Konstantin Šindelář: Cesty bohů

 

I.

 

„Vittore z Charónu! Lovče!“ Zvučný hlas doprovázelo hlasité bušení na dveře mého pokojíku. „Otevři! Jménem Rady!“

Otevřel jsem ihned – ovšem jen oči. I s tím jsem ale měl spoustu práce, víčka byla těžká jako z olova. Světlo soutockého dne, pronikající dovnitř špinavým oknem, bylo sice mdlé a šeré jako vždycky, ale stačilo k tomu, aby mě na okamžik oslnilo. Hekl jsem a s vynaložením všech sil se posadil na posteli. Ihned jsem ale tohoto neuváženého činu zalitoval. Má hlava se naplnila tupou bolestí jako by mě do ní uhodili kladivem. Zaúpěl jsem a sevřel si ji oběma rukama. Moc to nepomohlo. Třeštila dál a svět se mi před zarudlýma očima rozmazával a odplouval kamsi do vzdálených krajů.

Bohové! Taková kocovina!

Zkusil jsem se zamyslet, ale bylo to marné. Nebyl jsem ve stavu, ve kterém se daly hledat odpovědi na otázky, jež mě sužovaly. Jako například – jak jsem dostal do své postele? Nebo – proč jsem oblečený a na nohou mám boty? A pak taky – kdo a proč se snaží vylomit dveře mého skromného obydlí? Zatracená paměť!

Má zvědavost byla alespoň částečně ukojena hned o chviličku později. „Vittore z Charónu! Otevři nebo…“ Už jsem se nedozvěděl, co by se mi v opačném případě stalo. Ozval se totiž uši trhající praskot mučeného dřeva. Nějaká obrovská síla vyrvala dveře z pantů a mrštila je na podlahu. Nestačil jsem ani zalapat po dechu, když vtom do mého pokoje vlétlo něco hrozného. Ne, nebyly to bílé myšky.

Přede mnou se objevila hlava. Létající hlava, lysá, kulatá a veliká asi jako trup dospělého muže. Její ústa se rozhodně nedala přehlédnout. Široká, roztahující se od jednoho drobného ucha k druhému. Odulé růžové pysky byly našpulené, jako by se chystaly k polibku. Maličká lesklá očka se téměř ztrácela mezi buclatými tvářemi a nadměrnými nadočnicovými oblouky. Bizarní vzhled té věci ještě obohacoval pár dlouhých paží, vyrůstajících z brady. Připomínaly ruce obézního člověka: tučné, chlupaté a pokryté kapičkami potu. Prsty byly krátké a tlusté skoro jako špekáčky. Ta věc neměla křídla ani otáčející se vrtulku. Jakým způsobem létala, mi zůstávalo záhadou – ale dělala to.

Za touto obludností vstoupila do pokoje trojice Zubatých, hrdlořezů, kteří v Soutoku plní funkci městské stráže. Dva z nich – podsaditý člověk a šupinatý ještěří muž – měli na sobě standardní šedivé uniformy bez jakýchkoli ozdob. Poslední byl rovněž příslušníkem naší drahocenné lidské rasy, avšak jeho stejnokroj trochu vybočoval z řady. Kapitánské prýmky a knoflíky z velevzácného tmaru hltaly světlo a vypadaly černější než soutocká noc. Hlavu velitele chránila přilbice, vyrobená z lebky neznámého dravce. Z bledého obličeje se na mě upíraly studené černé oči. Kapitán měl pevně sevřené rty – na rozdíl od svých podřízených. Ti na mě potměšile cenili zuby. Ještěří muž je měl špičaté od matičky přírody, člověku k nim dopomohl pilník. Všem strážným se v kožených pochvách u boků houpaly meče, ale nezdálo se, že by se je chystali tasit. Nápadně se drželi až za létající hlavou.

Mou myslí se želvím tempem prošla myšlenka, že toho kapitána znám. A že mám jeden zatraceně pádný důvod nemít ho rád. Uvědomil jsem si však, že na tom teď příliš nesejde. Skutečný problém totiž představovala létající hlava.

Do pokoje mi vlezl Nenasyta! Pravá ruka Raaviga, jednoho ze Sedmi bohů Soutoku, člena všemocné Rady a patrona potěšení žaludku – zkrátka chlastání a obžerství. Nenasyta nedostal svou přezdívku náhodou. Jeho bůh mu věnoval obrovskou moc. Mohl žrát, žrát a pak ještě žrát, ale nikdy neměl dost. Člověk se nesměl nechat oklamat jeho nepříliš působivými rozměry. Slyšel jsem vyprávět, že se v Nenasytově nitru skrývá Průchod, vedoucí do obrovského světa plného trávicích šťáv. Ten mu prý slouží jako žaludek a ukrývá kosti tisíců, či možná miliónů jeho obětí. Nevěděl jsem, zda tomu věřit. Během svých toulek jsem ten svět nikdy nenavštívil… Ale nerad bych se tam dostal tou nejkratší cestou!

Než jsem stačil hlouběji zabřednout do úvah, pohnul se Nenasyta kupředu. Létající hlava během okamžiku překonala vzdálenost, která nás od sebe dělila, a zůstala mi viset přímo nad postelí. Široká ústa se otevřela a odhalila řadu zahnutých tesáků. Tvář mi ovanul zkažený dech, deku skropil pramínek žlutavých slin.

Ven se vyvalil jazyk – mohutná a lesklá tmavomodrá věc. Než jsem se nadál, přejela mi jeho špička po obličeji. Dotkla se čela, potřísnila slinami nos a zastavila se na rtech. Zachvěl jsem se. Na chvíli se mě zmocnil pocit, že mi do vnitřností vlezlo cosi živého, nějaká nepředstavitelná odpornost. Udělalo se mi zle. Kocovina a pak ještě tohle… Bezmocně jsem seděl v posteli a z těsné blízkosti třeštil oči na Nenasytu.

Z bryndy mě vytáhl hadí meč – stejně jako už mnohokrát předtím. Vůbec jsem si nevšiml, kdy se na nočním stolku probudil, sklouzl do mé postele a vplazil se mi rovnou do ruky. Jeho dotek mě dočasně zbavil nevolnosti. Uvědomil jsem si, že se musím rozhoupat k činu. V opačném případě projdu do svého posledního světa skrze Průchod v Nenasytových útrobách. Jakmile se černý hádek proměnil ve smrtící zbraň, sekl jsem. Bleskurychle a bez zbytečných úvah o následcích svého jednání.

Létající hlava stačila schovat jazyk, ale mé čepeli přesto neunikla. Meč zanechal na boubelaté tváři hluboký šrám. Dosud mlčící Nenasyta zakňoural jako malé děcko a maličko couvl. Má přikrývka zrudla jeho krví, ale já neměl čas plakat nad zničeným povlečením. Volnou rukou jsem odhodil deku a vyskočil na nohy. Zlomek vteřiny jsem stál na posteli a zvažoval možné únikové cesty. Naneštěstí jich moc nebylo. Rozhodl jsem se pro tu nejschůdnější a skočil k oknu. Trocha ranní rozcvičky…

Za mými zády se ozval křik Zubatých, zařinčely tasené meče. Nenasytův nářek naopak utichl. Ani jsem se kvůli tomu nemusel udiveně otáčet. Věděl jsem, že se ta mrcha regeneruje rychleji než já do sebe kopu panáka. Mě ale nezastaví!

Byl jsem natolik zblblý, že jsem se proti sklu vrhl bez přemýšlení, asi jako splašená hnusotina. „Áááá!“ řval jsem nepříčetně, zatímco jsem se v doprovodu tisíců průsvitných úlomků řítil dolů. Hadí meč mě povzbuzoval pronikavým sykotem. Kdybych dopadl na dlažbu, musel bych si při své šikovnosti zlomit vaz nebo přinejmenším nohu, ale naštěstí jsem byl v Soutoku, kde se na ulicích kupí hromady odpadků. Přistál jsem rovnou uprostřed jedné z nich. Tribí oči a vnitřnosti, zahnívající tělíčka zlounů i slupky černých brambor byly měkké a pružné skoro jako matrace. Jen proto se mi nic nestalo – za úspěšný únik jsem zaplatil pouze několika drobnými škrábanci a roztrhanou košilí. No a pak ještě nelibým zápachem smetiště, jenž se mi ochotně přilepil na tělo.

Neměl jsem však na úvahy o svém štěstí příliš času. Když jsem se otočil a zvedl hlavu, uviděl jsem Nenasytu, jak na mě shlíží rozbitým oknem. V jeho obličeji již nezůstala ani nejmenší stopa po zranění. Tvářil se naprosto neproniknutelně, takže se nedalo poznat, jestli je na mě naštvaný. Dost jsem však pochyboval, že by regenerace byla jeho koníčkem. Rozhodl jsem se proto nečekat, až mi spadne na hlavu. Vyhrabal jsem se z odpadků a dal se na útěk úzkou uličkou, vedoucí k Šupinaté ulici.

Všiml jsem si, že se mi už povedlo získat pozornost několika diváků. Dvě šlapky – nijak mladé a nijak hezké – se na mě zašklebily a ukázaly vztyčené palce. Prorok Boha varování, stojící pod zeleně zářící lampou, se mi pokusil vrazit do ruky jeden ze svých letáčků, ale já ho neurvale odstrčil stranou. Několik ošklivých dětí, lidských i nelidských, které mezi odpadky hrály kuličky, mě začalo poté, co jsem jim rozšlápl důlek, častovat těmi nejsprostšími nadávkami.

Nevěnoval jsem jim pozornost. Potřeboval jsem přemýšlet. V mém stavu to sice bylo nesmírně obtížné, ale jednalo se o životní nutnost. Má paměť! Co se s ní stalo? Proč v ní zeje taková díra? Včera večer jsem popíjel ve své oblíbené hospodě U Kýly. Dnes ráno jsem se oblečený probudil u sebe doma. A mezitím… Nic. Úplně černo.

Co teď? Jako první mě napadlo se jednoduše zastavit, počkat na své pronásledovatele a vysvětlit jim, že je to celé jenom velikánské nedorozumění. Zatraceně! Zubatí jsou přece v Soutoku od toho, aby dohlíželi na zákon a pořádek – byť jsou jejich schopnosti dosti sporné. Takže ať se pustí do vyšetřování! Povzdechl jsem si. Byla to dost naivní myšlenka. To, že do mého pokoje vtrhl Nenasyta, znamenalo, že proti mně něco měl samotný Raavig. Strážní s ním byli jen pro zachování zdání legálnosti. Každý přece ví, že Zubatí tančí, jak členové Rady pískají… Raavig patřil mezi vládci města k nejmocnějším. A nikdy neslul přehnaným milosrdenstvím. S oblibou nejprve mučil a teprve potom se vyptával. Ani jsem si netroufal představit, jaká překvapení mi nachystá za to, že jsem sekl jeho miláčka. Ne, kdybych se zastavil, bylo by po mně.

Ale stejně by mě zajímalo, co jsem vlastně Raavigovi provedl. Pitomá paměť!

Taky jsem si mohl mávnutím hadího meče otevřít jeden z Průchodů – a že jich kolem bylo požehnaně – a pokusit se zmizet v některém jiném světě. Kdyby po mně šli obyčejní lidé, nejspíš bych to tak udělal. Ale před bohy se mezi světy neschováte. Ti parchanti mají dost prostředků na to, aby vás odtud vydolovali…

Nebo bych mohl požádat o pomoc někoho hodně mocného, nějakého dalšího člena Rady. Jenže koho? Pána spirály, šéfa organizace Lovců? Jistě, patřil jsem mezi jeho lidmi k nejlepším, ale i takoví jsou postradatelní. Kvůli mně by se do křížku s Raavigem nejspíš nepouštěl… Nebo jít za Nejvyšším, kočičím bohem lstivosti? Ano, ten mi něco dlužil. Jenomže toho času pobýval mimo Soutok. Užíval si dovolenou na neznámém místě, kdesi mezi světy. K čertu s tím starým lenivým kocourem!

Ne, ne, mám jenom jedinou možnost. Doběhnout ke Kýle a zjistit, co jsem tam včera vlastně dělal. Zatím se nemám čeho zachytit, vůbec netuším, jak se z téhle kaše dostat. Ale od Medúzy Skleněnky bych se snad mohl něco dozvědět.

Už jsem před sebou viděl rušnou Šupinatou ulici, k mým uším začal doléhat nepředstavitelný rámus davu, ze kterého mi bolavá hlava třeštila ještě víc. Rychle jsem se ohlédl, zda neuvidím pronásledovatele. Čekal jsem, že spatřím obludnou létající hlavu s otevřenými ústy, jak se za mnou žene, ale v uličce kupodivu panoval klid. To ovšem neznamenalo, že tomu tak bude pořád. Musel jsem spěchat.

Do uší se mi zařízl varovný sykot hadího meče, který jsem stále držel v ruce. Otočil jsem se, ale bylo pozdě. Dvoukoláku, jenž přede mnou znenadání zablokoval ústí uličky, jsem se už vyhnout nestačil. V plné rychlosti jsem do něho narazil a přepadl dovnitř – rovnou mezi svíjející se chapadla čerstvě chycených zlounů.

Má ústa, nos i uši naplnil vazký sliz. Svět se mi ztratil v podrážděném sykotu oněch roztomilých jezerních potvůrek.

 

II.

 

Milovníci zvířat mě asi nebudou mít rádi, ale povím vám – jediný dobrý zloun je pečený zloun. Levou rukou jsem si setřel z obličeje sliz a stále napůl oslepen se začal po čtyřech batolit pryč z vozíku. Bořil jsem se přitom do kluzkého syčícího koberce, mých dlaní a bot se chytala malá dotěrná chapadla. Když jsem se už napůl sesmekl na dlažbu, provedl mi jeden ze zlounů nepěkný kousek. Jako gumový vyskočil ze změti svých druhů a přilepil se mi k obličeji. Zařval jsem tak, že to muselo být slyšet až na druhém konci Soutoku. Tohle ráno zjevně patřilo v mém životě k těm méně povedeným.

Se sprostou nadávkou jsem si tu potvoru strhl z tváře. Její drobné přísavky mi zanechaly na kůži spoustu bolestivých cejchů. Pak jsem zlouna vztekle mrštil doprostřed hlučícího davu. Přistál rovnou na hlavě jedné od pohledu pořádně nafoukané paničky, jedoucí na pružném hřbetě vypasené hnusotiny. Hadí meč se k mé trefě vyjádřil škodolibým sykotem. Panička však zaječela tak, jako by se na ni vrhl obrovský nadržený démon a začal přímo na hnusotině ohrožovat její ctnost.

Majitel dvoukoláku se na mě zubil jako by ještě nikdy neviděl špinavého, oslizlého a páchnoucího Lovce. „Jestli se zasměješ, tak ti uříznu uši a donutím tě je sníst,“ varoval jsem ho stručně. Poďobaný chlapík se okamžitě zatvářil tak vážně jako na pohřbu milovaného příbuzného. Začal si soustředěně prohlížet dlažbu pod svýma nohama, pokrytou téměř souvislou vrstvou lesklých tribích šupin.

Ještě jednou jsem si očistil obličej od slizu – pro změnu rukávem košile. Pak jsem nakoukl do uličky, vedoucí k mému domovu. Po létající hlavě sice nebylo ani vidu ani slechu, ale Zubatí pádili za mnou. Děcka, hrající kuličky, přišla už podruhé během chvilky o důlek. Šlápl do něj ještěří muž a vysloužil si za to další příval sprosťáren.

Naposledy jsem se podíval na paničku. Už nekřičela – asi přišla na to, že jí přitom do otevřených úst kape zlounův sliz. Kočí zastavil hnusotinu a úslužně se snažil dostat z hlavy své chlebodárkyně nepříjemného návštěvníka. Žena jen bezmocně koulela očima. Kolem se již shromáždil početný zástup prodavačů, tribářů, kurviček, zlodějů, ušmudlaných dětí i povalečů. Všichni se smáli, šklebili a sdělovali si vtipné postřehy. Inu, nic tak nedokáže spojit zcela odlišné bytosti jako pohled na cizí neštěstí.

Vrhl jsem se do víru Šupinaté ulice. Bylo sice ještě poměrně brzy – rudý čas teprve zrovna přecházel v oranžový – ale kolem stánků se již hemžil nespočet Soutočanů. Skoro jako by tady dávali něco zadarmo… Navzdory své situaci jsem se musel tomuto nápadu pousmát. V Soutoku byla zadarmo jedině rána železnou tyčí do hlavy.

Šupinatá ulice! Její návštěva představuje svým způsobem ojedinělý zážitek. Hluk, randál, vřava, šílená kakofonie lidských i nelidských hlasů! Tribí oči, šupiny a vnitřnosti, chapadla zlounů i ostny jehelníků se povalují úplně všude, nemůžete udělat krok, aniž byste do něčeho z toho šlápli… Vzduch je tak hustý, že by se dal krájet, plný téměř nesnesitelného smradu jedlých potvůrek z Duhového jezera, skýtajícího obživu polovině města. Prodavači se zástěrami potřísněnými krví a slizem překotně velebí své zboží. Hádají se se zákazníky, handrkují se o ceny, smlouvají. Z černé oblohy shlížejí barevné flíčky soutockých hvězd. A na kovových kandelábrech zasněně září zelené lampy.

Prodrat se davem by nebylo vůbec snadné, ale já měl naštěstí věrného spojence. Konkrétně vlastní výhružný zjev – na tvářích zbytky slizu, pod očima tmavé kruhy, v ruce zlověstně syčící hadí meč. Lidé i psironi, pajzlíci i krokoti, zkrátka všichni přítomní, se mi raději klidili z cesty, tlačili se a strkali, aby se dostali mimo můj dosah. Zároveň na mě ale koukali velice zvědavě, s očekáváním v očích. Vzpomněl jsem si, že jsem už nedávno na Šupinaté ulici podobný originální výstup měl. Museli mě tedy považovat za úchvatnou atrakci a jistě se těšili, že zase něco zábavného provedu.

Jako naschvál mi začal docházet dech. Zpomalil jsem, abych si trochu odpočinul. V žaludku mi zakručelo a já si uvědomil, že mám pořádný hlad. Přitom by se zdálo, že kocovina a hlad nejdou dohromady… Přitočil jsem se k jednomu ze stánků a popadl pečeného zlouna, nabodnutého na špejli. Prodavač se na mě zamračil, ale já se usmál a jako každý správný kladný hrdina sáhl do kapsy pro peníze.

Neměl jsem ani pětník! Ukousl jsem pořádné sousto horkého vláknitého masa a neurčitě pokrčil rameny. „Příště,“ zamumlal jsem a znovu se dal na útěk. Za mými zády začal prodavač vykřikovat cosi o zlodějích. Koho tím asi myslel?

Vyskočil jsem na veliký převrácený džber a podíval se po svých pronásledovatelích. Nikde nikdo… Ne! Nějakých padesát šedesát kroků za mnou si davem razila cestu přilbice z lebky a trojúhelníková hlava ještěřího muže. Nenasyta s nimi nebyl. Ale i Zubatí umí být hodně otravní. Pokud jsem chtěl mít v Kýle dost času na rozhovor, musel jsem je zdržet. Ale jak na to? Opět jsem se zakousl do zlouna a rozhlédl se.

No jistě! Slezl jsem ze džberu a rozběhl se k místu, kde uprostřed ulice stál troglodyta a tupě civěl do prázdna. Obr byl sice jen o trochu vyšší než já, ale co do šíře ramen mě překonával alespoň trojnásobně. Měl hranatou hlavu, trup jako obrovskou krabici a končetiny podobné tlustým rourám. Vypadal zkrátka jako špatná socha, vytesaná ještě horším umělcem. Já ale věděl své. Ve světech bylo jen málo tvorů silnějších než troglodyté. A ještě méně hloupějších… V Soutoku jich žilo jen pár. Většinou dělali v přístavu, kde každý zvládal denně tolik práce jako dobré dva tucty silných mužů.

Dojedl jsem zlouna a špičatým koncem špejle bodl obra do předloktí. Věděl jsem, že když se nějaký troglodyta zasní, nedokáže ho probrat nic než trocha bolesti. Bytost zamžourala a pomalu ke mně otočila hlavu. „Hééé?“ ozval se z jejích pootevřených úst zvuk, jenž se dal s trochou fantazie považovat za otázku.

Spiklenecky jsem mrkl. „Hele, kámo, za chvíli kolem poběží chlápek, co má na hlavě přilbu z lebky. Jakože z mrtvé hlavy,“ vysvětlil jsem, když se v jeho očích mihl nechápavý výraz. „A tenhle chlápek před chvílí řekl, že… eee… že šukal tvoji mámu!“

„Hééé?“

„Jo, tvoji mámu. Šukal.“

„Hééé!!!“ V očích mu zahořela rudá zuřivost. Troglodyté se vlastně dokáží rozčílit hrozně snadno, naštve je kdejaká maličkost. Tedy alespoň pokud pochopí, že se jedná o urážku. No jo, já vím, že to s tou mámou nebylo nijak zvlášť originální. Ale já měl kocovinu, víte? Dost mě bolela hlava. Mohl jsem být hrdý na to, že jsem přišel alespoň na tohle. A vůbec, hlavně že to zafungovalo.

Obr dunivě zařval, zvedl ruce a upřel pátravý pohled do davu. Byl jsem si jistý, že Zubaté teď čeká pár pěkně horkých chvil. Zastavit rozlíceného troglodytu dokáže leda menší armáda. Anebo někdo dostatečně chytrý a trpělivý, kdo mu vysvětlí, že k žádné urážce nedošlo a že se zlobí úplně zbytečně.

Oběhl jsem povykujícího obra, který skákal na místě, až se země otřásala a tribí šupiny létaly na všechny strany. Lidé a další bytosti, stojící kolem běsnícího troglodyty, začali velmi spěšně vyklízet prostor. Zmocnil se mě proud prchajících. Bojovat s ním bylo marné. Nezbývalo než doufat, že mě odnese správným směrem.

Kdesi za mnou se ozval nepřeslechnutelný praskot dřeva a vyděšený lidský křik. Obr nepřestával burácet. Zkusil jsem jeho směrem otočit hlavu, abych sledoval vývoj situace, ale bylo to marné. Dav mě držel tak pevně, že jsem se stěží dokázal pohnout. Za mnou klokotala vřava, při níž se rozpadaly stánky a chvěly se kamenné stěny domů. Mohl jsem se jen dohadovat, jak asi střetnutí dopadne. Byl jsem si jistý, že Zubatí nebudou pro troglodytu vážnými soupeři. Ale přijde-li jim na pomoc Nenasyta…

Sevření davu trochu povolilo ve chvíli, kdy jsem koutkem oka zahlédl oprýskaný vývěsní štít Kýly. Hned jsem se začal probíjet ke dveřím hospody. Nebylo to ani trochu snadné a stálo mě to spoustu sil. Lidé a jiné bytosti již povětšinou překonali strach. Nyní se dychtivě ohlíželi k místu boje ve snaze spatřit něco zajímavého. Soutočané jsou tak zvědaví! Nikdy si nenechají ujít příležitost ke zpestření svých nudných všedních životů. Abych se dostal ke svému cíli, musel jsem rozdat pěkných pár úderů a kopanců. Jeden známý rváč říká, že zmlátit někoho po ránu ohromně zvedá náladu a sebevědomí. To tedy opravdu nevím. Rozhodně je to dost vyčerpávající.

Vpadl jsem do Kýly jako velká voda. Šenk, mizerně osvětlený několika lucernami, byl po ránu jako vymetený. Stoly se neprohýbaly pod tíhou jídel a alkoholických nápojů a v měnivkách – měkkých živých sedátkách, která zde nahrazovala křesla – neseděl ani jediný host. Hospoda se zvolna vzpamatovávala z uplynulé bouřlivé noci a mlčky čekala na příchod dalšího večera a nové vlny veselí.

Medúza Skleněnka stál za barem, potaženým měkounkými kožkami svijuch, a jedním z osmi průsvitných chapadel leštil jakýsi korbel. Jeho synek, Skleněnka junior, rejdil mezi stoly s kbelíkem a hadrem a pečlivě drhl podlahu.

„U všech svijuch!“ hlesl Medúza Skleněnka, jakmile jsem se vpotácel do dveří. „Vittore! Co jsi to udělal?“

„Já nevím,“ vydechl jsem a zavrtěl bolavou hlavou. „Ale zrovna se tě na to chci zeptat.“

Skleněnka cosi křikl nesrozumitelným pisklavým jazykem a jeho synek okamžitě pustil kbelík i hadr. Vzápětí se vrhl ke dveřím – chapadla se mu jen míhala. Zavřel za mnou, pak mě chytil za ruku a dovedl k nejbližší měnivce. Unaveně jsem se do ní svalil. Živé křeslo zabručelo a zvolna se přizpůsobilo tvaru mého pozadí. Opřel jsem se lokty o desku stolu a zabořil si hlavu do dlaní. Hadí meč změnil podobu a způsobně se mi ovinul kolem krku jako černý šupinatý náhrdelník.

„Dáš si pivo, Vittore?“

„Blázníš?“ zahučel jsem. „Jdou po mně Zubatí. A taky… Taky Raavigův Nenasyta! Za chvíli sem můžou přijít! Nemám čas se zdržovat!“

„Takže nepotřebuješ vyprošťováka?“

Zkusil jsem naslouchat hlasu svého těla. „No tak jo, natoč mi jedno. A ještě… Mám děsný hlad, Skleněnko. Nezbylo ti nějaké jídlo od včerejška?“

„Žíznivý a nenažraný jako vždycky, že jo, Vittore?“ Zvedl jsem hlavu a uviděl, že se Skleněnka poťouchle šklebí. Jeho průsvitný obličej měl pozoruhodné mimické schopnosti – na medúzu, samozřejmě. „Prachy už zase nemáš, co? No nic, to je v pořádku. Vyhovím tvému přání. Koneckonců to může být tvoje poslední jídlo.“ Po těchto slovech následoval pisklavý smích, jenž mi hrozil protrhnout ušní bubínky. Skleněnka si o sobě myslí, že je hrozně vtipný, ale přitom se svým žertům obvykle směje jen on sám.

Hospodského synek odběhl do kuchyně, aby mi našel něco k snědku. Jeho veselý tatík mi kvapně natočil korbel záměstského černého piva a postavil ho přede mě na stůl. Chopil jsem se nádoby a pořádně si lokl. Kdoví? Co když má Skleněnka pravdu? Třeba jsem v Kýle naposledy a má kariéra Lovce se chýlí ke smutnému konci.

„Tak co jsem tedy provedl?“ zeptal jsem se odevzdaně.

„U všech svijuch! Opravdu si nic nepamatuješ? Je toho plný Soutok! Raavig je na tebe pěkně naštvaný! Prý dokonce vynechal dnešní snídani a to se nestalo už dobrých tři sta let. Dokonce se povídá, že-“

„Skleněnko!“ Věděl jsem až moc dobře, nakolik umí být hospodský ukecaný. A nejvíc toho namluvil s těmi, kteří zrovna neměli času nazbyt.

„No promiň, promiň. Takže víš, co jsi udělal? Nic menšího, než že jsi ukradl Raavigovi jeho Nekončící hašlerku!“

„Cože!? To bych přece nikdy…“

„Ale ano, ukradl. Pár svědků tě vidělo.“ Skleněnka horlivě zakýval hlavou. „Prý jsi uprostřed noci vpadl do svatyňky, nakopal zadky rozespalým strážným a pak zmizel i s tou Hašlerkou. No divíš se, že za tebou Raavig poslal Nenasytu?“

Otřásl jsem se. Tak tohle bylo moc zlé. Každý ze soutockých bohů je vlastníkem několika zázračných relikvií. Nekončící hašlerka byla jednou z těch Raavigových. Napohled jen obyčejný malý bonbónek, ale ve skutečnosti nesmírně mocný artefakt. Věřící ho mohli cucat donekonečna, a přece se nikdy nezmenšil, nikdy neztratil chuť. Jednalo se o jeden z hlavních symbolů Raavigovy moci. A já byl nyní obviňován z jeho ztráty…

„Naposledy si pamatuji, že jsem seděl tady v Kýle,“ řekl jsem rozechvělým hlasem. „Pil jsem, to ano, ale mám pocit, že jsem to nijak zvlášť nepřeháněl. Ale potom…“ Znovu jsem se pokusil rozpomenout. A znovu marně.

„Trochu ti osvěžím paměť,“ navrhl ochotně Medúza Skleněnka. „Přisedl si k tobě jeden chlápek, takový tlusťoch v oranžové čapce. Už víš?“

„Ne.“

Hospodský si povzdechl. „Viděl jsem ho tu prvně, ale už jsem o něm slyšel vyprávět. Prý je to nějaký čaroděj, co dokáže dělat pozoruhodné věci. Taky je to Tulák. Měl u pasu nožík, pitomý žabikuch, ale magický – na to já mám čuch. Zbraň to sice byla ubohá, ale počítám, že Průchody mezi světy umí otevírat stejně dobře jako hadí meč.“

Má zbraň výhružně zasyčela.

„Fajn, fajn, tak to tedy umí hůř,“ opravil se rychle Skleněnka. „Ale faktem je, že ten chlapík v čapce asi vážně rozuměl kouzlům. Pil pivo z toho největšího korbele, který tu mám. Já mu říkám Kyblík… Urazil těch piv alespoň sedm osm, ale vůbec to s ním nehnulo. Ano! Přísahám, že nebyl opilý ani trochu! Jenom pořád divně koukal tvým směrem. A potom se najednou zvedl a namířil si to ke tvému stolu.“

Zakručelo mi v břiše a jako na zavolanou se z kuchyně vynořil malý Skleněnka, nesoucí talíř se studenými karbanátky. Postavil ho přede mě na stůl a pak se začal znovu věnovat špinavé podlaze. Přičichl jsem si ke karbanátkům a zjistil, že jsou tvořeny mletým masem svijuch – mým oblíbeným. Ještěže měla ta mladá medúza dost rozumu, aby mi nedonesla nějakou odpornou pečenou tribu! Strčil jsem si nevelký karbanátek do pusy a zalil ho lahodným černým pivem.

„Co dál?“ zahuhlal jsem s plnými ústy.

„Pořád nevíš?“ Skleněnka pokrčil chapadly. „Já vás až tak moc neposlouchal, víš. Taky se musím věnovat ostatním hostům, že ano, a ono bylo včera hodně narváno. Ale v podstatě jste se vsadili. On tvrdil, že obyvatelé jeho světa umí pít lépe než našinci. Ty jsi už byl slušně rozjetý, a tak ses rozhodl hájit čest Soutoku. Soutěž v chlastání, chápeš?“

„Jo…“ Utišil jsem kručící žaludek dalším karbanátkem.

„Musel jsem vám donést láhev podstolačky…“

„Ne!“

„Taky jsem tě od toho odrazoval, Vittore.“ Skleněnka se na mě káravě podíval. „Víš přece, jak to škodí zdraví! Ale ty jsi mě vůbec neposlouchal a ten tlusťoch v čapce jenom mlčel a tak nějak divně, jakoby jízlivě se usmíval.“

„Kolik?“ zaúpěl jsem. Podstolačka je zřejmě nejsilnější alkoholický nápoj ve světech. Soutok je jedním z mála míst, kde není zakázaná. Svůj název nedostala pro nic za nic. Stačí opravdu jen troška, aby…

„Držel ses, Lovče,“ zašklebil se Skleněnka. „Dva panáky! Pak jsi ale zvláčněl. Dočista jsi přestal vnímat, řekl bych. A ten čaroděj pořád jako by nic. Střízlivý jako kněz Čistého boha! Najednou jste se oba zvedli od stolu a vyšli ven. Tlusťoch mi při odchodu hodil pár tmarových mincí – nouzí tedy rozhodně netrpěl.“

„A?“

„Víc už nevím. Toho v čapce jsem pak už neviděl a tebe taky ne – teprve teď. Ale už od rána se po městě šíří zvěsti o loupeži Nekončící hašlerky. Mnozí Raavigovi věřící jsou teď velmi zmatení. Zjistili, že jejich bůh není tak mocný, jak si mysleli. A jiní hledají tebe, Vittore. Myslí si, že máš Hašlerku u sebe.“

Zamyšleně jsem polkl další karbanátek. „Jenže nemám.“

„Tak to je to s tebou moc zlé, Vittore.“

Dopil jsem pivo, zavřel oči a pohodlně se uvelebil ve své měnivce. „Víš o tom tlusťochovi něco víc?“

Skleněnka zvedl korbel a vyrazil s ním k baru. „Nic moc. Schopný čaroděj, který ovládá pěkných pár pozoruhodných kousků. Nikdo neví, jak se jmenuje, odkud přišel ani co tu chce… Myslíš, že tě mohl uhranout, Vittore?“

„Těžko říct,“ povzdechl jsem si. „Tuhle hadí meč by mě měl před magií ochránit, ledaže by byla hodně mocná. Jenže…“

„Víš co bys měl?“ řekl hospodský po chvilkovém mlčení. „Navštívit ji.“

„Ale no tak, Skleněnko…“

„U všech svijuch! Já to myslím vážně.“ Hlas se mu zachvěl rozrušením. „Jsi v tom až po uši. Potřebuješ zjistit, co se stalo, ale netušíš, kde začít hledat. Jestli v tom sehrála roli magie, tak ti může pomoci jedině někdo, kdo se v ní taky vyzná.“

„Jenomže…“

„Je to tvoje jediná šance, kamaráde.“ Skleněnka se vrátil k mé měnivce. „Vykašli se na zraněné city, na ublíženou ješitnost. Jestli chceš přežít, tak za ní půjdeš a-“

Vtom se dveře otevřely dokořán. Do šenku pomalu vletěl Nenasyta a upřel na mě svá lhostejná očka. Z úst mu trčela cukající se noha, připomínající spíše rouru… Hned za Raavigovým služebníkem vstoupili Zubatí. Byli jen dva – podsaditý člověk scházel. Dravčí úsměv ještěřího muže postrádal dobrou polovinu zubů. Kapitán ale vypadal, že ze střetnutí s troglodytou vyvázl bez sebemenší újmy. Ten parchant!

„Jdi zkratkou,“ šeptl mi hospodský. „A teď mě pořádně prašti.“

V mžiku jsem popadl z talíře poslední karbanátek a nacpal si ho do pusy. Pak jsem vyskočil na nohy. Pohotový hadí meč mi ihned vlezl do ruky a proměnil se ve zbraň. Starý dobrý Skleněnko, jak se ti jen odvděčím, pomyslel jsem si a vší silou ho uhodil jílcem do průsvitného obličeje. Hospodský se zhroutil na podlahu jako podťatý. Promiň, ale sám jsi mi to poradil. Už tě nikdo neobviní, že jsi mi pomáhal dobrovolně…

Skleněnkův synek ustrašeně vypískl a zmizel v kuchyni. Zubatí se ke mně s tasenými meči rozběhli, ale Nenasyta se ani nepohnul. Jen se vznášel ve vzduchu a pozoroval mě – jako kdyby na něco čekal. Já ale neměl čas o tom přemýšlet. Převrhl jsem stůl, abych trochu zdržel pronásledovatele, a vystartoval k nejvzdálenějšímu rohu.

Zkratka! No, jak se to vezme… Šel jsem po ní jen jednou, jednou jedinkrát. Netušil jsem, že mě na ni vrtkavý osud opět zavane. A přece. Skočím z Kýly rovnou mezi světy!

Jsem otrhaný a špinavý. Páchnu. Bolí mě hlava. Obviňují mě ze zločinu, na který si nepamatuji. V patách mi kráčí hněv mocného boha. Přesto se mě ale zmocňuje zvláštní rozjaření, stejně jako vždycky, když mám skočit do Průchodu. Říká se, že je cestování mezi světy podobné droze, bez které Lovci a Tuláci nemohou být. Nevím, zda je to pravda. Ale pokud ano, pak je to ta nejkrásnější závislost co existuje!

Ještěří muž syčí, nemotorně přeskakuje stůl, zarputile se za mnou žene. Hadí meč mu odpovídá sykotem ještě pronikavějším. Drzým a výsměšným. Vyrážíme přece mezi světy! No pojďte, jen pojďte a chyťte si nás!

V rohu hospody jsem mávl mečem. Realita podlehla tmavé čepeli, rozestoupila se. Černota v Průchodu okamžik vířila, ale hned se uklidnila. Než jsem vstoupil do nicoty mezi světy, na chviličku jsem se otočil.

A podíval se na ještěřího muže. Na nehybného Nenasytu. I na kapitána Vicenta Faruzza, jehož jsem tolik nenáviděl. „Čauky,“ zašklebil jsem se na ně drze a zamával na rozloučenou levou rukou. Nic vtipnějšího mě nenapadlo.

Pokud mi něco odpověděli, pak jsem to neslyšel. Mé tělo totiž vzápětí zmizelo v žáru i chladu nicoty, věrných to průvodcích každého Lovce.

 

III.

 

Kdybych měl alespoň trochu na vybranou, zvolil bych místo „zkratky“ obvyklou cestu soutockými ulicemi. Jsou sice špinavé a zaneřáděné až běda, ale aspoň přibližně víte, co vás v nich může potkat. Nelitujete, že jste si s sebou nevzali teplý kožich, plavky či přípravek proti hmyzu. Ve světech ano. Plus spousty dalších věcí…

Svět, do kterého ústil Průchod z Kýly, byl některým z mých předchůdců pojmenován Thule. Obývala ho ledová wendiga, dravá a zákeřná stvoření, mezi nimiž se mi ale podařilo získat několik Kotev. Thule je světem věčné zimy, krutých bouří a vražedného mrazu. Objevil jsem se v něm přímo uprostřed sněhové vánice. Bílé vločky mě šlehaly do tváří, ulpívaly na kůži. Potrhaná košile byla proti zimě, která zde panovala, zoufale nedostatečnou ochranou. V uších mi příšerně skučel vítr. Věděl jsem, že bych zde umrzl během malé chviličky, ale naštěstí mě od dalšího Průchodu dělil necelý tucet kroků. Dopotácel jsem se k němu, sekl. A celý rozklepaný se vrhl do nicoty vstříc dalšímu světu.

Okamžitě jsem roztál. Barsifája slula svým horkým podnebím. Jedná se o svět hustých pralesů, plných podivných zvířat a ptáků. Byl jsem zde „ukotven“ prostřednictvím několika přátelských domorodců, ale jejich osady se nacházely mnohem severněji od místa, kde jsem se vynořil z Průchodu. Pod korunami stromů vládlo šero. Z podrostu se ozývaly tajuplné zvuky a šramoty, míhaly se ostražité stíny, leskly se něčí oči. Kráčel jsem asi míli po zvířecích stezkách, pozorně naslouchal a pátral po známkách ohrožení. Kdesi v přítmí libě voněly pralesní květy, volaly mě k sobě a lákaly, abych je utrhl a odnesl do jiného světa, ale já věděl, že jejich stonky jsou plné smrtícího jedu. Divoký svět plný krás a nebezpečí – taková je Barsifája. Ale teď už dál, do dalšího Průchodu!

Nekri – svět, jenž se ponořil do tmy. Místo oblohy jen vrstva černých mračen, která navěky zakryla slunce. Kdysi dávno se zde střetly dva mocné národy, které se tolik nenáviděly, že neváhaly použít zbraně, ohrožující veškerý život. Vyspělé civilizace se obrátily v prach, z měst zůstaly pouhé trosky, jimiž se plížily příšery, řeky naplnil hnis. Jen pár lidí přežívá v podzemních komplexech. Mezi nimi má Kotva, Poslední královna. Seznámil jsem se s ní… Ale to je jiná historie. Snažil jsem tím mrtvým místem projít co nejrychleji. Temní běsové za mnou plachtili na blanitých křídlech, ale zaútočit se neodvažovali. Báli se syčícího hadího meče. Už jsem je s ním kdysi seznámil.

Dalším byla Kara – svět mělkého teplého moře. Byl jsem na něj patřičně hrdý, neboť jsem ho náhodou objevil právě já… Byť ve společnosti jisté Lovkyně, se kterou jsme si pak cvičně zašermovali o právo ho pojmenovat. Není podstatné, kdo vyhrál. Kara mi koneckonců připadá jako docela hezký název. „Ukotvil“ jsem se zde s pomocí dvou docela inteligentních korýšů. K dalšímu Průchodu mi scházelo jenom pár temp. Ponořil jsem se až ke dnu, pokrytému řasami a koloniemi polypů. A sekl!

V Marilaice jsem se pěkně vyválel v bahně. Ono tam nic jiného ani není. Když ovšem nepočítám pár přihlouplých mloků, kteří považují mě i všechny ostatní Lovce za bohy. Cestou k poslednímu Průchodu jsem jich několik potkal. Jako u vytržení na mě zírali, jak se potácím hnědou břečkou. Kdyby mi alespoň pomohli! Ale ne, my bohové jsme pro ně prostě nedotknutelní. A do bahna padáme jen proto, že sami chceme. Zatraceně!

Za dalším Průchodem byl znovu Soutok.

Ocitl jsem se v malé pracovně. Její zdi lemovaly police plné v kůži vázaných knih. V mezerách mezi starobylými folianty stály lahvičky s různobarevnými tinkturami, zručně vybroušené drahokamy i množství těžko popsatelných předmětů, jejichž smysl mi unikal. Na stole přede mnou by se jen stěží našlo volné místečko. Povalovaly se tam počmárané papíry, svitky, knihy, kalamáře, orlohadí brky a spousta dalšího harampádí. Z velikého okna se otevíral výhled na labyrint budov Chrámové čtvrti – nesčetné pestré kupole, vznešené oblouky, mramorové sloupy s ozdobnými hlavicemi…

Pokoj vypadal jako ukázkové doupě nějakého čaroděje. A já to musím vědět – už jsem jich během svého života navštívil pěkných pár. Jenom Rina se sem zdánlivě vůbec nehodila. Místo honosného splývavého roucha měla na sobě obyčejné tričko a kalhoty, scházely jí brýle a na jejím rameni neseděl kýčovitý havran ani sova. Její drobná postava se téměř ztrácela v obrovském křesle s koženým potahem. Připomínala spíše malou holčičku, která se nějakou náhodou zatoulala do pracovny svého otce a teď si v ní hraje na dospělou. Věděl jsem však, že žádný dojem nemůže být mylnější než tento.

Zaprvé bylo Rině jen něco přes dvacet. Ne že by u takových bytostí nějak záleželo na věku, je to pro ně jen obyčejné číslo a nic víc. Vypadala hrozně křehce a zranitelně, ale já věděl, že každý kdo ji podcení, se ošklivě spálí. Když se v jejích zelených očích zaleskl hněv a medové vlasy zavlály v poryvech shromažďované moci, bylo lepší vyhledat nějaký pořádný úkryt. Zadoufal jsem, že ji má náhlá návštěva nenaštve. Vpil jsem se očima do její tváře – hrstečka pih, výbojně zvednutý nosík, trošku vystouplé lícní kosti… Znal jsem její obličej výborně, dokonale! Někdo by ho snad mohl označit za všední, ale já ne. Taková tvář byla jediná ve světech. Pouze ona a žádná jí podobná.

Nezlobila se. Ale ani neprojevovala nadšení. „Špiníš můj vzácný koberec,“ řekla svým tlumeným, maličko zastřeným hlasem. Ukázala na hnědou kaluž, šířící se kolem mých zablácených bot. „Zase jsi šel přes Marilaiku?“

Mlčky jsem přikývl.

„A copak tě sem přivádí?“

Pořád jsem stál neschopen slova. A zíral na ni.

„No?“ V jejím hlase zazněla špetka podráždění.

„Dlouho jsme se neviděli, Rino.“ Konečně jsem ze sebe něco vypáčil. Pravda, nebylo to přesně to, co jsem chtěl říci, ale lepší tenhle začátek než žádný.

„To tedy ano.“ Slabě se usmála. „Tuším, že jsme spolu naposledy hovořili právě v této pracovně. Přišel jsi ke mně stejnou cestou jako nyní. A úplně stejně jsi mi zaneřádil koberec… Že ty jsi zase použil tu takzvanou zkratku z Kýly? Opět jsi tam utápěl žal v patocích, kterým starý Skleněnka říká alkohol?“

Zmohl jsem se jen na zavrtění hlavou.

„Věřím ti, jsi dneska podivně zamlklý. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi posledně řečnil až moc. Nějaké nesmysly o osudové lásce nebo tak něco…“

Také jsem si na to vzpomínal. A velmi dobře. Od té doby uplynuly už dva roky, ale já si na opileckou cestu mezi světy pamatoval jako by k ní došlo včera. Vypil jsem toho tenkrát tolik jako ještě nikdy předtím. Ostatně, měl jsem k tomu patřičný důvod. Dosud nikdy se žena, kterou jsem miloval, nevdávala za jiného.

„Dneska jsem viděl tvého miláčka Vicenta,“ ucedil jsem. „A docela snaživě mi šel po krku.“

Rina pokrčila rameny. „Dělal jen svou práci… Je v pořádku?“

„Jo. Naneštěstí.“

Zhluboka si povzdechla a potřásla hlavou. Podívala se mi do očí – zpříma, tak jak to uměla jen ona. „Vítku, mám tě moc ráda, ale kdy už konečně pochopíš, že jsem ti řekla ne?“

Nevesele jsem se usmál. „Já to pochopil už tenkrát. A klidil se ti ze života. Otravoval jsem tě snad během těch dvou let? Sledoval jsem tě, psal ti dopisy? Ne! Kdybych teď nebyl v nouzi, nikdy bych za tebou nepřišel.“

Udeřila pěstí do stolu až všechny kalamáře a listiny nadskočily. „Meleš nesmysly, Vítku. Nikdy jsem přece neřekla, že tě už nikdy nechci vidět. Byli jsme přátelé spoustu let. A já tě nechtěla ztratit, já ne!“

„Ale povedlo se ti to.“ Už jsem téměř křičel. „A přátelství si můžeš strčit někam. Chci tě požádat o pomoc jako odbornici. S potěšením ti za tvé služby zaplatím. A mimochodem, přestaň mi laskavě říkat mým pitomým pravým jménem. Tady v Soutoku chci být znám jedině jako Vittor z Charónu, nejlepší z Lovců.“

Nečekaně se usmála. „Nejlepší z Lovců, který se dostal do pěkného průšvihu.“

„Takže už to víš?“ zavrčel jsem. „To je dobře. Potom jistě chápeš, že doopravdy nutně potřebuji tvou radu.“

„Radu, za kterou mi zaplatíš.“ Zamhouřila oči. „Sám si to koneckonců přeješ, že ano? Máš ji mít. Ale nejprve se běž opláchnout, dát se trochu do pořádku. Kdybych ti řekla, že vypadáš děsně, byla by to ještě pořád lichotka.“

„Co když se vrátí ten tvůj Vicent?“ zeptal jsem se trochu znepokojeně, přece však o dost smířlivěji.

„Nepřijde dřív, než mu skončí směna.“ Rina bezstarostně mávla rukou. „Nemá tak volnou pracovní dobu jako ty. A všichni Zubatí ve městě jsou teď na nohou, hledají tě, to přece víš. Sem ale nevtrhnou – vždyť pod svícnem je největší tma, není-liž pravda? Do tohoto domu se podívají jedině tehdy, když tě někdo zradí, jinak ne.“

„A to bys…“

„Ne.“ Téměř vesele na mě mrkla. „Z vydání starého přítele do rukou spravedlnosti by pro mě totiž neplynula vůbec žádná výhoda.“

 

IV.

 

Napil jsem se kávy z porcelánového hrnku. Byla černá a horká, tak horká, že spalovala jazyk. Pak jsem postavil hrnek na stůl, nabral si z křišťálové mísy hrst sladkých sušenek a rozvalil se na pohovce. Nejraději bych zavřel oči a usnul – nebo jenom tak celý den seděl a uvažoval o pitomostech. Jenomže to naneštěstí nešlo. Byl jsem v Soutoku štvanou zvěří, nejhledanějším zločincem, který se opovážil vztáhnout ruku na majestát samotného Raaviga.

Šedivé šaty, které mi Rina donesla poté, co jsem se vykoupal, byly sice čisté, ale neskutečně mě na nich štvalo, že patřily jejímu manželovi. Jakmile jsem si ho představil, musel jsem hned sevřít pěsti. Jenom idiot může nosit něco takového! Košile je přeškrobená, kolem krku moc těsná, nohavice jsou zase příliš volné, člověk se do nich skoro zamotává… Můj žaludek zlostně zakručel a já ho uklidnil další biskvitem. Hadí meč, který se neúnavně plazil po stole, zasyčel a převrhl společný obrázek Riny a Vicenta ve stříbrném rámečku. Pochvalně jsem na něho kývl a hodil mu sušenku.

Obývací pokoj, v němž mě má přítelkyně zanechala, mi připadal dost nudný. Skříně, vitrínky, poličky… Zajímavou byla leda u stropu zavěšená klícka, obývaná několika malými vílami s lesklými křidýlky. Slyšel jsem o nich, že potmě světélkují. Nejspíš zde plnily funkci jakéhosi prazvláštního lustru – jak snobské! Můj pohled přilákala i chlupatá kožešina velikého zvířete, jež ležela před schody do vstupní haly. V pravidelných intervalech měnila barvu a já bych se vůbec nedivil, kdyby patřila nějaké potvoře z Duhového jezera.

No a pak jsem se musel neustále dívat na dveře pracovny, za nimiž už před hodnou dobou zmizela Rina. Po koupeli mě má hostitelka usadila na pohovku a zahájila podrobnou prohlídku mé maličkosti. Chodila kolem mě s jakýmsi průzračným krystalem v ruce, tiskla mi dlaň na čelo a cosi si mumlala, nutila mě vypláznout jazyk, zblízka nakukovala do očí… Potom se zavřela v pracovně s tím, že potřebuje utřídit výsledky svých pozorování. Zpracovat data nebo tak něco. A mně nezbylo než čekat.

Rina…

Není to obyčejná čarodějka, abyste věděli. Je dcerou Vládkyně všech rozkoší – jedné ze Sedmi mocností Soutoku. Ne že by na tom bylo něco neobvyklého. Soutočtí bohové jsou známí svou zálibou ve smrtelnících a jejich dětí proto po městě pobíhá velká spousta. Jen samotná Vládkyně má dobré dva tucty synů a dcer. A stará se o ně… No, vcelku dobře. Rině zajistila to nejlepší vzdělání, nechala ji vystudovat Gymnázium všech světů, které stojí kousek za Červím trhem. Navštěvují ho výhradně děti členů Rady, důležitých hodnostářů a také lidí, kteří se významně zasloužili o Soutok. Můj vychovatel, Lovec na odpočinku jménem Goran, patřil právě do oné poslední kategorie. To díky jeho vlivu jsem se dostal na Gymnázium všech světů. A poznal Rinu.

Byla skoro o šest let mladší než já, ale chodila se mnou do stejného ročníku. Jak už jsem řekl – u dětí bohů hraje fyzický věk jen mizivou roli. Tichá a uzavřená dívenka, věčně zadumaná, hledající odpovědi na otázky, které nikoho nenapadlo položit. Mezi namyšlenými polobohy a rozmazlenými dětičkami boháčů působila jako zjevení. Sblížili jsme. Stali se těmi nejlepšími přáteli. Dokázali jsme spolu hovořit od rudého do tmarového času – o všem možném, třeba i o úplných pitomostech – svěřovat si tajemství a skrytá přání, společně se usmívat, společně se smát. Objevovali jsme záhadná zákoutí nekonečného Soutoku, koupali se v Duhovém jezeře, nahlíželi do Bezdny… Ne, ne, už vás nebudu dál zatěžovat citovými výlevy. Uplynuly roky, škola skončila a naše cesty se rozdělily.

Mě si za svého majitele vyvolila jedna z prastarých zbraní, schopných otevírat Průchody. Stal jsem se Lovcem, cestovatelem mezi myriádami světů. Rina nastoupila na jednu z magických akademií, aby se začala zaobírat tou mocnou silou, tekoucí všehomírem. Vídali jsme se čím dál méně. Noví lidé, nové zkušenosti, nové zážitky. Teprve poté, co jsem se dozvěděl, že se chystá provdat za Vicenta Faruzza, jsem pochopil, co k ní skutečně cítím. A veden krevním poutem, jež nás spojovalo, jsem vyrazil mezi světy, abych jí to pověděl.

Zbytečně. Stejně se za něho provdala. Za kapitána Faruzza ze starobylé a zámožné soutocké rodiny. Za toho nafoukaného kariéristu, který to jednoho dne zjevně hodlal dotáhnout až na velitele Zubatých. Sňatek s dcerou bohyně byl pro něho vysoce prestižní záležitostí. A Rině se zase hodily jeho peníze. Matka ji už příliš nepodporovala a ona potřebovala nějak financovat svá studia i nákladné experimenty.

Dveře pracovny se otevřely a do obývacího pokoje hrdě vplula má hostitelka. Podle spokojeného úsměvu na jejích rtech jsem pochopil, že odhalila něco velkého. Neřekla však ani slovo, dokud se neposadila na pohovku po mém boku. Hadí meč se jí ihned podbízivě vplazil na klín a ona ho něžně podrbala na hlavičce.

„Nedrob mi tady, Vít… tedy Vittore,“ řekla přísně.

„Mám hlad.“ Strčil jsem si do úst poslední sušenku a provinile se podíval na celé závěje drobtů, za jejichž vznik jsem byl zodpovědný.

„Co tvoje štíhlá linie?“ Povytáhla obočí. „Copak nevíš, že alkohol a nezdravá strava jsou dva hřebíčky do rakve?“

„Lovci nekončívají v rakvích,“ ušklíbl jsem se. „To spíš v žaludku něčeho hodně velkého a dravého… Takže?“ rozhodl jsem se přejít k věci. „Co jsi zjistila?“

„Nuže, Vittore z Charónu, nejslavnější ze všech Lovců, byl jsi očarován,“ řekla jízlivě. „A to tím nejneobvyklejším způsobem.“

„Mohla bys být konkrétnější?“

„Ten tvůj obézní Tulák, co jsi mi o něm vyprávěl, byl pravděpodobně dipsomantem, v lidové hantýrce alkomágem. V Soutoku je to hodně vzácné umění – naštěstí, protože tu každý druhý chlastá jako zjednaný. Jak bych ti to přiblížila… V podstatě se jedná o vytvoření alkoholového pouta, nalezla jsem v tobě jeho útržky. Dipsomant, který má sám v krvi alkohol, může s jeho pomocí ovládat jinou opilou či přiopilou osobu.“

Po zádech mi přeběhl mráz. „Jak ovládat?“

„Jako loutku? Jako zombii? Něco na ten způsob. Ty jsi včera rozhodně opilý byl. A to pořádně. On popíjel taky. Takže pro něho nebylo nic snazšího, než si tě podrobit své vůli. A pak tě nahnat do Raavigovy svatyňky a donutit ukrást tu jeho slavnou Hašlerku. Na něho samotného přitom nepadl ani stín podezření.“

„A hadí meč mě neochránil, protože…“

„Pil jsi dobrovolně. Naléval ses chlastem z vlastní vůle. Sám jsi mu lezl do spárů a hadí meč v tom nemohl objevit hrozbu.“

„No jo.“ Dopil jsem vychladlou kávu. „Ale on toho taky nevypil zrovna málo. Nejprve osm piv z toho Skleněnkova Kyblíku a potom se mnou podstolačku. Jak je možné, že sám nebyl úplně namol?“

„Vidíš?“ Usmála se a pohladila hadí meč. „To je moc dobrá otázka, na kterou ti může odpovědět jedině čarodějka a dcera bohyně, jako jsem já. Je možné, že ten chlapík měl imunitu vůči alkoholu, ale to by byl skutečnou raritou. Spíše si myslím, že měl u sebe nějaký magický artefakt, blokující jeho účinky.“

„Třeba tu oranžovou čapku?“

„Třeba. Ale otázka, jak se ubránil vlivu alkoholu, je ve skutečnosti vedlejší. Daleko důležitější je zjistit, co mu to vlastně přineslo. Co získal tím, že ukradl Nekončící hašlerku a svedl to na nic netušícího Lovce?“

„Máš snad ohledně toho nějakou teorii?“

Přikývla. „My čarodějové máme vždycky nějakou teorii, Vittore. Ale chceš-li jí porozumět, budu muset začít hodně zeširoka.“

„Ale pospěš si, nechci tu sedět až do zítřka.“

Vyplázla na mě jazyk. „Tak tedy – zdalipak víš, jak bohové cestují mezi světy? S pomocí víry. Bůh může být jak chce mocný, ale stejně nedokáže vstoupit do světa, kde po něm neštěkne ani prašivé psisko.“

„Takže…“

„Neskákej mi do řeči. Bohové do světa, který chtějí, abych tak řekla, zahrnout do svého pole působnosti, nejprve vysílají věrozvěsty. Hlavně Tuláky, ale sem tam se jim podaří přemluvit i Lovce. Svěří jim pár artefaktů a částečku své moci, aby mohli účinněji blbnout smrtelníkům hlavy. Věrozvěsti – nebo misionáři, chceš-li – nějakou dobu působí v novém světě a jakmile se jim podaří přimět dostatečný počet smrtelníků, aby uvěřili v boha, jehož zastupují… Bác! Božstvu se rázem otevře Průchod.“

„Měl bych jednu otázečku – jak to souvisí se mnou?“

Neposlouchala mě. „Se Soutokem je to ale jiné, než s ostatními světy. Nedovolí, aby v něm najednou přebývalo více než sedm bohů. A ani méně – to jen tak na okraj. Takže pokud sem chce nějaký nový bůh proniknout, musí vystrnadit jednoho staršího kolegu. Jak? Přesvědčí zdejší věřící, že je silnější, že dokáže splnit všechny jejich tužby, zatímco jeho protivník je pouhý nanicovatý břídil bez špetky moci.“

„Co takhle ještě jedna otázečka, ó nejmoudřejší?“

„Do toho, smrtelný červe.“

„Co bohové na Soutoku vlastně vidí? Vždyť existuje tolik jiných světů, neobsazených a bez špetky víry! Proč právě Soutok? Proč ne ony?“

„Soutok je velmi zvláštní místo.“ Zamyšleně pokývala hlavou. „Místo, kde se protínají všechny světy, nádoba neskutečné moci. Dokonce i víra zde chutná odlišně, lépe a lahodněji. Ano, bohové nevyužívají víru jen pro cestování mezi světy. Rovněž se jí živí a věř mi – víra Soutočanů je proti víře smrtelníků v jiných světech jako jídlo v té nejkvalitnější restauraci proti pochybné krmi v druhořadém zaplivaném pajzlu.“

Zavřel jsem oči. „Takže abych to shrnul – ty si myslíš, že ten Tulák z Kýly dělal věrozvěsta pro nějakého cizího boha, který se chystá vyšachovat Raaviga?“

„Přesně tak. Po městě už dlouho kolují fámy o kultu, který se svou poživačností podobá Raavigovu. Jenže! Nový kult hlásá, že Raavig není žádným pořádným bohem jídla a pití. A že si nezaslouží nadále přebývat v Soutoku.“

„Aha…“

„Tahle Nekončící hašlerka, kterou jsi úspěšně uzmul ve svatyňce a zřejmě odevzdal tomu Tulákovi, byla, jak jistě víš, jednou z hlavních Raavigových relikvií. Je v ní spousta jeho moci. A co dokáže více nalomit víru uctívačů, než když tahle Hašlerka zmizí bohovi přímo pod frňákem? Chápeš, jak to zvýší popularitu nového kultu? Obzvlášť když na něj nepadne ani stín podezření. Vždyť za vším přece stál jen jeden bláznivý Lovec… Ha! Jsem si jistá, že se blíží den, kdy Soutok vyplivne věřícími opuštěného Raaviga někam mezi světy a vpustí do sebe úplně novou mocnost – pěkně lstivou, jen tak mimochodem.“

Povzdechl jsem si. „To tedy jo. Jenže já mám obavu, že se jejího příchodu nedožiji. Mám za zadkem Nenasytu, a jestli mu Hašlerku nedám, tak si ze mě udělá jednohubku. Jenže já nevím, kde ji hledat! Nic si nepamatuji!“

„Musíš najít toho Tuláka,“ poradila mi s potutelným úsměvem.

Zpražil jsem ji pohledem. „No teď jsi mi to tedy ulehčila. Nemám krevní pouto. Nemám vůbec žádnou pitomou stopu!“

Poťouchle vycenila zářivě bílé zoubky. „Jsem tu přece já, drahý Vittore z Charónu. Přišel jsi za mnou s prosbou o pomoc, a jak už jsem řekla – ráda ti vyhovím…“

„Co můžeš udělat?“ zeptal jsem se snad až příliš dychtivě.

„Jsem víc než obyčejná čarodějka. Jsem dcera bohyně. Ovládám kouzla, o jakých se obyčejným smrtelníkům ani nesnilo. Skleněnka ti vyprávěl, že ten Tulák pil z Kyblíku, toho největšího korbele, jaký v Kýle mají, že ano?“

„Ano, ale-“

„Když se ho dotýkal, tak to znamená, že na něm zanechal stopy. Já je najdu. A během chvilky se dozvím název světa, z něhož přišel.“

„Těžko. Skleněnka svoje korbely pořád myje a oplachuje…“

„Já nemám na mysli fyzické stopy, hlupáčku. Žádné sliny, žádné otisky prstů. Na korbelu musela zůstat částečka jeho aury – a to mi stačí.“

„Takže teď vyrazíš ke Kýle a podíváš se na ten korbel? A pak se sem vrátíš, abys mi sdělila, kam se mám vydat? Uděláš to jen tak? Nezištně? Lidumilně?“

„Co jsi to říkal? Mám pocit, že ta slova neznám.“ Obdarovala mě dalším skvostným úsměvem. „Sám jsi nedávno říkal, že jsi za mnou přišel jako za odbornicí, že jsi ochoten zaplatit. Že nemáš prachy je mi jasné… Ale to nevadí. Budu potřebovat, abys mi donesl pár věcí. Normálně bych si na tento úkol někoho najala, ale nač plýtvat penězi? Až zdárně vyřešíš své problémy, uděláš to pro mě zadarmo. Že ano, Vittore?“

„Mám ti skočit do krámu pro mléko?“

„To můžeš taky, když už budeš v tom pobíhání. Ale hlavně budu potřebovat nějaké artefakty z cizích světů. Pár prastarých mocných předmětů, chráněných záludnými pastmi a příšernými netvory – no však to jistě znáš.“

Rino, má lásko, ty jsi ale bestie… Nahlas jsem to ovšem neřekl, nejsem přece blázen. Někteří jedinci se o sobě krajně neradi dozvídají pravdu a Rina patří právě mezi takové lidi. Chci říci polobohy. „Souhlasím,“ zavrčel jsem.

„Ani se ti nedivím.“ Pobaveně na mě mrkla. „Tak tedy – já vyrážím ke Kýle, abych se mrkla na ten korbel. Vzala bych tě s sebou, ale myslím, že by to pro tebe bylo drobátko riskantní. Jsi teď zrovna dost populární, mohli by tam na tebe čekat… Vrátím se za chvilku. Zatím se tady vynasnaž příliš nezlobit.“

„Jasně, mami. Sice jsem chtěl v obýváku vytrhat parkety a rozdělat z nich táborák, ale stejně nevím, kde tady máte zápalky…“

 

V.

 

Navzdory jejím slovům jsem musel čekat dost dlouho. Voda ve skleněných hodinkách, které jsem nosil na krku, se ze zelené proměnila v azurovou a pak začala zvolna modrat. Stál jsem u okna obývacího pokoje a hleděl na Chrámovou čtvrť. V dálce jsem viděl ústřední svatyni samotného Raaviga, připomínající převrácený korbel postavený na převrácené misce. Představoval jsem si tu obrovskou hroudu masa, jak se neklidně převrací za karmínovými zdmi. Jistě právě přemýšlela o Lovci, který svým drzým činem otřásl samotnými základy jejího kultu. Nepochybně tohoto drzého smrtelníka moc a moc nenáviděla.

Kolem mě se dosud vznášela omamná vůně drahého parfému. Rina sice byla pryč, ale mně připadalo, že tu se mnou stále je. Setrvávala v mých myšlenkách, v nesčetných vzpomínkách. Po celé dva roky mi hrozně scházela, ale já se vůči pocitu ztráty dokázal obrnit. Teď už ne. Ne když jsem se s ní znovu setkal.

Abych se nějak zabavil, vzal jsem do ruky hadí meč a začal hledat Průchody, které se v domě nacházely. Zjistil jsem, že jsou pouze tři – pokud tu byly ještě nějaké, pak jsem ve světech, do kterých vedly, neměl Kotvy. Ten v pracovně jsem už znal. Další byl nahoře, na půdě nebo možná až na střeše. Poslední se naopak nalézal pode mnou, v přízemí či ve sklepě. Na jeho druhé straně ležel Elúniel a já se při představě tohoto světa zatvářil pěkně kysele. Přesto mě ale jakási zvrhlá zvědavost vybídla, abych se k tomuto Průchodu podíval. A možná to ani nebyla zvědavost. Spíše za to mohl znovu se probouzející hlad. Sušenky došly a mé břicho se opět dožadovalo jídla. Na střeše asi žádné nebude, takže…

Po širokém schodišti jsem sešel do haly s červeným kobercem. Zběžně jsem se podíval na vstupní dveře, dvoukřídlé, s pozlaceným kováním. Rina je na odchodu zamkla, a navíc zajistila kouzlem, takže jsem si byl jistý, že se dovnitř nedostane nikdo cizí. Poté jsem začal sestupovat po o dost užších schodech, vedoucích do tmavé studené spižírny. Díky světlu, jež sem vnikalo pootevřenými dvířky, jsem spatřil na hácích zavěšené kýty známých i neznámých zvířat a oškubanou drůbež, které vévodil dvouhlavý krocan ze Záměstí. Na mramorových policích stály pytle s čočkou, bramborami či kukuřicí. Vše bylo černé jako saze – čímž rovněž dávalo najevo svůj záměstský původ.

Slušná zásoba jídla, to tedy bez debat… Vlastně mi připadalo zvláštní, že v tomto velikém domě zcela schází služebnictvo. Hned jsem si ale uvědomil, že jeho paní je čarodějka. A magie dokázala víc než celá rota kuchařek či služek. Nepochyboval jsem, že když Rina zve na večeři místní smetánku, stačí jí k přípravě všech pokrmů jen trocha soustředění a několik málo jednoduchých gest.

Průchod do Elúnielu jsem objevil mezi dvouhlavým krocanem a velikou kýtou, nejspíše hovězí. Změřil jsem si to místo štítivým pohledem. Koutkem oka jsem ale spatřil velice lákavou šunku. Podlehl jsem volání kručícího žaludku a rychlým seknutím hadího meče ukrojil pěkně široký plátek. Jsem já to ale obžera! Co to, že mám takový hladový den? S šunkou v ruce jsem se vrátil nahoru do obýváku.

Rina přišla snad pět minut poté, co jsem se znovu posadil na pohovku. Vypadala hodně unaveně, cesta soutockými ulicemi zřejmě dokázala vyčerpat i čarodějku. Tentokrát se již neuvelebila po mém boku. Klesla do měkkého křesla stojícího na druhé straně stolu a velice zvláštně, dlouze se na mě podívala. Co se skrývalo v jejích očích? Nejistota? Nerozhodnost? Strach? Nejspíš všechno najednou.

„Tak co?“ To ticho jsem nedokázal snést.

„Keirul.“ Její rty se sotva pohnuly. „Svého Tuláka hledej tam…“

Ha! Triumfálně jsem se usmál a na okamžik zapomněl na její podivné chování. Na Keirulu bych přece měl mít Kotvu. Když půjdu přes ten pitomý Elúniel – no, co se dá dělat – tak to budu mít jenom kousek! A potom…

„Jak je na tom Skleněnka?“ zajímal jsem se.

„V pořádku,“ zašeptala. „Má jen pořádnou bouli… A Vittore…“

„Co se děje?“

„Promiň.“

Hned jak to řekla jsem se vymrštil z pohovky a s hadím mečem v ruce se rozběhl ke schodišti. V tom jediném slůvku bylo všechno, co jsem potřeboval vědět. Reagoval jsem rychle, ale přece jen ne dost rychle. Dveře pracovny se náhle s praskotem otevřely. Do obývacího pokoje vletěl Nenasyta a olízl si pysky tmavomodrým jazykem. Ta potvora si zřejmě libovala v ničení dveří… Ale jak se dostala do pracovny? Oknem? Nebo si stejně jako já otevřela Průchod z Marilaiky? To by znamenalo, že mě uměla sledovat mezi světy. Vůbec bych se tomu nedivil. Ale proč potom měla takové zpoždění?

Nepřemýšlel jsem o tom. Bylo mi to vlastně jedno. Dosud pobolívající hlavou se mi honila jediná dvě slova – „Rina“ a „zrada“. Ta se v mých představách spojovala, vzájemně se proplétala jako párek jedovatých hadů. Jak mi to mohla udělat? Donutili ji snad? Nebo prostě jen přehodnotila veškeré výhody a nevýhody? Zatoužil jsem se otočit, ještě jednou se na ni podívat… Ale věděl jsem, že na to není čas. Že mě v mé situaci zachrání jedině rychlost. I když dost možná už ani ona ne.

Mihnul jsem se kolem meškajícího Nenasyty a vrhl se dolů po schodech. Už na mě čekali. U paty schodiště se tísnil alespoň tucet Zubatých. Všiml jsem si mezi nimi starého známého ještěřího muže. Kapitán Vicent Faruzzo stál před vstupními dveřmi. Zdálo se mi to, nebo se na mě skutečně díval se stejnou nenávistí jako já na něj?

Kašlat na to zvysoka! Na okamžik mě naplnil šílený hněv. Vrhnout se do toho šedivého klubka, bodat, sekat, prolévat rudou krev na červený koberec! Rozpoltit tu ohavnou přilbici a spolu s ní i lebku Vicenta Faruzza!

Vtom hadí meč tlumeně zasyčel a mně se do hlavy vrátila alespoň trochu rozumu. Zubatí mě chytali jako obyčejného zločince. Pro toho by byly dveře nepochybně jedinou únikovou cestou a v takové situaci – v sevření mezi Nenasytou a Zubatými – by mu skutečně nezbylo než co nejdráž prodat život. Ale já nebyl obyčejný. Dokonce jsem nebyl ani zločincem, třebaže tomu v té době věřil jen málokterý Soutočan. Byl jsem Lovec! Mě nelze zadržet, vždycky mám dostatek únikových cest!

Přehoupl jsem se přes zábradlí a celkem bez problémů přistál na úzkých schodech do spižírny. Neodolal jsem a párkrát výsměšně mávl hadím mečem na překvapené Zubaté. Ti ihned zakřičeli, vycenili zuby a vrhli se za mnou. Prvního z nich – jak jinak než ještěřího muže – ode mě dělilo jen pár kroků, ale i takový malý náskok mi stačil. Seběhl jsem po schodech a podruhé během krátké doby vtrhl do spižírny. Zatímco jsem pádil k místu mezi dvouhlavým krocanem a velikou kýtou, honily se mi hlavou prapodivné myšlenky.

Rina mě zradila! Jedna z mála bytostí, kterým jsem ve světech důvěřoval… A teď je takových lidí o jednu méně. Proč, Rino? Proč? Napadlo mě, zda mi ohledně Tulákova světa nelhala, jestli má vůbec smysl vydávat se na Keirul. Ne, ne, znám ji, poznal bych, kdyby lhala… Asi. Už jsem si nemohl být ničím jistý. Celé to bylo divné, moc divné. Kocovina již zeslábla natolik, že jsem si to konečně uvědomil. Měl jsem to moc snadné! Všechny ty útěky, myslím. Ne že bych si stěžoval. Ale stejně jsem měl pocit, že na to, jak moc je toho v sázce, přistupuje Nenasyta k mému dopadení až příliš laxně!

Sykot ještěřího muže za mými zády mě okamžitě vrátil zpátky do reality. Divže jsem nezapomněl, kde se nacházím! Švihl jsem hadím mečem tak prudce, až jsem málem uťal jednu z krocanových hlav. Prostor přede mnou se rozchlípl jako rána plná černé krve. Než jsem se stačil vrhnout mezi světy, všiml jsem si, že v dosud studených očích ještěřího muže zasvitlo něco podobného obdivu. Ejhle, mám fanouška! Měl jsem sto chutí se vrátit a dát mu autogram s věnováním.

Elúniel! Jak já ten svět nesnáším! I všechny jemu podobné a není jich málo. Ne snad, že by byl ošklivý a nebezpečný. Naopak, najdou se v něm majestátné hory, stinné lesy i životem kypící metropole. Nemálo Lovců a Tuláků zde nachází výnosná zaměstnání, zapojuje se do místních konfliktů. Já ne, nikdy. Protože Elúniel je černobílý, šablonovitý. Dvě strany, ta, které se zde říká Dobro, a druhá, nazývaná Zlo, se střetávají ve věčném zápase. Hranice mezi nimi je pevně dána, nelze ji změnit, nelze ji překročit, neexistuje nic mezi. Elfové jsou sliční a skřeti ohyzdní, hrdinové jsou hrdinští a padouchové zhýralí, skrznaskrz zkažení. Někomu se to snad může zamlouvat, ovšem já bloumám mezi světy ve snaze najít něco nového a neotřelého, takové ty demiurgovy úlety. K mé velké lítosti jich není mnoho. První hybatel se ve svých dílech opakoval až příliš často…

Vzhledem k mému mizernému rozpoložení měli obyvatelé Elúnielu nejspíš štěstí, že se mi žádný z nich nepřipletl do cesty – jinak bych asi měl nutkání vyřešit boj Dobra se Zlem s pomocí totální genocidy obou znesvářených táborů. Přeběhl jsem jakési pole a ponořil se do dalšího Průchodu. Svět Raelis, jehož povrch tvoří navlhlá pórovitá hmota, zapůsobil na mou duši jako balzám. Jakmile jsem do něho vstoupil, obklopila mě spousta rozverně poskakujících muchomůrek. Cosi švitořily ve svém jazyce a roztrušovaly kolem sebe spory, ale já neměl čas ani náladu si s nimi povídat. Jenom jsem jim kývl na pozdrav a vyrazil dál. Na cestu mi svítila trojice bleděmodrých sluncí.

V Krystalu jsem se zdržel jen chviličku. Byla to pro mě tentokrát jen přestupní stanice a nic víc. Jindy bych tu asi chvilku zůstal a pokochal se pohledem na nepřeberné množství různobarevných drahokamů, vykukujících ze všech koutů nezměrných jeskyních dómů. Všechna ta krása však radovala jen oči a nikoli kapsu. Dobře jsem věděl, že každého, kdo se zde pokusí krást, stihne krutá kletba.

A pak jsem konečně stanul na Keirulu.

O tomto světě jsem toho věděl málo. Navštívil jsem ho pouze jednou a pobyl zde jen tak dlouho, abych se v něm několikanásobně „ukotvil“. Nepočítal jsem s tím, že bych se sem ještě někdy vrátil. My Lovci sbíráme světy stejně jako obyčejní lidé motýly či umělecká díla. A někdy se trumfujeme, kdo jich má ve své kolekci víc.

Objevil jsem se na dlážděné ulici, obklopené jednopatrovými domky. Byla noc, a navíc drobně mrholilo, takže jsem si místní architekturu nemohl pořádně prohlédnout. Připadalo mi ale, že všechny budovy mají nadmíru silné stěny. Spíše než obytné domy připomínaly nějaké břichaté bečky. Ze stínu u nedaleké zdi vykoukla kočka – taková chlupatá koule s krátkými nožičkami a zvědavou tlamičkou. I člověk, který se ke mně blížil tmavou ulicí, měl k vychrtlosti dosti daleko. Při chůzi se kolébal jako kačena a tvář, částečně skrytá kapucí, byla tučná, s dvojitou bradou, jež se třásla jako huspenina.

Koukal na mě dost vyjeveně. Asi jako každý pokojný občan, k němuž za deštivého večera přistoupí v opuštěné uličce ozbrojený muž. „Jak se jmenuje váš bůh?“ zeptal jsem se tím nejnepříjemnějším hlasem. To víte – špatná nálada.

Možná se pozastavujete nad tím, že jsem ovládal zdejší řeč. Inu, to je prosté. Obyvatelé Soutoku rozumí téměř všem jazykům ve světech. A mluví jimi – sami od sebe, bez jakéhokoli studia. Říká se tomu Dar Soutoku a nemálo mudrců si již na rozluštění této záhady vylámalo zuby. Osobně nad tím nepřemýšlím. Pro mě je to pouze důkaz toho, že naše rozmilé městečko nedovede pouze brát, ale sem tam také dává…

„Pán tisíců chutí,“ odpověděl rozklepaně a vtáhl hlavu mezi ramena.

„A kde má chrám?“ zaburácel jsem.

„Tam.“ Zvedl třesoucí se ruku a ukázal na asi míli vzdálený kopec za městem, na kterém se tyčila neurčitá silueta veliké stavby.

„Díky,“ kývl jsem na něj. „Můžeš jít.“

Neodešel. Dal se totiž na útěk. Nepromokavý plášť za ním jenom vlál. Jednou uklouzl a svalil se na dlažbu, ale hned se zase zvedl a prchal dál. Určitě překonal rychlostní rekord ve své váhové kategorii. No jo, jsem působivá osobnost.

Tmou a mrholením jsem se vydal k chrámu. Nenechal jsem hadí meč, aby se mi jako obvykle ovinul kolem pasu. Stále jsem ho držel v ruce a pozdní chodci – všichni otylí až obézní – se vyděšeně tiskli ke stěnám domů. Má nálada se s každým krokem zhoršovala. Znovu a znovu jsem si vybavoval Rininu tvář. Promiň…

Dnes se proti mně všechno spiklo. Beztak chatrné základy mého života se zcela sesypaly. Okusil jsem pravou beznaděj. Stal se ze mě štvanec, který nemohl nikde ve světech naleznout úkryt. Věděl jsem, že i když se mi podaří vrátit tu pitomou Nekončící hašlerku jejímu božskému majiteli, nedokážu už nikdy žít jako předtím.

Mramorové schody, které stoupaly k chrámu, byly mokré a matně se leskly. Stála na nich dvojice strážných. Na sobě měli vesty, pošité oranžovými šupinami, v rukou drželi halapartny. Oba byli tlustí a napohled neohrabaní. Vytřeštili na mě oči. Nejspíš jsem musel se syčícím mečem v ruce vypadat jako opravdový šílenec. Mokrý, ozbrojený a naprosto všeho schopný blázen s nepříčetným úšklebkem na rtech.

Setřel jsem si z tváře vodní tříšť. „Zahoďte zbraně,“ oslovil jsem je. „A vypadněte.“

Podívali se jeden na druhého. Zamračil jsem se a párkrát mávl hadím mečem. Černá čepel zasvištěla s rychlostí, jaké není schopná žádná obyčejná zbraň. Opsala složitou smyčku a znenadání se zastavila půl coulu od krku prvního muže.

Možná to byli věřící, ale ne sebevrazi. Halapartny cinkly o mramor a strážní – nyní již nezaměstnaní – se rozběhli k městu. Chvíli jsem se za nimi díval. Pak jsem vyrazil nahoru po schodech. Nebyly příliš příkré, a tak jsem se ani pořádně nezadýchal. Lomeným obloukem jsem vrazil do svatyně dřív, než jsem si stačil naplánovat další postup.

Vnitřek chrámu tvořila jediná obrovská místnost. Vysoký strop podepíraly sloupy, vytesané do podoby tlustých a velmi spokojeně se tvářících mužů a žen. V kamenných rukou jim plály pochodně. Na vzdáleném konci svatyně se tyčila obří mramorová socha polonahého chlapíka, která byla ještě oplácanější než všechny ostatní. Břicho měl samý tučný záhyb a tváře naducané jako křeček.

U jejích nohou ležela na malém oltáři Nekončící hašlerka. Poloprůsvitný bonbónek byl sice co do velikosti nepatrný, ale skrývala se v něm taková moc, že by ho musel vidět i slepec. Pro mě byl jako maják – naprosto nepřehlédnutelný.

Střed chrámu zabíral obdélníkový hodovní stůl. Hostina byla právě v plném proudu. Mezi dosud netknutými jídly a nápoji se vršily ohlodané kosti, ohryzky neznámého ovoce a vyprázdněné láhve. Nad talíři se skláněli obtloustlí kněží a kněžky v oranžových hávech a umaštěnýma rukama si cpali do úst vonící dobroty.

Můj žaludek zakručel, ale já ho protentokrát ignoroval.

V čele stolu, kousek od Hašlerky, stál tlusťoch v oranžové čapce. Na hábitu se mu skvělo pěkných pár skvrn od jídla a vína. Jeho tvář byla nevýrazná, obtížně zapamatovatelná. Na bradě trs černých vousisek, na temeni tmavá kučeravá čupřina. Sice jsem si na něj pořád nevzpomínal, ale bylo celkem nabíledni, o koho se jedná. Zrovna dokončoval nějaký proslov, při němž se neustále rozmachoval drůbežím stehýnkem.

„…nemá hranic!“ řečnil. „A nyní to konečně vychází najevo! Náš Pán záhy přesídlí do nejlepšího ze všech světů a nás, své věrné služebníky, vezme s sebou. Chvalte Pána! Oslavte jeho moc vybranou krmí!“

„Jsem Vittor z Charónu!“ zařval jsem to první, co mi slina přinesla na jazyk. Ozvěna má slova několikrát zopakovala, takže to znělo opravdu působivě. „Měl jsem dneska pěkně blbý den! Takže žádné hlouposti a dejte mi Hašlerku!“

Trochu mě překvapilo, že se nikdo nerozesmál.

 

VI.

 

Tulák-věrozvěst na mě vytřeštil oči a upustil stehýnko. „Ty…“ sklouzlo mu ze rtů.

„Ano. Já,“ oznámil jsem úsečně a vyrazil kupředu. Kráčel jsem podél stolu a kněží Pána tisíců chutí se vyděšeně krčili na svých židlích. Můj příchod na ně musel udělat pořádný dojem, protože všichni přestali jíst. „Jsem střízlivý, takže nade mnou nemáš žádnou moc. Odevzdej mi Hašlerku a já slibuji, že ti neublížím.“

„Jak jsi mě našel?“ hlesl.

Přezíravě jsem se ušklíbl. „Jsem Lovec. A Lovci neunikneš.“ Hadí meč mě podpořil zasyčením a nejbližší kněží se zachvěli.

Bylo vidět, že Tulák svádí boj sám se sebou. U pasu se mu sice houpal magický nůž, ale každému muselo být jasné, jak si tato zbraň povede ve střetnutí s hadím mečem. Zjevně už byl napůl rozhodnutý vzdát se Hašlerky, ale vtom sebou prudce trhl. Něco ho napadlo? Nebo jej snad v myšlenkách oslovil jeho bůh? To jsem nevěděl. Ale věrozvěst se náhle přestal třást a vychytrale se usmál.

„Navrhuji ti souboj, Lovče. Vítěz získá Hašlerku.“

Zastavil jsem se jen pár kroků od něj. „Proč bych na to měl přistupovat? Během tří vteřin tě mohu vykuchat a vzít si ji sám.“

V očích se mu zalesklo. „Nefandi si tolik, Lovče. Jistě, jsi velmi mocný – ostatně právě proto jsem si tě v Soutoku vyhlédl. Ale mých bratrů a sester je zde přes padesát. A všichni rádi položí životy za našeho Pána. Krom toho se nacházíme v jeho svatostánku. V centru jeho moci. Pohleď!“ Ukázal na tlustou sochu za oltářem a ta se znenadání pohnula. Pomalu a velebně zvedla ruku a zahrozila mi.

„Tak fajn.“ Odolal jsem nutkání useknout mu tučnou kebuli. „O jaký souboj půjde? Nehodláš doufám znovu opakovat ten trik s pitím?“

„Ale kdepak,“ dušoval se s rukou přitisknutou k hrudi.

„Co takhle trocha šermu?“ zavtipkoval jsem a potěžkal hadí meč.

Krátce se zasmál. „Jak jistě chápeš, není to má specialita, Lovče. Jsem v domácím prostředí a je na mně, abych zvolil zbraň. A já volím párky.“

„Cože!?“

„Souboj v pojídání párků. Kdo jich jako první sní celý tác, tomu připadne Nekončící hašlerka. Takto se bojuje u nás na Keirulu!“

Navzdory tomu, že jsem byl hodně moc vzteklý, mi jeho slova vyrazila dech. Stál jsem tam neschopen slova a tvářil se pěkně pitomě.

„Mě ještě nikdy nikdo neporazil!“ prohlásil pyšně. Pak si sundal čapku a položil ji na stůl. „Klidně se bez ní obejdu. Pomůže mi moc mého Pána. Ano! Ruprecht, nejvyšší kněz Pána tisíců chutí, proti Lovci Vittorovi z Charónu, bezvěrci. Souhlasíš?“

Každý příčetný člověk by řekl ne. I já se k tomu chystal. Ale hlasivky mě zradily. Jazyk se pohnul proti mé vůli, rty samy zformulovaly odpověď. „Souhlasím. Ale nejsem bezvěrec. Zastupuji totiž všemocného Raaviga!“

Snad všichni kněží zalapali po dechu a i věrozvěst Ruprecht na mě nevěřícně vytřeštil oči. Já nebyl udivený o nic méně. Opravdu jsem to byl já, kdo právě promluvil? Co mě to popadlo? A proč jsem si tak jistý, že zvítězím?

Posadil jsem se na kýmsi uvolněnou židli a Ruprecht se uvelebil hned vedle mě. Už se trochu vzpamatoval z mých slov a nyní si mě měřil hodnotícím pohledem. Hadí meč, který kupodivu přestal syčet, se plazil po stole a uvolňoval před námi místo. Odstrkával špinavé talíře, odsouval láhve, odhrnoval zbytky ovoce.

Dvě kněžky kamsi zmizely, a když se za pár minut vrátily, nesla každá tác plný párků. No, plný asi není to pravé slovo. Párků se na nich totiž vršila celá hora – byly na sebe naskládané v nápodobě hranic, na jakých se v mnoha světech upalují čarodějnice. Každý byl dlouhý jako moje dlaň, pěkně tlusťoučký a lahodně vonící. Pocítil jsem, že se mi začínají sbíhat slinky. Tolik jich přece v životě nemohu sníst! V žaludku mi zakručelo. Náhle mě naplnila podivná jistota, že mohu a že to nebude žádný problém.

Kněžky před nás postavily tácy a uctivě ustoupily. Ruprecht zvedl jeden z párků, přičichl si k němu a pak se olízl. „Ňam-ňam,“ zamlaskal. „Vítězem se stane ten, kdo jako první dojí poslední párek. Je to jasné?“

Jen jsem přikývl. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Jaká cizí bytost to promluvila mými ústy? Proč můj žaludek tak nedočkavě kručí?

Cítil jsem, jak se na mě upírají pohledy všech kněží v chrámu. Tedy, tak úchylného souboje jsem se ještě nikdy nezúčastnil.

Ruprecht položil ruku na svou hromadu párků.

„Teď!“

Bylo to něco neskutečného. Musím připustit, že Ruprecht byl v tomto oboru zkušeným borcem. Cpal si párky do úst hned po třech po čtyřech, hlasitě mlaskal a ohryzek mu bez přestání poskakoval nahoru a dolů. Na čele se mu záhy zaperlil pot, ale pohyby jeho rukou zůstávaly úspornými a cílevědomými.

Avšak proti mně neměl ani tu nejmenší šanci. Ruce mi hned od začátku zakmitaly s takovou rychlostí, že jsem je ani já sám nestačil sledovat. Do úst mi putoval jeden párek za druhým. Skoro jsem ani nežvýkal, jen polykal. Můj žaludek kručel podivnou árii, a kdybych si byl schopen přitisknout dlaň k břichu, zjistil bych nejspíš, že se vlní v podivném rytmu. Hora párků na mém tácu tála přímo před očima. Byl to hotový koncert obžerství, óda na žravost! Jedl jsem a jedl – přece jsem však stále neměl dost. Ba naopak, připadalo mi, že čím více jsem toho spořádal, tím větší hlad svíral mé útroby.

Ruprecht na mě hleděl s téměř posvátnou hrůzou. Pokusil se zvýšit tempo, ale už nyní zřejmě dosáhl svého maxima. Jeho tác byl stále ještě z poloviny plný. A na tom mém… Zůstával už jen jeden jediný páreček!

Strčil jsem si ho po pusy a přidal k němu ještě jeden z Ruprechtova tácu. Pak jsem zrudlého věrozvěsta poklepal po rameni. „Viděli jste jen ten nejmenší z Raavigových zázraků.“ Mými ústy znovu promluvilo cosi cizího a nepochopitelného. „Přece však stačil k překonání moci vašeho pochybného bůžka. Jak v něj můžete věřit? Jak mu můžete sloužit, když ve světech existují neskonale silnější mocnosti?“

Byl jsem jako v transu. Pořád jsem se ještě nemohl vzpamatovat ze svého výkonu. Co se to se mnou dělo? Je to snad nějaký zlý sen?

Kněží jen mlčky zírali. V očích měli narůstající zmatek. Ale Ruprecht se náhle zvedl na nohy tak prudce, až překotil židli. „Ty!“ Ukázal na mě chvějícím se prstem. „Zneuctil jsi Pána tisíců chutí! A za to tě nyní stihne strašlivý trest!“

Podlaha chrámu se zachvěla. Lahve a talíře se roztančily po stole. Kamenné sloupy se zakymácely, zatímco tlustá socha pozvedla také druhou ruku. V jejích očích zablýskl probouzející se život. Aha, takže pan domácí se zlobí!

„Jedna ukázka moci vám tedy nestačila,“ řekl kdosi mým prostřednictvím. Klidně a rozvážně, jako by se vůbec nic nedělo. „Je tedy zapotřebí druhé ukázky. Buďte tak laskaví a opusťte budovu. Brzy v ní přestane být bezpečno.“

Několik kněží se začalo váhavě sunout k východu, ale v případě Ruprechta a jeho boha ona slova zřejmě nepadla na úrodnou půdu. Tlustá socha již začala hýbat i nohama, zatímco Tulák tasil nožík a výhružně mi s ním mávl před obličejem.

Vtom pronikl do chrámu závan zkaženého vzduchu! Byl jako něčí hnilobně páchnoucí dech. Podíval jsem se k východu a strnul. Byl to něčí dech. Zpoza lomeného oblouku dovnitř nakukoval Nenasyta. Po ošklivé tváři mu stékaly dešťové kapky. Chlupatýma rukama se opíral o kraje mramorového schodiště… O kraje schodiště!

Zaúpěl jsem. Nenasyta byl větší, než když jsem ho viděl v Soutoku. Mnohem větší! A rostl mi přímo před očima. Bobtnal, nafukoval se! Tmavomodrým jazykem si hladově přejížděl po rozšiřujících se rtech.

Vypadnout odtud!

Postavil jsem se, pravou rukou popadl hadí meč, levou chňapl po Nekončící hašlerce. Nikdo se mi v tom nepokusil zabránit. Socha Pána tisíců chutí se bezmocně potácela na svém stupínku. Kněží – Ruprechta nevyjímaje – strnuli na svých místech a civěli na Nenasytu. A ten se stále zvětšoval. Do chrámu již nakukovalo jen jedno z jeho oček… Kdepak oček! Pořádných, zatraceně velkých kukadel!

„Všichni ven!“ zařval jsem, tentokráte z vlastní vůle. Hned jsem šel knězům příkladem. Vystartoval jsem k východu. Cestou jsem přeskakoval povalené židle a vyhýbal se zkoprnělým uctívačům Pána tisíců chutí.

Pod Nenasytovou monstrózní bradou jsem se zastavil a ohlédl se. Tlustá socha se přestala pohybovat. Ztuhla s výrazem neskonalé hrůzy v tlustém obličeji. Zato kněží se dali do pohybu. Ač nebyli žádnými hubeňoury, zdrhat rozhodně uměli. Hrnuli se k východu jako stádo vyplašených slůňat. Nejdéle se ve stínu sochy svého Pána zdržel Ruprecht. Toužebně na ni hleděl, asi doufal, že něco udělá, že se postaví nebezpečí. Ale bůh zůstal němý k jeho modlitbám a věrozvěst nakonec vyrazil za ostatními.

V čele hordy kněží jsem proběhl pod Nenasytou, který se maličko vznesl, aby nám uvolnil cestu. Z pootevřených úst mu ukápla trocha – no, dobrý kbelík to byl! – slin a skropila naše nebohé hlavy. Neměli jsme čas se utírat. Skutáleli jsme se po schodišti a ještě nějakou dobu prchali, než jsme dosáhli takové vzdálenosti od pahorku, jež se dala považovat za bezpečnou. Kolem mě se shromáždili funící a supící uctívači Pána tisíců chutí. Několik kněží padlo na záda do mokré trávy a přerývaně oddechovalo.

Otočil jsem se k chrámu, což jsem možná neměl dělat. Během svých toulek mezi světy jsem spatřil spoustu podivností, ale tahle je všechny snadno strčila do kapsy. Nenasyta už byl větší než svatyně. Odporně nafouknutá hlava visela ve vzduchu přímo nad ní a třísnila ji slinami. Z otevřených úst vykoukl jazyk a olízl střechu. Bylo to jako… Jako výjev z hodně zlého snu. Noc, déšť, zoufalství. A k tomu ohyzdná příšera, která mě neomylně sledovala mezi světy a před kterou nebylo úniku.

Pak Nenasyta ještě více otevřel ústa a sežral chrám.

Jinak to ani nejde popsat. V jednom okamžiku se před námi na kopci tyčila vznešená mramorová stavba. A v tom dalším po ní nezůstalo ani památky. Ve skutečnosti zmizel i samotný pahorek. Ostré zuby vyhloubily na jeho místě obří jámu, tak trochu připomínající kráter vyhaslého vulkánu.  Zející otvor vyplňovala nesmírná masa Nenasytova těla. Létající hlava chvíli s mlaskotem přežvykovala. Od úst jí přitom odlétávaly veliké kusy vlhké zeminy. Pak Nenasyta hlasitě polkl a popolétl kousek stranou.

A z jámy se vynořilo zvláštní tetelení. Vzduch se vlnil a chvěl jako za horkého dne. Ten zvláštní úkaz vystoupal k tmavé obloze a začal se zvolna blížit k Nenasytovi. Všiml jsem si, že v očích kněží kolem mě zahořela naděje. Ruprecht sevřel pěsti a jeho rty se začaly bezhlesně pohybovat. Modlil se snad?

Pokud ano, příliš mu to nepomohlo. Nenasyta chvíli sledoval chvějící se vzduch. A pak dlouze říhl. Ani nejstrašnější řev, ani nejsprostší nadávky by nedokázaly zapůsobit tak výhružně jako tento táhlý zvuk, který vyloudily bezedné útroby. Tetelení strnulo. A hned vzápětí se dalo na ústup. Nejprve pomaloučku, potom však stále rychleji a rychleji. Hnalo se k obzoru jako unášené nočním větrem.

Pán tisíců chutí přiznal porážku.

Kněží kolem mě chvíli nevěřícně hleděli za svým bohem. Potom se rázem podívali na šklebícího se Nenasytu. A pak… Jeden z nich se otočil a nejistým krokem zamířil k městu. Zmoklý, vylekaný a morálně zubožený tlouštík. Ostatní postupně následovali jeho příkladu. Zplihlé oranžové hávy jeden za druhým mizely v šeru.

Neexistuje nic horšího než ztráta víry. Jakékoli. Víry v boha. Víry ve svou bezpečnost. Víry v lásku… Víra definuje vaše místo ve světech, a když o ni přijdete, tak už nemáte nic. Nejste nic. Jen hříčka v rukou vrtkavého osudu.

Ruprecht mi hodil k nohám svůj kouzelný nožík. Hlas se mu chvěl, v očích měl slzy. „Vyhrál jsi,“ zašeptal.

Klesl jsem do trávy. V jedné ruce Nekončící hašlerku, v druhé ztichlý hadí meč. „Nic nechápeš,“ řekl jsem lhostejně. „Všichni jsme prohráli. Kromě něj,“ kývl jsem na Nenasytu, který mě nejspíš zaslechl, protože se zašklebil ještě víc.

Neodpověděl. Pomalu se vydal za ostatními knězi. Bývalými knězi.

Já seděl v trávě, nechával se máčet deštěm a tupě civěl kamsi do prázdna. Byl to dlouhý den. A nepříliš povedený.

 

VII.

 

Ale ten den ještě neskončil.

Zničehonic jsem ucítil ve tváři čísi horký páchnoucí dech. Zvedl jsem hlavu a spatřil Nenasytu, jak se přede mnou vznáší. Již se znovu zmenšil do své běžné velikosti, ani se mi nechtělo věřit, že tato bytost dokázala před chvílí spolknout celý chrám.

Natáhl jsem k létající hlavě ruku s Nekončící hašlerkou. Nenasyta ji sevřel ve své chlupaté upocené dlani. Pak zamhouřil malinká očka a odulé pysky se mu zkroutily, odkryly ostré tesáky, vyceněné v příšerném šklebu.

„Proč?“ zašeptal jsem unaveně. Ani nevím, co mě k této otázce vedlo. Hluboko ve svém nitru jsem už přece znal odpověď. Zachvátila mě podivná lhostejnost. Bylo mi vlastně jedno, zda se se mnou Nenasyta dá do hovoru anebo mě pozře. Skoro jsem doufal, že udělá to druhé. Jenomže on mé přání nehodlal splnit.

„Protože takové jsou cesty velkých bohů, Vittore z Charónu.“ Promluvil nečekaně příjemným barytonem, který z jeho odporných rtů zněl tak nějak nepatřičně. Hovořil klidně a trpělivě, asi jako učitel k nechápavému děcku.

A právě to mě náhle přivedlo do varu. „Využili jste mě!“

„Bohové využívají smrtelníky už od počátku věků, Vittore z Charónu.“ Nenasyta se ve vzduchu slabě zakymácel. „Pán tisíců chutí tě využil, aby ublížil Raavigovi. A můj vládce rozhodl, že je správné, abys při odvetném úderu asistoval právě ty.“

„To jste mi to nemohli říct? Museli jste mě honit po Soutoku a po světech jako nadmutou kozu? Ty a tvůj pán jste-“

„Jsme bytosti naprosto odlišné podstaty. Nikdy nás nepochopíš, smrtelníku. Ani to nezkoušej. Našim cílem dnes nebylo pouze zničení víry v jednoho slabého, byť troufalého bůžka. Chtěli jsme rovněž dát lekci pokory – ve skutečnosti to bylo to hlavní. Lekci Rině, Vicentu Faruzzovi, Medúze Skleněnkovi… A tobě. Byli jste jen figurkami v Raavigově hře. Vedla vás výhradně jeho vůle. Lekce pokory!“ Nenasyta zvýšil hlas. „A ty jsi ji potřeboval především, Vittore! Namyšlený nafoukanče! Považuješ se za nejlepšího ze všech Lovců! Procházíš mezi světy a myslíš si, že jsi silnější než bohové. Opovažuješ se jim vysmívat, nevěříš v jejich moc, a přitom sám nejsi nic!“

„Kdo vám dal právo dávat takové lekce?“ Hlas se mi chvěl potlačovanou zlostí.

„Jsme vyšší bytosti,“ zněla odpověď. „My samy jsme právo.“

„A kdo dává lekce vám?“

Tentokrát Nenasyta neodpověděl. Ale jeho úsměv a lesknoucí se očka všechno vysvětlovala jasněji než sáhodlouhá přednáška.

„Seru na bohy,“ řekl jsem vzdorovitě.

„To bys ale neměl.“ Létající hlava vyplázla jazyk a mé tělo znenadání zkroutila křeč. Znovu, podobně jako ráno v posteli, se mě zmocnil pocit, že mi v žaludku rejdí cosi živého. Teď to však bylo mnohem bolestivější. Něco se dralo ven. Z očí mi vytryskly slzy. Opřel jsem se rukama o zem a dávil, dávil znovu a znovu. Má ústa naplnila kyselá pachuť zvratků. Hrdlo mi na okamžik ucpal jakýsi podivný žmolek, jenž vzápětí vklouzl do pusy a hned nato vypadl do trávy. Podíval jsem se na něj uslzenýma očima.

A strnul. Ležela pode mnou dokonalá kopie Nenasytovy hlavy, jen maličká, menší než dětská pěst. Bývalý nájemník mého nešťastného žaludku na mě laškovně mrkl a pak se vznesl do vzduchu. Velký Nenasyta pootevřel ústa a malý mu do nich vletěl. Potom létající hlava spokojeně tleskla rukama a usmála se.

„Konečně jsem znovu úplný… Vrhá to trochu světla na událostí dnešního dne, co říkáš, Vittore z Charónu? Věř mi, smrtelníku. Nejsi nic než obyčejný pěšec v rukou bohů – Raaviga a jemu podobných. Smiř se s tím.“

Neodpověděl jsem. Jen jsem si dlaní setřel z očí slzy a dešťové kapky.

„Vracím se do Soutoku,“ prohodil Nenasyta. „Doprovodíš mě?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jednoho dne,“ zachrčel jsem, „přijdu na způsob, jak Raavigovi a jemu podobným nakopat jejich tlusté zadnice.“ Hadí meč souhlasně zasyčel a vyplázl na létající hlavu drobný rozeklaný jazýček.

Nenasyta to zjevně nevzal jako urážku, nýbrž jako velmi povedený vtip. „Už se na to moc těším,“ řekl se smíchem.

„Jestli si myslíš, že ti nic nehrozí, protože žádný zadek nemáš, tak se moc neraduj,“ poradil jsem mu. „Tebe totiž nakopu do hlavy.“

Znovu se zasmál a odvrátil se ode mě. Vyrazil k městu. Klouzal jen malý kousek nad zemí, přičemž se legračně klátil ze strany na stranu a mával rukama. Ale věřte, že mi v tu chvíli vůbec nebylo do smíchu.

Díval jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu. Zůstal jsem sedět kousek od kraje zející jámy. Přemýšlel jsem. Co je to za místo, kde žijeme? Místo, kde bohové mohou vzít člověka jako mokrý hadřík, utřít s ním drobty ze stoly, vyždímat a zahodit do odpadkového koše? Celý život jsem se považoval za drsňáka. Cítil jsem se bezpečný před intrikami mocných a teprve dnešek mě vyvedl z omylu, otevřel mi oči. Lekce pokory! Budu si ji pamatovat. A jednoho dne vám ji připomenu, bohové…

Vstal jsem, přistoupil k jámě a plivl do ní. Bylo to moc pěkné gesto – jen škoda, že ho nikdo neviděl.

Hadí meč zasyčel. „Máš pravdu,“ řekl jsem mu.

A šel se trochu projít mezi světy.

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Databáze knih, Legie

Zpět na přehled povídek