Konstantin Šindelář: Lovci

 

I.

 

„Vyrvu ti koule z těla,“ zavrčela Kara. Hrot její šavle ukazoval přímo doprostřed mé hrudi, drápaté prsty druhé ruky měla roztažené – jen jimi seknout. Veliké oči Lovkyně hořely jasnými zelenými plameny a já nepochyboval, že svá slova myslí vážně. Amri’laiňanky dělají sem tam i daleko horší věci.

„Nevyrveš,“ byla asi jediná smysluplná odpověď, kterou jsem jí mohl dát. Meč jsem držel před sebou připravený k odražení útoku, z černé čepele zvolna odkapávala krev. Část z ní patřila Kaře, ale byla to opravdu jen malá a bezvýznamná částečka. Vždyť jsem jí jen přejel špičkou zbraně přes předloktí. Lehce. A téměř něžně. No koho by to mohlo rozzlobit? Jedině Amri’laiňanku. Jsou hrozně vznětlivé, tyhle kočičky.

Zaútočila rychleji, než jsem očekával, a to jsem čekal hodně. Reflexivně jsem do cesty seknutí nastavil meč, šavle se s cinknutím odrazila, ale ihned znovu vyrazila kupředu. Tentokrát jsem musel uskočit – na poslední chvíli. Kařina zbraň podobná stříbřité šmouze rozřízla vzduch necelý coul od mého levého lokte a její drápy o vlásek minuly mé velmi intimní partie. Oddechl jsem si. Kdybych o ně přišel, asi bych je dost postrádal.

„Jestli je nevyrvu hned, vyrvu je za chvíli,“ poznamenala s lehkým pokrčením ramen. Zbraň měla nachystanou k dalšímu výpadu. „Času mám dost.“

Černá štěrbina Průchodu se za mými zády s tichým syčením zacelila. Postřehl jsem to jen koutkem oka, drtivou většinu pozornosti jsem věnoval Kaře. Prohlídka okolí, první věc, do které by se měl Lovec po příchodu do nového světa pustit, musela počkat. Jen jsem si stačil všimnout, že stojíme pod nějakým velkým balvanem, snad opracovaným něčíma rukama, to je všechno. Taky tu bylo dost horko. A vzduch nepříjemně páchl.

„Nemyslím, že bychom měli dost času,“ zdůraznil jsem schválně množné číslo. „Marax má před námi celkem slušný náskok. Jestli se tady budeme kočkovat, tak ho ještě zvýší.“

„Stejně ho najdu,“ namítla. „Sekla jsem ho. Mám jeho krev. Neuteče.“

„A já,“ opáčil jsem, „mám zase tu tvoji. Ani ty mi neutečeš.“

„O důvod víc, proč tě zabít.“

„Jistě, možná to dokážeš.“ Snažil jsem se mluvit rozumně a působit klidným dojmem. Amri’laiňané jsou přece jen Amri’laiňané. Napůl divoká zvířata, která, když ucítí strach, po vás půjdou ještě usilovněji. „Jenže ti to nějakou chvíli potrvá. Třeba i docela dlouhou chvíli. A Marax mezitím projde dalším Průchodem, zaběhne si k nějakému Saaiovi a ty pak budeš nahraná. Žádná krev, žádná stopa.“

„Co navrhuješ?“ Ocas Lovkyně přestal pošvihávat ze strany na stranu – chystaný útok snad tedy alespoň pro tuto chvíli odložila. Zbraň ale nesklonila ani o píď. Pořád se ještě nerozhodla, stále nebylo jisté, co udělá.

„Spojenectví.“ Kara v odpověď zaprskala jako skutečná divoká kočka, ale já si toho nevšímal a pokračoval. „Půjdeme po něm jako partneři. Dostaneme ho společně. A rozdělíme se o odměnu.“

„Spolupracovat s Charóňanem?“ vycenila špičaté zoubky. „Raději bych strčila ocas pajzlíkovi do rypáku a týden ho tam nechala.“ Pajzlíci jsou malí, ale mají velké nosy, ze kterých jim takřka neustále teče cosi velmi nechutného.

„Nemáš na výběr,“ přesvědčoval jsem ji. „Buď partnerství, nebo budeš mít za tím svým krásným… ocasem mě.“

Přemýšlivě si mě měřila zeleným pohledem očí se svislými panenkami. Mrkala jen zřídka. Byla vlastně docela pohledná, tahle Kara, tedy alespoň pro lidi, kteří mají rádi zvířátka. Amri’laina byla dřív jen prázdným, džunglí porostlým světem, pak ji ale začala Rada Soutoku využívat jako trestaneckou kolonii. Nahnat hordu drsných nadržených chlapů do pralesa – to nemohlo dopadnout dobře. Nedopadlo. Trestanci prostě začali chytat místní kočkovité šelmy. A obcovat s nimi. Asi museli být opravdu v nouzi. Pár těch kočiček jsem viděl, skutečně se maličko podobají lidem, ale osobně bych se jich nedotkl ani deset stop dlouhou tyčí. Jenže co se nestalo – tyhle pralesní kočky přiváděly na svět potomky se smíšenou krví, první skutečné Amri’laiňany. Postupem času jich bylo dost na to, aby ten svět ovládli a zbylé lidi pobili nebo zotročili. Vytvořili zvláštní společnost, takový matriarchát. Dnes si staví velká stromová města, mluví lidskou řečí, ale v jejich povaze stále zůstává cosi divokého, zvířecího a nezkrotného.

Kara, bojovnice z Amri’lainy, měřila jen o trochu méně než šest stop. Její tělo vypadalo téměř jako lidské. Kůži měla neuvěřitelně hladkou a dohněda opálenou. Ozvláštňovaly ji černé pruhy, lemující předloktí, boky a táhnoucí se po stehnech a lýtkách až dolů k bosým chodidlům. Prsty na rukou i nohou končily zahnutými drápy, kousek nad nečekaně pohledným zadečkem vyrůstal Kaře dlouhý kočičí ocas. Černé pruhy na tvářích spolu s velikýma zelenýma očima dodávaly její tváři na výhružnosti, ale rovněž na přitažlivosti. Zrzavé vlasy působily bujně a neupraveně a přesně takové také byly.

Oblečením se Amri’laiňané nikdy příliš nezatěžovali. Kařino tělo zakrývala vlastně jen kroužková košile bez rukávů, s otvorem pro ocas, sahající někam do půli stehen. No, i když zakrývala asi není to správné slovo… Byla totiž vyrobena z jakéhosi poloprůsvitného materiálu, neznámého mimo její svět. Někteří lidé říkají, že se jedná o zvláštně zpracovaný led, ale dle mého soudu je to pitomost. To by přece hrozně studilo… Ne, podle mě jde o obratně pospojované drahokamy nebo něco na ten způsob. Každopádně, mohl jsem vidět všechno, co Kara pod kroužkovou košilí má, ale tak nějak rozmazaně a mlhavě. Takže…

„Hej, posloucháš mě vůbec?“ přehradil mi její hlas myšlenkový veletok. Nějak jsem se zasnil. Co to? Že bych byl taky na zvířátka? Hmm, něco takového bych skutečně nečekal. Jak vidno, člověk může sem tam překvapit i sám sebe.

Že mě ve chvilce zasnění nezabila, byla dobrá zpráva. Že mě nevykastrovala, ještě o špetku lepší. A dobré bylo i to, že zasunula šavli do pochvy na zádech. Nyní stála dva kroky přede mnou a kriticky si mě prohlížela.

„Poslouchám.“ Meč se v mé ruce okamžitě proměnil v černého hada. Ten zasyčel a líně se mi ovinul kolem pasu. Když schovala zbraň ona, tak já taky.

„Řekla jsem, že souhlasím.“ Její hlas nezněl zrovna nadšeně. Normálně na ten trik s hadem balím ženský, ale na Karu jsem asi moc velký dojem neudělal. „Půjdeme do toho spolu. Odměnu od Vellanalova chrámu si rozdělíme. Dva díly mně, jeden tobě.“

„Myslel jsem, že pojedeme napolovic,“ zaprotestoval jsem naoko. Ve skutečnosti jsem byl rád, že pro sebe nechtěla víc. Koneckonců, to ona znala cestu a já byl jenom takový přívěšek.

„Pořád mi ještě dlužíš svoje koule,“ připomněla jemně.

„Jen jsem to zkusil,“ vymlouval jsem se.

„Tak už to nezkoušej.“

Konečně jsem dostal příležitost se pořádně rozhlédnout po okolí, a taky jsem jí hned využil. Ukázalo se, že ten černý kámen, pod kterým jsme se objevili, nebyl žádným obyčejným balvanem. Šlo o obrovskou sochu, a to sochu bytosti natolik bizarní, až to bralo dech. Vypadala tak trochu jako pes z mého rodného světa, měla však tři ptačí hlavy s pootevřenými zobáky a z těch lezly ven svazky svíjejících se chapadel. Ze zad kamenné obludnosti vyrůstala ještě jedna hlava, která se však dala jen stěží popsat. Její rysy byly neurčité, jakoby rozteklé, jedinou rozpoznatelnou věcí byl vyplazený rozeklaný jazyk.

Okolí sochy působilo naprosto bezútěšným dojmem. Od obzoru k obzoru se táhla nezměrná žlutohnědá pláň, popraskaná horkem jako rty žíznícího. Žár byl až neskutečný, stačilo vyjít ze stínu sochy a zasáhl vás jako rána kladivem. Nebe zde mělo krvavě rudou barvu, nebylo na něm jediného mráčku. A scházelo i slunce. Některé světy jich mají třeba deset, ale tady jsem neviděl žádné. Měl jsem pocit, že zde horko prýští ze samotné oblohy. Najednou jsem pochopil, na jakém místě jsme se ocitli, a navzdory vedru mě po zádech poškrábaly neviditelné ledové prstíky.

„Kde jsme?“ hodila po mně Kara otázkou. Na víc slov neměla čas, právě si totiž pečlivě lízala zraněné předloktí. V tu chvíli skutečně velmi připomínala kočku.

„Ani nechtěj vědět,“ zamumlal jsem a hřbetem ruky si setřel z čela pot.

„Jenže já chci.“

Povzdechl jsem si. „Mezi světy je jenom jedno místo s takhle mizerným ovzduším. Nevím, jak se mu říká u vás, ale u nás ho nazýváme Peklo.“

Chvíli byla zticha. „Hmm,“ řekla pak. „Tak tady jsem ještě nebyla. Ty jo?“

„Jo,“ řekl jsem krátce.

„A je to tady opravdu tak zábavné, jak se vypráví?“

„Víš,“ podíval jsem se jí do očí, „u nás na Charónu lidé poznají, když někdo o něčem nechce mluvit, a už se ho na to dál nevyptávají.“

„U nás ne,“ odsekla. „Ale z tvého kyselého výrazu usuzuji, že na tohle Peklo nemáš nejlepší vzpomínky, co?“

„Chytrá holka.“

„Blbej kluk.“

„Chceš vědět, o čem zrovna uvažuji?“ zeptal jsem se jí s tím nejroztomilejším úsměvem. „Že bych měl pěkně rychle znovu otevřít tenhle Průchod a zdrhnout o nějaký ten svět dál.“

„Jenže bys pak přišel o prachy, co?“

„Jo,“ přitakal jsem. „Přišel bych o svůj díl. A takovou radost bych ti nikdy neudělal.“

„Dost bylo hloupých řečí,“ zamhouřila Kara své kočičí oči. „Bavme se pracovně. Napadá tě, drahý Vittore z Charónu, jak Marax přišel ke krvi jednoho z démonů? Bez ní by se sem přece nedostal! A co tu vlastně chce dělat? Se svým lupem si tady může tak maximálně natírat pleš.“

„Na Červím trhu se dá sehnat spousta divných věcí,“ pokrčil jsem rameny. „Dokonce i krev démonů, jestli ji chceš a máš čím platit… A není vůbec hloupý, tenhle starý Marax. Nastražil past u vellanalského Průchodu, to znamená, že už předem počítal s pronásledováním. Měl to promakaný a musíme si na něj dát pozor. Že máš jeho krev, to je jen malá výhoda. A hlavně naše jediná.“

Zasmála se, až na ní poloprůsvitná zbroj melodicky zacinkala. „Kdyby ses teď viděl, Vittore! Mluvil jsi úplně stejně jako kněží našeho Boha varování. Ti kolem sebe také jen plivou nesmyslné výstrahy, ale nedají jedinou kloudnou radu. Mimochodem, ta nastražená past, co jsi o ní mluvil, byla dost mizerná. Všimla bych si jí i se zavázanýma očima. I když ty, jak jsem viděla, jsi měl trošičku problémky, co?“

Zbožňuji eufemismy. Těch krokotů se v zapadlé uličce Vellanalu schovávalo asi třicet. Tvorové jsou to sice neuvěřitelně hloupí, ale když se někdo žene jako pitomec za jistou Amri‘laiňankou a nechá je, aby se na něj sesypali ze všech stran… No, řekněme, že kdyby se na mě Kara vykašlala a nechala těm potvorám napospas, hráli by si teď krokoti s mýma očima koulovanou. Zachránila mi život a já se jí za to odvděčil seknutím do předloktí. No jo, život je svině, a já ještě větší.

„Co kdybychom sebou pohli?“ pokusil jsem se celou věc zamluvit.

„Nemám nic proti, můj milý,“ zavrněla. „Běž první.“

„Ha-ha-ha, ó jak jsi vtipná, Karo.“

„Jen dávám přednost starším, dědoušku.“ Znovu tasila šavli a na okamžik se upřeně zahleděla na její čepel. Zaschlá krev na ní vytvořila několik prazvláštních obrazců. Tomu tedy říkám umění. „Tudy,“ pronesla pak a ukázala hrotem zbraně přes mrtvou planinu. „Miluji pěší turistiku. Vzhůru do pustin!“

„Vzhůru k čertu,“ uchechtl jsem se proti své vůli.

„Nezakrývej mi místní panorama, drahý.“

 

II.

 

Že Peklo není tak pustým místem, jak se na první pohled zdálo, jsme poznali po necelé hodince úmorné chůze. To už ze mě pot tekl celými proudy a vyprahlá ústa žadonila alespoň o jedinou kapičku vody. Nebo o dvě. Nesnáším výpravy, na které se nemohu předem připravit. Když Lovec neví, kam ho Průchod zavede, je dostatečná zásoba jídla a vody základním předpokladem přežití. Vellanal jsme ale opouštěli ve spěchu, a tudíž hodně nalehko. Jak já, tak i Kara jsme doufali, že Maraxe dostaneme nato šup, jenže čas ubíhal a po tom parchantovi nebylo pořád ani vidu ani slechu. Přitom se v Pekle musel objevit na stejném místě jako my. Zas tak velký náskok taky neměl. A v jeho věku by ho po chvilce rychlé chůze tou výhní nejspíš kleplo. Nebo nekleplo? Alespoň Kara nazlobeně říkala, že se vzdálenost mezi námi neustále zvětšuje…

Brzy před našimi zraky vyvstaly další sochy, stejně šílené jako ta, pod kterou jsme se objevili. Byl tu okřídlený býk s lidskou hlavou na dlouhém krku. Byla tu dobrých sto stop dlouhá rohatá stonožka s očima na stopkách. Bylo tu velikánské černé cosi, do jehož hrbolaté beztvarosti kdosi vytesal jen dva druhy věcí, zato ve velkém počtu – uši a falusy. A spousta, spousta dalších neméně ujetých soch.

Mezi těmito hrubě opracovanými kameny se začalo časem objevovat stále více jezírek vroucího šedavého slizu. Ten se odporně přeléval sem a tam, přičemž bublal a mlaskal jako obžera při obědě. Čas od času vyskočil z jezírka chomáč třaslavého hlenu, chvíli opile poskakoval po břehu a poté šťastně hopsnul zpátky domů.

Navštívit Peklo a nevidět žádné démony, to by byl neodpustitelný hřích. My jsme si jich naštěstí užili co hrdlo ráčí. Vynořovali se ze stínů soch, křepčili a poskakovali, jako by to neměli v hlavě tak docela v pořádku. A také nejspíš neměli. Existuje snad nějaký příčetný démon? Někteří z pekelníků vypadali téměř lidsky – měli jen malé růžky a rudě žhnoucí oči. Dalším rostla po celém těle hustá srst a chodidla byla nahrazena kopyty. Na ty se také ještě celkem dalo dívat. Ale našli se tu i démoni s rozplizlou napodobeninou obličeje na břiše a třetí paží místo hlavy. Nebo s očima na hýždích. Nebo takoví, jejichž těla pokrývala souvislá vrstva boláků, ze kterých při každém pohybu vytékal nazelenalý hnis. Nezdálo se ale, že by jim to vadilo. Šťastně si šíleli spolu s ostatními.

Všichni ti démoni si nás měřili zvědavými pohledy, ale udržovali si od nás bezpečnou vzdálenost. Viděli spirálovité tetování na našich ramenech a nehodlali si s námi nic začínat. Lovci byli známí ve všech světech, dokonce i v Pekle.

Kousek od nás se povaloval obrovský tlustý démon, vysoký nejméně jako dva muži a alespoň pětkrát těžší. Měl pouze jedinou nohu, končící velikým plochým chodidlem, kterým se chránil před nebeským žárem. Když nás viděl přicházet, hloupě se zašklebil a hned nato znuděně zívl. Jen pár kroků od něj souložili dva démoni – chlupatá křivonohá kreatura a okřídlená sukkuba, jejíž pár hadích ocasů se svíjel rozkoší. Tihle se námi vyrušit nedali: hekali, vzdychali a zaujímali polohy, o kterých jsem jaktěživ neslyšel.

„Nepřidáš se k nim, Vittore?“

„Jedině, že bychom si dali čtyřku, Karo.“

A pak zase dál, krok za krokem, stále větší únava, stále větší žízeň. A stále více démonů. Hemžili se kolem nás v celých houfech jako bzikavky kolem mršiny. Na té popraskané pláni se jich zdánlivě nemohlo tolik uživit, ale já věděl, že démoni nepotřebují příliš jíst ani pít. Mají-li žízeň, dopřejí si trochu slizu z všudypřítomných jezírek, a když dostanou hlad, jednoduše spořádají nějakého slabšího soukmenovce.

„Vóval být silný! Vóval být silný!“ ozval se najednou vlevo od nás chór pisklavých hlásků. Podívali jsme se tím směrem a spatřili velikého démona, jak se k nám žene v doprovodu hordy skandujících pekelných nohsledů.

Vóval měl vodnatou hlavu, které dominovala široká tlama s odulými pysky. Jeho krátkou srstí porostlé tělo bylo samý sval, na zádech se mu tyčily dva vysoké hrby. Z každého z nich vyrůstal dva tři couly dlouhý osten. Vóvalovi fandové sahali jemu i nám asi tak po pás. Šupinatá kůže se jim leskla a neustále mávali zakrnělými blanitými křidýlky.

„Vóval být silný! Vóval být silný!“ kvičeli.

„Vóval být silný,“ potvrdil Vóval, když nám zahradil cestu. „Vóval tady doma. Vy teď u Vóval doma. Co vy tady chtít?“

„Hledáme jednoho muže,“ řekla Kara. Šavli držela celou cestu ledabyle v ruce, aby mohla určovat správný směr, ale teď se v jejím postoji něco sotva postřehnutelně změnilo. Byla svou zbraň připravena každou chvíli použít. „Musel tudy jít před námi. Byl to starý muž v černém plášti. S velkou pleší na hlavě.“

„Žádný plešatec u Vóval doma,“ zachrčela bestie. „Žádný člověk nejít. Jen vy. Jen vy,“ zopakoval a olízl si růžové pysky stejně růžovým uslintaným jazykem.

Ani jsem si nevšiml, kdy se mi černý had vplazil do ruky a proměnil v meč. Prostě jsem najednou držel v ruce jílec. Má drahá zbraň to holt občas dělává.

„Vy u Vóval doma, vy muset platit,“ pokračoval démon. „Vóval mít velký pták. On šukat teď – tebe,“ ukázal na Karu, „a pak tebe,“ namířil prstem na mě.

Právě jsem si všiml, že to Vóval s tím ptákem vůbec nepřeháněl, a Kara to musela zahlédnout také, protože se zatvářila obzvlášť znechuceně. „A co když nezaplatíme?“ zeptala se Lovkyně se zájmem.

„Vy neplatit, Vóval vzít sám!“ rozběsnil se démon.

„Vóval být silný! Vóval být silný!“ zakňučeli malí pekelníci ještě pronikavěji.

Svalnatý démon skočil po Kaře, ruce měl chtivě natažené, na rtech pěnu. Nejspíš byl příliš hloupý nebo pomatený, když takto útočil na ozbrojenou Amri’laiňanku. Snad si myslel, že ji smete k zemi brutální silou svých paží a pak si to stejně bleskově vyřídí se mnou. Kara ho ovšem rychle vyvedla z omylu. Udělala malý krůček stranou, sevřela jílec šavle oběma rukama a vší silou s ní mávla vstříc rozběhnuté bestii. Dobré oceli neodolá ani pekelné maso, to mi věřte. Vóvalova kebule dala sbohem krku stejně rychle, jako by to udělala hlava kteréhokoli jiného tvora. S žuchnutím dopadla na zem a chvíli se po ní kutálela, zanechávaje za sebou kouřící krvavou stopu. Krev démonů je stejně rudá jako lidská, jen má o trochu vyšší teplotu.

Kara pořádně nakopla dosud se svíjející hrbaté tělo. „Nikdy si nic nezačínat s domorodci,“ poznamenala suše do nastalého ticha. „Moje zásada číslo jedna. Půjdeme?“

„Půjdeme.“ Nechal jsem zklamaně syčící meč, kterému se tentokrát nedostalo příležitosti okusit krev, aby se mi opět uvelebil kolem pasu. Vydrž chvíli, obrátil jsem se k němu v duchu, já mám taky žízeň a nestěžuji si. Ssss.

Ušli jsme sotva pár kroků, když se zkoprnělí démonci vzpamatovali a znovu nabyli schopnosti mluvit. Brzy se zkaženým vzduchem za našimi zády rozléhal nový pokřik: „Vóval být mrtvý! Vóval být mrtvý!“

„Myslíš, že kecal?“ obrátila se ke mně Kara. „Jako ten Vóval. Říkal, že nikoho podobného Maraxovi nepotkal. Jenže krevní pouto je neomylné a my jsme šli celou dobu správným směrem.“

„Třeba tady toho démona nechal, aby nás zdržel,“ řekl jsem. „Stejně jako předtím ty krokoty.“

„Mám pocit, že ho přeceňuješ, můj milý. Za vším hledáš nějaký skrytý úmysl. Podle mě není Marax ani zdaleka tak drsný, jak si myslíš.“

„Jo,“ zabručel jsem. „A proto jsme ho taky ani po půldruhé hodině nedostihli.“

„To je tím, že se hrozně loudáš, Vittore.“

Čas se v Pekle vlekl kupředu stejně pomalu a neochotně jako naše nohy. Nevím, kolik ho uplynulo od roztomilého setkání s Vóvalem do okamžiku, kdy jsme zaslechli mocné dunění a zem se pod našima nohama rytmicky rozechvěla. Menší démoni se začali ihned s vřískotem rozbíhat na všechny strany, někteří se po hlavě vrhali do slizových jezírek, jiní obratně šplhali na černé sochy. Hnedle jsem měl meč opět v ruce – vypadal, že se těší na jakékoli setkání. Já jeho radost nesdílel, dobře jsem věděl, že jsme zatím narazili jen na nejubožejší pekelné obyvatele. A že je tu spousta takových, kterým bychom mohli posloužit jako snadná a chutná snídaně.

Zaujali jsme obranné postavení pod obrovskou sochou, představující netvora s tělem ještěrky a hlavou a hrudí uhrančivě krásné ženy. Abych byl přesný, stáli jsme přímo mezi jejími velikánskými černými ňadry. Místo jedné bradavky měla přivřené očko, místo druhé našpulené rtíky. No co, nikdo nemůže být dokonalý. A obzvlášť v Pekle.

Dunění sílilo, zem pod našima nohama úpěla čím dál bolestněji. A pak jsme je spatřili, byli jako bouře, valící se přes pustinu. Třináct ořů z čistého ohně, jejich oči byly jako řežavějící uhlíky a místo hřív jim běsnily plameny. Pekelní jezdci ve zlatých sedlech měli na sobě rudé pancíře a vlající pláště. V rukou drželi zbraně, krátké prohnuté luky, kopí a meče se zubatými čepelemi. Každou z těch zbraní olizovaly ohnivé jazyky.

Zarazili svá zvířata nějakých dvacet kroků před námi a prohlíželi si nás zlýma potměšilýma očima. Pak jeden z nich, větší a silnější než ostatní, vyjel kupředu. Nad kučeravými vlasy se mu tyčil pár zahnutých rohů, pokrytých něčím, co nápadně připomínalo zaschlou krev.

„Jsem Berith,“ řekl hlubokým zvučným hlasem. „Kapitán legií vévody Zepara, vládce tohoto kraje. Můj pán se doslechl o vašem příchodu a vyslal mě, abych vás vyhledal a přivedl do jeho hradu.“

Jak vidno, zvěsti se v Pekle šíří jako mor ve velkoměstě. „Jsme poctěni pozorností tvého pána,“ odpověděl jsem slavnostně. „Naneštěstí tu ale máme jistou práci, tudíž musíme jeho laskavou nabídku odmítnout. Snad někdy jindy.“

„Můj pán,“ pronesl Berith nevzrušeně, „mi přikázal, abych vás k němu přivedl ať už si to přejete nebo ne.“

„Mám to chápat tak, že jsme nyní jeho vězni?“

„Hosty,“ upřesnil Berith. „Můj pán vězní pouze mrtvé.“

„Zvládneme je?“ utrousil jsem šeptem směrem ke Kaře.

„Osm devět jo,“ zavrčela tiše. „Ale zbytek si nás pak usmaží.“

„Takže s nimi půjdeme?“

„Nevypadají, že by nás chtěli osouložit…“

„V tom případě souhlasíme,“ řekl jsem nahlas a v duchu poručil meči, aby se mi ovinul kolem pasu. Udělal to hodně neochotně a syčel přitom tak, jako bych na něm zavazoval uzel. „S potěšením přijímáme pohostinnost tvého pána.“

„Potěšení je na naší straně,“ řekl démon bezbarvým tónem. „Následujte mě, prosím. Není to daleko.“

Když jsme vyšli zpod ochrany kamenných ňader, obával jsem se chvíli, že by to mohla být nějaká pekelná lest. Berith nás třeba chtěl jen vylákat na volné prostranství a pak pohodlně rozsekat na malé kousíčky. Jenže démonický kapitán zřejmě skutečně pouze plnil rozkazy svého pána. Spolu se zbytkem ohnivých jezdců nás obklopil ze všech stran a namířil si to zcela jiným směrem, než kterým jsme se předtím ubírali my.

„Musela jsem v poslední době dost hřešit,“ zasípala Kara. Měla stejnou žízeň jako já a i mluvení jí začínalo dělat potíže. Ne že bych si stěžoval. Má společnice byla hodně hubatá a co chvíli vypouštěla z úst nějakou slovní perlu. „Jinak si nedovedu představit, proč by mě bohové nechávali smažit v Pekle s celou bandou ohnivých démonů. A navíc ještě s tebou.“

Co se týče toho smažení, souhlasil jsem s ní. Z plamenných ořů kolem nás sálal ještě větší žár než z oblohy. Vzduch se mi tetelil přímo před očima a při každičkém nadechnutí spaloval plíce. „Trestají tě za přílišnou hrabivost,“ vysoukal jsem ze sebe. „Kdybys tolik nechtěla prachy, seděla bys teď ve vellanalských lázních.“

„Já že jsem hrabivá?“ vypěnila. „Ty máš co říkat! Sekáš mečem po lidech, co ti zachránili život a ještě za to chceš podíl na odměně!“

„Bla-bla-bla. Na mém místě bys udělala totéž a ani bys nemrkla.“

„Já že bych něco takového udělala!? Nevím, jak u vás na Charónu, ale u nás na Amri’laině nám ještě něco říká slovo čest!“

„Jako třeba že to je substantivum ženského rodu?“

„Kreténe!“

„Podívej se na sebe.“

„Vyrvu ti koule!“

„Sliby chyby.“

„Tak dost,“ uhasil mírné jiskření mezi námi Berithův hlas. „Přestaňte se hádat. Mám vás ke svému pánovi přivést v celku, tak mi to nepokazte.“

„Rozkaz, pane čert,“ řekl jsem.

„Grrrr,“ řekla Kara.

 

III.

 

Mladí Lovci se občas diví, že na ulicích Soutoku potkávají spoustu těch nejpodivnějších bytostí, ale žádné démony. Přitom je znají z četných vyprávění i pověstí svých domovských světů. Odpověď je jednoduchá – démoni nemohou cestovat Průchody jako Lovci a Soutok je do sebe nikdy nenasaje. Mám pocit, že je Peklo jakýmsi obrovským vězením, z něhož by teoreticky nemělo být úniku. A samotní démoni, přinejmenším ti nejsilnější, jsou možná padlými bohy, poraženými v nekonečných válkách, které mezi sebou tyto mocné bytosti vedou. Ale přesně to nevím, to rozhodně ne. Jestli chcete znát odpověď, tak se zeptejte nějakého boha. Třeba vám odpoví. Se mnou osobně nerozmlouvají bohové už dávno. Asi to bude tím, že jsem odporný bezvěrec.

Jak jistě víte, my Lovci cestujeme mezi světy s pomocí krevních pout. Všechny ty naše meče, kopí, šavle či palcáty nejsou žádné obyčejné zbraně, každý jsme si tu svou museli najít a vybojovat v tmavých prastarých kryptách nekonečného Soutoku. Abyste pronikli do jiného světa, potřebujete Kotvu. Tou je živá bytost z daného světa, která svou krví potřísní vaši zbraň. Výsledkem je pouto tak silné, že ho může zrušit jen smrt. To ono vás spolehlivě zavede do rodného světa vaší Kotvy. Instinktivně poznáte správné místo, pěkně si na něm mávnete mečíkem nebo šavličkou, otevřete Průchod, projdete jím a… Na začátku kariéry si našinci hledají Kotvy v uličkách Soutoku, který do sebe nasává tvory ze všech možných i nemožných míst, nebo si kupují krev na Červím trhu. Čím víc ale Lovci cestují, tím častěji se „ukotvují“ přímo v jednotlivých světech. Kotvy, ať už dobrovolné nebo nedobrovolné, tam přežívají přece jen o dost déle než v Soutoku. Já osobně jich mám celou hromadu. Několik set nejdůležitějších si pamatuji sám, o zbytku by měl vědět můj hadí meč.

Mimochodem, zkušenější Lovci – a já se mezi ně drze počítám – si už se svou zbraní rozumí natolik, že s ní dokáží pravé divy. Například s pomocí pouta sledovat mezi světy určitou osobu jako jsem to udělal já s Karou a ona s Maraxem. Jde to. Chce to jen trochu cviku. A času. A štěstí.

Ale to jsem nejspíš drobátko odbočil. Zpátky k těm démonům – oni se takhle toulat nedokáží, i když by asi rádi. Nicméně, jistá malá dvířka, kterými se mohou dostat do jiných světů, tu přece jsou. Čarodějové a ty jejich pitomé rituály. Na magiky se dá narazit v každém druhém světě a drtivá většina z nich si z Pekla povolává démonické pomocníky. Což o to, velcí démoni vládnou až neskutečnou mocí, věci, které se o nich píší v grimoárech, jsou povětšinou pravdivé. Jenže se čas od času vymykají kontrole. A pak dělají pěknou paseku. Už jsem se párkrát stal svědkem démonického řádění a řeknu vám – jsem opravdu rád, že převážná většina toho rohatého hnusu sedí v Pekle. Jinak by to ve všech světech nebylo k vydržení.

No, dost bylo přednášek, vraťme se k ději. Pokud jste měli pocit, že vám vykládám samé samozřejmé věci, tak jste měli pravdu. Chtěl jsem jen, abyste pochopili, jak jsem se asi cítil, když jsem stanul tváří v tvář vévodovi Zeparovi.

I když, pekelný vládce vlastně žádnou opravdovou tvář neměl. Ani hlavu – pouze svazek svíjejících se rudých plamenů, z něhož se jen na prchavé okamžiky vynořovaly rozmazané rysy obličeje. Vysokou postavu vévody dokonale halilo splývavé rudé roucho se zlatým lemováním, nebylo vidět, jaké obludné tělo se pod ním skrývá, ale démonův oděv se čas od času nadouval a zase splaskával jako by pod ním rejdily stovky neviditelných tvorečků. Zepar na nás shlížel z velikého kovového trůnu, který vypadal, že se co nevidět roztaví. Mluvil mocným hlasem, jenž nevycházel z neviditelných úst, nýbrž na nás dotíral ze všech koutů rozlehlého sálu.

„Vítejte v mém skromném příbytku, Lovci,“ řekl Zepar. Do svých slov vložil tolik ironie, kolik jí v sobě může mít jedině démon.

Ještě jednou jsem se rozhlédl po sále. Stěny z černého kamene – jiný v Pekle snad ani není – byly vykládány zlatem a třpytivými drahokamy. Ty tvořily podivné intrikující obrazce a vzorce, snad umělecká díla, snad písmena neznámé abecedy. Podél stěn planuly dlouhé řady ohňů, jejichž dým páchl po anýzu, kardamomu nebo možná něčem docela jiném. Kromě Beritha a zbytku naší démonické eskorty se sálem toulala ještě spousta pokřivených netvorů v rudých livrejích, prošívaných zlatými nitěmi. Všichni na nás zírali. Ale ještě častěji vrhali pohledy na svého vládce, připravení splnit každé jeho přání. Lenost se tady asi moc netolerovala.

Zvenku sem klenutými okny doléhal vřískot a skučení obrovské démonické armády, shromážděné kolem Zeparova hradu. Vlastně, obrovské není to správné slovo. Nevystihuje dostatečně početnost pekelných legií. Možná by bylo lepší říci, že tam těch démonů bylo jako zrnek písku v poušti. Nebo kapek vody v moři. Ale ani to není přesné. Když jsme v doprovodu Beritha směřovali k hradu, trvalo nám to pěkně dlouho než jsme prorazili tím nekonečným oceánem odpornosti. A celou dobu kolem nás pekelníci ječeli jako… Inu, jako smečka démonů. K čemu jich tu Zepar tolik potřebuje, ptal jsem se sám sebe. Chystá snad válku? Bylo to dost možné, vládcové démonů mezi sebou válčili stejně často jako bohové.

„Jsem si jistý, že máte žízeň,“ mluvil dál vévoda. „A možná také hlad. Ach ty lidské slabosti, jsou tak roztomilé.“

Ještě než to stačil doříct, zjevil se před námi olivrejovaný rarach s vyplazeným jazykem. Nesl zlatý podnos, na němž stály dvě orosené láhve. Čerstvě otevřené. Barevné viněty mluvily dostatečně jasně o tom, co láhve obsahují.

„Fasánské pivo, to nejlepší,“ vyslovil to Zepar nahlas. „Při své poslední návštěvě tohoto světa jsem si s sebou vzal mnoho takových. A také nemálo dalších věcí. I my pekelníci míváme své chutě, drazí hosté.“

Asi jsme byli spolu s Karou posledními smrtelníky ve všech světech, kteří mohli ochutnat výtečné pivo z Fasánu. To místo nyní připomíná zčernalý škvarek a může za to jistý potrhlý čaroděj, který vyvolal jistého příliš silného démona.

Vzal jsem láhev do ruky. Příjemně studila. Přičichl jsem k hrdlu – páchlo to rozhodně jako pivo. No co, proč se nenapít? Kdyby nás chtěl Zepar zabít, nemusel by se namáhat s nějakými jedy. Podíval jsem se na Karu, ale ta vzpurně zavrtěla hlavou. Rarach zklamaně vyplázl jazyk ještě víc.

„Ale no tak, má drahá.“ Měl jsem pocit, že se ve vévodově v ohni ztraceném obličeji na chviličku mihl shovívavý úsměv. „Bojíš se, že se pivo zkazilo? Neměj strach, v Pekle se nic nemůže zkazit. Všechno tu už totiž zkažené je.“

Pochybuji, že ji přesvědčila démonova slova. A pochybuji, že to byly mé výmluvné pohledy. Spíš si myslím, že si konečně plně uvědomila, v jaké situaci se nacházíme. Některé hostitele můžete urážet dle libosti. Na jiné se nesmíte ani křivě podívat. Zepar patřil do té druhé skupiny.

Napil jsem se a myslím, že pocit blaha, který jsem zažil, neznají ani bohové. Pivo mi proudilo hrdlem, studené a moc moc lahodné. Vyprázdnil jsem láhev jediným dlouhým douškem, nikdy předtím bych nevěřil, že jsem takového výkonu schopen. V tom horku a na prázdný žaludek se mnou nápoj trochu zacloumal – na Fasánu vařívali silné pivo. Na Karu, která za mnou v rychlosti pití nijak nezaostávala, zapůsobil zrzavý alkohol stejně, ne-li ještě o trochu víc. Když vracela prázdnou láhev na podnos, nevypadala zrovna dvakrát jistě.

„Dostanete napít a najíst co hrdlo ráčí,“ řekl Zepar. „Pokud se ovšem dohodneme.“

„Dohodneme na čem?“ zeptala se Kara a otřela si ústa hřbetem ruky.

„Nepřišli jste do Pekla na návštěvu. Ani vraždit mé poddané. Ne, drazí Lovci, vy tady někoho hledáte. Muže bez vlasů v černém plášti, který sem dorazil nedlouho před vámi. Jak jste mu jen říkali? Marax?“

No jo, co naplat. Pekelní páni mají oči i uši úplně všude, vědí o všem, co se v jejich šíleném světě šustne.

„Smím vědět, proč po něm jdete?“ zeptal se vévoda.

Hmm, tak tohle bude znít hodně hloupě. Hodně moc. Takže to raději vyjádřím opisem. „Ukradl jistou… svatou relikvii…“

„…z Vellanalova chrámu,“ skočila mi do řeči Kara.

„Jeho kněží si nás najali…“

„…abychom jim ji vrátili,“ dokončila Amri’laiňanka a vztekle mě šlehla ocasem do stehna. Bolelo to skoro jako rána bičem.

Zepar se burácivě zasmál, plameny, nahrazující jeho hlavu, vyšlehly o pořádný kus výš. Zbytek démonů v sále, vyjma zasmušilého Beritha, se začal ihned podbízivě chichotat a hihňat. „Jste mi to ale krásný pár,“ uťal konečně bouři veselí Zepar. „Nádherně se doplňujete. Kolik už máte dětí?“

„Dvanáct. Samé chlapečky. Všichni mají dlouhatánské ocasy.“

„A nesestouplá varlata,“ dodala Kara.

Pekelný vévoda se znovu zasmál a opět s doprovodem. „Jste vážně vtipní,“ řekl pak. „Nechcete mi dělat dvorní šašky? Ale to můžeme probrat i později. A zatím… Možná by vás zajímalo, že teprve před několika hodinami přeletěl nad mým územím velký okřídlený démon jménem Drakos. Na zádech mu seděl muž, který celkem odpovídal vašemu popisu.“

„Ten zkurvysyn,“ procedila Kara skrze zatnuté zuby.

„Hned za Průchodem na něj čekal démon,“ řekl jsem. „Nesnáším, když mám pravdu. Starý Marax to opravdu měl celý promakaný.“

„Stojíte si ještě hůř, než si myslíte,“ ozval se z trůnu Zepar. „Drakos totiž slouží jedinému pánu a tím je hrabě Gamigin. To znamená, že je s ním váš plešatý Marax ve spojení. Nepochybuji o tom, že toho zvládnete hodně, ale tenhle Gamigin je spolehlivě nad vaše síly.“

„Co navrhuješ?“ zeptali jsme se s Karou současně.

Věnoval nám téměř neviditelný úsměv. „Naštěstí pro vás jsem tu já,“ promluvil poté vtíravým hlasem. „Nemáme se s Gamiginem příliš v lásce, vlastně, již po staletí jsme zapřísáhlými nepřáteli. Zničil bych už dávno, ale… Je tu malý háček. Jeho sídlo je ukryto tak pečlivě, že ho nedokáží najít ani mí zvědové. Ale vy… Vy máte stopu onoho Maraxe. A jste proto mým klíčem ke Gamiginově pevnosti.“

„Já mám Maraxovu stopu,“ ozvala se Kara. Jsi ty ale potvora, viď?

„Na detailech nezáleží,“ opáčil Zepar. „Beru vás jako pár. Nedělitelný.“

„Ale…“

„Žádná ale. Chci jen vědět, zda s mou štědrou nabídkou souhlasíte. Pro vás svatá relikvie, pro mě Gamiginova hlava.“

Nechal nás o tom přemýšlet asi dvě vteřiny, pak jemně dodal: „A na tvém místě, Vittore z Charónu, bych urychleně kývl. Můj drahý bratránek, princ Bael, si na tebe stále pamatuje. A nikoli v dobrém, to mi věř.“

„Nikdy jsem si nic nepřál víc,“ řekl jsem snad až moc překotně, „než se zúčastnit války démonů.“

Kara po mně střelila hněvivým a zároveň maličko zvědavým pohledem. „Ano, povedeme tvou armádu,“ přikývla s povzdechem. „Ale byli bychom ti vděční, kdybys nám dovolil si chvíli odpočinout.“

„Ale jistě, jistě!“ zvolal Zepar. „Stejně musíme počkat, až se má vojska shromáždí v plné síle. Moji sluhové vás hned zavedou do toho nejlepšího pokoje, jaký se v mém nicotném sídle najde. A připraví vám takové pohoštění, že si budete přát, abyste mohli v Pekle zůstat natrvalo!“

A pak že to my jsme vtipní. Měl bys dělat klauna v kočovném cirkuse, Zepare.

 

IV.

 

„Nelíbí se mi to. Ten starý kujón něco kuje.“

„Kam na ty výrazy chodíš, Karo?“ zeptal jsem se s plnými ústy.

„Vyplivni to jablko,“ poradila mi. „Ať z tebe konečně vypadne něco rozumného.“

„Já jen, že jestli má Zepar opravdu uši všude, tak se mu nebude líbit, že mu říkáš kujón.“

„Ať si trhne. Ať ví, že mu nedůvěřujeme o nic víc, než on nám.“

Pokoj, do kterého nás zavedl olivrejovaný rarach, se nacházel v nejvyšším patře hlavní hradní věže a vypadal vskutku přepychově. Byla tu velikánská postel s nebesy, zavalená měkkými polštáři a polštářky. Bylo tu několik umně vyřezávaných stoliček z vzácného černého dřeva. Byl tu stolek ze stejného materiálu a na něm lesklá červenobílá šachovnice s rozestavěnými figurkami – bílé vypadaly jako andělé, červené jako rozmanití démoni. Hmm, trochu kýčovité, ale proč ne. Podlahu pokrývaly hebké koberce, do kterých se nohy bořily až po kotníky. Na stěnách visely tapisérie, zobrazující rohaté stvůry a sukkuby, jak… No, démoni jsou prostě nenapravitelná prasata.

Z jediného okna se otevíral výhled na jehelníček věží a vížek Zeparova hradu. Většina byla ověnčena zubatým cimbuřím a všechny čas od času vypouštěly oblaka dýmu nebo vyvrhovaly plameny. Po planině kolem hradu se sem a tam přelévala stále se zvětšující armáda démonů. Pochybuji, že by rámusili méně než předtím, ale k nám nahoru doléhalo jejich pořvávání naštěstí jen tlumeně.

Zeparovi sluhové nám do pokoje nanosili slušnou zásobu jídla. Mísy s nejrůznějším ovocem, tácy s plátky uzeného masa, bochníčky velmi pikantních sýrů. Všechny ty lahůdky sice zřejmě pocházely ze zničeného Fasánu, ale chutnaly skoro stejně jako jejich obdoby doma na Charónu. Inu, s rostoucím počtem Lovců začíná docházet ke sbližování kultur jednotlivých světů. Tomu se říká pokrok.

Náš hostitel nešetřil ani pivem a vínem, takže jsme neváhali a začali nahrazovat ztrátu tekutin. Po necelé čtvrthodince již jídla i pití znatelně ubylo a my se dostali do celkem příjemného rozpoložení. Na chvíli jsme zapomněli na hádky a uvelebili se na posteli – mezi sebou jsme ale nechali dostatečně širokou mezeru. Držel jsem v jedné ruce poloprázdnou láhev piva, v druhé zčásti ohlodané jablko a v duchu si říkal, že to můj žaludek nejspíš pěkně odnese. Kara se pohodlně rozvalila na břiše jako obrovská kočka. Upíjela víno z velikého křišťálového poháru ve tvaru lidské lebky s uříznutým temenem. Ocas měla rozkošnicky omotaný kolem jednoho ze sloupků.

Museli jsme v tu chvíli vypadat jako ukázkoví představitelé líných a zhýralých Lovců, takových, o jakých dennodenně kázali v Soutoku kněží Čistého boha. Idylku doplňoval můj hadí meč, který se ovinul kolem stejného sloupku jako Kařin ocas a tiše a blaženě syčel. Čeho že je to had vlastně symbolem? Pokušení? Smilstva?

„Třeba už tady Marax ani není,“ uvažovala nahlas Amri’laiňanka. „Třeba nás krevní pouto nezavede do žádné skryté pevnosti, ale jenom k dalšímu Průchodu.“

„Třeba,“ řekl jsem, „ale dost o tom pochybuji. Do Pekla nikdo neleze jen tak. Není to žádná zkratka. Marax tu musí mít něco na práci. A jestli opravdu letěl na démonu, co patřil tomu… no tomu…“

„Gamiginovi?“

„Jo. Jestli letěl na jeho démonovi, tak s ním musí mít nějakou dohodu. Ledaže by ten Gam… no však víš kdo, pronajímal démony k vyhlídkovým letům.“

„Jasně.“ Kara si pořádně lokla vína. „Nebo taky může Zepar kecat a všechno je docela jinak.“

„Nepij tolik,“ poradil jsem jí. „Bude ti blbě.“

„To už mi je.“

„Tak ti bude ještě hůř.“

Pohodila hlavou a o trochu víc si rozcuchala beztak rozcuchané vlasy. „Taky bychom mohli zdrhnout a nechat tu… relikvii relikvií.“

„Máš poblíž nějaký Průchod?“

„Jasně. Do Argentie. Ale pěkných pár mil odtud.“

„Já taky. Do Ssmari’daru. Ještě hezčích pár mil odtud. Ach, Ssmari’dar,“ povzdechl jsem si. „Mám tam takovou krásnou Kotvu. Spíš Kotvičku…“

„To je fajn, jenže ti démoni venku nás pryč nepustí i když je pěkně poprosíme. Nemají slušné vychování.“

„Tak proč to vůbec navrhuješ?“

„Alkohol dělá s jazykem divy,“ ušklíbla se.

Chvíli jsme mlčeli. A pili.

„Co to Zepar plácal o nějakém princovi, který tě nemá rád?“ ozvala se Kara.

„Měl jsem pěkně divoké mládí.“

„Povídej, přeháněj.“

„Hmm, pamatuješ, jak jsem ti říkal, že už jsem v Pekle byl?“

„Ne. Mám takovou sklerózu, že i když se mi chce na záchod, tak na to hned zapomenu a poseru se.“

„Nedělej si legraci. Před pár lety, ještě než ses dala k Lovcům, si mě a dva moje přátele najal jeden psiron, abychom mu přinesli Černou korunu pekelného prince Baela. Nabízel hodně a my byli mladí a pitomí, takže jsme to vzali. Netušili jsme, jak těžké to bude. Jeden můj známý, co trochu fušoval do magie, nás skryl kouzlem, takže jsme se bezpečně dostali do Baelova paláce a korunu ukradli. Jenže pak nám ta ochrana selhala a my museli zdrhat s celou tamní démonickou gardou v patách.“

„Mám neurčitý pocit, že jsi to přežil.“

„No jo, zmizel jsem v nejbližším Průchodu s připálenou prdelí – a s Černou korunou. Jenže Chenzo a Hattaka tam tenkrát zařvali. Dva roky jsem pak necestoval, jen propíjel vydělané peníze…“

„Dojemný příběh, Vittore.“

„Ani nevíš jak.“

Čím to je, že jí to vůbec vyprávím a drásám si staré rány? Nejspíš tím pivem. Mezi Lovci je opravdové přátelství vzácností, někdy býváme partnery, někdy si dovolíme malou aférku, ale přátelství… Chenzo a Hattaka však mými přáteli byli. Skutečnými, takovými, na které jsem se mohl spolehnout. Zemřeli. A já zůstal naživu. Přitom to klidně mohlo být naopak.

A tobě, Karo, je můj příběh k smíchu. Jsi jen další mladá a slibná Lovkyně, jakých jsou v Hnízdě, našem shromáždišti v centru Soutoku, spousty. Znám tě jen letmo, Karo. Na Vellanal nás spolu zavedla jen náhoda a hledání výnosné práce. A ta nám taky doslova spadla do klína. Jsme jen cizinci, Karo. Dvě naprosto cizí bytosti ztracené v bludišti nespočetných světů.

A já jsem navíc opilý. Po větším množství chlastu mě často přepadá slzavá melancholie.

„Nechystáš se doufám brečet, Vittore?“

„Ne, jenom mi něco spadlo do očí. Jako na potvoru do obou najednou.“

„Aha,“ zívla. „Takže jsme už probrali všechno podstatné. A skoro všechno snědli a vypili. Napadá tě, co bychom ještě mohli dělat?“

Přejel jsem pohledem její pruhovaná záda i lákavý zadeček pod tenkou vrstvou poloprůsvitných kroužků. „Napadá. Ale ty bys s tím asi nesouhlasila.“

Všimla si, kam se právě dívám. „Ne, to tedy nesouhlasila.“

„Škoda, takže si šachy asi nezahrajeme.“

„Pitomče!“ vyprskla.

„Kuřbábo!“

„Hovéde!“

„Hnusotino!“

V Soutoku i ve světech žije tolik tvorů, jejichž jména lze použít jako nadávky, že Lovci mohou přestřelkou urážek strávit celé dlouhé hodiny. Dost možná je to hlavní důvod, proč nás kněží Čistého boha nemají rádi.

 

V.

 

V dětství jsem hrozně toužil stát se slavným vojevůdcem a dobyvatelem. Osud mě sice zavál do Soutoku a vnutil mi do rukou meč Lovce, ale já na své přání přesto nezapomněl. Cítil jsem proto něco jako hrdost, když jsem ve zlatém sedle ohnivého koně ujížděl pustinou a za mými zády se hnala ta největší armáda, jakou jsem kdy viděl. Nevadilo mi horko. Nevadil mi odporný vzduch. Nevadilo mi ani, že mé vojsko tvoří páchnoucí, pokřivení a vřeštící démoni. Byl jsem dobyvatelem a to mi stačilo ke štěstí. Prozatím.

Kara mé nadšení příliš nesdílela. Mlčky ze sebe v sedle vytřásala kocovinu, pohled měla upřený na čepel své šavle. Také Berith, jedoucí s námi v čele armády, vypadal dost nepřístupně. A jak se tvářil samotný Zepar, sedící na hřbetě okřídleného chobotnatce se strupovitou kůží, jsem se raději ani neodvažoval hádat. Celou cestu nikdo z nás nepromluvil. Ale bylo to pořád lepší, než kdybychom třeba tlachali o počasí.

Uběhlo několik hodin, když Kara náhle zarazila koně. Spolu s ní se zastavil i zbytek armády – masa rudých korouhví, černé oceli a nikdy nemytých těl. Přímo před námi se vypínala vysokánská skála. Jako kdyby se zabodávala do oblohy, jejího vrcholku jsem nedokázal dohlédnout. Byla černá a dokonale hladká, bez jediného výčnělku.

„Co se děje, drahá?“ otázal se Zepar.

„Jsme na místě,“ řekla Kara.

„Nic nevidím.“

„Ani já ne,“ přiznala. „Ale krevní pouto se nemýlí. Marax je někde přímo před námi.“

Nejbližší démoničtí vojáci zřejmě zaslechli její slova, protože si začali cosi brumlat. Někteří dokonce zvedali nohy a dívali se, jestli se pod nimi neschovává nějaké velkolepé tajemství.

„Vyprávěl jsi, že je Gamiginovo sídlo pečlivě ukryto,“ řekl jsem. „O kouzlech toho moc nevím, ale nemohlo by se jednat o nějaký druh iluze?“

„Jakože ta skála vlastně neexistuje?“ zapochybovala Kara.

Zepar jen mávl rukou a nejbližší chlupatý voják se s jekotem rozeběhl proti kamenné překážce. Narazil do ní celým tělem, bolestně vyhekl a pak se roztáhl na zemi jak dlouhý tak široký. „Tolik ke tvé teorii, Vittore,“ poznamenal Zepar.

„Hmm… Ledaže by to, jak se odrazil, bylo také iluzí a…“

„Už toho nech,“ zkrotila mou fantazii Kara. „Takhle se dovnitř nedostaneme. Budeme to muset provést jinak.“

„Jak?“

„Máš mozek, Vittore,“ odbyla mě. „Tak ho použij.“

Mezitím několik dalších démonů s vřeštěním narazilo do skalní stěny. Nedopadli však o nic lépe, než ten první. Uslyšel jsem, jak rohatí důstojníci štěkají rozkazy a práskají biči, aby svým podřízeným zabránili v této kratochvíli. Není to vůbec lehká práce, velet démonické armádě. Nemá žádnou disciplínu. Ani rozum.

„Když se rozhlédnete okolo, vidíte něco divného? Něco podezřelého?“ Kara teď mluvila jako učitelka ve škole, ale mně bylo jasné, že nemá o dalším postupu o nic lepší představu, než my ostatní.

„Moji průzkumníci již tuto oblast mnohokrát pročesali, ale nikdy nic nenašli,“ řekl Zepar.

„A co támhleto?“ ukázal jsem na rozplizlou věc, která se rozvalovala na zemi pár kroků od skalní stěny. Bylo to veliké a na první pohled rosolovité. A také živé, ačkoli se to vůbec nehýbalo. Mělo to totiž několik vyvalených očí, které na nás čas od času zvědavě pomrkávaly. Po povrchu toho tvora přejížděly sem a tam modravé záblesky energie.

„Démon,“ odpověděl mi Zepar lhostejně. „Takových tu je hodně. Jsou neškodní, když se nechají na pokoji. Ale kdo se jich dotkne, tomu dají silnou ránu. Ochromí ho. Nebo rovnou zabijí. Častěji to druhé.“

„Energie,“ zamumlal jsem. „Mají v sobě energii…“

„A energie je potřeba na udržení iluze!“ vykřikla Kara.

„Iluze nebo spíš jakési zamaskované bariéry,“ přitakal jsem.

„A ten démon je zásobníkem energie. Jak důvtipné.“

„Mazané.“

„Vychytralé.“

Zeparovy plameny maličko zeslábly, asi jsme ho zahanbili, že na takovou jednoduchou věc nedokázal přijít sám. Nedivil jsem se mu, démoni přece jen uvažují v trochu jiných rovinách – pokud vůbec uvažují. Navíc jsme s Karou navštívili nejspíš o trochu více světů než on a viděli jsme daleko víc všelijakých podivností.

Pekelný vévoda pokynul dalšímu ze svých poddaných, ten zaskučel a vrhl se přímo na energetického démona. Vyšlehl oslnivý modravý záblesk a beztak zkažený vzduch naplnil zápach spáleného masa. V příštím okamžiku zbyla z démonického vojáka jen hromádka černého popela. Ale stalo se také něco jiného. Skalní stěna kousek od nás zprůsvitněla a na chvíli zcela zmizela. Dvě vteřiny jsme udiveně zírali do široké průrvy, vedoucí hluboko do kamenných útrob. Pak se však hladina energie v démonovi znovu ustálila a na místě vstupu se opět objevila neprůchodná skála.

„Když ho zabijeme, zmizí bariéra natrvalo,“ konstatoval jsem samozřejmou věc.

„Myslím, že když ho trochu pobodáme, tak-“ přidala se Kara, ale nedostala příležitost svou myšlenku dokončit.

„Jistě mluvíte o tom, že ho pobodáme a zabijeme my,“ řekl Zepar pobaveně.

„Samozřejmě.“ Zmocnilo se mě nepříjemné podezření, že vím, kam míří. „Budeme práci tvých statečných vojáků sledovat zpovzdálí.“

„Třeba i z té úplně poslední řady,“ podpořila mě Kara.

„To si pište, že budete v té úplně poslední řadě,“ zaburácel pekelný vévoda. „A budete svázaní a pod dozorem. Už mi nemáte co nabídnout, Lovci.“

„Ale měli jsme přece dohodu!“

„Nikdy nesmlouvej s démony, má drahá. Vždycky tě podvedou.“

Odkašlal jsem si. „Smím vědět, jaké máš s námi další plány?“

„Věnuji vás oba bratránkovi Baelovi. Jeho přízeň se může vždycky hodit a jen málo věcí ho potěší více, než možnost umučit k smrti zloděje jeho drahocenné Černé koruny.“

„Ale já s tou krádeží přece nemám nic společného!“

„Ty budeš bonus, kočičko,“ usmál se Zepar neviditelně. „Bael má rád pěkné kočičky… A když už o tom mluvíme, já taky. Možná bych si tě mohl chvíli nechat… Jen na pár let… Než mě omrzíš… Než tě zcela stráví můj žár…“

Všiml jsem si, že se kolem nás začíná stahovat kruh démonických vojáků. Berith bez jediného slova tasil ohnivý meč, v jeho tváři se přitom nepohnul jediný sval.

„No tak, slezte z koní!“ vyzval nás Zepar. „Jinak Baelovi pošlu jenom urny s vašim popelem!“

Hadí meč mi vlezl se zasyčením do ruky. Popadl jsem ho za čepel kousek pod záštitou a dával si pozor, abych se přitom nepořezal. Všichni kolemstojící, jak démoni tak i Kara, na mě udiveně zírali.

„Nikdy nepodváděj Lovce,“ poradil jsem Zeparovi. „Vždycky tě doběhnou.“

A pak jsem hodil. Mečem. Po energetickém démonovi. Víte, tohle doma raději nezkoušejte. Meč není oštěp, mohli byste s ním někomu vypíchnout oko. Ledaže byste si s ním rozuměli a dovedli mu vysvětlit, co po něm přesně chcete. To je velmi vzácné, ale já to dovedu. Alespoň s tím svým mečem.

Zbraň se zabodla do jednoho z vykulených očí a zmizela v něm až po jílec. Rosolovitá potvora sebou trhla. Musela cítit neskutečnou bolest, ale neměla ústa, aby ji mohla vykřičet. Místo toho se začala třást. Stále silněji a silněji. Třást a také nabírat na objemu. Po jejím povrchu přebíhalo čím dál více modravých záblesků.

„Mizíme,“ zařval jsem na Karu, ale bylo to celkem zbytečné. Amri’laiňanka již mezitím stačila proklát zkažené srdce jednoho démona a druhému udělat hluboký zářez do lebky. Naši koně prorazili dosud křehký kruh obludných vojáků a já se jen se štěstím vyhnul seknutí Berithova ohnivého meče. Zepar za námi vyslal hučící proud plamenů, ale jeho reakce byla opožděná – spálil jen několik vlastních služebníků. Další a další démoni se však hrnuli směrem ke skalní stěně, aby nás rozdrtili pouhým svým množstvím.

Dovolil jsem si rychlý pohled přes rameno. Energetický démon bobtnal. Šlehaly kolem něj modré jazyky blesků, jeho nafouklé tělo sebou škubalo ve stále kratších záchvěvech. Vzduch kolem něj se tetelil očekáváním něčeho strašného, ale zdálo se, že to démoničtí vojáci nevnímají. Já ano. Proto jsem ze všech sil popoháněl koně. Přímo proti skalní stěně, která ve skutečnosti žádnou skalní stěnou nebyla.

Když energetický démon dosáhl dvojnásobku své původní velikosti, zachvěl se naposledy. A vybuchl.

Náhle uvolněná modravá vlna se přehnala přes démonickou armádu jako uragán. Stovky bestií zemřely okamžitě – proměnily se v obláčky páchnoucího černého kouře. Další byly sraženy k zemi, kde se svíjely v křečích, zajaty sítí pulsujících blesků. Jiné kvičely a zvedaly k nebi popálené údy. A spousta jich, třeba i nezraněných, se jednoduše dala na útěk.

Bariéra nám zmizela před očima dvě tři vteřiny předtím, než bychom do ní narazili. Vjeli jsme do průrvy téměř nezasaženi modravým běsněním, mně jen trochu připálilo vlasy, Kaře olízl jeden z blesků rameno. Hnali jsme se černými stíny a zanechávali za sebou spoustu řvoucích zpola usmažených démonů.

Jenže krize Zeparovy armády netrvala dlouho. Záhy jsem uslyšel rykot pekelného vévody, který musel donutit k návratu i ty nejzbabělejší uprchlíky. Jsi to ale nezmar, pomyslel jsem si. Nechtěl bys už třeba chcípnout? „Za nimi!“ řval Zepar poněkud nelogicky. „Chci je živé, ale můžete je i zabít!“

A tak se do průrvy za našimi zády vlil nevyčerpatelný proud démonů. Při pohledu na něj to vypadalo, jako by vévodovo vojsko ani neutrpělo žádné ztráty. Hnalo se za námi s typickým jekotem a vřeštěním, když některá obluda klopýtla a padla, rozdupali ji její druhové na krvavou kaši. Démoni na ztráty moc nehledí. Na to jich je příliš hodně.

Dunění kopyt ohnivých koní rozeznělo průrvu mnohonásobnou ozvěnou. Ta zarputile opakovala i pokřik našich pronásledovatelů, takže jsem měl nepříjemný pocit, že jsou démoni všude kolem nás. Jak jsem brzy zjistil, nebyl to jen pocit. Během našeho divokého útěku jsme minuli celou řadu tmavých otvorů ve stěnách průrvy, ale nespatřili v nich jediného živáčka. Po pár minutách se od sebe ale začaly černé zdi vzdalovat. Blížili jsme se k rozlehlému volnému prostranství, již jsme dokonce zahlédli kopule a věžičky města, dosud bezpečně skrytého v nitru skály.

Jenže mezi námi a oním městem stála další démonická horda. Sotva nás bestie spatřily, ihned nám s hlasitým sykotem vyrazily vstříc. Nejspíš to nebyl uvítací výbor, protože démoni zběsile chřestili zbraněmi a hrozili nám pěstmi. Tito netvoři vypadali trochu jinak, než Zeparovi poddaní. Těla měli povětšinou pokrytá šupinami, spousta se jich pohybovala po čtyřech. Nad zástupy obránců skalního města povlávaly modré praporce a stejná barva převládala i u jejich oblečení.

Zatáhl jsem za uzdu a ohnivý kůň se poslušně zastavil. Mimochodem, z těchto zvířat sice sálá pekelné horko, ale jezdci se o ně nikdy nespálí. Nevím, proč tomu tak je, ale každopádně to považuji za jejich velký plus. Jinak však byla naše situace tak trochu minusová. Nacházeli jsme se mezi dvěmi znepřátelenými armádami, které se k nám slušným tempem blížily. Těšilo mě, že si můžeme vybrat, jestli se necháme zabít modrými nebo rudými. Já bych byl pro ty modré, maminka vždycky říkala, že mi tyrkysová sluší víc. Ale na druhou stranu…

„Co teď?“ zeptala se Kara. Byla unavená, zpocená a úžasně krásná.

„Uděláme si piknik?“ navrhl jsem.

„To můžeme,“ připustila. „Nebo taky můžeme vlézt do některé z támhletěch chodeb,“ ukázala na čtvercové a kruhové otvory ve skalní stěně – ke každému z nich vedly nevysoké schůdky.

„Nevíme co v nich je.“

„Ale víme, co je tady,“ mávla rukou nejprve směrem k syčícím a posléze ke řvoucím démonům. Byli čím dál blíž. Na to jak krátké nebo křivé nohy měli, dovedli uhánět s pozoruhodnou rychlostí.

„Co naši koně?“

„Svého si klidně vezmi na záda. A na mě podej žalobu.“

Mrštně seskočila na zem a rozběhla se k nejbližším schůdkům. Po chvilce váhaní jsem následoval jejího příkladu. Ať si Peklo svá zvířata chrání samo. K tmavému ústí otvoru jsme dorazili téměř bez dechu. Právě včas!

Právě včas, abychom zaslechli bolestné řičení ohnivých koní, přes které se přelévali rozběsnění démoni. Zeparovy a Gamiginovy voje se srazily přímo před našimi zraky. Bestie kousaly, trhaly, rvaly si navzájem údy, slintaly, chlemtaly krev a vůbec dělaly všechny ty věci, které démoni s oblibou dělávají. V tom vroucím chaosu nebylo poznat, kdo vlastně vítězí, barevné korouhve se zlomily nebo byly zadupány, chatrné oděvy braly rychle za své. Měl jsem pocit, že rozdivočelí démoni drásají své vlastní druhy neméně často, než masakrují nepřátele. Bylo cosi hrůzného v té jejich nenávistné zuřivosti. Pomyšlení, že by se takové hordy někdy dostaly do jiných světů, se mi vůbec nezamlouvalo.

Po Zeparovi a Berithovi nebylo na bojišti ani stopy, nejspíš se nacházeli někde vzadu mimo náš dohled a snažili se řídit bitvu. Měl jsem ale tušení, že jsou na nás pořád naštvaní a že by tudíž bylo nejlepší odtud urychleně zmizet. Tušení se změnilo v jistotu, když mě do prsou zasáhla čísi utržená chlupatá paže. Zavrávoral jsem.

„Co všechno ti démoni nevyhodí,“ překřičela Kara kakofonii bitvy.

„Nerad tě popoháním, ale nechtěla bys odtud třeba vypadnout?“ zařval jsem v odpověď.

„Kam? Můžeme najít nějaký boční východ a makat k nejbližšímu Průchodu. Nebo zkusíme chytit Maraxe. A ten je,“ podívala se na šavli, „někde nad námi.“

Nesnáším nedodělanou práci, takže mi takovou zbytečnou otázku vůbec nemusela klást.

 

VI.

 

„Do háje, tady něco je,“ ozvalo se ze tmy přede mnou. „Mám to zabít?“

„Ne, zazpívej tomu ukolébavku.“

Šššvih, žuch, zahrála si Kařina šavle s démonovou hlavou duet. Málem jsem zakopl o zkrvavené šupinaté tělo, ale šťastně jsem doklopýtal k nejbližší živé lampičce – vypadala jako ze zdi vyčuhující ruka s nepřirozeně dlouhými prsty a zeleně světélkujícími nehty. Neustále dělala krouživé pohyby, jako by se snažila cosi nahmatat.

„Příštího démona,“ řekla Kara, „si klidně zabíjej sám. Když jsi tak chytrý. A vtipný.“

Což o to, příležitostí bych k tomu měl mít dost. Stoupali jsme vzhůru tmavými chodbami uvnitř skalního masívu i točitými schodišti bez konce. Démonů tu sice nebylo mnoho, většina Gamiginových poddaných zřejmě tam dole stále bránila město, ale sem tam se našel nějaký, který se nám postavil do cesty. Pro Lovce neměli být vážnou překážkou. Na to byli moc hloupí a pomalí. Ale…

„Nemám zbraň,“ pokrčil jsem rameny. „Pokud sis toho ještě nevšimla.“

Nevšimla. Neměl jsem jí to za zlé, od okamžiku Zeparovy zrady se vše odehrávalo pekelně rychle. Nebyl čas nad ničím dlouze přemýšlet. Nebo si něco uvědomovat. Teď vypadala Kara opravdu překvapeně. A snad i maličko zděšeně.

„Ale to je…“

„Jo, dvakrát příjemné to není. Měl jsem ten meč opravdu moc rád.“

„To znamená,“ zajíkla se, „to znamená, že jsi tady uvízl!“

Přikývl jsem. „Lovec beze zbraně už není žádným Lovcem.“

„Myslíš, že ho ten výbuch zničil? Nenávratně? Věděl jsi, že se to může stát?“

„Tušil.“ Vyhnul jsem se ruce-lampičce, která se mě ze všech sil snažila osahat. „Odhadoval jsem, že se s démonovou smrtí veškerá jeho energie uvolní. Ale musel jsem to udělat. Byla to naše jediná šance.“

„To bylo…“ Opravdu jsem v jejím hlase zaslechl pohnutí? „…šlechetné. Zachránil jsi mi život, Vittore.“

„Ale jdi. Nebuď dojemná.“

„Necháme Maraxe plavat. Projdu nejbližším Průchodem a zkusím najmout nějakého Červa. Jsou sice drazí, mrchy, ale co. Vytáhne tě odtud. Vydržíš to tady?“

Máš o mě starost, Karo? Ne, ne, už nemusíš nic říkat. Vidím ti to na tvých velkých očích. A co to pošlehávání ocasem? Nejsi nervózní, že ne?

Přiblížil jsem svou tvář k její, byla nyní tak blízko, že jsem cítil vůni jejího potu. A ona mého. Ach, jsem já to ale romantická duše. „Vydržím, Karo,“ řekl jsem s důstojnou přesvědčivostí protagonisty hrdinského eposu.

Naše rty dělil od sebe již jen zlomek coulu. Byla to ta chvíle, kdy už je o všem rozhodnuto, kdy je naprosto jasné, co se bude dít v příštích vteřinách. Srdce se mi rozbušilo radostným očekáváním. Karo…

Ssss.

Ne, ne, ne.

Proč, proč, proč?

Prudce uskočila jako bych se ji chystal uhodit. Hned se však vrhla zpátky – ale jen proto, aby mi vrazila facku. Věřte mi, že to dost bolelo. Nebyla to sice zvlášť silná rána, ale když má někdo na rukou takové drápy…

„Hajzle!“ zaječela. „Ty jsi to věděl!“

Ve světle živé lampičky se objevil hadí meč. Plazil se přímo ke mně a cestou spokojeně a škodolibě syčel. Jakoby nic mi vylezl vzhůru po noze, aby zaujal obvyklou polohu ovinutý kolem mého pasu. Jsi ty ale potvora. Už tě nikdy nebudu krmit. Ani se s tebou mazlit.

„Jéjda,“ předstíral jsem hlasitě překvapení. „On se mi vrátil! No to je skvělé! To jsem nečekal!“

Kara si mě změřila studeným pohledem.

„Tak dobře,“ přiznal jsem se. „Čekal. Je to dost mocná zbraň, nedá se jen tak zničit. A vždycky si mě najde. Jsme přátelé. Byli jsme,“ zavrčel jsem směrem k meči.

„Chlapi jsou hnus,“ řekla Kara rezignovaně.

„Nadržený hnus,“ doplnil jsem ji.

Neodpověděla, jen mi pokynula, abych šel pro změnu vepředu. Raději jsem souhlasil, Amri’laiňanka se netvářila, že by měla náladu na legrácky. Kráčel jsem tedy v čele a zabíjel démony. Kara mě jen čas od času pohybem ruky navigovala. Nepromluvila na mě nějakých patnáct minut. Asi jsem se jí fakticky dotkl.

Byli jsme vysoko. Nevěděli jsme jak moc, neboť jsme dosud nenarazili na jediné okno, ale soudě podle únavy mých nohou nás musel od dna průrvy dělit pořádný kus cesty. Začínal jsem mít sto chutí si prostě lehnout a už nikdy nevstat. Dnešek byl dost náročným dnem a odpočinek na Zeparově hradě nebyl ani zdaleka dostačujícím.

Najednou jsme se ocitli v úzké chodbičce, končící malými dvířky. Bleskově jsem se zbavil jejich hlídače, šupinaté bestie s dětsky naducanými tvářičkami. Můj meč syčel jen středně spokojeně, démonova krev mu zřejmě příliš nechutnala. Již jsem se chystal dveře vyrazit a vpadnout dovnitř, když mi na rameno dopadla Kařina ruka.

„Marax je hrozně blízko,“ zašeptala.

„Hmm,“ zamručel jsem. „Tak tam naběhneme a sejmeme ho.“

„To má být jako plán?“

„Něco na ten způsob. Na spřádání intrik jsem moc utahaný.“

„Co když je to past?“

„Hele,“ podíval jsem se na ni překvapeně. „Neříkal mi tu někdo ještě nedávno, že Marax není žádný drsňák a že ho v pohodě zvládneme?“

„No jo, ale…“

„Ale?“

„Mám takový divný pocit.“

„Divných pocitů se nejlépe zbavíš tak, že někoho zabiješ,“ řekl jsem triumfálně a vrhl se proti dveřím. Karu jsem měl hned v patách, když už nás čekal boj, nechtěla zůstat pozadu. Vší silou jsem narazil do dvířek. Vypadaly dost chatrně, takový nápor prostě nemohly vydržet.

Ani nemusely. Byly totiž odemčené.

Vpadli jsme do místnosti a než jsme se svalili na podlahu, dostali jsme necelou vteřinu na to, abychom se rozhlédli. Čtvercová komnata neměla žádná okna a jen jediné dveře – ty, kterými jsme sem vlétli. V každém z rohů stál koš plný modrého ohně, který však nehřál, nýbrž studil. Uprostřed místnosti ležela na malém kulatém oltáři podlouhlá hnědá věcička, pro níž jsme sem přišli, vellanalská svatá relikvie. Krom toho tu byli ještě Marax s Gamiginem.

A abych nezapomněl – past. Ta tu byla taky.

Na podlaze jsme si nepoleželi dlouho. Zpod černých dlaždiček vyrašily v mžiku desítky přízračných chapadel. Zvedly nás sice na nohy, ale to nebylo žádné přátelské gesto. Hned nás totiž pevně omotaly a dokonale spoutaly, i kdyby mi hadí meč vlezl přímo do ruky, nedokázal bych ho použít. Také Kaře byla šavle, kterou dosud svírala, naprosto k ničemu. Mohli jsme jedině nadávat. A to jsme také dělali.

„Kreténe, já říkala, že je to past!“

„Tak proč jsi do ní lezla se mnou!?“

„Nechte toho,“ přerušil slibně se rozvíjející hádku Gamiginův syčivý hlas. „Oba jsste sse nechali napálit, nemáte ssi co vyčítat. Ale jssem rád, že jsste konečně dorazili, Lovci. Abych byl upřímný, počítal jssem jen ss jedním, ale takhle to bude ještě lepší. Konečně! Konečně mohu usskutečnit ssvůj dávný plán!“

 

VII.

 

Pekelný hrabě Gamigin vypadal jako veliký rohatý ještěr, chodící po zadních. Nic víc, nic míň. Šupiny se mu přelévaly všemi barvami, na předních i zadních tlapách měl zahnuté drápy, jeho plazí ocas končil ostrým bodcem. Na sobě měl jen bederní roušku z modrého sukna – nejspíš byl hrozně stydlivý. Svou řeč obohacoval o barvité syčení. A taky to byl hrozně nafoukaný parchant.

Maraxe šlo popsat jako plešatého pána v letech, který se halí se do černého pláště a snaží se působit tajemně. Oči měl studené a nehybné, pohled nepříjemně upřený. U pasu se mu houpala dýka se zahnutou čepelí, do které byla vyryta písmenka komplikované vellanalské abecedy. Abych vás trochu zahltil pojmy – Marax nebyl Lovcem, nýbrž Tulákem. Tak říkáme lidem, většinou magikům a čarodějům, kteří svou zbraň nenašli v Soutoku, ale na základě starobylých textů si ji vyrobili sami. Kvalita je sice neporovnatelná, ale Tulákům jejich hračičky stačí. Pokud jste to ještě nepochopili, Lovci nemají tuhle pochybnou sběř rádi. Ani trochu.

Gamigin s Maraxem se postavili přímo před nás a kochali se naší bezmocností. Nějakou chvíli to trvalo, než hrabě znovu promluvil. Z jeho hlasu bylo patrné, že co nevidět praskne pýchou. Zbožňuji nabubřelé projevy. „Jisstě bysste sse rádi něco dozvěděli o mých plánech,“ zasyčel. „Jisstě bysste rádi poznali myšlenky toho, kdo ve sskrytu tahá za nitky tissíců cizích ossudů.“

„Nechtěl bys mi radši vyprávět nějakou pohádku?“

„Neruš ho, Vittore. Třeba si na konci strhne tu bederní roušku a předvede nám striptýz.“

„Vtipní až do konce, co?“ řekl Gamigin pobaveně. „Jssem zvědavý, jesstli budete sstejně vtipní až vám začnu trhat prssty.“

„Ne, ne, my jenom hrajeme o čas,“ vysvětloval jsem mu s úsměvem. Možná poněkud křečovitým. „Víš přece, jak to myslím. Padouch cosi kecá a plácá, kecá a plácá, a pak se něco stane. Hrdinové se osvobodí. Někdo jim třeba přijde na pomoc. Nebo tak něco.“

„Tady vám nikdo nepomůže, človíčkové.“ Gamiginův sykot se mi zabodával až do morku kostí.

„Co třeba Zeparova armáda?“ navrhla Kara.

„Nikdo!“ utrhl se na ni hrabě. Tleskl šupinatými dlaněmi a v odpověď se ozvalo slabé lupnutí. Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že dvířka za našimi zády jednoduše zmizela jako by nikdy neexistovala. Chvíli jsem zíral na černou zeď. Celá věc mě vlastně příliš nepřekvapila. Začínal jsem si na podobné zázraky zvykat.

„Byl to jediný vchod do této mísstnosti,“ vysvětlil jízlivě Gamigin. „Zepar může i ss celým ssvým vojsskem pobíhat dole až do sskonání ssvětů. Ať mi klidně zničí měssto, mně je to jedno. Já už tady sstejně dlouho nebudu. Takže… Kde jssem to sskončil?“

„Ještě jsi nezačal,“ napověděl jsem mu. „A doufám, že ani nezačneš. Proč nás rovnou nezabiješ? To nás musíš týrat svými žvásty?“

„Všeho do času, všeho do času,“ promluvil konečně i Marax svým nepříjemným chraplavým hlasem.

Gamigin se na něj hrdě podíval. Hrdě!?

„Ne, vy prosstě mussíte sslyšet můj příběh.“ Byl to holt nenapravitelný nadutec. „Jak víte, démoni nemohou cesstovat mezi ssvěty. Je to tak hnussné! Jssme-li vyvoláni nějakým čarodějem, je naše přítomnosst v jeho ssvětě sspojena ss jeho životem. I když mu odepřeme posslušnosst a začneme ssi dělat, co sse nám zlíbí, mussíme sse ho sstejně ssnažit udržet naživu. Ochromíme ho. Nebo usspíme. Jenže ssmrtelníci nic nevydrží, nakonec umřou buď ssami nebo jim do hrobu někdo pomůže. A chudáci démoni jssou pak sstaženi zpátky do Pekla. Připadá vám to sspravedlivé? Mně ne. A tak jssem sse po tissíciletí ssnažil najít řešení.“

„Copak, tobě se v Pekle nelíbí?“ zajímala se Kara.

Démon ji ignoroval. „Mluvil jssem sse sstovkami mně podobných. Četl jssem zakázané nápissy na Kosstěných pyramidách, které sstojí na ssamém kraji Pekla. Navštívil jssem Prokleté orákulum. A pochopil jssem, že démon, který opusstí Peklo vlasstním Průchodem, bude volný, sstane sse bohem, ssvobodně sse toulajícím mezi ssvěty! Ale jak to provésst, když nám v odchodu brání vyšší moc?“

„Jak, ó veliký?“ Samotného mě to začalo zajímat, zároveň jsem ale zoufale přemýšlel, jak z téhle šlamastyky ven. Ne, silou to nepůjde. Vlákna byla sice přízračná, ale překvapivě pevná. Takže jinak. Jinak…

„Kotva! Pro váss Lovce je Kotvou bytosst z jiného ssvěta, přessněji její krev na vaší čepeli. Pro náss démony je ale krevní pouto příliš sslabé. Potřebujeme ssilnější Kotvu, něco, obssahující ssamotnou essenci nějakého cizího ssvěta.“

Jistě vám již došlo, že jedinou věcí, která nás mohla zachránit, byl hadí meč. Ten si již dávno uvědomil vážnost situace, tichounce sklouzl na podlahu a jal se překusovat jednotlivá chapadla. Šlo to ztuha a pomalu, ale šlo to. Museli jsme sbírat vteřiny a doufat, že si Gamigin ani Marax ničeho nevšimnou. Mohlo to vyjít, hadí meč uměl být nenápadný – když ovšem chtěl.

„A já takovou věc našel!“ zvolal Gamigin.

Najednou se mi v hlavě rozsvítilo. „Ne!“

„Ano! Tam leží, na tom oltáři! Můj klíč k božsství!“

Podíval jsem se na onu malou hnědou věc. Kvůli ní jsme tady. Tolik práce, tolik potu, tolik námahy. A proč? Pro tuhle mírně zapáchající svatou relikvii.

Pozor, filosofická vsuvka – víte, myslím si, že je tomu tak v životě neustále. Člověk se za něčím honí, zarputile se dere kupředu, neúnavně překonává překážku za překážkou. A přitom vlastně nejde o víc, než o pouhé…

Abych vám to vysvětlil, na Vellanalu vládne fekální kult. Vprostřed stejnojmenné metropole tohoto podivného světa stojí obrovský chrám a v něm věčně odpočívá stejnojmenný bůh, patron a ochránce všech místních obyvatel. Celá léta nedělá nic jiného, než že se krmí vybranými pamlsky. A jednou za sto třicet tři let vyrobí jediné malé hnědé lejníčko. Kněží ho pak zapálí a ono hoří a hoří – dalších sto třicet tři let. Během té doby má Vellanal zajištěný mír a blahobyt. A právě toto svaté hovno ukradl Marax těsně před obřadem zapálení. Nemusím snad zdůrazňovat, že to byla pro celý svět strašlivá rána.

Ale ještě horší to bude, jestli se Gamigin nemýlí a jeho plán mu vyjde.

„Nic, vůbec nic tolik nessymbolizuje Vellanal jako tento ssvatý exkrement!“ řečnil démon. „Dozvěděl jssem sse o něm během několika ssvých návštěv v tom ssvětě, tamní čarodějové jsou sstejně pošetilí jako nesschopní. Vždy jssem byl vyhnán, ale zanechal jssem tam sspojence. Věrného sspojence. Zplodil jssem na Vellanalu ssyna. Pravda, zanechal jssem děti i v jiných ssvětech, ale žádné mě tolik nepotěšilo jako tohle. Pohleďte. Zde sstojí!“ ukázal triumfálně na Maraxe.

Podívali jsme se s Karou nejprve na plešatce, pak na sebe navzájem. A potom jsme vyprskli smíchy. Upřímně. Hadí meč pracoval jen zvolna a sevření chapadel bylo stále silné. Jinak bych se asi začal válet po zemi.

„Ta podoba!“ dostala ze sebe konečně Kara.

„Podívejte na ta blankytná očička!“

„A překrásná ouška!“

„A není trochu přestárlý, ten tvůj synáček?“

Marax se zatvářil dotčeně. „Trvalo dlouho, než původní svatý exkrement dohořel a objevil se nový. Musel jsem čekat a otec se mi zatím zjevoval ve snech, vedl mé kroky a odhaloval skrytá tajemství… A ty, děvko,“ málem strčil nos Kaře do oka, „se moc nesměj! Nechal jsem se od tebe zranit schválně, věděl jsem o tobě, chtěl jsem tě sem přivést od samého začátku!“

„Proč? Kvůli kouzlu mé podmanivé osobnosti?“

„Nikoli, má drahá,“ odpověděl za svého syna pekelný hrabě. „Vy Lovci procházíte mezi ssvěty a vaše krev má velikou moc. Sspojí-li ssvou ssílu sse ssvatým exkrementem…“ – připadá vám ten název stejně směšný jako mně? – „…napojí sse Průchod jisstojisstě na požadovaný ssvět.“

„Jinými slovy nás zabiješ a naší krví poliješ to hovno,“ shrnul jsem to.

„Řečeno laicky,“ pousmál se démon, „ale celkem pravdivě.“

„A kdy to hodláš udělat?“ zajímal jsem se. Stále jsem ještě nebyl volný, ale rozhodně jsem byl svobodě daleko blíž než na začátku. „Snad ne hned?“

„Už sse brzy dočkáš, Lovče. Ale nejdřív… Ssynu?“ obrátil se k Maraxovi.

„Otče?“

„Nasstal čas, abyss pro ssvou rodinu udělal ještě jednu věc.“

V Maraxově tváři se objevil nechápavý výraz. Zůstal tam i poté, co zpod podlahy vykoukla další přízračná chapadla a démonova syna omotala. Dovlekla ho nad oltář, kde zůstal viset s hlavou jen několik coulů od svatého exkrementu. Vypadal jako loutka v rukou nezkušeného loutkaře. Dosti překvapená loutka.

Gamigin k němu přikročil, vzal do ruky jeho dýku a jediným úsporným pohybem podřízl synovi krk. Svatý exkrement zalila krev. Marax zachroptěl a začal se zoufale zmítat. Zbytečně. Chapadla ho držela pevně. Život z něj unikal spolu s rudým vodopádem. Vykrvácet nad hovnem, byť svatým, musí být obzvlášť nepříjemná smrt. Brrr.

A vtom se kousek za oltářem stalo totéž, co tehdy, když na správném místě seknete nebo udeříte zbraní ze Soutoku. Stará známá věc, která mě však nejspíš nikdy nepřestane udivovat. Realita najednou jako by povolila, rozchlípla se a za ní se objevila hustá tma. Nikoli nehybná. Vířící. Neustále se stáčející do spirály. Průchod se otevřel a nyní se ze všech sil snažil dosáhnout potřebného světa. Jenže nemohl. Nemám žádné zkušenosti s Průchody, vytvořenými tímto způsobem. Ale zjevně si žádají neskutečné množství síly. Ani svatý exkrement – zase to slovo! – jí v sobě neměl dostatek. Naneštěstí však držel Gamigin ve své šupinaté pracce ještě jeden trumf. Přesněji dva.

Pekelný hrabě pohladil mrtvého syna po pleši. „Děkuji ti, dítě. Nemohl jssem ti prozradit, že je pro otevření Průchodu potřeba také krve ssyna dvou ssvětů. Možná byss pak nebyl tolik dychtivý mi pomáhat… Ale Peklo je prosstě takové. Nikdy nevěř démonům. I když jssou čirou náhodou tvými rodiči. A teď,“ otočil se k nám, „jsste na řadě vy.“

V příštím okamžiku se odehrály zhruba dvě zásadní věci. Zda náhodou nebo řízením osudu, to netuším. Za prvé jsem se konečně osvobodil. Hadí meč překousal poslední chapadlo a celé to přízračné svinstvo se sesypalo na zem. V mžiku jsem měl zbraň v ruce, připraven pomoci Kaře, vyvrhnout Gamigina či případně udělat obojí v libovolném pořadí.

Jenže se stala ještě druhá věc – část protější stěny místnosti se najednou s rachotem zhroutila, úlomky kamenů se zřítily do chřtánu propasti a dovnitř se nahrnulo venkovní světlo. Modré ohně v koších okamžitě zhasly. Na chvíli jsem byl oslněn, ale když se ke mně opět vrátil zrak, všiml jsem si, že se okraje hlubokého srázu zoufale drží veliký okřídlený démon. Snad celá viditelná část jeho těla vypadala jako jedna velká spálenina, kůži měl místy zcela zuhelnatělou, místy pokrytou obrovskými puchýři.

„Drakossi?“ zasyčel tázavě Gamigin.

„Vetřelci,“ vydralo se okřídlenému démonovi ze chřtánu, než mu tlapy vypověděly poslušnost a on si to namířil dolů tou vůbec nejkratší cestou – volným pádem.

„Nejdu nevhod?“ V otvoru přistál známý strupovitý chobotnatec a zastínil světlo. Z jeho širokých zad seskočil nejprve neproniknutelně se tvářící Berith v potrhaném rudém plášti a s ohnivým mečem v ruce a pak i samotný Zepar. V rouchu pekelného vévody zelo několik děr – přece jen tedy výbuch nepřestál zcela bez úhony. Otvory se ven hrnuly desítky plamenných housenek, které se při dopadu na zem měnily v černé uhlíky.

Já to Gamiginovi hned říkal, že jestli bude žvanit moc dlouho, tak se určitě něco stane. Jenže mě prostě nikdo nikdy neposlouchá a navíc jsou démoni nenapravitelní tlučhubové.

Jediným seknutím jsem uvolnil Karu a ta se ihned postavila do střehu. Všech pět nás tam chvíli okounělo a civělo jeden na druhého. Strupovitého chobotnatce nepočítám, ten se jen hloupě koukal, do čeho že se to namočil. I když Gamigin taky nevypadal dvakrát inteligentně. Jeho bezchybný démonický plán právě dostal pár trhlin. A Průchod? Ten vířil. A vířil a vířil a vířil.

„Bratránku Gamigine,“ zaburácel Zepar. S každou hláskou mu zpod roucha vypadla jedna ohnivá housenka. „Vidím, že ses opravdu činil. Otevřel jsi mi Průchod a za to ti patří můj dík. Ale jsi naneštěstí mým nepřítelem, takže tě budu muset zabít stejně jako mí vojáci pobili všechny tvé poddané!“

Gamigin cosi nenávistně zasyčel. Nerozuměl jsem co přesně, ale nic slušného to určitě nebylo.

„No, no,“ řekl Zepar se smíchem. „Snad sis nemyslel, že se přede mnou dokážeš skrýt? Rozbil bych celou tuto skálu jen abych našel tebe a tvůj Průchod. Tedy vlastně, můj Průchod,“ opravil se.

Kecy, kecy, kecy. Do háje s démony a jejich květnatými proslovy.

„Protože nechceš umřít dobrovolně,“ finišovala vévodova řeč, „budu ti muset trochu pomoci. A ty, Berithu, se postarej o ty dva chcípáky.“ Nejspíš tím myslel nás, ale pro jistotu jsem se rychle ohlédl, jestli za námi náhodou nestojí ještě někdo jiný.

Zepar s Gamiginem se na sebe vrhli. Šupinatý hrabě byl větší, těžší a navíc nezraněný. Jenže Zepar měl zbraň, která to všechno bohatě vynahrazovala – pekelné plameny. Již brzy jsem ucítil štiplavý pach spáleniny a místnost se otřásla Gamiginovým bolestným řevem.

Jenže to už před námi stál Berith a na nějaká další pozorování nebyl čas. Ledově klidný ohnivý démon zacházel s mečem neuvěřitelně obratně. Pokusil jsem se ho překvapit sekem napříč přes břicho, ale hadí meč pouze zazvonil o démonův kryt. Víc příležitostí k útoku jsem už nedostal. S obtížemi jsem odrazil dvě tři silné rány, pak se Berith rozhodl ukončit souboj rázným obouručním seknutím, vedeným shora na mou hlavu. Vykryl jsem ho, to ano. Ale síla úderu byla tak veliká, že se pode mnou podlomila kolena. Lidské svaly nebyly proti těm démonovým ničím. Klečel jsem před svým soupeřem neschopen obrany a odevzdaně čekal, až mě dorazí. Jenže se tak nestalo.

Do boje se totiž konečně vložila Kara. Nepovažuji se za nijak špatného šermíře, ale Amri’laiňanka, od mládí cvičená k boji, mě v tomto ohledu dalece předčí. Co jí schází na síle, to dohání neuvěřitelnou hbitostí a obrovskou výdrží. Kařin šermířský styl, připomínající spíše akrobatické vystoupení, na chvíli zaskočil i Beritha. Hrot její šavle se míhal, dotíral na protivníka hned tu a hned zas tam, pátral po slabých místech jeho obrany. Škrábla ho hned několikrát, do rukou, do nohou a do obličeje, několikrát cinkla čepelí i o rudý pancíř. Z Berithových ranek vytékala žhavá krev, ale démon si uchovával kamennou tvář.

Soustředil se na odrážení jen těch nejnebezpečnějších Kařiných výpadů, zvolna postupoval kupředu, tlačil ji ke stěně a kousek po kousku jí ukrajoval manévrovací prostor. Jeho útoky byly vzácné, ale o to nebezpečnější. Každý mohl Lovkyni klidně přeseknout vejpůl. Ona se jim však obratně vyhýbala. Zatím.

Kara již stála jen kousek od zdi, když jsem se konečně sebral a vyrazil jí na pomoc. Hadí meč vztekle zasyčel a opsal ve vzduchu oblouk. Snažil jsem se. Opravdu. Jenže se do cesty mému seknutí opět postavil ohnivý meč. Démon odpověděl bleskově. Zasadil mému krytu takovou ránu, až jsem odletěl dobrých pět kroků zpátky a rozplácl se na podlaze. Kara sice využila Berithovy chvilkové nepozornosti a vyryla mu do čela šrám, ale ohnivého démona to ani trochu nevyvedlo z konceptu. Zatraceně! Copak tu jsem jenom do počtu?

Amri’laiňanka už neměla kam ustupovat. Choulila se u černé stěny a Berith se nad ní tyčil jako ohnivá smrt. Démon se rozmáchl svým děsivým mečem a já na jeho tenkých rtech poprvé zahlédl cosi podobného úsměvu. Kara proti němu vzdorovitě pozvedla šavli. Byl jsem příliš otřesen, než abych dokázal zasáhnout. Mohl jsem jen bezmocně sledovat Berithův poslední útok. Karo…

Tu se oslnivě zablýsklo!

Démon zkoprněl překvapením – Kara mu totiž najednou zmizela přímo zpod čepele.  Nestačil jsem ani pocítit pořádný údiv, když se Amri’laiňanka znovu objevila. Za Berithovými zády. Jejímu následnému výpadu již nestálo v cestě vůbec nic. Hrot prorazil rudý pancíř, zmizel v démonových zádech a vzápětí se vynořil z hrudi. Kara šavli hned vytáhla a nechala Beritha chvíli nechápavě zírat na horký proud, tryskající z jeho vlastního těla. Poté bodla ještě jednou a přestřihla poslední nitky démonova života. Tělo Zeparova kapitána se s kovovým rachotem svalilo na podlahu.

Berith zemřel bez jediného slova. Ani jsem se mu nedivil. Na něco takového se skutečně nedalo nic říct.

Kara se zapotácela a já ji musel podepřít, aby neupadla. „Jak?“ vypáčil jsem ze sebe jen to jediné slůvko.

„Když se tvůj meč může měnit v hada, proč by mě nemohl ten můj přenášet v prostoru?“ vzdychla. „Ale vždycky mě to hrozně vyčerpá.“

„Povede se to pokaždé?“

Unaveně zavrtěla hlavou. „Ani náhodou. Zatímco Gamigin řečnil, zkoušela jsem to alespoň stokrát. A nic. Možná, že to funguje jedině když jsem v přímém ohrožení života…“

Zmínka o Gamiginovi mě přiměla se otočit. Oba démoničtí šlechtici spolu stále ještě zápasili. Gamiginovo tělo bylo strašlivě spálené, ale hrabě snad vůbec necítil bolest. Dál pevně svíral svého protivníka a snažil se udusit jeho plameny. Překvapivě se mu to docela dařilo. Vévodův oheň se zdál být tlumenější. Z rozdrásaného roucha prchalo stále více žhnoucích housenek.

„Můžeš chodit?“

„Jasně že nebudu jezdit na lyžích,“ odstrčila mě od sebe prudce. „Ale kam půjdeme?“

Mlčky jsem ukázal na oltář, bezvládné tělo Maraxe, houpající se ve vzduchu, a zakrvácený svatý ex… Svaté hovno. A na Průchod, jenž stále vířil s nezmenšenou intenzitou.

Doběhnout tam bylo otázkou několika vteřin. Ani jeden z nás však netušil, co si počít dál. Bylo mi jasné, že je Průchod naší jedinou únikovou cestou. Místnost teď neměla žádné dveře a pod otvorem ve zdi se otevírala propast. Použít tupého okřídleného chobotnatce? Ne, ne. I kdyby nás nakrásně poslechl, mezi ním a námi stále dováděl párek velmi mocných pekelníků. Takže Průchod. Jedině Průchod. Ale jak…

„Mysli, Vittore. Mysli!“

„Nechceš mi dát nápovědu?“

„Ne, už jsi všechny vyčerpal,“ mňoukla.

„Mám to! Jeden z nás se podřízne a Průchod se pak napojí na Vellanal!“

„Hmm… A kdo to bude?“

„Mohli bychom si hodit mincí, ale asi bych měl nutkání podvádět.“

„Počkat!“ vykřikla. „To s naší krví není vůbec špatný nápad! Co to Gamigin říkal o krvi Lovců a její moci? Kdybychom tuhle… relikvii pokropili jen pár kapkami, možná by se Průchod někam napojit mohl! Třeba ne na Vellanal, ale kterékoli místo musí být lepší než tohle!“

„No nevím,“ zavrtěl jsem pochybovačně hlavou. „Moc se mi to nezdá.“

„Mně ano! Ten Průchod hrozně chce někam vyústit, přímo o to prosí, copak to nevidíš? Vezme zavděk jakýmkoli světem!“ S těmito slovy natáhla ruku, řízla se šavlí do zápěstí a nechala několik krůpějí dopadnout na největší drahocennost celého Vellanalu, záruku tamního míru a stability.

Než jsem následoval jejího příkladu, nechal jsem si všechno ještě jednou projít hlavou. Stojíme uprostřed Pekla. Kousek od nás se rvou dva běsnící démoni. Jsme celí špinaví a zpocení. A krvácíme nad hovnem. Ne, ne, až budu psát paměti, tak tuhle kapitolku raději vynechám. Případně ze svatého exkrementu udělám svatou květinu. Nebo nějakou krásně vyřezávanou sošku.

Sotva jsem přišel se svou trochou krve do mlýnku, udála se s Průchodem náhle změna. Slabounce se zachvěl a černota v něm se přestala točit. Byla najednou klidná jako hladina jezera za bezvětrné noci.

„Stabilizoval se,“ hlesla Kara. „Máme kliku.“

„Zprdelekliku,“ upřesnil jsem.

Jenže Gamigin si toho musel všimnout také, ač byl zraněn a zpola oslepen. Napnul všechny síly a odmrštil od sebe zesláblého Zepara. Zrádný pekelný vévoda zůstal bezmocně ležet v rohu, vypadal nyní spíše jako hromada ohnivých housenek, hemžících se pod cáry rudé tkaniny. A Gamigin zařval a vyrazil k nám. Kulhal, jedno oko měl spálené, druhé zpola vyrvané z důlku, ale přesto – nebo právě proto – vypadal daleko děsivěji než předtím. Již žádný nafoukaný rohatý ještěr. Nyní byl hrabě hotovým ztělesněním pekelné zběsilosti, démonem v pravém smyslu tohoto slova.

Ve stejném okamžiku jsme s Karou pochopili, že se s něčím takovým nemůžeme měřit.

„Pryč!“ vyjekla Amri’laiňanka.

„Projde za námi,“ konstatoval jsem suše. „Tenhle Průchod je jiný, než jaké vytváříme my. Sám se nezavře. Alespoň ne hned.“

„Potom mu s tím musíme pomoci.“

„Jak?“ zeptal jsem se celkem zbytečně. Už jsem si totiž všiml, na co se Kara zrovna dívá. „Kdo z nás to udělá?“ položil jsem tedy druhou otázku, o něco málo smysluplnější.

„No…“

Povzdechl jsem si, ale asi to nebylo moc slyšet, protože blížící se Gamigin řval vpravdě ukrutně. „Takže já.“

„Chceš si hrát na hrdinu? Udělat na mě dojem?“

„Doufám, že mě na rozloučenou vášnivě políbíš.“

„Zásadně nelíbám chlapy, kteří se chystají hrabat v hovnech,“ objevil se na jejím ztrhaném obličeji úsměv.

„Fajnovko.“

„Hele,“ dodala vážně. „Až ho vezmeš, budeš mít asi tak dvě vteřiny, než se Průchod zhroutí. Nebo taky ještě míň. Stihneš to?“

„O mě se nestarej. Hlavně ty tam založ tábor, rozdělej oheň, uvař oběd…“

Chvíli se na mě dívala. Myslím, že takové chvilky by stálo za to zažívat častěji. Jsou krásné a zároveň hrozně prchavé. Vždycky se vám je snaží přerušit nějaký popálený rozzuřený démon.

„Takže na druhé straně.“

„Na druhé straně, Karo.“

Udělala dva rychlé kroky k Průchodu a skočila do něj. Poslední, co jsem z ní viděl, byl cukající se koneček jejího ocasu. Tak to by bylo. A teď…

Gamigin se již ke mně dobelhal na pouhých pár kroků. Poučení pro příště – melodramatické řeči si nechávat až po práci. Když jste v ohrožení života, nesmíte mluvit, nýbrž jednat. Takže do toho.

První půlvteřina. Beru do ruky svatý exkrement. Překvapuje mě, jak je lehký a tuhý, připadá mi spíš jako nějaký zakrvácený kamínek, než jako to, čím je ve skutečnosti. Sotva jsem na něj sáhl, udeřil mě neuvěřitelný pocit svátosti, jako by se mě dotkl nějaký bůh. Cítil jsem… To vynechám. A taky jsem cítil… Ale to taky vynechám. Koneckonců mluvím jen o hovně. Sice svatém, ale stejně. A jestli o něm budu vyprávět příliš často, tak se asi přestěhuji na Vellanal a stanu se fekálním mnichem.

Druhá půlvteřina. Gamigin řve a mává kolem sebe prackami. Z podlahy raší chapadla a chňapají kolem sebe, jenže démon je poloslepý a nedokáže je pořádně zaměřit, takže mě všechna míjejí. Mrtvé tělo Maraxe se nepříčetně houpá ve vzduchu. Průchod začíná slabounce vířit. Téměř neznatelně, ale já to přesto vidím. Dělám k němu první krok.

Třetí půlvteřina. Jsem už těsně u Průchodu – točí se čím dál rychleji. Démona mám hned za sebou, jeho drápy rvou vzduch a snaží se mě zachytit. Meč v mé ruce syčí jako kdyby nadešla jeho poslední hodinka. A možná že nadešla.

Čtvrtá půlvteřina. Když do Průchodu vstupuji, je již téměř na zhroucení. Nořím se do nicoty mezi světy, cítím zároveň žár i chlad, zdá se mi, že dravá černota trhá mé tělo na kusy. Nebo že by mě jen konečně dostihl Gamigin? Zpola otáčím hlavu a vidím tu šílenou bestii, jak po mně natahuje pracku. Jestli jí ke mně schází dva couly, tak je to moc.

Pátá půlvteřina. Cítím… Ne, nebudu lhát. Černota mě obklopuje a já ztrácím vědomí.

 

VIII.

 

Probral jsem se o dva tři údery srdce později, v okamžiku, kdy jsem s halasným šplouchnutím zmizel pod vodou. Nebyla studená, spíš vlažná, ale přesto mě ihned dokonale probrala. S hadím mečem v jedné a svatým exkrementem v druhé ruce jsem se začal drát zpátky ke hladině. Netrvalo dlouho a už jsem celými doušky hltal čerstvý vzduch – v porovnání s tím pekelným byl lahodný a vůbec mi nevadilo, že trochu páchne po soli.

Vynořil jsem se právě včas, abych spatřil, jak se Průchod necelé čtyři stopy nad hladinou uzavírá. Ozval se slabounký sykot, černota naposledy zavířila a pak byla najednou pryč. Smůla, Gamigine. Snad někdy příště.

Žbluňk! rozvířilo cosi klidnou hladinu. Když jsem se na to pořádně podíval, zjistil jsem, že to není nic jiného než šupinatá dlaň s drápatými prsty čistě uříznutá v zápěstí. Voda kolem ní ihned zrudla a začala bublat. Doufám, že tě to naučí nestrkat pazoury kam nemáš, Gamigine.

Kara šlapala vodu jen kousíček ode mě. Vypadala, že ji mé přežití docela potěšilo. Což o to, ani já jsem nebyl nerad. „Máš ponětí, co je tohle za svět?“ zeptala se. „Nemám tady žádnou Kotvu.“

Rozhlédl jsem se. Obloha tu byla modrá a zářila na ní dvě slunce. Větší žluté jako doma na Charónu, menší jedovatě zelené. Voda nás obklopovala ze všech stran. Byla průzračná, takže jsem hluboko pod sebou viděl kamenité dno, oděné chomáči různobarevných řas. Opodál jsem spatřil modrozelené obrysy jakési pevniny nebo ostrova, porostlého bujnou neznámou vegetací. Dělily nás od něj jen nějaké dvě mile – pro dobré plavce maličkost. 

„Ani já ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale Průchody tu mám, to jo. Do Barsifáji a Telnu, to jsou ty nejbližší. Taky do Soutoku, samozřejmě, ale ten je o dost dál. Jenže jsou všechny směrem na volné moře, oceán nebo co to je.“

Souhlasně přikývla, je přece známou věcí, že se dá do Soutoku dostat ze všech světů. „Já mám zas tady poblíž Chiparissu. No, poblíž… Taky to bude pěkná štreka. Asi bychom to neuplavali.“

„Musíme na támhletu souš a postavit si nějaký vor,“ shrnul jsem to.

Podezíravě se na mě podívala. „Snažíš se mě tam vylákat, abys mě mohl dostat do postele?“

„Ale no tak, tohle vypadá jako nový a pustý svět. Žádná postel tu není.“

„Tak potom do křoví.“

Než jsem stačil odpovědět, vysmekl se mi meč z ruky a proměnil se v hada. S typickým zasyčením vyrazil směrem ke břehu. Rychlost jeho pohybu byla záviděníhodná.

„Co to dělá?“

Potřásl jsem hlavou. „Nesnáší vodu. Chvíli to v ní vydrží, ale my jsme se moc zakecali, takže ho to přestalo bavit a on se rozhodl k pevnině doplavat sám.“

„Parchante!“ A pak že kočky nemůžou štěkat. „To je zase nějaký tvůj fígl!“

„Ale kdepak,“ dušoval jsem se. „Můj meč prostě nemá rad vodu. Co je na tom tak divného?“

„Takže poplaveme k pevnině,“ řekla s povzdechem.

„Hele,“ rozhodl jsem se ji utěšit. „Usměj se trochu. Jsme naživu a máme svatý exkrement. Vzpomínáš na tu obrovskou odměnu? Dva díly tobě, jeden mně…“

„Kurva! Nestrkej mi ten hnus přímo do ksichtu!“

„Promiň, myslel jsem, že by sis chtěla taky sáhnout.“

„Ne!“

„Tak ne.“

Nějakou dobu jsme plavali mlčky.

„Vittore?“ zeptala se najednou. „Co když tam ale žádné křoví nebude?“

Zasmál jsem se až jsem se málem utopil. „Tak si vylezeme na strom,“ zabublal jsem.

„A když tam nebudou stromy?“

„Tak si lehneme pod lopuch.“

„A když…“

„Potom budeme jenom romanticky sedět na břehu a sprostě se hádat, jak tenhle svět pojmenujeme.“

„To zní moc lákavě,“ zamrkala na mě. Ve vodě byla její lehounká kroužková košile daleko průsvitnější než obvykle. Ale toho jsem si samozřejmě všiml jen docela zběžně. Samozřejmě. Copak mi to nevěříte? No dobře, možná že i trošičku víc než zběžně.

My Lovci jsme přece jen dost povrchní cháska.

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Databáze knih, Legie

Zpět na přehled povídek