužil uniknout, zmizet odtud, ocitnout se co nejdál od zdejších hrůz. Jenže to nešlo. Cestu, jež zpočátku vypadala nadějně, jim nečekaně zablokovaly prachem zaváté zbytky jakéhosi starého šlechtického sídla. Ocitli se ve slepé uličce. V pasti.

Jeden z jeho druhů otočil koně a tryskem vyrazil zpátky, směrem, odkud právě přijeli. Nedostal se však daleko. Zvíře se zastavilo a vzepjalo se tak prudce a nečekaně, že nomád vyletěl ze sedla a hlavou narazil do dlažby. Zůstal na ní nehybně ležet, zatímco kůň pomalu ustupoval zpátky, do nitra slepé uličky.

Její ústí vzápětí zatarasilo dýmové tělo ífrita. Přelévalo se kupředu jaksi pomalu a neochotně, Umara bůhvíproč napadlo, že je netvor přesycen množstvím obětí, které pozřel za tak krátký čas. Plamenný jazyk, jenž vyšlehl ze žlutooranžové tlamy, však neztratil nic ze své rychlosti. V mžiku omotal bezvědomé tělo kočovníka a vrazil ho do chřtánu. Ífritovi to celé netrvalo déle než pouhý okamžik, nemusel se kvůli tomu ani zastavovat. Byl to pro něj jen další chod velké hostiny, jež se právě chýlila ke konci.

Netvor se blížil, nezadržitelně se valil uličkou, tavil pod sebou písek a svými nečistotami špinil okolní ruiny. Umar na něho zíral široce otevřenýma očima, zatímco jeho otec i poslední zbylý muž začali kvílivými hlasy prosit Alláha o slitování. Mladíkovu tvář ovanul pekelný žár. Zmocnila se ho jistota, že na tomto prokletém místě jsou veškeré prosby k ničemu, že jim v jejich situaci nedokáže pomoci nikdo a nic. Zemřou. Sejdou ze světa krutou ohnivou smrtí a svým masem nasytí bestii.

Připadalo mu zvláštní, že se ho při pohledu na ífrita již nezmocňuje ochromující strach jako před nedávnem na náměstí. Snad za to mohla jeho smířenost s nevyhnutelnou smrti. Zřejmě právě ona donutila neposlušné ruce, aby se přestaly třást a zpoza opasku vytáhly zahnutý nůž. Ta zbraň, třebaže nepochybně velmi ostrá a účinná, vypadala ve srovnání s obrovským netvorem naprosto uboze. Přesto mu dodala odvahu. Popojel k ífritovi a výhružně svou zbraní zamával ve vzduchu. Hlasitě vykřikl – sám ani přesně nevěděl co.

Zvuk jeho hlasu kupodivu donutil bestii, aby se zastavila. Na okamžik zavřela tlamu a vypadalo to, že si mladíka zkoumavě prohlíží. Ífritovo váhání však trvalo jen chviličku. Tlama se zase otevřela, vzduchem se mihl ohnivý jazyk. Umarovi zachránilo život jen to, že se stačil včas svézt z koně a odkutálet se stranou. Zvíře se za jeho zády změnilo v ohořelou hromadu masa, záhy vtaženou do nenasytných útrob netvora.

Mladík se postavil na nohy, ale o svých šancích si nedělal iluze. Odhodlání z něj však nevyprchalo, stále byl ochoten prodat svůj život co nejdráž. Opět tedy zamával nožem a cosi nesrozumitelně zaskřehotal.

Ífrit otevřel tlamu a Umar už už očekával nové šlehnutí ohnivého jazyka, když vtom bestie na okamžik strnula a pak se začala nemotorně otáčet. V úzké uličce jí to trvalo poměrně dlouho a netvorův dým přitom odporně vířil a přeléval se ze strany na stranu.

Třebaže mu ífrit takřka zakrýval výhled, stačil mladík zpozorovat příčinu jeho počínání. V ústí uličky stál rytíř Gautier s taseným mečem v ruce. Jeho zpocený obličej s opuchlým nosem sice nevypadal nijak hrdinsky, přesto však Francouz působil jaksi výhružněji a nebezpečněji než dříve. Skoro jako by v něm došlo k nějaké prapodivné změně. Ale co se s ním mohlo během tak krátké doby stát?

Pak rytíř zakřičel. Umar sice nerozuměl ani jedinému jeho slovu, ale znělo to hodně zlověstně. Na ífritově místě by se nejspíš začal bát.

 

VII.

 

Gautier si byl jistý, že mu ta slova podstrčil na jazyk jeho neviditelný společník. Vůbec jim nerozuměl a neměl ani ponětí, z jaké řeči by mohla pocházet, ačkoli se považoval za vzdělaného muže. Jedno však těm slovům nemohl upřít – byla vskutku působivá. Obsahovala dokonale vyváženou směs hrozby a opovržení.

„Takže?“ zeptal se v duchu. „Přilákali jsme jeho pozornost. Co teď?“

„Musíme proniknout do nitra dýmu,“ zazněla okamžitě odpověď. „A zničit jeho srdce. To ho vyřídí.“

„Ten dým zabíjí,“ zapochyboval Gautier. „Viděl jsem to na vlastní oči.“

„Ochráním tě,“ opáčil čaroděj. „Od čeho mě máš?“

„Jenom aby…“

Rytíř se vrhl kupředu. Zaútočil čelně, bez nějakých lstí či fines, ale se zběsilostí, nahrazující sebelepší bojový plán. Ífrit si musel uvědomit nebezpečí, které mu hrozilo. Musel pochopit, že nečelí obyčejnému smrtelníkovi, že proti němu stojí docela jiný nepřítel, nežli všichni ti, které dle libosti zabíjel doposud. Ohnivý jazyk vystřelil Gautierovi vstříc. Ani sám rytíř nevěřil, že se tak rychlému výpadu dokáže vyhnout, přece se mu to však podařilo. Jazyk se pouze neškodně zabořil do prachu na dlažbě a část ho roztavil.

Hned se však jal na Gautiera dotírat znovu, kmital ze strany na stranu tak rychle, že mezi Francouzem a netvorovým tělem vytvořil neproniknutelnou ohnivou clonu. Rytíř se na okamžik zarazil, ale pak, naplněn podivnou sebejistotou, vyrazil na zteč. Ještě nikdy v životě se nepohyboval tak rychle, nikdy v sobě neobjevil takovou obratnost jako právě nyní. Proklouzl mezerou v ohnivé bariéře, jež se v ní otevřela na pouhopouhý zlomek vteřiny. Najednou stál před dýmovou masou ífritova těla.

„Čaroději?“

„Ano?“

„Ty mi pomáháš!“

„Ano!“

Rytíř se bez přemýšlení vnořil do mastného černého kouře. Ihned ho obklopil ze všech stran, nechal jej pocítit svůj žhavý stisk. Gautier se nedokázal pohnout. Nepředstavitelné vedro mu spalovalo kůži, zabíjelo ho, požíralo za živa. Francouz chtěl začít řvát hrůzou, avšak sotva otevřel ústa, vevalily se mu do nich proudy dýmu a zbavily ho nejen schopnosti mluvit, ale i dýchat. Pochopil, že umírá. Bolest se neustále stupňovala, tlumila všechny ostatní pocity.

„Ča-ro-dě-ji…“

„Hned to bude.“

Náhle ho zaplavila úleva. Bolest ustoupila, do plic se vrátil vzduch. Gautier zjistil, že jeho kůže začala slaboulince zářit – a právě toto zlatavé světlo zapuzovalo žár i dým. Stále cítil horko, ale to již nebylo vražedné, dalo se snést. Kouř se na něho ze všech stran tlačil, ale nedokázal k němu proniknout, ublížit mu. Zjistil, že se může hýbat. Ne bez obtíží ale přece. Zvedl si k tváři světlem obklopenou ruku, aby si ji prohlédl.

„Teď ne! Kochat se můžeš jindy!“

Poslechl. Každičký krok mu činil nesmírné potíže. Hustý dým se mu vzpíral, bránil v cestě. Jak se blížil ke středu ífritova oblaku, žár neustále sílil. Znovu ucítil bolest, když mu prudký závan horka ožehl kůži. Ochranné zlaté světlo postupně sláblo, nedokázalo odolávat nezemským silám, jež na ně dotíraly ze všech stran. Silám, připraveným vysát z rytíře všechen život, spálit jeho tělo na popel a lačně ho do sebe vstřebat.

Gautiera atakovaly rovněž přeludy. Náhle kolem sebe viděl spoustu lidských tváří, stažených neskutečnou bolestí. Zčernalých, sežehlých, znetvořených nesčetnými spáleninami. Ty tváře k rytířovi promlouvaly všemi možnými jazyky. Spílaly mu, vyhrožovaly, slibovaly nekonečná muka v ohnivém chřtánu. Francouz zavřel oči, neschopen dále snášet tu příšernou kakofonii zvuků. Přesto však vytrvale postupoval dál.

Žár zesílil ještě více, přímo k nesnesení.

„Otevři oči, pitomče!“

Znovu poslechl, čarodějovy rady nebylo dobré opomíjet. A v úžasu strnul. Před sebou totiž spatřil srdce, visící přímo uprostřed dýmu. Podobalo se lidskému, dosahovalo však velikosti kola od vozu a po jeho hrbolatém povrchu neustále stékaly pramínky jakési tmavé tekutiny. Srdce pulsovalo vnitřním ohněm a bylo protkáno sítí plamenných žilek. Smršťovalo se a zase rozpínalo v pravidelných intervalech a jeho dutý tlukot narážel do Gautierových spánků jako rány těžkého válečného kladiva.

Rytíř se otřásl odporem. Ífritovo srdce se mu hnusilo stejně jako celý netvor, přesto však nedokázal pozvednout meč a rozetnout je vedví. Ochromeně sledoval jeho pomalý rytmus. Před očima se mu dělaly černé mžitky.

„Poslouchej! Poslouchej mě, zatraceně!“ zazněl mu v hlavě čarodějův naléhavý hlas. „To srdce nezraní obyčejná zbraň. Dokážu tvůj meč posílit, ale… Když to udělám, nezbude mi už dost moci na udržování ochranného světla. Chápeš? Slyšíš mě? Budeš ho muset zničit rychle, jinak je po tobě. A možná i po mně,“ dodal vzápětí.

Gautier mdle přikývl. Zburcoval v sobě poslední zbytečky sil. Pozvedl meč a rozmáchl se k úderu. Každý sval ho bolel, zdálo se mu, že svou zbraň musí každou chvíli upustit – svíral ji však pevně, skoro křečovitě.

„Teď!“

Čarovná záře, obestírající rytířovo tělo, rázem zmizela. V témže okamžiku zahalilo světlo čepel meče, jež nyní vypadala jako ukutá ze třpytivého zlata. Gautier zaúpěl bolestí. Nedala se snést. Nemohl s ní bojovat. Pod nehty se mu zabodávaly rozžhavené jehly. Jeho slzící oči polykaly plameny. Kůži měl v jednom ohni. Zakřičel v příšerné agónii, smrt po něm natahovala svůj kostlivý pařát, vysmívala se mu…

„Sekej, hlupáku!“

Rytíř si později nedokázal vzpomenout, zda ho k činu přiměla právě tato slova nebo něco docela jiného. Stál na samém prahu říše mrtvých, nacházel se ve stavu, kdy již člověk zvolna přestává být člověkem. Samotná smrt dodala jeho svalům sílu, jakou nemůže nikdy vládnout žádný z lidí. Gautier zařval jako raněný tur a ťal.

Zářící čepel se s lehkostí zabořila do mokvajícího ífritova srdce. Seknutí bylo natolik mocné, že se odporný orgán rozpadl na dvě nestejně veliké poloviny. Obě s vlhkým mlasknutím dopadly na zem a ihned se ztratily v záplavě hustého tmavého hnusu. Žár okamžitě polevil. Zbytek rozkládajícího se srdce však obklopily drobounké žlutooranžové plamínky, jež donutily dosud zkoprnělého rytíře o kousek ustoupit.

Žár slábl stále víc a víc až po něm nakonec nezůstalo ani památky. Mastný dým se začal trhat a rozptylovat, jeho rozervané cáry stoupaly vzhůru k obloze. Gautier zůstal stát uprostřed velikého kruhu tekutého hnusu a nečistot. Černá hmota, připomínající saze, pokrývala i jeho samotného od hlavy až k patě.

Rytíř ještě dlouho nedokázal uvěřit svému vítězství. Omámeně se rozhlížel kolem sebe jako by se divil, kam se obrovitý netvor poděl.

„Jsme dobří, bojovníku!“

Gautier v sobě nenašel dost sil ani na přikývnutí. Cítil se slabý jako dítě.

Nebe nad mrtvým městem prozářily první paprsky úsvitu.

 

VIII.

 

„Jsme tvými dlužníky,“ řekl Umar slavnostně. „Třebaže jsme se k tobě chovali zle, přece jsi nám všem zachránil životy.“

„Mám pocit, že ke mně tvůj otec mnoho vděku nechová,“ poznamenal Gautier.

Mladík dlouho neodpovídal, po obličeji mu přeběhl stín. Šejk Šakíb ben Malik a poslední přeživší lupič seděli na koních kousek od studny, před níž se rytíř loučil s Umarem. Oba sledovali Gautiera očima plnýma nevraživosti – navzdory tomu, že je zachránil před strašlivou smrtí, viděli v něm stále jen nevěřícího, který se stal svědkem jejich zbabělosti, jejich ponížení, jejich potupy. Snad by na rytíře, k smrti vyčerpaného po souboji s ífritem, dokonce zaútočili, cosi je od toho však odradilo. Možná si uvědomovali, že napadnout přemožitele hrůzného netvora by se jim mohlo ošklivě nevyplatit.

„Nejraději by nám podřízli krk,“ ozval se v rytířově mysli čarodějův hlas. „Ó, jak krásná věc je vděk! Svět se nakonec během těch tisíciletí zase tolik nezměnil.“

Blesk se zezadu přiblížil ke svému pánovi. Tichoulince zařehtal a opatrně položil hlavu Gautierovi na rameno. Po ífritově záhubě se moudré zvíře, bloumající ulicemi mrtvého města, uklidnilo a vydalo se hledat rytíře. Vytříbený čich ho k němu nakonec skutečně zavedl a hřebec nyní dával neustále najevo radost z opětovného shledání. Gautiera jeho věrnost dojímala. Těšilo ho rovněž, že bělouše dosud tíží jeho kroužková košile i splasklé vaky. Znamenalo to, že v pustině nezůstane zcela bez prostředků k přežití.

Kůň musel cítit změnu, jež se s rytířem udala, jen ji nedokázal pochopit. Zvědavě tedy svého pána očichával a dotýkal se ho. Ostatně, onu změnu zřejmě vnímal i Umar. Hleděl nyní na Gautiera s úctou téměř posvátnou.

„Můj otec,“ zašeptal mladík, „nedokáže přenést přes srdce, že před tebou ztratil tvář. Nyní se tě obává, ale až se vrátíme do tábora, nepochybně proti tobě poštve všechny naše lidi. Nevracej se do Askalonu, Gautiere. Vydej se na západ, k mořskému pobřeží…“

„Děkuji za radu, příteli.“ Rytíř překvapeně zjistil, že mluví neméně slavnostně, nežli mladý Arab. „Opatruj se. Vidím totiž, že tě čeká velká budoucnost. Staneš se mocným a slavným vůdcem svého lidu.“ Gautier chvíli nechápal, kdo tu poslední větu vyslovil, ale rychle mu došlo, že to udělal on sám. „Budeš jedním z těch, kteří z těchto míst vyženou i ty poslední muže s křížem…“

Umar údivem vykulil oči. „Co…?“

„Přestaň za mě mluvit!“ vztekal se Gautier v duchu na čaroděje.

„Promiň, prostě mi to vyklouzlo.“

„Jen mám z tebe takový pocit, Umare,“ řekl rytíř, tentokrát pro změnu nahlas. „Dokázal jsi překonat strach a postavit se netvorovi. A to něco znamená.“

Bylo vidět, jak je Umar na tu pochvalu hrdý. „Děkuji ti za všechno, Gautiere,“ pronesl s pohnutím. „Do tvé budoucnosti sice nevidím, ale pevně věřím, že tě čekají velké věci.“

„O tom vůbec nepochybuj,“ souhlasil s ním čaroděj jedovatým hlasem, slyšitelným pouze pro rytířovy uši.

„Nechť tě Bůh provází, Gautiere.“

„I tebe, Umare.“

Mladý kočovník se vyhoupl do sedla svého koně a rozjel se směrem ke zbylým dvěma pouštním lupičům. Šakíb ben Malik a jeho druh bez rozloučení otočili svá zvířata a pobídli je do klusu. Trojice nomádů záhy zmizela rytířovi z očí v hustých mračnech prachu, rozvířených jejich koňmi. Brzy odezněl i dutý klapot kopyt a město, nyní definitivně mrtvé a opuštěné, se ponořilo do ničím nerušeného ticha.

Gautier se posadil na dlažbu vedle studny. Cítil únavu, nepředstavitelnou únavu. Spáleniny, které utržil v boji s ífritem, i zranění, jež mu předtím způsobil rozzuřený kočovník, ho bolely. Trpěl při každičkém pohybu – musel však připustit, že jeho rány nejsou ani zdaleka tak zlé, jak si původně myslel. Jako by zde působila nějaká uzdravující síla, zacelující šrámy a obnovující ožehlou pokožku. Rytíř nepochyboval, že za to může čaroděj, dlící v jeho těle, a v duchu mu za tuto pomoc poděkoval.

„Není zač.“

„Řekl bych,“ pokusil se rytíř přesvědčit sám sebe, „že je načase vstát a začít něco dělat.“

„No jistě!“ podpořil ho nadšeně čaroděj. „Vyrazíme na cestu! Nemyslím, že bychom se měli řídit radou toho chlapce. Toužil jsi přece spatřit Boží hrob, no ne? A abych pravdu řekl, jsem také dosti zvědavý na to, jak takový Boží hrob vypadá.“

„Do Jeruzaléma nepojedeme,“ zamítl to Gautier rázně. „Copak jsi zapomněl na svou přísahu? Máš si hledat nové tělo, abys mohl to moje co nejdříve opustit. Nemám sice nejmenší představu, jak to chceš provést, ale bylo by dobré, aby ses konečně dal do práce.“

„Ach, ach,“ zafňukal černokněžník. „Ty mě nechceš. Toužíš se mě zbavit…“

„Nech toho, buď od té lásky.“

„No dobrá, dobrá. Za mých časů existovala jedna země, středisko vznešené kultury a kolébka mnoha tajných vědomostí. Rozkládala se kolem veliké řeky, směrem na jihozápad od tohoto města. Mohu-li někde naleznout pomoc, pak právě tam.“

„Předpokládám,“ poznamenal Gautier, „že máš na mysli Egypt.“

„Och, tvá bystrost mě překvapuje, jsi tak chytrý a vzdělaný…“

„Pak tedy vzhůru do Egypta,“ řekl rytíř bez většího nadšení. „Starobylé země, ve které nyní pevně zapustil kořeny islám a v níž nejsou Evropané příliš vítáni.“

„Nejsem Evropan,“ zaradoval se čaroděj. „Já se nemám čeho bát! A ty také ne – jedeš přece se mnou! Vyrazíme tedy konat hrdinské skutky a odčiňovat všelijaké hříchy! Pospěšme si, máme před sebou dlouhou pouť!“

A o to delší, že ji budu muset nepřetržitě trávit ve tvé společnosti, pomyslel si rytíř. Neochotně se však zvedl na nohy a začal se připravovat na cestu.

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Legie

Zpět na přehled povídek