Konstantin Šindelář: Mrtvý les

I. Hospoda

 

„My orkové máme takový zvyk,“ řekl Timúr spisovně a s neobvykle vážným výrazem ve tváři. „Před každou dlouhou cestou si zajdeme s přáteli do hospody a strávíme tam několik hodin v poklidném rozjímání.“

„Jinými slovy se ožerete jako prasata,“ poznamenal k tomu Ricodin Vioretta, elf s protáhlým obličejem, hřívou mastných vlasů neurčité barvy a dlouhatánskýma ušima.

„Ne, ne, ne,“ protestoval ork. „Nemůžeme se ožrat jako prasata. Zbytek noci si totiž užíváme v bordelu, najde-li se poblíž nějaký, takže musíme být plně funkční. Při dnešních cenách si nějaké poruchy nemůžeme dovolit.“

Rainald se usmál. Bylo mu tu dobře, přímo skvěle mezi těmi nejlepšími přáteli, které na světě měl. Seděl spolu s nimi v útulné hospůdce U spáleného žebírka, před sebou měl korbel s nadýchanou čepičkou pěny a kolem zněly hlasy desítek dalších lidí, kteří si povídali, žertovali, smáli se a bavili se stejně jako on sám. Ti všichni zanechali své starosti a problémy tam venku za dveřmi, přišli sem pít pivo a mluvit, mluvit hodně a třeba i o úplných hloupostech, ale tak, aby se jejich chmury proměnily v úsměvy a smutek ve veselí. Mluvit a mluvit, zapomenout na to, že jednou budou muset odejít stejnými dveřmi, které je předtím tak pohostinně uvítaly… Rainald si uvědomoval, že je to jen naivní představa pomíjivého hospodského štěstí. Ale líbila se mu. Hrozně moc.

„Přátelé,“ vytrhl čaroděje ze zamyšlení Timúrův zvučný hlas. „Navrhuji, abychom se hned jak se vrátíme s pytli plnými zlata zastavili zas tady U žebírka a zhulákali se jak paviáni. Kdo je pro?“

Ricodin a Bradatice začali ihned povykovat, že ano, že tak to přesně bude. Ork, elf i vousatá trpaslice pozvedli korbele k přípitku. Tato poněkud nesourodá trojice občas u lidí, kteří ji dosud neznali, vyvolávala výbuchy smíchu. Posměváčci ovšem obvykle museli velice rychle ztichnout – pod hrozbou sekyry v lebce, šípu v oku nebo šavle v zadku. S dobrodruhy si nebylo radno zahrávat. Byla to pěkně nebezpečná sebranka s podivným smyslem pro humor.

I Rainald se chopil korbele, kameninové nádoby zatřískaly jedna o druhou s takovou razancí až se čaroděj začal bát, že by mohly puknout. Nepukly. Byly zřejmě zvyklé i na horší zacházení. Na desku stolu vyšplíchla pivní pěna a vytvořila na ní prapodivný obrazec. Pak se dobrodruzi napili. S chutí, pěkně velkými doušky. Pivo bylo studené a moc dobré, Rainald však tempu ostatních zdaleka nestačil. Nevypil ještě ani polovinu, když si už Bradatice otírala vousy rukávem košile a Timúr objednával další rundu.

„Nestačíš, Rainalde,“ promluvila snad prvně za celý večer Arsagina. Čarodějka vypadala hrozně křehce, téměř přízračně: štíhlé paže, ozdobené zlatými náramky, bledá pleť a vlasy, obarvené na blond podle poslední módy. Jenže Rainald dobře věděl, že zdání klame. Věděl, jaká nesmírná magická moc se skrývá v této ženě, sedící u stolu přímo naproti němu. „Že bys začínal stárnout?“ Hlas měla strašně příjemný a melodický, i ta nejkrkolomnější zaklínadla obvykle zněla z jejích úst jako milostné básně. Mrkla na Rainalda a zlehka smočila rty ve skleničce s červeným vínem.

„Kdes nechal hůlku, stařečku?“ škytl Timúr. Oči se mu již mírně leskly, tlamu měl roztaženou v tom nejširším úsměvu na světě.

„Jestli chceš, tak ti vopatřím kolečkový křeslo,“ zašklebila se Bradatice. „A pak s náma budeš zase jezdit na výpravy. Budem pak sice spíš taková paradružina, ale co bychom pro tvůj návrat mezi nás neudělali, že jo?“

„A já ti zas seženu tmavý brejle, chceš?“ přidal se již notně opilý Ricodin. „Potom budeme brát vod státu dotace za to, že zaměstnáváme zdravotně postižený.“

Rainald se jen mlčky usmíval. Od doby, kdy se rozhodl družinu opustit, sice uplynul již takřka rok, pošťuchování ze strany bývalých spolubojovníků však stále neztrácelo nic ze své počáteční intenzity. Čaroděj věděl, že se jim jeho odchod ani trochu nezamlouvá, věděl, že by ho s otevřenou náručí uvítali zpět. Věděl to a měl z toho radost. Jenomže jeho rozhodnutí bylo nezvratné. Řemeslo potulného dobrodruha, dalo-li se mu tak říkat, pověsil definitivně na hřebík a nic již na tom nešlo změnit.

„Jen ho nechte,“ usmála se Arsagina. „Je to teď přece pan podnikatel a výrobce světoznámých elixírů, polepšil si, copak to nevíte? Rainaldovy lektvary do každé domácnosti! Vždyť ty jsi tímhle sloganem otapetoval snad každou zeď ve městě. Rainalde, Rainalde, není to poněkud málo originální? Jak tě něco takového vůbec napadlo?“

„Na tohle jsem nikdy neměl talent, přátelé,“ řekl Rainald pobaveně. „Ale jestli mi chcete vymyslet nějaký lepší slogan, tak to jedině uvítám.“

„Co takhle ‚Rainaldovy lektvary dostanou tě na máry‘?“ navrhl Timúr. Ricodin Vioretta vyprskl pivo, které měl zrovna v ústech, na stůl, aby uvolnil prostor smíchu. Bradatice v návalu veselí málem spadla ze židle.

„Nebo,“ řekla trpaslice, když se trochu vzpamatovala. „‚Nalej si tam elixír a přineseš světu mír‘.“

„Kam tam?“ nechápal Ricodin.

„Ponechávám prostor čtenářově fantazii, vole,“ odsekla Bradatice a spolu s elfem se opět zakuckala smíchy.

„Děkuji, přátelé,“ řekl Rainald. „Moc jste mně a mé firmě pomohli.“

„Rádo se stalo,“ odpověděli jako jeden ork, elf a trpaslice.

Chviličku bylo u stolu ticho, Timúr ukazoval hospodskému na prstech obou rukou, kolik že má ještě donést piv.

„Stejně tě, Rainalde, tak trochu obdivuju,“ prohlásil najednou Ricodin.

„Protože je hezčí než ty, ty náš malej oslíku?“ skočil mu do řeči Timúr.

„Ale néé,“ hájil svou myšlenku elf. „Protože dokázal prostě jen tak ze dne na den změnit svůj život. Jako víš co myslím – ve středu ještě někde po jeskyních smaží gobliny bleskama a pak najednou bác ho! Ve čtvrtek už je majitelem krámu s magickými lektvary. To je celkem slušnej výkon, ne?“

„No já nevím,“ mínila Bradatice. „Já bych teda v nějakým obchodě prodávat nemohla. Sekerou mávat to jo, ale stát za nějakým pitomým pultem a šklebit se na každýho vola, co mi tam přijde vočumovat, to není pro mě.“

„Seš holt jiná povaha,“ řekl Timúr. „Ale máš recht, mě by nějaký obchodování taky nebralo. Jo, není nad návrat z pořádný krvavý řežby, když ti ve vaku cinkají zlaťáky a šperky a tak. Tomu já říkám poctivě vydělaný prachy. A nějaká kšeftařina, to je tak pro buzíky, teda neber si to osobně, Rainalde, ty jako buzík nejseš, ale spousta jinejch ve tvý branži…“

Hubený hospodský, naprostá rarita mezi majiteli krčem a taveren ve městě, přinesl další zásobu piva, mající trochu svlažit vyprahlé hlasivky dobrodruhů. Ricodin, Timúr i Bradatice se na plné korbele vrhli jako kdyby už týden nepili a také Rainald popadl jeden z nich poněkud nejistě do ruky. Jen Arsagina dál klidně seděla na svém místě a malými doušky upíjela ze skleničky víno. Vypadá smutně, napadlo Rainalda. Nebo jen zamyšleně? Nebo unaveně? Nebo..? Co se to s ní děje? Vždycky přece bývá tak veselá. Ale dnes…

„Jo, tahle výprava, to bude terno,“ potlačil Timúr násilím říhnutí, snažící se uniknout z hlubin jeho mohutného hrudníku. „Jdeme kurva do neprobádanejch krajů, do, jak se tomu vlastně říká, jo, panenskejch. A zlata tam bude, no jéje. Celý hory. Až se vrátíme, tak si budeme moct dát nadlouho pohov. Teda to alespoň říkala Arsagina. Čarodějko? Je to tak nebo ne? Bude tam fůra zlata?“

Arsagina se usmála. Ale její úsměv byl… nucený? Předstíraný? Rainald znal Arsaginu už dost dlouho. A nebyl ještě natolik opilý, aby nepostřehl, že něco skrývá. „Jistě,“ řekla čarodějka. „Bude tam víc zlata, než dokážeme unést. Ale věřím, že si s tím nějak poradíme. My dobrodruzi jsme přece vynalézaví, ne?“

„No jasně,“ zařval Timúr. „To kurva jsme!“

Ork dloubl loktem do Bradatice, která se začínala podezřele tulit k Ricodinovi. „Hele, vy dva, nezdá se vám, že to tady nějak chcípá? No s váma mluvím, pitomci! Jo, s tebou a taky s tebou. Tak chcípá to tady nebo ne? Že by to chtělo nějakou písničku?“

Timúr se odpovědi nedočkal, rozhodl se tedy, že se tohoto úkolu zhostí sám. Zaječel bez jakéhokoliv varování, hosté Spáleného žebírka, kteří ještě nebyli úplně opilí, sebou zděšeně trhli a jakýsi dědula se marně pokusil nacpat hlavu do pivního korbele.

 

„Znám jednoho vlkodlaka,

do lesa si ženský láká.

Když jich tam naláká moc,

není doma celou noc…“

 

„Pššt,“ zarazila orkovu pěveckou produkci Arsagina. „Neříkal jsi náhodou, že se potom chystáš jít do nevěstince, Timúre?“

„Jsem eště moc mladej na nějaký nevěsty, nechci se vázat…“ zamumlal ork.

„Nikoli nevěsty, nýbrž nevěstky,“ vysvětlila mu čarodějka s potutelným úsměvem.

„Jo ahá,“ rozsvítilo se Timúrovi. „Jako děvky. No, tak tam půjdu rád. Hele, vstávejte vy dva. Bradatko! Rico! Budíček! Jdeme do toho, do bordelu. Rainalde? Jdeš s náma?“

„Ne,“ usmála se Arsagina. „Velký obchodník zde zůstane se mnou. Pokud mu to ovšem nebude vadit.“

„Máš s ním nějaký plány?“ poškrabal se ork na hlavě. „Ale to snad… I ty jedna! No, bavte se dobře, děcka. Já určitě budu.“ S těmito slovy popadl elfa do jedné a trpaslici do druhé pracky a vyrazil s nimi k východu z hospody. Trefil se do něj hned napoprvé, což byl z jeho strany zajisté úctyhodný výkon.

„Zdá se, že placení je jako obvykle na nás,“ poznamenala čarodějka a opět upila kapičku vína ze své sklenice. Jen malou kapičku a pak se na Rainalda dlouze zadívala. Čaroděj ani nedutal. Nevěděl, co říci. Mozek nahlodaný alkoholem odmítal spolupracovat. Tedy, mozek v hlavě. Ale, jak často říkával Timúr, muži mají vlastně mozky dva a mohou mezi nimi libovolně přepínat. Mozek v hlavě tedy Rainaldovi momentálně příliš nefungoval, zato ten druhý… Čert to vem! On a Arsagina? Nikdy spolu nic… Ne že by nechtěl, ale… Proč zrovna dneska? Řekl za celý večer jen pár slov, nebalil ji, nic… A ona se nejdřív chová divně a pak… Proč? Co za tím vězí? A není to nakonec jedno?

„Co s načatým večerem, Rainalde?“ usmála se čarodějka.

V tom úsměvu bylo cosi zvláštního, cosi smutného. Ale Rainald se tím už nechtěl zabývat.

 

II. Postel

 

Začouzeným, dávno nemytým oknem vnikalo do pokojíku mrtvolné světlo dorůstajícího měsíce. Dopadalo na zaplivanou podlahu, na stěny pokryté vybledlou modrou tapetou, na chatrný dřevěný stůl s deskou rozdrásanou desítkami škrábanců… A na rozestlanou postel – povlečení bylo místy děravé a květiny, jež na něm byly vyobrazeny, vypadaly posmutněle a zvadle. Z jakéhosi baru doléhalo až sem šílené chrochtání gobliní kapely a divoký jásot jejích příznivců. Ale Rainaldovi to nevadilo. Nevadilo ani v nejmenším. Protože…

Protože si ničeho z toho vlastně ani pořádně nevšiml. Dovnitř vpadli takřka bez dechu, vyběhli po skřípajících schodech zapadlého levného hotýlku, kde se platilo od hodiny… Rainaldovi to vše připadalo jako nějaký bláznivý sen, své okolí vnímal jen matně, ubohá místnost se mu točila před očima, odplouvala kamsi do vzdálených krajů. Co se to děje? Proč je to všechno tak rychlé? Kde se vzala ta láhev vína v jeho ruce? A proč si z ní neustále přihýbá, když už má očividně dost? Otázky vířily čarodějovou hlavou, kroutily se a svíjely, unikaly odpovědím. Co..? A není to vlastně jedno, když…

Když tu s ním je Arsagina, krásná jako princezna z pohádky. Arsagina, které se po tom běhu opět vrátila do tváří barva. Arsagina, která stejně jako on nemůže popadnout dech. Arsagina, jejíž ňadra se dmou pod tenkou hedvábnou blůzou. Arsagina, která je tady jen a jen s ním, jen a jen pro něj. Arsagina, která…

Která mu bere z ruky láhev, ne, nebere, musí mu ji doslova vyrvat z křečovitě sevřených prstů, a pak ji zahazuje do kouta. Tříští se o stěnu na kusy, zbytek vína – nepatrný, mizivý zbytek – vytváří na podlaze jezírko, úlomky skla z něho ční jako diamantové ostrůvky. Rainald omámeně zírá tím směrem, v šeru, které v místnosti panuje, si musí některé detaily spíše představovat… Láhev. Rozbila mu ji. Proč? Protože…

Protože v tu chvíli se mu její ruce, bílé a studené stejně jako je zdobící náramky, ovíjejí kolem krku. Rainald rázem zapomíná na láhev. (láhev? jaká láhev?) A také na celý svět. (svět? jaký svět?) Zbývá jen Arsagina, její zářící oči, její blížící se rty… Polibek trvá dlouho, celou věčnost. Rainaldův jazyk se toulá v jejích ústech jako kdyby se tam snažil něco najít, něco vzácného, něco co má obrovskou, nepředstavitelnou cenu… Čarodějovy rty umaže její krvavě rudá rtěnka, co chutná sladce jako třešně… Mezitím Rainaldovy ruce, nenechavé ruce objevují – a není potřeba dlouhého hledání – její ňadra pod tenounkým hedvábím, látkou, která sice zahaluje, ale zároveň povzbuzuje fantazii… A Rainald cítí, jak jí prudce buší srdce, je tak blízko, blizoučko, jen kousek od jeho ruky… Postel! Kam se poděla postel? Propadla se snad do mlhy, která spolkla i celý zbytek místnosti? Nebo…

Nebo tu jednoduše zůstala. Krůček po krůčku k ní ustupují, pomalu, neschopni se jeden od druhého odtrhnout. Kdo koho vede? Rainald Arsaginu? Kdepak. To ona nyní od čaroděje zvolna odtahuje, zouvá si boty (boty? nač se teď zdržovat s botami?) a ulehá na postel. A Rainald na ni, lůžko je snad až příliš měkké a povlečení páchne lidským potem… Nevadí! To přece nevadí! Ne teď! Teď hlavně pryč s tím hloupým oblečením! Pryč s ním! Už ho není zapotřebí! Rainald jeden po druhém rozepíná knoflíky její blůzy, se zatajeným dechem odhaluje dva poklady, které skrývá. Chce je hladit, chce je laskat, chce je mačkat ve svých dlaních, chce líbat světle růžové terčíky bradavek a pak jazykem klouzat dolů. Potom, teprve potom ji chce strhnout sukni. Třeba i s pomocí zubů, bude-li třeba! A potom, ještě o chviličku později, chce…

Chce. Ale nemůže.

Protože až nyní si plně uvědomí to, co již notnou chvíli nejasně tuší a to zjištění jej donutí strnout uprostřed pohybu, s levou rukou na jejím levém ňadru. Ale ne! Proč, zatraceně? Proč? Proto. Moc piva, moc vína. Být to ještě tak o hodinu dřív, tak snad… Ale teď ne. Už ne. I druhý Rainaldův mozek vypověděl poslušnost. Pomoci si kouzlem? Nešlo by to ani kdyby chtěl. Žádné takové kouzlo totiž neexistuje. Jak bezmocná je někdy magie…

„Tak co?“ zeptala se Arsagina po chvíli.

Rainald se již s konečnou platností přesvědčil, že nic. „Tak nic,“ zachraptěl tedy.

„Tak slez.“

Rainald slezl. Posadil se na kraj postele, pořád napůl omámený alkoholem, ale již alespoň trochu schopný rozumně uvažovat. Místnost se mu stále točila před očima, nyní však o poznání pomaleji než dřív. Bohové! Jak se to mohlo stát? Ještě nikdy předtím… Až teď. Ale proč právě teď?

Arsagina si rychle zapnula knoflíky blůzy a pak se mu usadila po boku. Mlčeli. Dost dlouho. Ticho v místnosti rušily jen pazvuky, vydávané v nedalekém baru gobliní kapelou. Nejsou to nakonec Ďáblovy půlky, napadlo zničehonic Rainalda. Jsou teď prý hodně populární. A slyšel jsem, že mají přijet do města. Nebo to možná jsou…

„Já-“ začal Rainald něco říkat, aniž by si předtím pořádně promyslel, co by to vlastně mělo být.

„Neomlouvej se,“ řekla tiše čarodějka. „Hodně jsi toho vypil. To se stává…“

„Já-“

„Říkám přece, že se nemáš za co omlouvat,“ trvala na svém. „To já bych tě měla prosit za odpuštění…“

„Ty?“ nechápal Rainald. „Proč?“

„Byl to dost bláznivý nápad, myslím, vyspat se s tebou,“ řekla. „Jen jedna noc, říkala jsem si. Jediná noc pro nás dva… Měla jsem počítat s tím, že v Timúrově společnosti nezůstaneš střízlivý. Jen jedna noc. A přitom… Dva roky jsme spolu vymetali jeskyně, připékali gobliny a umrlce blesky. A nikdy, nikdy jsme si nic nezačali. Proč, Rainalde? Proč?“

Čím déle ji čaroděj poslouchal, tím méně jí rozuměl. Jediná noc? Proč jediná? Byl však ještě příliš opilý a příliš se styděl za svůj neúspěch než aby o tom hlouběji uvažoval. „Byla jsi… Byla jsi pro mě příliš hezká,“ zamumlal jen. „Jiná třída. O dost vyšší. Nikdy mě nenapadlo…“

„Tak tohle,“ usmála se smutně čarodějka. „Tohle zase nikdy nenapadlo mě. Ale teď už je pozdě. Zítra ráno odjíždíme na západ. Do divočiny. A ty zůstaneš tady a budeš dál prodávat svoje skvělé lektvary.“

„Přece se vrátíš a-“

Opět ho nenechala domluvit. „Bojím se, že je pozdě,“ řekla znovu. „Příliš pozdě. Pro nás dva.“

Minuty ubíhaly. Mlčení se protahovalo. V nedalekém baru dohrály Ďáblovy půlky – téměř jistě to byly ony – jednu píseň a začaly druhou, pokud možno ještě méně melodickou.

„Jak dlouho jsi už neseslal žádné kouzlo, Rainalde?“ zeptala se najednou Arsagina.

Čaroděj sebou trhl, žádnou otázku neočekával. A už vůbec ne takovou. Opravdu. Jak dlouho vlastně? Jak dlouho už – to zní ale legračně – magicky abstinuje? „Rok?“ řekl zamyšleně. „Tak nějak to zhruba bude. Během našich posledních výprav jsem vlastně vyvolával jen blesky, maximálně ohnivé koule, žádná velká kouzla… A za poslední rok vůbec nic. Jistě, při výrobě lektvarů pracuji s magickými ingrediencemi, ale já sám…“

„Nechybí ti to?“

Pokrčil rameny. „Trochu. Někdy. Býval to skvělý pocit – dělat věci, které na světě dovede jen hrstka lidí. Jenže… Asi jsem zbabělec, Arsagino! Rád bych se dožil, no, neříkám rovnou stovky, ale alespoň trochu slušného věku! Viděl jsem, co se stalo Treborovi… A nechci skončit jako on.“

Jemně, jemňounce se její ruka dotkla jeho, hladká a stále velmi velmi studená. Sevřel ji v dlani, pevně, jak jen to šlo. „Nejsi zbabělec, Rainalde,“ zašeptala čarodějka. „Zříci se dobrovolně toho, co tě činí výjimečným, to chce odvahu. Ty jsi ji měl. A Trebor…“

Treborovi bylo pětadvacet, když umřel. Byl o tři roky mladší než Rainald, skvělý čaroděj, ovládající magii s pozoruhodnou lehkostí. Jenže neznal své meze. Používal kouzla dennodenně, zabíjel jimi nestvůry, nechával se najímat do královských služeb… Nejlepší čaroděj v širém okolí. Rainald si dobře vzpomínal na jeho usměvavou tvář i na uličnické plamínky v očích. Nejdříve si stěžoval jen na bolesti hlavy, po ránu téměř nesnesitelné, ale během dne polevující. Pak přišla bezdůvodná nevolnost, zvracení… Nepřirozená ospalost, malátnost… Selhávání předtím dokonalé paměti… A potom… Potom už nic. Nemoc, proti které není léku, si vyžádala další oběť. Nemoc, jež podle hrubých odhadů postihuje čaroděje tucetkrát častěji nežli obyčejné lidi. Dravá a zákeřná nemoc, prokletí mágů a černokněžníků, cena za jejich vrozené nadání.

Opět mlčeli. A vzpomínali. Pak řekla Arsagina: „Rainalde, já…“

„Co?“

Vypadala, že váhá. Váhá! Ona, mocná čarodějka! Když nakonec promluvila, bylo zřejmé, že říká něco jiného než původně zamýšlela. Zamýšlela co? Rainald nevěděl. A nechtěl, raději se nechtěl domýšlet. „Myslím, že jsme měli raději jít k tobě,“ usmála se slabě. „Tohle místo… Nepůsobí dobře. Ani na mě ani na tebe.“

Také se usmál. „Byl jsem tak opilý, že bych tam nejspíš ani netrefil. Kromě toho-“

„Máš tam milenku?“

„Hůř. Nepořádek.“

„Aha.“

Seděli na posteli, drželi se za ruce a ve vzduchu kolem nich viselo cosi nevyřčeného, temného. Rainald se na to snažil nemyslet, zapomenout na podezření, které v něm před malou chviličkou vyklíčilo, ale to dost dobře nešlo. Byla tady – myšlenka černá jako noční démon a zrovna tak hrůzostrašná.

„Kam se vlastně zítra vydáte?“ zeptal se snad aby ji zapudil.

„Na západ,“ řekla ledabyle. „Daleko. Až do Mrtvého lesa.“

„Neprobádané kraje,“ poznamenal. „Ještě nikdy se odtud nikdo nevrátil.“

„Zatím ne,“ přiznala s lehkým úsměvem. „Ale chystám se to změnit. Dojít tam a zase zpátky, vyplnit bílé místo na mapách... A ještě si přitom vydělat.“

„Čekáš, že tam najdeš něco určitého?“

Zaváhala? Snad jen na chviličku, na prchavý okamžik. Pak pokrčila rameny. „Nevím. Podle některých pověstí nemá Mrtvý les konce a každý, kdo se ho pokusí přejít, bídně zahyne. Podle jiných ale leží za lesem trosky nějaké velmi vyspělé civilizace. A další legendy praví, že tam končí náš svět a začínají místa, kde sídlí bohové.“

„Čemu věříš ty?“

Krátce se zasmála. „Že tam bude nějaký poklad. Jinak se mnou Timúr přestane mluvit. Všem svým známým už totiž rozhlásil, že se vrátí jako boháč. Když ne, tak bude všem pro smích. To mi nikdy neodpustí.“

„To tedy ne… Na jak dlouho jsi vlastně tenhle pokoj pronajala?“ změnil Rainald náhle téma hovoru.

„Na tři hodiny.“

„Tři!?“ zděsil se čaroděj.

„Špatně jsem odhadla situaci,“ řekla omluvně. „Ty jsi toho moc nenamluvil, nemohla jsem se tě zeptat.“

„Ale co teď?“

„Co s načatou nocí? Nevím. Co chceš ty?“

„Ne, co chceš ty?“

„Ne, ty!“

„Ty!“

Chvíli se takto handrkovali a smáli se, Rainald stále nepouštěl její ruku. Místnost se sice před jeho očima už docela uklidnila, pořád to pro něj ale byl jediný akt lásky, jehož byl té noci schopen.

„Zbývá nám ještě přes dvě hodiny času,“ řekla nakonec čarodějka. „Mám nápad! Můžeme tady jen tak sedět, povídat si a poslouchat Ďáblovy půlky. Úplně zdarma! Co na to říkáš, Rainalde?“

„Že je tvůj nápad výborný,“ odpověděl. „Ne že bych ty gobliní chlapíky moc zbožňoval, ale tahle noc se k jejich poslechu tak nějak hodí.“

„No samozřejmě!“ zvolala a Rainaldovi najednou připadalo, že má radost už jen z toho, že může být veselá a nad věcí. „Mají přece tak skvěle depresivní texty! A někdy se v nich skrývají i celkem zajímavé myšlenky.“

„Myslíš třeba tuhle?“ zaposlouchal se čaroděj pochybovačně do gobliního řevu. „Vyber si, chrčí smrtka, plive mi do všech cév – přežiješ jako krysa nebo chcípneš jako lev. Pěkná pitomost. A navíc se to ani pořádně nerýmuje…“

Arsagina neřekla nic. Už se neusmívala, vypadala, že nad něčím usilovně přemýšlí. Nad čím? Rainald neznal odpověď. Tehdy ještě ne.

 

III. Brána

 

Sešli se za západní bránou, tak jak byli předem dohodnuti. Dopoledne už bylo v plném proudu, jarní slunce láskyplně zahřívalo trávu, dosud prokřehlou po chladné noci, v korunách stromů, rostoucích podél silnice, štěbetali ptáci. Město za jejich zády však bylo tiché a ospalé, když procházeli bránou, mžourali na ně strážní zarudlýma očima a neskrývaně zívali. Ani na západní silnici nebylo jediného živáčka, celé širé okolí zřejmě vyspávalo prohýřenou sobotní noc.

Dobrodruzi nevypadali nijak dobře. Tvář Ricodina Vioretty měla mírně nazelenalou barvu a zdálo se, že elf – pokud to neudělal už předtím – brzy vyprázdní žaludek do nejbližšího příkopu. Bradatice měla ve vousech tolik slámy, že by s ní mohla celý den krmit stádo poníků. Timúrovi scházel jeho kožený lentner, ve kterém večer vyrazil do hospody, a místo toho mu mohutnou hruď halilo potrhané tričko s nápisem Miluji Ďáblovy půlky. Rainalda a překvapivě také Arsaginu, která toho vlastně příliš nevypila, zase šíleně bolela hlava – celkově tedy byl na onu skupinku dosti ubohý pohled.

Arsaginu, Timúra, Bradatici a Ricodina čekal asi půlhodinový pochod k hostinci, kde včera zanechali koně a bojovou výbavu. Ceny za ubytování i za ustájení jízdních zvířat totiž byly ve městě natolik vysoké, že by mohly během jediné noci zruinovat družinový rozpočet. Jedinou levnou věcí v kruhu hradeb byl alkohol. Jen kvůli němu se dobrodruhům výpravy do města vyplácely. Vždyť bordelů bylo dost i na venkově.

„Jak se cítíte?“ zavtipkoval Timúr, kterého ani kocovina nedokázala zbavit smyslu pro humor.

„Blbě,“ zamumlal Rainald a změřil si orka zarudlýma očima.

„Já taky,“ přiznal Timúr.

„Špatný bordel?“

„Žádnej bordel.“

„Co to?“

„Nenašli jsme bordel, Rainalde, kamaráde. Našli jsme leda kulový. Ale když jsme se na to hledání chtěli po dvou hoďkách vykašlat a jít chrápat do kanálu, objevili jsme něco po čertech lepšího. Takovej bar to byl a dost ostře se tam pařilo, to ti povím. A hrály tam tydlecty, no zkrátka, tydlecty…“ Timúr sklonil hlavu a začal si prohlížet nápis na tričku. „Jo! Ďáblovy půlky. Fakt bezva kapela! Víš vůbec, že přijela města?“

„Vím,“ přikývl Rainald a podíval se na Arsaginu. Ta se jen slabě usmála, vypadala, že jí opravdu není moc dobře.

„Máš přehled,“ pochválil čaroděje Timúr. „Ale to ti povím, ten jejich koncert, to bylo maximální žrádlo. Dostal jsem se až na pódium a než mě ti debilní elfouni – nic vosobního, Rico – co tam dělají vochranku vyvedli, vyměnil jsem si s jedním z těch gobliních chlápků voblečení. Von dostal můj hauberk a já zas jeho triko. Akorát mi teda bylo dost malý, ale stejně jsem ho na sebe narval. I když jsem ho malinko potrhal, koukej, tady a tady. Jo, a taky tady…“ chlubil se Timúr s kusem černého hadru, který měl na sobě.

„A potom?“

„Potom? Jo, Rico na parketu poblil jednomu cápkovi hlavu, ale nic vážnýho, von si toho ten půlčík nejspíš ani nevšiml nebo si myslel, že prší. A, hehe, pak taky tuhle Bradatku sbalil ňákej trpajzlík a zatáhnul ji do kůlny se senem, co ji tam mají nejspíš zrovna vod toho. Teda, minimálně štyry hodiny tam byli. No jo, holt trpajzlíci jsou řádní kanci. Co nám k tomu povíš, Bradatko?“

„Nech mě bejt, vole,“ řekla trpaslice a výhružně se zapotácela na místě.

„Vostrá jako břitva,“ uchechtl se Timúr. „Hele, a co vy dva,“ obrátil se znovu na Rainalda a Arsaginu. „Jak jste dopadli?“

„Dobře,“ zalhal čaroděj.

„Dobře? Hehehe… Nechtěl bys to drobátko rozvíst?“

„Ne,“ řekl Rainald a přitom si prohlížel špičky svých bot jako kdyby na nich bylo k vidění něco extrémně zajímavého.

„Vy lidi,“ obvinil oba čaroděje Timúr, „jste děsný pokrytci. Šoustat to jo, ale povídat vo tom, to ani náhodou. Víte, že když k nám do hor před staletíma přišli první lidi, tak si moji krajani mysleli, že se množíte dělením nebo co? No jo, no jo, jen si mlčte. To my, přírodní bytosti jako třeba já, jsme daleko votevřenější. Že jo, Bradatko? Že jo, Rico? Rico? Co to děláš? Ty bliješ?“

„Ne,“ zabublal Ricodin Vioretta s hlavou v příkopu.

„Kecá,“ prokoukl ho bystrý Timúr. „Blije.“

Slunce stoupalo stále výš a výš, nebe bylo krásně modré, tráva se zelenala, ptáčkové zpívali. Město za jejich zády ale stále nejevilo chuť se probudit.

„Nevyrazíme už?“ navrhla tiše Arsagina.

„No jasně!“ Timúrovi se rozzářily oči. „Půjdeme! Bylo to tady hezký, ale už mě volá divočina!“

Ricodin se namáhavě zvedl od příkopu a znovu se připojil ke skupince. Přitom si otíral ústa rukávem košile.

„Kdy se chcete vrátit?“ zeptal se Rainald.

„Až porazíme strašlivé Zlo!“ zvolal Timúr. „Ne dříve!“

„Ticho, Timúre,“ došla konečně Arsagině trpělivost. Její hlas však byl slabý a nepříliš důrazný. „Mohl bys alespoň jedinkrát v životě pomlčet? Víš, Rainalde,“ řekla nyní již směrem k čarodějovi, „O velikosti Mrtvého lesa nejsou žádné zprávy – zatím totiž nevím o nikom, kdo by ho přešel a zase se vrátil, aby o tom vyprávěl. Nevím… Prostě nemám ani potuchy, jak dlouho nám to potrvá. Ráda bych se vrátila už na podzim, ale je možné, že tam budeme muset přezimovat. Každopádně, nejpozději na jaře nás tu znovu očekávej. Do roka a do dne…“

„A když ne,“ zasmál se ork, „tak to znamená, že dřepíme v něčím žaludku. Můžeš nás tam přijít navštívit!“

Rainald neřekl nic. Díval se na Arsaginu, na bledou Arsaginu, na Arsaginu unavenou a nevyspalou, na Arsaginu s téměř nepostřehnutelnými krystalky smutku v očích. Příliš pozdě… Příliš pozdě pro nás dva… Pozdě…

„Sbohem, Rainalde,“ řekla čarodějka a rychle ho políbila na ústa. Jen letmý dotek. Nic víc.

„Sbohem,“ zašeptal Rainald.

„Zdarec,“ podal mu svou tlapu Timúr. „Ale líbat tě nebudu, hehe.“

„Měj se, obchodníku,“ zahučela Bradatice a otřela se mu vousy o obličej.

„Tak ahoj,“ vysoukal ze sebe Ricodin. „A moc nepij.“

„Nashledanou, přátelé,“ řekl Rainald s pohledem stále upřeným na Arsaginu. „A ať se vám daří. Lovu zdar!“

Odcházeli od něj bez ohlédnutí, dobrodruzi věřili, že to přináší smůlu. Odcházeli a Rainald jen tak stál a sledoval, jak se jejich postavy stále zmenšují, tonou v dálce, v zeleni trávy a modři oblohy. A pak, když už se chystal vrátit zpátky do města, dolehl mu k uším strašlivý orcký řev, který jej proti jeho vůli donutil k úsměvu.

„Vrátíme se!“ halekal Timúr. „Na podzim! Nebo jaře! A pak budeme chlastááát!“

 

IV. Pevnost

 

„…ale už se nevrátili – ani na podzim ani na jaře,“ domluvil Rainald. Čarodějova tvář byla pobledlá, unavená, jeho oči však žhnuly ohněm, když se tázavě upíraly na kapitána.

Ten si odkašlal a pohlédl na svého hosta. Kapitán Hedor Parha již nebyl nejmladší, šediny se zmocnily jeho vlasů i plnovousu, tvář mu rozryly desítky vrásek a zuby měl snad do posledního černé a zkažené. Viděl toho za svůj život hodně, tento veterán desítek bitev a stovek šarvátek, které ho připravily o dva prsty na levé ruce a posely jeho tělo tucty šrámů. A již dávno si zvykl rozdělovat lidi do tří skupin – na statečné, zbabělé a dobrodruhy. Ti byli šílení. Jako například tento.

„Pamatuji si na ně,“ řekl Hedor Parha chraplavě. „Na ty čtyři se nedá zapomenout. Před rokem, ano, skoro přesně před rokem to bylo, začátkem léta mi sem dorazili… Seděli v mé kanceláři zrovna jako teď vy. A zrovna tak jako vás jsem se je tehdy snažil přesvědčit, aby se vzdali té výpravy, aby se vrátili zpátky, tam odkud přišli. Marně. A řekl bych, že stejně marné to bude i s vámi, pane čaroději.“

Rainald neřekl nic, očima však doslova visel kapitánovi na rtech. Byli to jeho nejlepší přátelé, pomyslel si Hedor. Nebo možná jediní přátelé. Měl je rád… Ale ve tvém řemesle – i v tom mém, koneckonců – je nebezpečné mít někoho rád, to bys měl vědět, čaroději. Raději se na nikoho nevázat, s nikým se nesbližovat… Jinak budeš hrozně trpět. Ale to ty víš. Zažíváš to teď přece na vlastní kůži.

„Seděli tu se mnou, povídali si, pili moji kořalku… Byli si tak jistí, že jejich výprava skončí úspěšně! Tak jistí, že se vrátí jako boháči! Ten velký ork mlel pořád o nějakých horách zlata a ta bledá čarodějka ho v tom ještě neustále utvrzovala. Ale Mrtvý les má špatnou pověst, pane čaroději. Již několik výprav dobrodruhů v něm zmizelo beze stopy – a to jen za těch pár let, co jsem tady. Člověk by skoro řekl, že je baví jít na jistou smrt… Vždyť dokonce ani gnolové se do lesa už neodvažují chodit příliš hluboko. A to je to odnepaměti jejich domov. Že ano, Oříšku?“

Oříšek cosi zavrčel – mohlo to znamenat zrovna tak ano jako ne. Drobná bytůstka seděla na podlaze hned vedle kapitánovy židle a po celou dobu rozhovoru bedlivě pozorovala Rainalda. Gnol vypadal dost zvláštně – měl špičatý čumák ovčáckého psa, ovšem daleko chlupatější, korunovaný černým knoflíkem nosu. Jeho oči byly velikánské a vlahé, dojemné, prostě „psí“. Tělo však měl skoro lidské, jen hodně podsadité a pokryté hustou hnědou srstí. Oříšek byl oblečený do vesty z jelenice a na hlavě mu seděla bobří čepice, kterou zdobila zvláštní bílá kytička, trochu připomínající sněženku. Podivný tvor, tenhle Oříšek, ale v žádném případě ne ošklivý. Dokonce roztomilý. Rainald se, navzdory všem svým starostem, přistihl při myšlence, že by si ho chtěl pohladit. Ve vlastním zájmu se ale rychle ovládl. Věděl, že gnolové nemají rádi, když se k nim lidé chovají jako ke zvířatům, a že svou nelibost obvykle dávají najevo s pomocí kopí se špičatými kostěnými hroty.

„Oříšek říká,“ pronesl kapitán pomalu, „že za Mrtvým lesem čeká smrt.“

Smrt, kapitáne Parho, pomyslel si Rainald. Opravdu? A co je tohle, starče, co je tohle místo, na němž přebýváš? Život? Neřekl bych. Ve tvé kanceláři, kapitáne, by se klidně dala chovat prasata. Jen stůl a pár židlí – a to vše vypadá, že se každou chvíli rozpadne. Dřevěná podlaha je nerovná a zablácená, v rohu místnosti se vrší hromada prázdných láhví. Jednu máš na stole, kapitáne, je plná kořalky, že ano? A ty si myslíš, že já jsem blázen? Že jsem šílený? Vidím to na tobě, nemusíš to vůbec říkat nahlas… Ano, možná jsem, ale podívej se raději na sebe, kapitáne. Opilec, ztracený na kraji světa. Kapitán, který zůstane kapitánem až do konce svého zpackaného života…

Oknem vidím nádvoří pevnosti, které velíš, kapitáne. Vypadá jako hnojiště a vojáci, kteří se jím brodí, jako nějací zanedbaní čeledíni. Jsou všichni přinejmenším stejně staří jako ty, kapitáne, vysloužilci, mrzáci, pro které už nebylo jinde místo, kterých se ti nahoře potřebovali zbavit… A teď se tu brouzdají bahnem spolu se slepicemi, támhle dokonce pomáhá jeden z nich nějaké stařeně věšet prádlo… Pevnost! Vždyť ta ubohá palisáda by nezastavila ani malé dítě! Kdyby gnolové chtěli, do večera by si tebe i tvůj spolek důchodců opékali na rožni. Hraniční pevnost? Ne! Hrobka. Tvoje hrobka, kapitáne. Takže mě nepovažuj za šílence, ani mé přátele. Protože oni jsou mrtví jen možná. Zato ty zcela určitě. A už pěkně dlouho.

„Dáte si se mnou, pane čaroději?“ Hedor Parha kývl směrem k otevřené láhvi číhající na stole. „Je prvotřídní. Jediná opravdu kvalitní věc, kterou nám sem občas vozí.“

Jasně. Abyste se tu mohli uchlastat k smrti a byl od vás svatý pokoj. „Ano,“ řekl Rainald nahlas. „Děkuji.“

Kapitán odkudsi vytáhl dva hrnky, z jakých se většinou pije čaj. Byly bílé, se spoustou červených puntíků. V této zanedbané místnosti působily nepatřičně, jako z jiného světa. Hedor Parha je naplnil kořalkou až po okraj, pak jeden z nich podal Rainaldovi. „Jsou po nebožce manželce,“ vysvětlil zjevně překvapenému čaroději. „Jedny z mála věcí, které mi po ní zůstaly… Jen pijte, pijte, nestyďte se! Šup tam s tím!“

Rainald vyprázdnil hrnek jediným dlouhým douškem. Kapitán se i s celou místností okamžitě ztratil v mlze, čaroděj až po chvíli zjistil, že to mu oči zalily slzy. Pálilo to jako čert, měl pocit, že mu v hrdle kdosi rozdělal oheň. Ale Rainald nezakašlal, počkal si, dokud v něm plameny nepohasly, pak několikrát zamrkal a rázem viděl opět jasně a zřetelně.

Hedor Parha na něj hleděl s úsměvem, v ruce prázdný hrnek. „Ještě?“

Než stačil Rainald cokoli říci, Oříšek na podlaze zavrčel. Znělo to vyčítavě a zároveň varovně.

„Chce taky?“ zachrčel čaroděj.

„Ne,“ rozšířil se kapitánův úsměv. „Gnolové alkohol nepijí, pane čaroději. Říkají, že v kořalce, ve víně, v pivu, prostě ve všem sídlí zlí duchové. Když si na ně někdo nedá pozor, tak ho pozřou, schlamstnou ho i s chlupama, přesně tak to říkají. Oříšek mi moje pití vyčítá v jednom kuse. A má vlastně pravdu. Jenže já mu zase pořád říkám, že jsem kus chlapa a že jim to potrvá strašně dlouho než mě sežerou, těm duchům.“

Rainald se na starého kapitána podíval s náhlými sympatiemi. „Jak jste k němu vůbec přišel?“

„Přišel? Já k němu ne, spíš on ke mně. Bylo to před… dvanácti? Ne, třinácti lety – pár měsíců  poté, co mě sem převeleli… Gnolové mezi sebou v lese neustále válčí, klan proti klanu, čert mě vem jestli vím, co je k tomu vede. Bojují až do úplného vyhlazení jedné nebo druhé strany a tady Lískový Oříšek patřil zrovna k těm poraženým. Myslím, že byl jediný, kdo to vraždění přežil, nebo to alespoň říká. Našel jsem ho jak sedí a smutně kňučí před bránou pevnosti. Byl ještě štěnětem… Tak jsem se ho ujal. Byl jsem sám a on byl taky sám… Už tu se mnou žije dlouho a docela si rozumíme. Když mluvím, tak vrčí, když zpívám, tak vyje, když piju, tak taky pije – vodu, samozřejmě. Nechceš vodu, Oříšku?“

Gnol krátce zaštěkl.

„Tak ne, prý už měl dneska dost.“

Rainald se pousmál. Ne, ten kapitán nakonec přece jen není tak špatný chlap. A je s ním i docela legrace, to se musí uznat. Tedy, na někoho, kdo už celá léta tráví v tomhle zapadákově.

„Teď neposlouchej, Oříšku. Moc tě o to prosím.“ Kapitán se obrátil zpátky k Rainaldovi. „Dáte si se mnou ještě jednu rundu?“

„Bude mi ctí.“

Lískový Oříšek podváděl – poslouchal. A znovu zavrčel. Tentokrát rezignovaně.

Napili se. Kořalka už teď Rainalda pálila o trochu méně, začínal si zvykat. Co jí asi říkal Timúr, když před rokem seděl na tomhle místě, napadlo ho z ničeho nic. Jestlipak „podle starého orckého zvyku“ olizoval okraj hrnku? A jestlipak ho Arsagina musela slovně krotit? Arsagina… Proč u ní musí skončit skoro každá jeho myšlenka?

„Povězte mi něco o Mrtvém lese, kapitáne. Vím toho o něm jen málo. Proč se mu tak vlastně říká?“

„Nechcete mi tykat, pane čaroději?“

„S radostí.“

„Tak tedy, Rainalde, ten les umírá. Tady to ještě není tolik znát, na tomhle okraji, myslím, ale dál mezi stromy… Jako kdyby z nich něco vysávalo sílu! Chřadnou, každým rokem víc a víc. Listů je na jaře stále méně a už nejsou tak zelené. Už léta neviděl nikdo zdravý mladý stromek, jen vyschlé pahýly. A mnohé starší stromy už jsou také takové. Holé, bez zeleně, bez květů. A čím dál do lesa, tím je to horší. Zvěř se houfně stěhuje k tomuto okraji a s ní i gnolí kmeny. Já jsem se, Rainalde, už účastnil spousty bitev a potyček. Bál jsem se, jistě, každý voják se bojí, ale nikdy jsem se nebál tolik, abych začal utíkat. Ale v Mrtvém lese… Pokaždé, když do něj vstoupím, chce se mi křičet. Ten pocit… Nikomu nepřeji, aby ho zažil. Nechoď tam, Rainalde. Tví přátelé šli a teď jsou-“

„Jsou možná stále naživu,“ řekl pevně čaroděj a v očích se mu zaleskly hněvivé jiskřičky. Začínal ses mi líbit, Hedore, tak to nepokaz… „Byl… jsem dobrodruhem už dost dlouho. Na cestách může dojít k mnoha neočekávaným zdržením, vím to. Jsem znepokojen, ale neztrácím naději. Jinak bych je nehledal.“

„Jsem si jistý, že je najdeš,“ řekl Hedor Parha. Jeho slova nebyla upřímná a oba to věděli.

„Co myslíš, že je na druhé straně lesa, Hedore? Ale teď vážně. Neříkej mi, že tam čeká smrt.“

Kapitán se uchechtl. „Zrovna takhle jsem se ti chystal odpovědět… Dobrá, dobrá, já nevím, co tam je. A ani pravdu znát nechci, rozumíš? Něco tam saje z lesa život, copak nestačí vědět tohle? A když to má dost síly, aby to zvolna zabíjelo celý obrovský les, myslíš, že tomu bude moci vzdorovat jediný člověk?“

„Člověk,“ řekl Rainald, „je nejpřizpůsobivějším tvorem na světě. Má-li dostatek vůle, dokáže čelit čemukoliv a nic ho nemůže zastavit.“

„Nic,“ zamručel kapitán a znovu nalil do hrnků kořalku. „Vůbec nic. Kromě smrti.“

 

Za oknem se už rozhostila tma a ticho, ale oni stále seděli a nechávali se požírat duchy alkoholu. Vyprázdnili již jednu láhev a načali druhou, tváře měli oba červené a oči se jim leskly. Lískový Oříšek zjistil, že dnes jeho varovné vrčení nic nezmůže, a tak raději usnul na podlaze stočený do klubíčka klidným spánkem abstinentů.

„Proč jsi tady, Heuááá, promiň, Hedore?“ zívl Rainald. „Myslím, proč tě sem převeleli? Kolik jsi říkal, že je to let? Dvanáct? Třináct? To jsi ještě nebyl zas tak starý.“

„Chlastal jsem. Pořádně. Víc než teď a to je co říct. A v Královské gardě není místo pro ochlasty.“

„Ty jsi sloužil v Královské gardě?“ užasl čaroděj.

„Jo. Nevypadám na to, co? Ale byly časy, kdy jsem byl fakt velký drsňák,“ zasmál se, ale tiše, aby nevzbudil Oříška. „Nepřátelé se přede mnou třásli a ženský hned roztahovaly… no, náruč. Ale já, to se ví, miloval jen a jen svoji ženu, matku svého jediného syna. Iliron se jmenoval a já doufal, že se jako já nedá k armádě, že bude dělat něco pořádného. Ne, Rainalde, k armádě se opravdu nedal. Ale jednoho dne, to mu bylo sedmnáct, mi ukradl meč a na kuchyňském stole nechal vzkaz, že ho nemám hledat, že on už sám „hledá své štěstí“. S mečem! Jako dobrodruh! O dva měsíce později mi nějaký chlap, taky dobrodruh, přivezl ten meč zpátky plus ještě pěknou urnu s popelem. Prý se vypravili na draka a nějak přecenili svoje síly nebo co… Prostě, všichni zdrhli včas, jen Iliron to koupil ohnivým dechem… Rainalde? Nenudím tě?“

„Ne.“

„Tak tedy, pořádně mě to vzalo. Ale zdaleka ne tolik jako manželku. Jednou večer jsem se vrátil domů ze služby a našel ji v koupelně – a kolem ní kaluž krve. Myslela to vážně, řízla se tou břitvou pěkně hluboko a já přišel příliš pozdě. No a pak, Rainalde, pak jsem se na všechno vykašlal. Na celou Královskou gardu i na ty pitomce – říká se jim, tuším, přátelé – kteří mě s idiotskými výrazy ve tvářích chodili litovat. Já si svůj život budoval po celá léta, Rainalde, hloupě, naivně, zbytečně. A rozpadl se mi během několika dní. Tak k čemu začínat znovu? Radši jsem se nechal přeložit sem. Nic tu nemám, nic a nikoho, takže také nic a nikoho nemohu ztratit. Kromě Oříška samozřejmě, ale ten tu se mnou,“ zaklepal pověrčivě na stůl, „snad ještě nějaký pátek pobude.“

„Smutný příběh, Hedore.“

„Jo,“ vycenil své zkažené zuby v širokém úsměvu. „Tragický příběh jako z nějakého pitomého románu. Divíš se, že se směji? Je to už třináct let a všechnu bolest jsem už dávno utopil v chlastu. Nežiji si špatně, mám Oříška, dost kořalky a partu starých mrzoutů jako jsem já, kterými mohu komandovat. Co víc si od života přát?“

„Přátelství? Lásku?“ Rainald se podíval z okna. Venku byla tma, nic než tma, ale na prchavý okamžik měl čaroděj pocit, že vidí rozbahněný dvorek, posetý slepičím peřím. Pak nízkou palisádu z hrubě otesaných klád… Zelenou hradbu stromů, chvějících se strachy z blížící se zkázy… Gnoly, tančící kolem ohniště válečný tanec… Tmavý stín kuny, plížící se nocí, ostražitý, hladový… Jiné stromy, černé, nehybné, mrtvé… Další takové stromy… A ještě… A znovu… A potom záře! Pulsující tmavomodrá záře! Pojď ke mně, Rainalde! Pojď! Čekám tu na tebe! Potřebuji tvou pomoc! Rainalde! Rainaldééé…!

„Rainalde?“ Čaroděj sebou trhl, když na rameni ucítil Hedorovu ruku. „Rainalde? Jsi v pořádku? Najednou jsi hrozně zbledl, začal se třást jako v zimnici!“

„Jsem…“ hlesl. V ústech měl sucho, jazyk se mu lepil k patru. „Jsem v pořádku. V pořádku, Hedore. Jen se mi najednou udělalo nevolno. Trocha kořalky to spraví.“

„Určitě?“

„Určitě. No tak, Hedore, přestaň se tvářit jako moje matka! Vypadáš, jako kdyby ses mi chystal jít vařit bylinkový čaj!“

„V bylinkách se nevyznám,“ usmál se konečně kapitán. „Oříšek ano – býval žákem gnolího šamana, víš? Ale kvůli tobě bych ho určitě nebudil, ty mladý blázne!“

„Mladý blázne?“ I čaroděj se už nyní usmíval a do tváří se mu zvolna („Rainaldééé!!!“) vracela alespoň trocha barvy. „Vždyť mi za pár let bude třicet! Ale máš pravdu, jsem blázen. Blázen středního věku. Blázen, který opustil svůj prosperující – no tedy, alespoň neztrátový – obchod s elixíry a vydal se do divočiny najít své přátelé. A potkal tady jiného blázna, starého pro změnu, který se sem vypravil, aby naopak své přátele ztratil.“

„Dáš si ještě kořalku, ty blázne středního věku?“

„Samozřejmě. Ale už opravdu poslední hrnek.“

 

„Rainalde? Ještě?“

„No jo.“

„Nechoď do Mrtvého lesa, Rainalde.“

„Přestaň se opakovat, Hedore.“

„Nechoď.“

„Musím.“

„Zemřeš tam, Rainalde. Zemřeš. Zbytečně.“

„A když nepůjdu?“

„Co je to za otázku? Budeš žít, přece.“ Hedor vypadal velmi opile a velmi překvapeně.

„Jo, budu žít,“ řekl zvolna Rainald a znovu se podíval z okna. Nyní tam spatřil pouze to, co správně spatřit měl – tmu. „Budu žít,“ zopakoval pak šeptem. „Zbytečně…“

 

V. Záře

 

Potůček kamsi uháněl mlčícím lesem a cestou si pobrukoval stříbřitou písničku. Ze stromů kolem něj dávno vyprchal život – stály tam se zčernalými větvemi prosebně nataženými ke lhostejné obloze. Keře již zřejmě úplně zapomněly na časy, kdy bývaly zelené. Nyní připomínaly spíše změť bodlin ohořelého ježka. A ta podivná hmota na zemi, do níž se nohy bořily až po kotníky? Mohla snad kdysi být trávou?

Rainald se sklonil nad malou tůňkou, které dala vzniknout přírodní hráz z oblázků a valounů, částečně blokující koryto potoka. Voda byla čistá a průzračná, na hladině spatřil mladý čaroděj svůj odraz, rozostřený hejnem malých vlnek. Ten pohled za moc nestál – pod očima se Rainaldovi skvěly veliké tmavé kruhy, brada zarostla džunglí rezavých vousů a kdysi tak drahý cestovní plášť vypadal po čtyřech týdnech v divočině jako by ho vyhrabal na smetišti. Bílá kytička, která mu nenápadně vykukovala zpoza ucha, jeho vzhled nijak zvlášť nevylepšovala. Nápadně s ní připomínal jednoho z potrhlých ochránců přírody, kteří celé dny běhají po lesích, plaší zvěř a říkají si druidové.

„Pusu bych ti nedal, kamaráde,“ zkritizoval se čaroděj.

Oříšek souhlasně vyštěkl. Gnol rovněž nakoukl do tůňky, málem tam strčil celý svůj zvědavý chlupatý čenich.

„Na tvém místě bych pomlčel,“ poradil mu Rainald. „Já se ti taky nesměju, že vypadáš jako pes.“

Oříšek uraženě zavrčel, dost možná přidal i nějakou obzvlášť peprnou poznámku ve své mateřštině. Rainald jí ovšem nerozuměl. Během onoho měsíce pronikl pouze do naprostých základů květnatého gnolího jazyka, majícího dvaačtyřicet různých výrazů pro něco tak obyčejného jako je lískový keř.

Proč se k němu Oříšek vlastně přidal, to pro čaroděje zůstávalo záhadou. Poslal ho snad Hedor? Za celou dobu společného putování to z něj nedokázal vypáčit. Faktem bylo, že ho gnol dohonil několik hodin poté, co s těžkou kocovinou opustil pevnost. Měl bobří čepici, krátký tisový luk a v očičkách vychytralý výraz. Chabé kšá, kšá s ním ani nehnulo, a tak se Rainald musel smířit s tím, že získal společníka. Ostatně, Oříšek vůbec nebyl k zahození. Na začátku cesty, když ještě procházeli živými částmi lesa, ulovil snad každý den zajíce, tetřívka nebo párek koroptví. Čerstvé maso šetřilo zásoby sušeného, které se mohlo hodit v budoucnu. A čarodějovi něco říkalo, že se skutečně hodit bude.

Gnol se zřejmě rozhodl vylepšit i Rainaldův zevnějšek – hned první noci mu zastrčil za ucho bílou kytičku, tu stejnou, jež předtím krášlila Oříškovu kožešinovou čepici. Čaroděj se ji už ani nepokoušel zahodit; věděl, že by si tím vysloužil jen podrážděné vrčení a škrabání ostrých drápků, strkajících kvítek zpátky na místo. Navíc, kytička byla vlastně docela hezká. Vypadala tak křehce a přece za ty čtyři týdny vůbec nezvadla, neztratila svou jemnou vůni. A to bylo trochu zvláštní. Trochu hodně…

Protože od začátku jejich cesty uplynul téměř měsíc a oni se ocitli v místech, kde již po životě nezůstalo ani památky. Stromy zde už ani neživořily – dávno prohrály marný boj se smrtí. Ač se horké dny začínajícího léta zdály být přímo stvořené pro bujení zeleně a ptačí zpěv, tady tomu tak nebylo. Vládlo tu ticho. A černá barva.

Čaroděj si klekl a nabral do dlaní studenou vodu. Smyl si z obličeje krůpěje potu a pak se napil. Voda mu v posledních dnech chutnala jako nikdy předtím. Doufal jen, že Oříškova abstinence není nakažlivá. Snad na něm tato výprava nezanechá trvalé následky.

Slunce již toho dne mělo nejlepší chvíle za sebou a zvolna se sunulo k západu. „Utáboříme se na támhletom kopci,“ ukázal Rainald na nedaleký vrch, z něhož trčely mrtvé kmeny borovic podobné obrovským použitým zápalkám. „Mám toho dneska plné zuby.“

Gnol vycenil ty svoje, aby náležitě ukázal, že i on toho má dost. Čaroděj se postavil, studená voda mu stékala po tvářích a třísnila cestovní plášť. Potom přeskočil potůček a jal se drápat vzhůru po příkrém svahu pahorku. Co chvíli se musel chytat černých větví keřů, aby se jeho výstup znenadání neproměnil v pád. Oříšek ještě okamžik přešlapoval na břehu bystřinky a ostražitě čenichal. Brzy toho však nechal a pelášil za svým společníkem. Nečinilo mu pražádné potíže ho dohnat – a pak dokonce předehnat.

Temeno kopce, na které se vyšplhali, bylo nejvýše položeným místem široko daleko, a tak se z něho otevíral skvělý výhled na okolní krajinu. Táhla se před dvěma poutníky až k západnímu obzoru, bezútěšná a tmavá, zbavená zeleně. Nebylo rozdílů mezi ní a částmi Mrtvého lesa, jimiž procházeli doposud… vlastně až na jednu jedinou podstatnou věc.

Kousek pod pahorkem totiž mezi černočernou trávou prosvítaly světlejší kameny, které sem rozhodně neumístila příroda. Zbytky pradávné silnice se klikatily k západu, vyhýbaly se mrtvým pahýlům stromů i roztroušeným balvanům. Slunce, bezmocně se potápějící za křivolakou linii horizontu, bylo dosud dostatečně silné, aby zrakům pozorovatelů odkrylo, kam starobylá cesta směřuje. Dvě tři míle odtud se zvedaly hradby zapomenutého města. Přerušovala je veliká otevřená brána a právě do ní se vlévala silnice. Za zachovalým opevněním se tyčily elegantní bílé stavby, ostře kontrastující s ponurým okolím. Sluneční paprsky se zlatavě odrážely od dosud lesklých střech paláců a kupolí chrámů.

Rainald byl natolik překvapen, že se musel opřít zády o kmen nejbližší borovice. Nebál se, že by si mohl ušpinit svůj plášť – víc by to nejspíš stejně ani nešlo. „Město?“ zamumlal. „Mrtvé město za Mrtvým lesem?“

Oříšek krátce vyštěkl, a pak přidal ještě dvě zavrčení, jedno dlouhé a druhé kratinké. Čaroděj mu nerozuměl – což byla možná škoda, neboť se mu jeho malý společník zjevně pokoušel cosi důležitého sdělit.

To město na něho působilo… cize. Jistě, byl si celkem jistý, že ho postavili lidé, příslušníci jedné z oněch dávných legendárních civilizací. Přesto však na něm bylo cosi divného, jaksi nepatřičného. Jako kdyby mělo oči a chtivě je na něho upíralo. A více než to. Čím déle zíral na západ, tím více se v něm vzmáhal pocit, že k němu město natahuje neviditelné ruce a ty ho osahávají po celém těle. Téměř fyzicky cítil jejich odporné studené doteky. Silou vůle se donutil sklopit zrak. Neodbytné tušení cizoty ihned zesláblo, přece však dále číhalo na samé hranici jeho vnímání.

Věděl, že pro něj nebude snadné strávit noc na tomto kopci, pod dohledem zapomenutého města. Ale couvnout? To nikdy. Podvědomě tušil – ne, ne, byl si jistý! – že jeho dlouhá cesta dospěla ke konci. Jsou-li jeho přátelé naživu, pak se nacházejí tam, přímo za těmi hradbami. A zítra, sotva se slunce opět vyšplhá nad obzor, se vydá do města, aby mu vyrval jeho tajemství. Tajemství osudů Arsaginy, Timúra, Bradatice i Ricodina Vioretty.

Mezi černými kmeny borovic, pouhých stínů minulosti, z nichž cosi již dávno vysálo veškerý život, si našli vhodné místečko, kde mohli strávit noc. Rozdělili se o jídlo, hrstku sucharů a uzounký proužek sušeného masa. Museli šetřit, vždyť je ještě čekala neméně dlouhá a namáhavá cesta zpátky do civilizace. Možná… Rainald si vzpomněl na všechny výpravy, které za Mrtvým lesem zmizely beze stopy. Co to Oříšek povídal tenkrát v pevnosti? Že tu čeká smrt? Byla to samozřejmě nebetyčná hloupost, ale ponuré město mělo moc vnuknout všelijaké myšlenky. Čaroděj se náhle zachvěl. Ne zimou.

Gnol, který lhostejně žvýkal studené maso, si zvláštního úkazu všiml jako první a upozornil na něj Rainalda tlumeným klokotavým zavrčením. V myšlenkách ztracený čaroděj zvedl hlavu. A strnul. Mrtvý les pro něho přichystal další překvapení.

Slunce již téměř zmizelo za obzorem a okolní kraj se zvolna nořil do stále hustšího šera. Existovalo jen jediné místo, které přicházející noc nedokázala ovládnout. Jak postupně ubývalo slunečního světla, začínalo si zapomenuté město vytvářet vlastní iluminaci. Hradby i věže se oděly do tmavomodrého hávu – pozornější pohled odhaloval, že se ve skutečnosti jedná o milióny mihotavých světélek. Jejich intenzita se měnila v nepravidelných intervalech. Chvíli zářila tak, že z toho Rainalda přecházel zrak, a hned nato zase pohasínala a vypadala jako pouhopouhý přelud. Světélka tkala podivný rubáš, halící město. Některá dokonce stoupala vysoko k tmavé obloze a soupeřila s hvězdami.

Večerní šero se proměnilo v noční tmu a světlo okolo zapomenutého města ještě nabylo na síle. Čaroděj hleděl na pulsující tmavomodrou záři a po zádech mu běhal mráz. Ne, nezapomněl na to, co se mu onoho opileckého večera stalo v kanceláři kapitána Hedora Parhy. Byla to stejná záře jako ta, která se mu tehdy zjevila před očima. Tenkrát si ale mohl namlouvat, že se jednalo o nějakou halucinaci, vyvolanou únavou, stresem a nadměrným požíváním alkoholu. Nyní už ne. Téměř očekával, že znovu uslyší onen šíleně naléhavý hlas, ale nestalo se tak. Přesto se ho opět začal zmocňovat ten nepříjemný pocit. Pocit nepatřičnosti. Cizoty. A nenávisti. Ano, nenávisti. To město bezmezně nenávidělo každičkého živého tvora na tomto světě, jeho samotného pochopitelně nevyjímaje. Znovu se zachvěl. A stejně jako prvně za to v žádném případě nemohla zima.

„Nějaké teorie, Oříšku?“ Řekl to spíše proto, aby zahnal tíseň, jež se ho při pohledu na zářící město zmocňovala. „Nějaké nápady, co by to mohlo být?“

Oříšek krátce zavrčel a vrátil se k jídlu. Nacpal si do tlamy celý zbytek proužku sušeného masa a jal se statečně přežvykovat.

„Smrt?“ zeptal se Rainald. „Mám pocit, že se opakuješ, kamaráde. Víš co si o tom myslím já? Že je to magická studnice neuvěřitelné síly! Ještě nikdy jsem něco takového neviděl, ale… Celým tímto lesem prostupuje magie, Oříšku, to ona stojí za jeho chřadnutím. V místech, kterými jsme procházeli, je poměrně slabá, ale tady, tady má svůj zdroj. Překročí-li hustota magické energie jistou mez, začíná ve tmě fosforeskovat a je spatřitelná pouhým okem. To nás učili na univerzitě – dokonce jsem byl u několika laboratorních pokusů a na vlastní oči se přesvědčil, že tomu tak opravdu je.“

Gnol ztěžka polkl a hned nato tiše zaštěkl.

„Jasně, jasně, já vím, že mě z univerzity vykopli dřív, než jsem stačil magii doopravdy pochopit.“ Rainald pokrčil rameny. „Ale to snad ještě neznamená, že bych nemohl gnolovi z divočiny předvést, jak moc jsem chytrý. Takže mi dovol, abych ještě maličko teoretizoval. Magie je život, je obsažena v každém živém tvorovi – ve mně, v tobě, ve stromech… No, v těchhle borovicích už ne,“ ukázal Rainald na mrtvý pahýl za svými zády, „a to proto, že ji z nich něco vysálo. Jak? Jednoduše ji do sebe vstřebala jiná magie, ta, která volně proudí Mrtvým lesem. A dopravila ji tam, do toho zářícího města. Jistě se mě chceš zeptat proč a já ti odpovím – něco za hradbami tu magii, tu životní sílu potřebuje. A k čemu? A co je to vlastně za věc nebo tvora, který dokáže ovládnout tolik energie?“

Oříšek krátce zavrčel.

„Oříšku, Oříšku, co jen s tou smrtí pořád máš?“ Nahlas vyslovované myšlenky pomohly čaroději zapudit strach a nabýt ztracené sebejistoty. Alespoň částečně. Na město se již Rainald raději neodvažoval dívat. Ta záře z něho sice nevysávala život, zato jej však zbavovala vší statečnosti i odhodlání. „Jistě, velká koncentrace magie může být životu nebezpečná. Myslím tím běžnému lidskému životu – my čarodějové jsme přece jen poněkud odolnější. A to je také důvod, proč se zítra do města vydám sám.“

Čaroděj čekal, že jeho chlupatý druh začne protestovat, štěkat, vrčet, kňučet nebo alespoň dělat psí oči. Nic takového se však nestalo. Oříšek přijal tu novinu se stoickým klidem – nepohnul se, nevydal ani hlásku a jen se díval na Rainalda. Jeho pohled byl… chápavý? Vědoucí? Čaroděj si uvědomil, že se v tom legračním tvorečkovi skrývá daleko více, nežli by se dalo usuzovat na základě jeho vzezření. Gnol měl tajemství, tajemství, o které se s ním nehodlal podělit. Proč?

Rainald přemýšlel. Hlavou se mu honilo snad až příliš mnoho otázek. Netýkaly se jen Oříškova podivného chování. Čarodějovy úvahy se stáčely rovněž směrem k Arsagině, opravdové mistryni magie. Musela o proudech zhoubné energie vědět stejně dobře jako on sám. Musela chápat, čím je ve skutečnosti modrá záře nad zapomenutým městem. Musela cítit cosi, cosi nenávistného a záštiplného, skrývající se v jejím nitru. Vydala by se spolu s ostatními ke středu té obludnosti? Navzdory tomu, že by jim mohla ublížit? Rozum říkal Rainaldovi své rozhodné ne, ale v hloubi duše si tím čaroděj nebyl vůbec jistý. Něco mu na tom všem stále nesedělo, něco bylo špatně, strašlivě špatně.

Seděl pod zčernalými borovicemi a přemýšlel. Hledal odpovědi na otázky, které zatím ani nedokázal správně formulovat. Zapomenuté město před ním hypnoticky zářilo. Hrobové ticho Mrtvého lesa rušilo jen tiché mlaskání Oříška, schovávajícího si do žaludku Rainaldovu nedojedenou porci masa. Navzdory své malé postavě dokázal gnol spořádat neuvěřitelné množství jídla. Na této výpravě však čarodějův chlupatý společník své žravé choutky naštěstí krotil. Omezoval se jen na vrčivé skuhrání po každém jídle, kterým naznačoval, že on, Lískový Oříšek, má stále ještě hlad.

Rainald si nedokázal vzpomenout, kdy se ho zmocnil spánek. V jednu chvíli se díval na světélkující cíl své dlouhé cesty, ve chvíli druhé se již propadl do sladkého zapomnění, plného roztodivných snů. Spal dlouho a hlavně tvrdě – Oříšek s ním musel několikrát pořádně zatřást a dokonce jej bolestivě kousnout do předloktí, aby ho donutil otevřít oči. Čaroděj se probudil do šerého a neveselého jitra. Slunce na obloze zakrývaly špinavé polštáře mraků. Mrtvý les vypadal za špatného počasí ještě ponuřeji a zrovna tak zapomenuté město, zbavené vší záře a lesku. Rainald si povzdechl a zvedl se na nohy.

„Jdu,“ řekl Oříškovi bez zbytečných okolků. „Pokus se tady zatím nesníst všechno naše jídlo.“

Gnol jen tichoulince zavrčel. Chvíli na čaroděje upíral svá malá inteligentní očka, lesknoucí se jako pár pulírovaných mosazných knoflíků. Pak zavrčel znovu. Krátce. A hned nato ještě jednou – podobně, ale ne stejně.

„Zase smrt? Už jsem ti přece říkal, že se opaku-“ Tu se čaroděj zarazil, neboť mu došlo, že se Oříšek tentokrát snaží povědět něco jiného. „Přeješ mi, abych zabil… Abych zabil smrt?“ zeptal se nejistě.

Gnol horlivě zakýval hlavou, jak to odkoukal od lidí. Vypadalo to docela komicky. Ale Rainald se neusmál.

„Jestli se nějaká smrt postaví mezi mě a mé přátele,“ řekl Oříškovi, „tak bude ta smrt po smrti dřív než bys řekl švec. To ti slibuji.“

Oříšek spokojeně zaštěkl.

 

VI. Smrt

 

Rainald zvolna přiblížil tvář k bílým mramorem obložené stěně veliké budovy, kdysi snad svatyně či chrámu nějakého mocného božstva. Zdálky vypadala tato zeď docela obyčejně, pozorné prozkoumání však odhalovalo cosi zvláštního a podezřelého. Čaroděj s údivem zjistil, že jsou hladké mramorové desky jakoby nepatrně průsvitné a že v jejich nitru lze spatřit spleť tenounkých tmavomodrých žilek. Když Rainald na stěnu opatrně položil dlaň, pocítil, jak se pod ní mramor chvěje podivným životem.

O krok ustoupil a ostražitě se kolem sebe rozhlédl. Celkem zbytečně, neboť klid a ticho zapomenutého města nerušilo vůbec nic – žádné pohyby, žádné zvuky. Malé náměstí, na které ho zavedla uzounká ulička, se choulilo v náručí dalších vznešených svatostánků, podobných tomu, v jehož stínu právě stál. Středu vydlážděné plochy dominovala fontána se sousoším několika vzájemně propletených ryb, ve kterých Rainald bez obtíží poznal jesetry. Kdysi jim zřejmě z pootevřených tlam tryskala voda, dnes však byla fontána vyschlá a smutná. Čaroděj se tomu vlastně tak trochu divil. V zapomenutém městě bylo totiž všechno natolik zachovalé, že by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby kamenní jesetři kolem sebe stále rozstřikovali stříbřité vodní proudy.

Mezerami mezi dlažebními kostkami se nedraly průbojné trsy trávy. Lví sochy, lemující chrámové schodiště, vypadaly jako právě vytesané neznámým umělcem. Neúprosný čas neohlodal žádný z rohů, nerozdrtil lesklé střechy budov, nesmazal barevné fresky na stěnách. Proč? Proč vypadalo město tak čistě a upraveně, když mělo po zkázonosných staletích zapomnění zešednout a zošklivět? Rainald to věděl docela přesně, znal odpověď. Mohla za to magie, jež celým městem doslova prostupovala. Cizí a nenávistná magie, která na něho samotného zarputile dotírala ze všech stran.

Vzduch se zde viditelně chvěl a viníkem toho rozhodně nebylo horko. To magická energie, nahromaděná zde v množství až neuvěřitelném, ovlivňovala realitu a pokřivovala lidské vnímání. Rainald si byl jistý, že by obyčejní smrtelníci nedokázali v tomto prostředí přežít déle než několik okamžiků. Dokonce i pro něj, pro čaroděje představoval pobyt na takovém místě velikánské riziko. Věděl, že si zahrává přinejmenším se svým zdravím, přesto toho ale nehodlal nechat. Rozhodl se pevně a nezvratně.

Znovu přikročil ke stěně chrámu. Z hluboké kapsy svého zuboženého cestovního pláště vytáhl malý nožík, s čepelí ne delší, než jeho ukazováček. Chvilku si ho soustředěně prohlížel, a pak přejel ostřím po mramorové desce. Hladký kámen nekladl oceli takřka žádný odpor – po čepeli v něm zůstala hluboká rýha. Sotva nožík narušil strukturu tmavomodrého žilkování, budova se otřásla. Čaroděj měl pocit, že se z jejího nitra ozval tichoulinký bolestný sten. Okamžik nato se zachvěla i dlažba pod jeho nohama. Ne příliš, avšak dostatečně na to, aby Rainald málem ztratil rovnováhu.

Čaroděj potichu zaklel. Moc dobře věděl, že drze provokuje sílu, která by ho dokázala v mžiku rozmačkat na kaši, avšak jeho odhodlání bylo silnější. Jakmile poslední otřes odezněl, přiblížil se znovu k chrámové stěně a opět pozvedl nožík.

„Dost,“ zazněl za jeho zády klidný ženský hlas. „Byl to z tvé strany poměrně zajímavý nápad, ale… Víš, vlastně by stačilo zavolat.“

„Ještě štěstí,“ řekl, zatímco se zvolna otáčel, „že my čarodějové používáme jenom tyhle žabikuchy a ne obouruční meče a těžké sekery.“

Arsagina se jeho poznámce usmála. Slabounce. Téměř nepostřehnutelně. Stála přímo před fontánou s kamennými jesetry a měřila si čaroděje zpytavým pohledem. Zdánlivě vypadala stejně jako tenkrát v hospůdce U spáleného žebírka – drobná, křehká a přece nádherná a neodolatelná. Cosi však Rainaldovi bránilo, aby se k ní ihned vrhl, sevřel ji v náručí, políbil na rty. Její bledou pokožkou prosvítala složitá síť tmavomodrých žilek, které se proplétaly obnaženými pažemi a zarývaly se hluboko do tváře. V žádném případě nehyzdily její pravidelné rysy, spíše je jakýmsi zvláštním způsobem doplňovaly. Vytvářely obraz podivuhodné krásy, kterou nemohl žádný z lidí nikdy plně docenit. Byla to totiž krása cizí a vzdálená. Nezemská. Nepatřící do tohoto ubohého světa.

Ne, Arsagina, stojící nyní před Rainaldem, to byla docela jiná bytost než ta, na kterou čaroděj tak často vzpomínal. Hleděla na něho tmavomodrýma očima, v nichž se zračily vědomosti a moudrost nespočetných věků. Při představě, že by ji měl políbit, se Rainald proti své vůli zachvěl. Stejně dobře by mohl líbat mramorovou stěnu svatyně – bylo v ní právě tolik vroucnosti a citu.

„Pravděpodobně,“ promluvila znovu, „tě zajímá, co se tady vlastně stalo. Přišla jsem za tebou – či spíše jsem byla vyslána – abych ti poskytla odpovídající vysvětlení. A také abych ti přednesla návrh, který jistě neodmítneš.“

Rainald neřekl jediné slůvko. Jen si pomalu schoval nožík zpátky do kapsy. Tak nějak tušil, že proti bytosti, která před ním stála, by mu nebyl nic platný.

„Vezmu tě na malou procházku,“ řekla Arsagina. „Věř mi, tímto městem by ses mohl toulat třeba celé věky a přece bys nenašel cestu k cíli. Možná už tušíš, o jakém cíli mluvím. No pojď, nemáš se čeho bát. Můžeš mě klidně vzít za ruku. Jistě tě to potěší – vím přece, že jsi ke mně už dlouho choval jisté city.“

Čaroděj neodpověděl ani na tato slova, pronesená ledovým a dokonale lhostejným hlasem. Jen pomalu zavrtěl hlavou a vykročil k Arsagině. Zastavil se nějaké dva kroky od ní. Blíž by ho nedostal ani pár volů. A dost možná ani dva…

Arsagina jen lehce pokrčila rameny. Vyrazila do stínů další úzké uličky, sevřené bělostnými stěnami několikapatrových domů. Rainald, dosud poněkud otřesený z toho setkání, s ní záhy srovnal krok.

„Víš co?“ řekla bledá čarodějka po chvilce ticha. Otočila se k Rainaldovi a v očích se jí náhle zaleskla jiskřička života. „Vždycky se mi na tobě líbilo, že dokážeš klást otázky, aniž bys musel otevírat ústa. Umíš… Mlčet k věci. A to je vzácné, velmi vzácné…“ Vtom život v jejich očích vyhasl. Znovu ho nahradila tmavomodrá nicota. „Ale to není podstatné. Podstatný je jen příběh, který ti chci vyprávět. Příběh a nic jiného.“

Rainald stále mlčel. Myšlenky v hlavě mu však pádily jako stádo splašených koní.

„To, že je tento svět jen jedním z mnoha, tuší čarodějové již po staletí,“ řekla Arsagina. „Snad nikdo však neví, že se všechny tyto světy vznášejí v obrovské Černotě. Je nezměrná, nekonečná! A celá tato Černota slouží jako hřiště bohů a jiných mocných bytostí. Tady mezi sebou svádějí strašlivé bitvy a války, které svou ničivostí překonávají vše, co si obyčejní smrtelníci dokáží představit.“

Na okamžik zmlkla, aby se podívala, co její slova udělala s Rainaldem. Zjistila, že nic. V čarodějově tváři se nehnul jediný sval. Pokračovala tedy: „Bůh, o kterém chci mluvit, byl v jedné z těchto válek poražen. Jeho soupeř ho s krutostí, jež je mezi těmito bytostmi obvyklá, svrhl do jednoho z myriád světů. Abys věděl – bohové Černoty se živí především substancí, zvanou magie. Dotek pravého života, ať už člověka, zvířete či rostliny, pro ně znamená bolestivou smrt. Vítězný protivník našeho boha věřil, že se se svým sokem vypořádal – neboť svět, v němž ho uvěznil, životem doslova kypěl. Avšak ten, jehož se týká mé vyprávění, si i v hodině porážky uchoval dostatek sil pro záchranu. Již tehdy, když jako ohnivý meteor letěl atmosférou, hubil svou mocí vše živé kolem sebe. Vstřebával magii, skrývající se v zabitých tvorech, a přidával ji ke své vlastní. Věděl, že ji bude potřebovat při nevyhnutelném dopadu. Tehdy mu hrozilo největší nebezpečí.“

„Přistál tady,“ vyklouzlo Rainaldovi téměř nesrozumitelně.

„Ale, tak přece jen komunikuješ,“ pousmála se Arsagina a pak přikývla. „Dopadl tady, do středu velikého města jedné skomírající civilizace. To místo si nezvolil náhodou – leželo stranou velkých říší a jen málokdo ze smrtelníků o něm věděl. Ne že by lidé pro boha představovali nějaké nebezpečí, ale… Jistota je jistota. Tak tedy, ve chvíli božího dopadu již ve městě nezbýval jediný živý obyvatel. Všichni zemřeli během jediného mrknutí oka a jejich magie posílila boha. Stačil zahubit všechny živočichy a rostliny v okolí místa přistání a jen díky tomu se mu podařilo přežít. Magie tohoto světa mu zachránila život, ale to neznamená, že by pociťoval nějakou vděčnost. Začal toto místo měnit tak, aby lépe odpovídalo jeho představám. Jistě sis těch změn všiml – jsou koneckonců všude kolem nás. Ve skutečnosti, Rainalde, se v této chvíli nenacházíš v našem světě. Sotva jsi prošel městskou branou, ocitl ses docela jinde. Na místě, jemuž vládne bůh z Černoty.“

„To všechnu tu magii shromažďuje jen kvůli kosmetickým úpravám města?“ zeptal se čaroděj. Věděl, že je to hloupá otázka, ale touha něco říci byla najednou silnější než on.

„Samozřejmě, že ne.“ Arsagina ho zpražila tmavomodrým pohledem. „Jen malá částečka magie je věnována na tyto, jak říkáš, kosmetické úpravy. Zbytek… Musíš pochopit, že toto není místo pro někoho, jako je náš bůh. Je to velký bojovník, nepředstavitelně mocná bytost z Černoty. Chce válčit se sobě rovnými, zabíjet je, působit jim bolest, pronásledovat je nekonečnou věčností! Magii potřebuje k tomu, aby se mohl vrátit zpátky. A potřebuje jí hodně, opravdu hodně. Tolik, že třebaže ji do sebe vstřebává již přes tisíc let, stále nemá dostatek energie na opuštění této nanicovaté říše smrtelníků.“

„Nanicovaté?“ podivil se Rainald. „Jistě, má svoje mouchy, ale tenhle svět není zase tak zlý. Skoro bych řekl, že je až příliš dobrý pro takového grázla, jakým je bůh, o kterém mi vyprávíš.“

„Říkáš to jen proto, že jsi nikdy nepoznal krásu Černoty,“ odpověděla Arsagina chladně. „Krásu mrazivé věčnosti a nekonečných dálav.“

„No jistě,“ usmál se čaroděj jízlivě. „Proč jinak bych to říkal?“

Arsagina jeho poznámku ignorovala. „Třebaže se toto místo ideálně hodilo k přistání, později se ukázaly jeho slabiny. Bůh záhy vyčerpal veškeré zdroje života v okolí a musel začít pátrat jinde. Poblíž však nebyla žádna města ani vesnice, jen hrstka gnolích osad. Bůh se tedy jal vstřebávat magii z velikého lesa, jemuž se dnes říká Mrtvý. Byl to však pomalý proces, neboť se gnolové i divoká zvěř stahovali co nejdál od nebezpečí, jehož podstatu nedokázali pochopit. Odcházeli k východnímu okraji lesa, kde na ně bůh nedokázal a zatím stále nedokáže plně dosáhnout. Čím větší je totiž vzdálenost od místa dopadu, tím pomaleji jeho síla působí. Rostliny i živočichové tam chřadnou velice zvolna, téměř nepostřehnutelně. Bůh tedy musel vysávat především magii ze stromů, ale ty jsou – až na malé výjimky – na energii poměrně skoupé. Hněvalo ho to. Chtěl odtud co nejdříve odletět, netoužil setrvávat na tomto nudném místě!“

„A potom ho napadlo využít čaroděje.“

„Ano! Jíž dávno cítil, že někteří smrtelníci z tohoto světa používají magii a že jsou sami magií ovlivňováni. Takoví jedinci byli pro boha jako majáky, přitahovali jeho pozornost, lákali jeho moc. Časem zjistil, že je dokáže ovládnout – bez ohledu na vzdálenost. Ovládnout a využít ke svým vlastním účelům. Obzvláště snadno mu to šlo u těch, kteří si s magií zahrávali příliš často. Jistě víš, o čem mluvím.“

„Takže ta nemoc… Rakovina čarodějů…“

Arsagina se štítivě otřásla. „Ujišťuji tě, Rainalde, že je ta nemoc přirozená. Ale prostřednictvím nádoru se mysl nemocného otevírala volání boha. S postupující chorobou připadaly postiženému čarodějovi jeho sliby stále lákavější. Přidej se ke mně, říkal ten sladký boží hlas. Přidej se ke mně, konej mé rozkazy a přežiješ. Pokud ne… Pak tvá smrt bude dlouhá a krutá. Jsem tvá jediná naděje…“ Náhle se v očích čarodějky zamihotal skutečný život. „A já nechtěla zemřít, Rainalde! Byla jsem příliš mladá na umírání!“

„Předpokládám, že po tobě chtěl, abys mu přivedla čerstvou magii,“ poznamenal čaroděj pochmurně. „Čerstvou energii, které se mu tolik nedostává. Poklad za Mrtvým lesem… Ale za Mrtvým lesem skutečně nečeká nic než smrt.“

„Já…“ vzlykla. „Musela jsem si vybrat. Oni nebo já. Já nebo oni. A vybrala jsem si! Ale on mě oklamal. Říkal, že je nezabije, že si z nich života vezme jen tolik, kolik budou moci postrádat! Ale… A potom, potom mě oklamal podruhé! Sliboval mi, že mě uzdraví a že se pak budu moci vrátit zpátky. Ale lhal mi! Lhal mi stejně jako všem ostatním! Nemohu opustit toto město, jinak zemřu! Jen tady, v jeho blízkosti se dokážu udržet při životě! Hnusím se ti? Jsem stvůra, Rainalde? Tak řekni něco, uhoď mě, proklínej mě! Ale přestaň mlčet a nedívej se ně mě tak!“

Avšak čaroděj neřekl ani slovo. Jen mlčky hleděl, jak plamínky života v Arsagininých očích zvolna pohasínají. Opět je zaplavovala modř, ta prokletá lhostejná tmavá modř.

„Ano, bůh mě oklamal,“ promluvila čarodějka znovu a nyní byl její hlas prostý emocí. „A již jsem dokonce pochopila proč. Bůh se totiž neživí jen magií. Jistě, její vstřebávání je pro něho nutností, ale ve skutečnosti mu chutná něco jiného. Záporné emoce, Rainalde! Ty jsou pro něho nejsladší! Nenávist, zoufalství, zmařené naděje! To vlivem jeho moci svádějí kmeny lesních gnolů krvavé bratrovražedné války! To kvůli němu vládne v té lidské pevnosti deprese a opilství. A zoufalství a zklamání má dostatek přímo tady – kolem sebe. Právě to pociťují všichni čarodějové, které za ta staletí oklamal. Již dávno by skoncovali se svými bídnými životy, ale on je nenechá, to ne. Má k tomu skvělé prostředky.“

Ulice je zavedla na rozlehlé náměstí, obklopené výstavnými domy. Ostrá špice štíhlé věže, tyčící se na jeho vzdálenějším konci, se téměř ztrácela v závoji šedivých mračen. Po Rainaldově levici se vypínala bělostná masa paláce s pozlacenou kopulovitou střechou a průčelím, podepřeným řadou mohutných sloupů. Kolem náměstí se tísnily i jiné budovy, stejně okázalé, jen o něco menší. Čaroděj však neměl čas ani náladu obdivovat umění pradávných architektů. Veškerá jeho pozornost se upírala ke středu volné plochy, kde v dlažbě zela velikánská jáma s rozervanými okraji.

„Místo přistání boha,“ vysvětlila Arsagina zbytečně.

Kolem obrovského otvoru postávala mlčenlivá skupina mužů a žen. Jejich šaty, čisté a dokonale upravené, dozajista pocházely z různých epoch. Rainald si kromě moderních čarodějnických plášťů všiml i několika tóg a tělo jednoho postaršího pána dokonce halilo cosi nápadně podobného županu. Na lidi, obklopující jámu, byl zvláštní, snad i trochu zábavný pohled. Ale čarodějovi nebylo v žádném případě do smíchu. Ti lidé sice měli různé oblečení, ale jejich oči byly stejné. Tmavomodré, prázdné a bezcitné – snad ještě bezútěšnější než Arsagininy. Není divu, pomyslel si Rainald. Ona zde zatím strávila jen něco přes rok. A tihle… Jak dlouho už tady vlastně jsou?

Kráčel po boku Arsaginy přímo k obřímu otvoru v zemi, cizorodému vředu na tváři světa. Cítil, jak se kolem něho zvyšuje koncentrace magické energie, před očima se mu dělaly mžitky a on měl pocit, že se svět bláznivě houpe ze strany na stranu. Zástup oklamaných čarodějů se před nimi pomalu a neochotně rozevíral, aby jim uvolnil cestu. Žádný z těch lidí s tmavomodrým žilkováním pod kůží nepromluvil. Kdyby tady byl Timúr, napadlo Rainalda, nejspíš by řekl, že je tu tak husté ticho, že by se dalo krájet a mazat na chleba. Timúr tu je, opravil se rychle. Jen v určitém smyslu, samozřejmě.

Silou vůle přemohl nevolnost, která se ho zmocňovala, a přinutil se opět oslovit Arsaginu. „Když… Je to asi měsíc, byl jsem tehdy v hraniční pevnosti. Tehdy jsem měl náhlou vizi. Zdálo se mi, že mě voláš, prosíš mě o pomoc. Byla to pravda nebo jsem si jen něco nalhával?“

Rainald doufal, že se v očích čarodějky zatřpytí život, ale ta naděje byla planá. „Byla jsem tehdy ještě naivní,“ řekla lhostejně. „Nechápala jsem, jak velkou moc bůh ve skutečnosti má. Rozhodla jsem se riskovat – opustit město a kouzlem ti poslat zprávu. Tady odtud to nejde, víš. Veškerou magii ihned vstřebá bůh… Ani nevím, proč jsem to udělala, proč jsem tě chtěla přivolat. Vždyť co bys zmohl proti bohu? Ale on mě přesto potrestal. Svou mocí mě doslova vtáhl zpátky do města, přečetl mé myšlenky, vysál mi mysl až do dna… Nyní jsem definitivně jeho oddanou služebnicí. Kontroluje každičké slůvko, které vypustím z úst. Tedy přesněji – skoro každé, ale to skutečně není podstatné.“

Chviličku kráčeli mlčky. Okraj jámy se neúprosně přibližoval. „Říkala jsi, že pro mě máš nějaký návrh,“ promluvil znovu Rainald.

Zavrtěla hlavou. „On má pro tebe návrh, Rainalde. Jsi čaroděj a on čaroděje potřebuje. Ano, má jich zde mnoho, ale ti už jsou použití, slouží pouze jako zásobárna emocí. Ty ovšem… Prošel jsi Mrtvým lesem, vkročil jsi do zapomenutého města. Projevil jsi odvahu a odhodlání. A přitom nejsi nemocný! Já i ti všichni kolem jsme sem přišli kvůli naději na uzdravení. Ovšem ty ses vydal na cestu pouze proto, abys zachránil své přátele. Jsi první zdravý čaroděj v tomto městě za posledních tisíc let! Jsi pro boha cenný. Velmi cenný…“

Rainald mlčel. Jáma byla stále blíž a blíž.

„Pravděpodobně,“ pokračovala Arsagina, „tě vyšle do světa lidí jako svého agenta. My všichni, kteří jsme byli nemocní, jsme měli na organizování výprav za Mrtvý les jen omezenou dobu. Ale ty na to budeš mít… Věčnost! Nepřeháním, bůh má sílu to zařídit. Může ti dát dlouhý život, peníze, slávu, moc… Když mu budeš na oplátku posílat čerstvou energii, kterou tolik potřebuje, aby mohl opustit tento zapadlý svět.“

„Jinými slovy,“ řekl Rainald, „po mně bude chtít, abych dělal totéž, co jsi udělala ty. Jen v poněkud větším měřítku. Mohu vědět, co se stane, když jeho návrh odmítnu?“

„V tomto městě se nestane nic, co by si bůh nepřál.“ Arsagina to odříkávala jako nějakou modlitbu. „Toto město je jeho svět, má nad ním plnou kontrolu. Bude-li chtít, zabije tě a nasytí se tvou magií. Zatím ale doufá, že budeš rozumný.“

„Rozumný. Aha. A co když s ním naoko souhlasím, odejdu a pak se pokusím ty bídné a ubohé smrtelníky zburcovat k nějaké výpravě, která by s tímto skvělým a mocným bohem z Černoty nadobro skoncovala?“

Pokrčila rameny. „Vloží do tebe magickou pojistku. Bude tě ovládat podobně, jako ovládá mě. A budeš-li se protivit jeho vůli, způsobí ti bolest, jakou si ani nedokážeš představit. Nebo tě rovnou zabije.“

„Vždycky jsem toužil stát se loutkou.“

„Bohatou, slavnou a mocnou loutkou…“

Stanuli nad místem dopadu boha. Rainaldovi se při pohledu na ně zatajil dech. Hlava se mu zatočila – tak prudce, že musel o krůček couvnout. Jáma, široká přinejmenším dvě stě kroků, měla tvar trychtýře. Její stěny byly dokonale hladké a plné tmavomodrých žilek. Dlažba v jejím okolí ztratila svou původní barvu. Zčernala a zpola se roztavila vlivem nepředstavitelného žáru. Obrovitý otvor doslova přetékal energií. Vzduch se v něm divoce třepotal a chvěl, vytvářel nejrůznější přeludy a klamy. Čaroděj měl pocit, že v něm vidí zelenou trávu a koruny kvetoucích stromů, čechrané vánkem. Dovádějící lesní zvířata, zpívající ptáky. A potom postavy. Tisíce a tisíce postav lidí i příslušníků jiných ras. Ale byly daleko. Tak daleko, že jim čaroděj neviděl do tváří.

A na dně jámy…

Na dně jámy spatřil Rainald boha. Vlastně – ne boha. Smrt.

Bůh z Černoty vypadal jako veliká ústa. Odulé pysky měl popraskané a promodralé jako rty člověka, plovoucího v ledové vodě. Neskrývaly se za nimi žádné zuby ani dásně. Jen nicota – stejná tmavomodrá nicota, jakou měla v očích Arsagina a ostatní zdejší čarodějové. Z boha sálala nenávist, hněv a netrpělivost. Třebaže neměl žádné oči, cítil Rainald téměř fyzicky, že do něho zabodává chtivý pohled.

Boží ústa se zkřivila v ohavném úšklebku. „MÁ HRAČKA TI JIŽ SDĚLILA VŠE PODSTATNÉ.“ Hlas, třebaže ve skutečnosti nijak hlasitý, musel být slyšet po celém městě. Otřásl Rainaldem až do hloubi duše. Z  hlasu prýštila až neskutečná moc a opovržení ke všem ubožákům, kteří podobnou silou nevládli. „NYNÍ ČEKÁM JEN NA TVůJ SOUHLAS.“

Čekej, pomyslel si Rainald. Ale nedočkáš se. Upřeně zíral do jámy. Cítil strašlivý odpor vůči té hnusné věci tam dole, zároveň ji však také šíleně nenáviděl a toužil jí ublížit. Věděl, že jeho pocity nejsou přirozené, že je do něho vhání bůh. Nemohl si však pomoci. Co dělat? Skočit tam dolů a dát bohu po ústech? Vtipné, mihlo se mu hlavou. Takový vtip by nejspíš ocenil i samotný Timúr. Vzpomínka na přítele mu náhle vrátila schopnost chladného uvažování. Ano, přemýšlet. Musel na něco přijít. Musel!

„TVÉ EMOCE JSOU OSVĚŽUJÍCÍ,“ poznamenal bůh. „JIŽ DLOUHO JSEM NEMĚL PŘÍLEŽITOST OKUSIT TAK ČIROU NENÁVIST.“

Jedna ze vzdálených přízračných postav, procházejících se mezi přízračnými stromy a přízračnými zvířaty, se náhle zvětšila  a přiblížila se natolik, že Rainaldovi zakryla výhled na boží ústa. Poznal ji. Tak široký úsměv nemohla mít žádná jiná bytost na světě.

„Timúre!“

„Zdarec, Rainalde. Vypadáš, jako kdybys dva dny v kuse chlastal zelenou. Nemáš ňákou? Mám hrozitánskou žízeň a tady není jediný piviště…“

K čarodějovi se přiblížily další dvě postavy. Jedna malá a vousatá, druhá zase vyzáblá a s dlouhýma špičatýma ušima. Z koutku Rainaldova oka se vyplížila osamocená slza. Neměl sílu ji setřít, a tak ji nechal zvolna klouzat dolů po tváři.

„Jak se vede, Rainalde?“

„Co lektvary? Zvýšil můj slogan prodejnost?“

„Ne, ne, ne,“ zamumlal Rainald. „To není možné. Nejste skuteční, nemůžete být…“

„JSEM BůH,“ ušklíbla se ústa. „NEMOŽNÉ VĚCI PRO MĚ NEEXISTUJÍ. VYSÁL JSEM Z NICH ŽIVOT, ALE MOHU JIM HO ZASE VRÁTIT. BYLO BY TO PRO MĚ TAK SNADNÉ…“

Rainald mlčel. Timúr se na něho vesele šklebil, Ricodin s Bradaticí souhlasně pokyvovali hlavami.

„A ARSAGINA,“ pokračovala ústa. „MOC DOBŘE VÍM, JAKÉ CITY K NÍ CHOVÁŠ. JSOU TAK ODPORNĚ SLADKÉ, NECHUTNÉ. MOHL BYCH JI UZDRAVIT, CO TY NA TO? UZDRAVIT A PROPUSTIT Z TOHOTO MĚSTA. ŽILI BYSTE PAK SPOLU ŠŤASTNĚ, VYCHOVÁVALI MALÉ RAINALDÍKY… STAČÍ JEN VSTOUPIT DO MÝCH SLUŽEB. CO NA TO ŘEKNEŠ?“

Čaroděj se podíval na Arsaginu. Na okamžik zahlédl v jejích očích život – a v tu chvíli slabounce, nenápadně zavrtěla hlavou. Hned nato ji znovu ovládlo tmavomodré prázdno, ale Rainaldovi to stačilo. Přesto ho odpověď stála mnoho přemáhání: „Řeknu, že jsi mizerný lhář, bože. Kdybys své čaroděje dokázal léčit, už dávno bys některého vyslal do civilizace – mě bys pak vůbec nepotřeboval. A co se týče mých přátel… Jsou mrtví a ty je neoživíš ani kdyby ses stavěl na… Na ústa. Zbyly z nich jen stíny, pouhé vzpomínky.“

Boží ústa zůstala na chvíli zavřená. Timúr, Bradatice a Ricodin se začali Rainaldovi zvolna vzdalovat, až splynuli s anonymním davem ostatních stínů. Stínů božích obětí… „JSI BYSTRÝ,“ promluvil opět bůh. „A PŘECE NE DOST BYSTRÝ. NACHÁZÍŠ SE V MÉ ŘÍŠI, RAINALDE. V MÉ MOCI. A NEPŘIDÁŠ-LI SE KE MNĚ DOBROVOLNĚ, BUDU TĚ KE SPOLUPRÁCI MUSET DONUTIT.“

V životě bývají chvíle náhlého prozření, oslnivé okamžiky, kdy střípky komplikované skládanky konečně zapadnou na svá místa. Právě to se nyní stalo Rainaldovi. Najednou všechno chápal, rozuměl, věděl. Poznal svou roli v celém tomto příběhu a pocítil příliv nového odhodlání. Odhodlání dohrát svou roli až do konce, ať už ten konec bude jakýkoli. Začal si zvolna zvedat ruku ke tváři.

„Původně jsem sem přišel, abych zachránil přátele,“ řekl čaroděj. „Ale zjistil jsem, že jim už není pomoci. Nyní se mohu jedině pomstít. Dnes ráno jsem někomu slíbil, že zabiji smrt. A ten slib nehodlám porušit.“

„SLIB, KTERÝ JSI DAL HLOUPÉMU GNOLOVI, KTERÝ NA TEBE ČEKÁ NA OKRAJI LESA?“ zkřivil boží ústa nepříjemný úsměšek. „Z TVÉ POCTIVOSTI A DOBROTY SE MI DĚLÁ NEVOLNO, RAINALDE.“

„Také ze sebe nejsem na větvi,“ poznamenal čaroděj. „Přesto slib neporuším. Ostatně, nedal jsem ho jen Oříškovi. Slíbil jsem to hlavně sám sobě.“

„PATETICKÉ,“ rozšířil se boží úsměv. „MOHL BYS MI VYSVĚTLIT, JAK HODLÁŠ ONO ZABITÍ PROVÉST? V POROVNÁNÍ SE MNOU JSI POUHÉ NIC. ČERV, JAK SE V TOMTO HLOUPÉM SVĚTĚ ŘÍKÁ.“

„Zato ty, bože, jsi nenapravitelný žvanil,“ vrátil mu Rainald úsměv. „Jak se v tomto hloupém světě říká.“

Čaroděj si pomalu odhrnul vlasy z pravého ucha a sevřel v dlani předmět, který se tam skrýval. Na okamžik se mu zatajil dech, každou chvíli čekal, že ho zasáhne smrt. Ale bůh nereagoval. Rainald si nenápadně oddechl. Přece jen se mu tedy tu složitou mozaiku podařilo složit správně. Byl by na sebe hrdý, kdyby…

„Arsagino?“

Odpovědí mu byl prázdný tmavomodrý pohled.

„Arsagino!“

V očích se jí zamihotal skutečný život, Rainald však věděl, že v nich bude doutnat jen chviličku, jen prchavý okamžik. Co říci zrazené zrádkyni? Co říci té, která vám připravila strašlivé zklamání, ale vy ji přesto nedokážete nenávidět, opovrhovat jí? Co říci, když v přesýpacích hodinách zůstává pouhých několik zrnek? Rainald nevěděl. Rozhodl se své pocity vyjádřit tak, jak to uměl nejlépe – mlčením. Hleděl do Arsagininých očí.

První vteřinu.

Druhou.

Třetí.

Když čarodějku znovu ovládlo tmavomodré prázdno, otočil se Rainald zpátky k božím ústům. Ta se znovu otevřela, aby vypustila další příval jízlivých slov. „NASTAL ČAS, ABYS POZNAL MOU SKUTEČNOU MOC, RAINALDE. VĚŘ MI, NEBUDE TO BOLET. SLIBUJI, ŽE SE MI POTÉ, CO OKUSÍŠ TU NEZEMSKOU SÍLU, UŽ NIKDY NEBUDEŠ POSMÍVAT. ZBUDE TI POUZE NEKRITICKÝ OBDIV. PŘIPRAVEN?“

„Ne,“ odpověděl čaroděj. „A jsi ty připraven chcípnout?“

S těmito slovy se Rainald rozmáchl a mrštil do jámy onu maličkou věcičku, kterou dosud svíral v pěsti. Oříškova bílá kytička se dolů snášela jen zvolna a pomaloučku. Čaroděj si byl jistý, že z čehokoli jiného by dokázal bůh v mžiku vysát život a zbavit se tak strašlivého ohrožení. Z čehokoli – jen ne z této kytičky. Rainald nevěděl, proč tomu tak je. Pouze to tušil.

Bílá kytička dopadla přesně do pootevřených božích úst. Po tmavomodrém prázdnu se rozeběhly drobounké vlnky. Rainaldovi se pod nohama slabě zachvěla zem.

„Dobrou chuť,“ popřál bohovi Rainald. „Myslím, že ti po vší té magii a emocích trocha pravého života jen prospěje.“

Tmavomodré prázdno již nečeřily vlnky. Vypadalo nyní jako rozbouřený oceán. Popraskané pysky zbrázdily nové prasklinky. Tyto však byly bílé, bělostné jako kytička, která způsobila jejich vznik. Zem se otřásla znovu – silněji než předtím. Rainald musel ustoupit od okraje jámy, do níž se s duněním zřítilo několik uvolněných dlažebních kostek.

Všiml si, že Arsagina, stojící vedle něj, začíná blednout, průsvitnět, ztrácet se mu přímo před očima. Její život, pevně spjatý s bohem, musel ve chvíli jeho zániku neodvratně skončit. Totéž se dělo i s ostatními čaroději, shromážděnými kolem jámy. Vítali záhubu naprosto lhostejně. Jen tam mlčky stáli. A mizeli.

„Arsagino!“

Pochyboval, že by ho ještě mohla vidět. Zůstal z ní pouhý přízrak, nezřetelný stín. Neexistovalo nic, co mohl Rainald učinit pro její záchranu. Mohl jen hledět na to, jak zvolna opouští tento svět. Po tváři mu toho dne již podruhé stekla osamocená slza a čaroděj ani tentokrát neměl sílu, aby ji setřel.

Zašeptal dvě prostičká slůvka, která jí chtěl říci již dávno. Leč příliš pozdě – obracel se už jen k prázdnému místu před sebou. Zůstal na kraji jámy dočista sám. Zem se pod ním houpala tak silně, že jen stěží udržoval rovnováhu.

Přesto ho cosi přimělo, aby se opět přiblížil ke kraji velikého otvoru v zemi. Udělal to právě včas, aby se stal svědkem zániku monstrózní bytosti. Pysky se během chvíle zhroutily do sebe, s odporným mlasknutím se ponořily do tmavomodrého prázdna. O dva tři údery srdce později pohřbila mršinu boha smršť sutin a dlažebních kostek.

Po dalším otřesu Rainald málem spadl do jámy. Země se mu pod nohama vzpínala a vlnila, musel vynaložit značné úsilí, aby se dostal do bezpečné vzdálenosti od otvoru. Bezpečné vzdálenosti? Ta myšlenka mu najednou přišla k smíchu. Sledoval, jak se kousek od něj hroutí velikánský palác. Pozlacená kopule velebně klesala dolů, až se nakonec ztratila v hnědých mračnech prachu. Celé město se rozpadalo. Proměnilo se v jednu obrovskou pastí, v níž byl polapen bez sebemenší naděje na záchranu.

Čaroděj pochopil, že tohle příliš nedomyslel. Zapomenuté město bylo plné magie, shromážděné bohem. Po jeho smrti nemohla všechna ta energie jednoduše zmizet – musela se uvolnit. To, že ono uvolnění nebude právě klidné, zažíval Rainald právě na vlastní kůži. Na jazyk se mu vloudilo krkolomné slovo kataklyzma. Píše se tam „i“ nebo „y“? A proč ho vprostřed vší té zkázy napadají takové hlouposti?

Rainald se cítil hrozně vyčerpaný. A také prázdný, úplně prázdný. Neměl naději ani žádnou budoucnost, na níž by se mohl těšit. Dohrál svou roli v tomto spletitém příběhu, ale už se netoužil dozvědět, co se stane dál. Nezajímalo ho to. Nepřál si zemřít, ale život ho také nelákal. Jediné co chtěl bylo se posadit a zírat do prázdna. A to také udělal – navzdory zemi, jež se pod ním vzpínala čím dál divočeji.

Seděl uprostřed zanikajícího města a očekával nevyhnutelný konec.

 

VII. Kořalka

 

„Ten příběh zní tak bláznivě,“ poznamenal Hedor Parha, „že prostě musí být pravdivý. Něco takového se snad ani nedá vymyslet.“

Kapitán naplnil tři puntíkaté hrnky, čekající na stole v jeho zanedbané kanceláři. Sobě a Rainaldovi nalil kořalku, Oříška počastoval pramenitou vodou. Gnol, sedící na kraji stolu, to kvitoval děkovným zavrčením.

„Připíjím,“ řekl Hedor, „na tvou odvahu, Rainalde. Odvahu, díky které ztratí Mrtvý les už velmi brzo své jméno!“

„To potrvá ještě dlouho.“ Rainald následoval kapitánova příkladu a rovněž pozvedl svůj hrnek k přípitku. „Škody, které ta věc napáchala, jsou veliké. Nevím, jestli se z nich les dokáže vůbec vzpamatovat. A pokud ano, jistě mu to potrvá stovky let.“

„Ale přece jen-“

„Krom toho,“ přerušil svého hostitele čaroděj, „patří všechen vděk ve skutečnosti tady Oříškovi. Nebýt jeho, nikdy bych se z toho města nedostal živý.“

Gnol vesele zaštěkl a komicky zakýval hlavou. Z hrnku, který držel v chlupaté pracce, se mu přitom vylila přinejmenším polovina obsahu. Naštěstí to byla jen voda, pomyslel si Rainald. A té není samozřejmě žádná škoda.

„Ten výbuch jsme viděli až tady,“ pochlubil se Hedor. „Ohnivý sloup a potom oblak kouře, který visel nad lesem několik dní. Vůbec nechápu, jak jste to vy dva mohli přežít. Byli jste přece přímo uprostřed toho pekla.“

Čaroděj pokrčil rameny. „To netuším ani já. Zrovna jsem se chystal umřít, když za mnou přiběhl Oříšek. Riskoval kvůli mně život, koncentrace magie byla ve městě stále hodně vysoká… Už si ani nevzpomínám, co mi říkal, ale rozhodně svůj proslov doprovázel škrabáním a kousáním. Nakonec mě donutil nejen vstát, ale dokonce utíkat. To město bylo hotovým labyrintem, ale gnolové mají neuvěřitelný orientační smysl. Podařilo se nám vyklouznout ven a schovat se v lese. Zalezli jsme do nějaké jámy, ale výbuch byl natolik silný, že nám málem praskly ušní bubínky…“

Gnol začal opět štěkat a přikyvovat.

„Jsme tu snad na borůvkách?“ vzpomněl si kapitán na nepřítele lidstva, skrývajícího se v jeho a Rainaldově hrnku. „Připijme tedy na tebe i na Oříška. Oba jste hrdinové. Metál za své činy sice nejspíš nedostanete, ale co! Vždycky můžete o svých dobrodružstvích napsat napínavý román a pěkně si nahrabat, že ano?“

Přiťukli si a pěkně zhluboka se napili. Kořalka Rainaldovi spálila hrdlo a jako ohnivý déšť skropila žaludek. Čaroděj se najednou cítil lépe. Všechny zlé vzpomínky odsunul do pozadí. Je jen tady a teď. A tady a teď se pije.

Voda Oříškovi chutnala přinejmenším stejně, jako Hedorovi a Rainaldovi jejich kořalka. Rychle vyprázdnil svůj hrnek a olízl si mokrý čenich dlouhým jazykem. Dokonce zapomněl zavrčet na protest proti pití alkoholu.

„Pověz mi něco o té Oříškově kytičce,“ požádal kapitán Rainalda, zatímco znovu plnil hrnky. „Sám mi nechce nic říci – jen záhadně poštěkává a vůbec dělá tajemného. Na někoho, kdo mi svým náhlým zmizením nahnal tolik strachu, se chová hrozně drze,“ loupl káravě očima po Oříškovi.

„Taky jsem toho z něj na zpáteční cestě moc nevytáhl,“ pousmál se čaroděj. „Vím jen, že gnolové chápali podstatu nebezpečí, zvolna ničícího Mrtvý les, daleko lépe, než si ten bůh myslel. A jeden z jejich šamanů – Oříškův učitel – dokonce odhalil jeho slabinu. Jak ale pronést do zapomenutého města kousíček života, když by z něho bůh v mžiku vysál veškerou energii? Tenhle šaman našel řešení. Vyšlechtil nevadnoucí rostlinku, která byla pro boha neviditelná a jejíž magii navíc nedokázal vstřebat.“

„Ale už ji nestačil použít…“

„Naneštěstí. Šaman zahynul spolu se svým klanem, ale ještě předtím stačil předat svou kytičku tady našemu malému chlupatému příteli, který právě protestuje proti tomuto označení. Oříšek znal její moc a po celou dobu, kdy žil v pevnosti, jen čekal na příležitost k jejímu použití. Tou příležitostí jsem se stal já.“

„Potřeboval někoho, kdo by dokázal do zapomenutého města vstoupit aniž by ho ten tvůj bůh okamžitě zabil.“

„Přesně tak. Potřeboval čaroděje, ale ne jednoho z nemocných – ti byli pod vlivem bohovy moci. Chtěl někoho zdravého a prvním zdravým bláznem, který se vydal za Mrtvý les, jsem byl já. Ale ani mně toho nemohl povědět příliš. Tušil, že mě bude bůh lákat do svých služeb a neznal mě natolik, aby si byl jistý, že odmítnu. Navíc se bál, že by jeho plán mohl být prozrazen – ten parchant z Černoty měl uši snad všude. Kytička byla jediná svého druhu na celém světě, Oříšek měl tedy na zničení boha pouze jeden pokus. Nakonec mu ale nezbylo, než ji svěřit do mých rukou. A spoléhat na to, že mě napadne ji použít. Mimochodem, zapomínáš dolévat, kapitáne Hedore Parho.“

„Nějak jsem se zaposlouchal… Takže takhle končí celá ta smutná historie. Skutečně bych nikdy nečekal, že něco takového uslyším. Rainalde? Co budeš dělat teď? Vrátíš se do civilizace a obnovíš svou firmu?“

„V současné době,“ řekl Rainald a zvedl hrnek, „nedokážu myslet dál než k další rundě. Připijme si na mé přátele – poslední oběti smrti za Mrtvým lesem. Na Timúra! Na Bradatici! Na Ricodina Viorettu!“ Udělal chvilkovou pauzu. „A na čarodějku Arsaginu, která…“ Náhle se stáhlo hrdlo a slova se odmítla vydrat ven.

„Na tvé přátele, Rainalde!“ přerušil ticho Hedor, zatímco Oříšek souhlasně zavrčel. Přiťukli si. A pak se napili.

Nějakou dobu seděli mlčky a pozorovali prázdné hrnky na stole. Přemýšleli. Každý o tom svém.

„Rainalde, já tě vidím,“ ozval se náhle kapitán.

„Co vidíš?“ dělal čaroděj neviňátko

„Snažil ses nalít Oříškovi do hrnku kořalku,“ obvinil ho Hedor.

„To bych přece nikdy…“ zašklebil se Rainald a postavil láhev zpátky na stůl. Gnol vycenil zuby – nejprve na flašku a potom i na čaroděje.

„Stejně s tím nakonec začneš,“ řekl mu Rainald. „Jinak se to všechno prostě nedá přežít. No tak, jsme tady snad na jahodách? Pijme! Tuhle rundu platím já!“

„Všechen chlast tu je zdarma, Rainalde.“

„To byl vtip. Ohromně vtipný.“

Naplnili hrnky, napili se. Červené puntíky začaly čarodějovi vesele poskakovat před očima. Cítil… Necítil nic.

„Tak tedy,“ vrátil se Hedor ke starému tématu. „Znovu se tě ptám, co se teď chystáš dělat, Rainalde.“

Čaroděj položil lokty na stůl a dlaněmi si podepřel bradu. „Mám pocit,“ řekl spiklenecky, „že tahle pevnost nutně potřebuje čaroděje. A chci ti oznámit dobrou zprávu – už žádného nemusíš hledat.“

„Jak dlouho tady hodláš zůstat?“

„Natrvalo,“ zašklebil se Rainald přiopile. „Nebo alespoň dokud ti nedojde kořalka.“

Hedor Parha byl už dost starý a dost moudrý, aby se vyznal v lidech. Již tehdy věděl to, co čaroděj dosud ani netušil. Rainald sice zoufale prahnul po klidném životě na jednom místě, ale tento sen se mu nikdy nemohl splnit. Měl v sobě oheň, neklid. Někteří lidé se nikdy nemohou zastavit a čaroděj byl jedním z nich.

„Nechám ti postavit boudu hned vedle Oříškovy,“ usmál se trochu smutně kapitán a jal se znovu nalévat kořalku.

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Databáze knih, Legie


Zpět na přehled povídek